Březen, za kamna vlezem!

Ne ne, my ne. Naopak! Táhne nás to ven, jaro už je ve vzduchu! Sice jsme původně měli jet konečně poprvé v životě jako rodina na hory, ale vzhledem k tomu, že to mělo být s Cecelkovejma, tak nás snad ani nepřekvapilo, že to nevyšlo kvůli Petrově operaci. Škoda. Bylo nádherné počasí, užili bychom si to vrchovatě. Tak snad třeba někdy?

Na víkend odjel Petr s Áčkama do Skalice, aby si holky užily krásného počasí a já trávila sobotu na školení Justu. Bylo to hodně zajímavé, o oboru, o kterém jsem doposud neměla ponětí. Podologie. Jak to slyším, hned se mi vybaví - Zastrč si podolky, nevezmou tě do školky!  A ono ne! Není o to o podolcích, je to ouplně o něčem jiném. Přednášel to pán, který založil dokonce Institut podologie a čím víc vyprávěl, tím víc mi bylo jasné, že zrovna on je ten, koho bychom měli navštívit. Podologie a podiatrie = péče o nohy. :-) Andulka totiž dává při chůzi naprosto otřesně špičky k sobě a já bych mohla předvést svoje exkluzivní praskající patičky, suchou kůži a to krásné ložisko na levé noze. Prý se dá hodně zachránit cvičením, vhodnou obuví, případně správnými vložkami do bot a čím dřív se to řeší, tím lépe. Takže se půjdeme na kouzelnou destičku postavit celá rodina.

V pondělí jsme vyzvedli holčičky a šli se projít na kraj našich končin. Je tam nádherný výhled na řeku a, samozřejmě, i kešky :-). Do batohu jsem vzala dostatek proviantu a že se hodil! Naše dětičky dostanou vždycky pár metrů od domova neskutečný hlad a žízeň, pak se jim chce čůrat a Adélka, po cestě domů, potřebovala i kakat :-). Klasika. Ale procházka úžasná, holky šlapaly jak hodinky a vůbec jim nevadilo, že vlastně ujdou tolik kilometrů. Pořád bylo na co se dívat, co objevovat.

V úterý šel Petr na rehabku, tak jsme se domluvili, že za ním dorazím a dojdu si do knihovny a pak to vezmeme procházkou zpátky, protože má hodně chodit. Chtěla jsem si tam v okolí sebrat nějaké indicie na kešku plus ulovit takové, kam bych se sama bála. Díky tomu jsem objevili naprosto nádherné místo - pramen potoka ve strži vedoucí k Vltavě těsně pod sídlištěm. Vůbec jsme neměli pocit, že jsme v Praze a stezka nás natolik lákala, že jsme se rozhodli vykašlat na knihovnu a radši se spustit dolů k řece. Nádhera! A ta pokračovala i podél břehu, nikde žádné davy, jak jsme zvyklí na této cyklistické stezce, sluníčko, teploučko, miláček po boku.. 

U přívozu jsme využili možnosti občerstvení - jen teda měli akorát pivo, kofolu, kafe a křupky :-). Vybrali jsme si plzničku, chroupali křupky a připadali si jak před rokem v Portu.. skoro.. :-D. V poslední době nám hodně vyhovuje, že je Skaly doma, i když teda dost citelně chybí nějaká ta rentička. Ze začátku jsme tu měli nějaké třecí plochy - každý byl zvyklý na to svoje a najednou byl celé dny doma a ještě v podstatě jen spal nebo hekal bolestí. Přiznám se, lezlo mi to hodně na nervy, i když je mi jasné, že mu muselo být hodně ouvej. Od té operace se to hodně zlepšilo tím, že může chodit, respektive chodit musí.  Holt je to vždycky něco za něco, tak si to teda aspoň užijeme takhle.

Na čtvrtek nám pančelka naplánovala třídní schůzky kvůli škole v přírodě a další schůzka pak následovala - večer v Coloseu :-). Přijela teta Trolli a přivezla nám pravý zápaďácký marcipán. No.. je fakt, že nás ten marcipán vyšel pěkně draho :-). První, co jsme s Míšou slyšely, když jsme dorazily na místo bylo, že máme přijít zítra. Že rezervačka je na pátek. Vzhledem k tomu, že jsem jí dělala já, byla jsem dost překvapená. Občas si pletu data, proto jsem jasně říkala, že přijdeme ve čtvrtek. Je vidět, že někdo jiný si zas plete dny v týdnu :-). Nicméně jsme dostaly stůl hned u baru a tak nás koloušek měl pěkně na očích a doléval a doléval.. No nachechtaly jsme se neuvěřitelně, i když nás nakonec bylo jen pět (Trolli, Renda, Hanka, Míša a já). Prostě klasika. Když je dobrá společnost, je o dobrou zábavu postaráno. My to vzaly s Míšou klasicky ještě přes Chýši a přišla jsem domů kolem druhé hodiny. Druhý den mi teda nebylo zrovna ejchuchů, ale kdykoliv jsem si vzpomněla na večer, musela jsem se tlemit jak tydýt. :-) Naprosto vtipnou tečku tomu dala jedna březňačka, která zkopírovala do diskuse následující příspěvek a rovnou říkám, že až takhle to u nás nebylo :-D

Včera jsem se svými kamarádkami vyrazila na večírek. Manželovi jsem řekla, že se vrátím o půlnoci. "Slibuji ti, miláčku, že se nevrátím ani o minutu později!" Prohlásila jsem a vyrazila. Ale večírek byl fantastický.

Drinky, tanečky, znovu drinky a znovu tanečky, ještě víc drinků... bylo to tak skvělé, že jsem zapomněla na čas! Když jsem se vrátila domů, byly tři hodiny v noci. Vcházím do bytu, jako myška otvírám dveře a v tom slyším tu zatracenou kukačku v hodinách, jak kuká třikrát! Když jsem si uvědomila, že manžel se při tom kukání může probudit, zakukala jsem sama ještě devětkrát... Byla jsem na sebe velice pyšná a spokojená, že i když jsem ožralá jak dělo, dostala jsem takový dobrý nápad - podařilo se mi vyhnout nepříjemnosti s manželem...! Rychle jsem si lehla a usínala s myšlenkou na to, jak jsem inteligentní. Ráno, během snídaně se manžel zeptal, kdy jsem se vrátila z večírku A tak říkám, že přesně o půlnoci, jak jsem slíbila.

Nic neříkal a ani nevypadal, že by měl nějaké podezření "To je skvělé, jsem zachráněná..!" pomyslela jsem si a otřela pot z čela.

Manžel se na mě po chvíli vážně podíval a povídá: "Víš, musíme vyměnit ty naše kukačkové hodiny." Zbledla jsem strachy a ptám se pokorně: "Ano ?

A proč, miláčku?" A on na to: "Víš, dneska v noci kukačka zakukala třikrát, potom nevím, jak to udělala - vykřikla Ó bože!, znovu zakukala čtyřikrát, vyzvracela se v předsíni, zakukala ještě třikrát a upadla se smíchem napodlahu. Kuknula ještě jednou, šlápla na kočku a převrátila stolek v obýváku.

Potom mě poslala do prdele a svalila se vedle mě. Pak zakukala naposledy a začala chrápat.