Zobrazují se příspěvky se štítkemdovolená. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdovolená. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 20. dubna 2014

Madeira, neděle 20.4.2014

A je konec. Od října, kdy jsem kupovala velmi výhodně letenky, jsme se všichni neskutečně těšili a nebyli jsme zklamáni. Spíš naopak. Madeira předčila naše očekávání. Neslyším nic jiného, než jestli se tam ještě vrátíme a nejlépe brzy a nadšení svých dcer naprosto chápu.
Ráno jsme šli na snídani brzy, na půl desátou měl dorazit taxík. Jídelna byla plná, na to jsme nebyli úplně zvyklí. A většinou tedy důchodci. Jednou jsme dokonce zaslechli i češtinu.
Vzhledem k tomu, že byla neděle a ještě Velikonoční, provoz byl nulový a na letišti jsme byli velmi rychle. Ještě jsem se naposledy kochala všemi výhledy, co jsme si za tu dobu užívali a měla jsem slzy na krajíčku. Asi fakt stárnu, že jsem taková sentimentální.. J
Odbavení proběhlo rychle, dokonce prošly i naše těžké kufry a tak jsme šli ještě na chvíli ven – na zmrzku.. Pak jsme zjistili, že se dá vyjít na terasu a sledovat letadla, ale to už jsme se měli pomalu přesouvat k tomu našemu. Nejhorší je vždycky ta cesta autobusem po letištní ploše, protože z nějakého důvodu vždycky strašně dlouho trvá, než se vůbec rozjede. Navíc tam bylo vedro a narváno, takže jsme se nemohli dočkat, až nás konečně vysype u letadla. 
Do Lisabonu jsme letěli Airbusem 330 a bylo to teda hodně znát. Sedačky jsou tam dva, čtyři, dva, což je příjemnější než po těch třech. A hlavně je tam i víc místa a každý má svůj monitor.
Jak holčičky pořád říkaly, že se jim nechce domů, Vesmír je vyslyšel J. Došlo k nějakým technickým potížím a my odlétali asi s 30 minutovým zpožděním.. Byla jsem lehce nervózní, na přestup jsme měli hodinu..
Pak zas dlouho trvalo, než nás pustili z letadla, prostě jsme to museli stihnout snad za 15 minut.. ehm.. Rozběhli jsme se letištní halou, ale je to tam velké a spousta lidí. Jedním okem jsem mrkla na tabuli a ejhle – delayed.. Jak jsem ale byla nervní, tak jsem pořád přemýšlela, jestli to fakt znamená, že je let zpožděný nebo co vlastně.
Museli jsme ale znovu projít komplet kontrolou, to už jsem rezignovala, nebyla šance to stihnout a mozek mi začal fungovat, takže mi docvaklo, že nám to opravdu neuletělo, protože to letadlo tam ještě ani není. Opravdu byl náš let zpožděn o hodinu.. Ufff!
Ve finále jsme odlétali o hodinu a půl později oproti původnímu plánu. Ale zas pořád lepší, než kdyby nám fakt frnkli. Kdo ví, jak bychom se dostávali do Prahy. Těch spojů z Lisabonu zas až tak moc není.
V Praze jsme si počkali na AE linku, což bylo nejrozumnější řešení – byla zrovna uzavírka metra A a navíc přestupovat s těma našima kuframa nebylo nic moc. Takhle jsme to zminimalizovali – odvezlo nás to pěkně na Hlavák a pak už jen metrem a busem. V půl jedenácté jsme byli doma jak na koni..

Holčičky si už předem domluvily s tatínkem, že nutně musí na koledu do Skalice, takže ještě v noci odjížděli J. Já jsem zůstala doma a prala a prala a prala.. 
Bylo to nádherné, viděli jsme opravdu hodně a přesto je ještě spousta míst, které jsme nestihli. Se Skalym jsme nadšení z Áček - už se s nimi dá ledacos podniknout a člověk se nemusí výrazně omezovat co navštívit a co ne. Šlapou jak hodinky, všechno je zajímá, všude si najdou něco, co je baví a to baví nás. 
Portugalsko opět nezklamalo, Madeira je neskutečnou třešničkou na dortu. Úžasní lidé, dokonalá příroda, topočasí značka ideál a od příletu se holky ptají, kdy tam zas vyrazíme. Opravdu do stálo za to!

Cestománie o Madeiře - zde
Fotky zde

sobota 19. dubna 2014

Madeira, sobota 19.6.2014

Poslední den, ach jo. Autobusem jsme se svezli do maríny – Andulka si chtěla ještě udělat okružní jízdu. V přístavu zas kotvily velké lodě, tak jsme se pokochali a protože jsou Velikonoce, byl tu i trh s místními dobrotami a suvenýry.
My jsme se ale chtěli ještě podívat na velký trh a stihnout hlavně ryby. Lidí tam bylo jak mravenců a ryb nepočítaně. A zas jsme jen plakali nad těmi cenami – kilo čerstvého tuňáka za 10 Eur a jinak ryby v průměru kilo kolem 1,50 Eur.. Škoda, že se nám nevejdou do kufru.
Zpátky jsme se stavili na zmrzce, nakoupili nějaké suvenýry , dali si místní dobrotu – zapečený chléb s nutelou a pak takové rolky se slaninou a omáčkou. Je to jen tak do ruky a moc dobré. Přes oblíbený park a houpačky jsme se vrátili na hotel.

Od tří mělo být střílení a pak aqua aerobic, ale nic se nekonalo. Já si šla na chvíli tedy lehnout k venkovnímu bazénu – právě než bude aqua aerobic. Dnes ale hooodně fučí od západu a je to celkem studené, takže jsem se chvílemi balila do šátku. Pak už pro mě přišly holčičky, že jdeme cvičit a ono prd. Tak jsme se aspoň dosytosti vyráchali, vysaunovali a vyvířivkovali. Asi by to chtělo zabalit, ale vůbec se mi do toho nechce.. 

Fotky zde

pátek 18. dubna 2014

Madeira, pátek 18.4.2014

Po snídani chtěly holčičky ještě aspoň na chvíli do bazénu – přece jen je to dopoledne lepší, protože je tam minimum lidí. Následně jsme vyrazili na okružní jízdu po ostrově s hlavním cílem v Sao Vicente, kde je možnost navštívit sopku v Grutas e Centro do Vulcanisimo.
Nejprve jsme se ještě zastavili ale na letišti, respektive u letiště, omrknout vzlétající letadlo. Letiště nás naprosto fascinuje - krátká dráha na betonových pilířích, pod ní marina, hřiště a U-rampy.  
Přes východní pobřeží po dálnici se spoustou tunelů směr Santana a dál po severním pobřeží. Šplhali jsme po neskutečných silničkách nahoru a dolů, převýšení téměř letecké a neustále jsme žasli a zastavovali na vyhlídkách.
V Sao Vicente je naštěstí sopka dobře značená a akorát jsme chytli prohlídku. V sopce jsme ještě nikdy nebyli, tak to bylo hodně zajímavé.
 Poté, co jsme prošli několika tunely, přesunuli jsme se na výstavu, kde je i model výbuchu a shlédli jsme film o tom, jak vůbec Madeira vznikla. Bylo to nesmírně zajímavé, naštěstí s anglickými titulky, takže jsem byla za překladatelku.
Madeira je vlastně celá sopečná a několikrát se to tu pěkně přemlelo. A i proto tu jsou černé pláže. Tedy pokud se o plážích vůbec dá mluvit J.
Kouzelným rychlovýtahem jsme se dostali až k jádru Země – to bylo moc pěkně udělané. Pomocí systému zrcadel to fakt vypadalo jako žhavé jádro. A pak ještě jednou do kina, tentokrát do 3D a opět film o sopečných výbuších.
Nějak se nám tu ale nepovedlo najít nic k jídlu, takže jsme jeli o město dál – do Porto Moniz. To je nejvíc severozápadně položené větší město. A aby si lidé užili koupání v Atlantiku, jsou tu vybetonované „pláže“ mezi lávovými útesy. Voda se tam pak přece jen stihne lépe prohřát.
Tady jsme konečně mohli zasednou i k obědu – my si dali se Skalym tuňáka, Andulka zatoužila po jehněčím. Adélka od každého kousek..Ale spíš míň než víc. Ač jsme seděli u plastového stolu a na plastových židlích, jídlo bylo vynikající. Plni nových sil jsme se prošli po okolí a protože už bylo půl šesté, vynechali jsme akvárium a vyrazili směr Funchal. 
Pobřeží už přece jen známe, takže jsme to tentokrát vzali přes pohoří Paúl da Serra táhnoucí se středem Madeiry. To je zas úplně jiné pohoří než jsme byli včera. Výškově je to cca o 200 metrů níž, ale zdaleka tu nejsou tak rozeklané vrcholy, ale hory jsou hustě zarostlé keři a jakýmsi druhem borovice. Dokonce jsme tu viděli i pasoucí se krávy.
Trošku nás zaskočilo, když silnice byla najednou uzavřená. Ona tam byla na té odbočce značka slepá ulice, ale bylo to hozené vedle příkopu, tak kdo by tomu věnoval pozornost, že? Nezbylo nám tedy než se otočit a jet zpátky a pak se spustit serpentýnami do Canhas, kde jsme chtěli natankovat, ale bohužel už bylo zavřeno. Trošku adrenalínek, jestli a kam dojedeme, ale už jsme nešplhali do kopců, takže ta spotřeba nebyla natolik šílená a k otevřené benzince jsme dojeli.
Při jízdě po dálnici jsme zahlédli odbočku na Cabo Girao – to je ten druhý nejvyšší útes světa, který nám ukazovali z katamaránu. Je fakt, že z toho moře jsme prostě viděli útes, který byl vysoký a hlavně v mlze, ale .. A teď jsme stáli nahoře na proskleném výběžku a dívali se 580 metrů dolů do vln.. uff.. Je to spíš pro silnější povahy J.
Vtipné bylo, že jsme to stihli jen tak tak. U vrat totiž už stál mladý muž, který vypadal, že zavře každou chvíli. A taky že ano – měli jsme 20 minut do zavíračky. Ale stihlo se to, ne že ne. On totiž šel od moře takový černý mrak a když jsme sedli do auta, popojeli o kousíček níž, už jsme byli v mraku a po výhledech ani památky.
A zas to bylo nahoru a dolů – nenajeli jsme rovnou na dálnici, ale vyšplhali jsme do Estreito Camara do Lobos, což je pořádný kousek nad mořem. Směr jsme ale měli dobrý, jen cesta byla poněkud delší J. Ale stálo to za to!
Stihli jsme ještě otevřený supermarket, takže hlady jsme spát nešli. Padla další lahvinka vinho verde – ach, po tom se mi bude stýskat! Aneb jak pravila Adélka v tom supermarketu, když s Aňou obhlíželi, co kde mají – když nevíš, kde jsou rodiče, zajdi se podívat k vínu, tam je určitě najdeš :-D. A měla pravdu.. byli jsme tam..
Rozloučili jsme se s Toyotkou, poděkovali jí, že nás pěkně povozila a zítra si jí pán zas vyzvedne…
Symbolicky jsme oslavili naší desetiletou Andulínku - však jsme vlastně byli v tomhle termínu na Madeiře kvůli ní. Přála si oslavit někdy narozeniny na dovolené, tak se jí to krásně splnilo. Hlavní oslavy ale proběhnou až po .návratu, teď jsme jí aspoň dali do želé svíčku a Adélka jí vyrobila růžičku z vosku ze sýru BabyBell :-D
Mraky přinesly déšť, že nás to vyhnalo i z balkónu, tak uvidíme, jaké bude zítřejší ráno.
Ještě musím zaznamenat, že jsme dnes projeli 52 měřených tunelů (5 bylo bez udání délky) a ty měřily celkem 31.327 m. 

Přibližně takhle jsme cestovali - video na 14 minut.

Fotky zde


čtvrtek 17. dubna 2014

Madeira, čtvrtek 17.4.2014

V 10 nám měli přivézt auto – je to bílá Toyota a fakt všechno klaplo dle domluvy. Je kapánek obouchaná, tak nás pobavilo, když pán na smlouvě prostě auto celé zakroužkoval a že to nemáme řešit J

Skaly si dnes splnil sen – chtěl do hor. Vyrazili jsme tedy na místní nejvyšší body – autem na Pico Do Areeiro – 1.810 metrů nad mořem. Ono se dá dojet až skoro na vrchol a pak je možné „hřebenovkou“ přejít na nejvyšší horu Madeiry – Pico das Torres, která má 1.862 m. n.m. Podle mapy to vypadalo na pěknou procházku a dle průvodce se jde pohodlně po hřebenu a pak už stačí vyjít jen několik schodů. Pochybuji, že autoři knihy na místě byli.

Ukazatel sice ukázal jen 7 km, ale 3,5 hodiny jedna cesta. Pochopili jsme vzápětí. Převýšení na těch 7 km je 300 metrů a je to fakt maso! Sledovali jsme dalekohledem cestu některých odvážlivců a vyhodnotili jsme situaci, že na to už není čas ani kondice a oblezli jsme aspoň okolí. Kdyby se člověk nemusel vracet stejnou cestou zpět, tak by to asi šlo, ale tohle opravdu není výlet na Okoř.


Nicméně i nejbližší okolí stačilo J. Výhledy byly ale naprosto úchvatné a všude jsou chodníčky a schody. Nechápu, kdo to tam dělá, ale klobouk dolů. Co ještě musím vyzdvihnout – autem se dá dojet pod vrchol, neplatí se žádné parkovné a i záchody jsou zdarma. Fakt něco neskutečného. 

Z hor jsme se chtěli přesunout do Santany, kde jsou bílo-modré domečky s doškovou střechou. Nacházejí se jen tady a jsou takovým symbolem Madeiry. Jeden takový domeček je i v botanické zahradě.
Trošku jsme špatně odbočili a už jsme to svištěli kapánek jinam. Ale ono to, ve finále, bylo lepší, protože jsme potřebovali natankovat – přece jen má to auto dost velkou spotřebu, když se většinu cesty musí jet na jedničku, maximálně na dvojku. Schválně jsme se pak vyhli dálnici a jeli po staré cestě – klikatě nahoru a dolů přes hory a údolí. Neustále jsme žasli nad téměř leteckými výhledy.
Na jedné vyhlídce jsme zastavili kvůli fotkám a zídka byla plná ještěrek.
To bylo něco pro naše holčičky. Adélka samozřejmě neodolala a strkala k nim prsty, až jí ještěrka rafla. Adélka se spíš lekla, než že by to bolelo a pak tam strkala prsty pořád..
Zkusili jsme jim dát housku a ještěrky se mohly přetrhnout, která urve ten kousek. Rvaly se o to jak psi a Adélce doslova „zobaly“ z ruky J.
V Santaně jsme hledali ty typické domečky, no nenašli jsme je J. Respektive nějaké jo, ale měla jsem za to, že jsou někde pohromadě. Nicméně jsme viděli nějakou ceduli, že je poblíž jakýsi vyhlídkový bod s nadmořskou výškou asi 970 a tak jsme tam odbočili.
Opět jsme šplhali neskutečně příkře nahoru na horu po úzké silničce a na konci byl park, odkud se dalo jít několika levádami a konečně i ten malovaný domeček. Les tu vypadal jako začarovaný.
Mimo jiné je tu v potoce ohrada pro husy a Adélka to okomentovala – hm, ty by byly dobré na divoko.. J
Jednu trasu levády jsme vypustili – to bylo na dlouho, ale druhá byla jen 2 km, navíc psali, že je velmi lehká. A opravdu byla. Převýšení 20 metrů, chodníček široký na auto, prostě krásná procházka trochu jiným lesem než jsme zvyklí.
Doma jsem pak vyčetla v průvodci, že zrovna ta leváda, co jsme jí zavrhli, vede tunelama a místy je hodně úzká s velkým srázem a že se nedoporučuje za deště. Uff.. to byla dobrá intuice! Drobně totiž poprchávalo a představa, jak balancujeme někde nad propastí..
Místo jehličnanů je tu hodně tújí a spousta stromů je napadená takovým zvláštním mechem a přesto ty stromy přežívají a mají pupence.
Po procházce jsme sjeli zpátky dolů do civilizace a tentokrát už po dálnici jsme jeli směr Funchal. Fascinující je, že dálnice vede nespočetnými tunely. Když si člověk vzpomene na pražský tunel Blanka – jak dlouho to trvá a kolik to stálo peněz… asi na Madeiře nemusí živit tolik zbytečných úředníků, kteří si potřebují namastit kapsy… 

Fotky zde

středa 16. dubna 2014

Madeira, středa 16.4.2014

Původně jsme chtěli ode dneška auto. Ale je sezóna nebo-li Velikonoce a levná auta jaksi nejsou. Měla jsem kontakt na jednu údajně levnou zprostředkovatelnu.. Auto jsem objednala, mělo to s pojištěním stát 140 Eur a pak mi najednou přišlo, že OK a že budou mít připravené auto za 210 Eur. No to jsem teda fakt odmítla!
Po cestě do centra jsme vždycky viděli ceduli, že půjčují levně auta a motorky už od 25 Eur, ale jaksi opět pozdě. To by mě fakt nenapadlo, že bude o auta takový fičák. 
Nicméně na dnešek byla v plánu návštěva botanické zahrady. Nepřišlo mi to podle mapy až tak daleko, což ani fakt nebylo – asi 5 km, jen teda ten terén! Převýšení 300 metrů.
Ještě než jsme tam došli, prošli jsme kus jedné levády. Bylo to moc pěkné a pro mě teda až dost adrenalinové.
Levády jsou zavodňovací systémy malých kanálků, které svádějí vodu z hor. Podél býval vždy chodníček, aby mohly být udržovány a čištěny a pak někdo vymyslel, že je to vlastně zajímavá turistická atrakce.
Jsou různě náročné – od takových, u kterých je cesta pomalu na auto, až po takové, kde je potřeba jistý krok, absence závratí a vybavení do hor včetně baterek, protože některé levády vedou tunely.
Tahle byla takový středně obtížná – chvílemi jsem si musela zakrývat boční výhled do údolí, fakt mi to nedělalo úplně dobře. A zabezpečení bylo jen na opravdu kritických místech.. do toho to klouže, no prostě adrenalinek. Chtěli jsme dojít k vodopádu a zpátky, protože to dál vedlo do Monte, což bylo převýšení dalších asi 200 metrů a na to jsme neměli čas ani chuť.
Vtipné bylo, že vodopád jaksi nepádil. Tekla tam troška vody, ale o vodopádu nemohla být řeč. J. Takže jsme se otočili a šli zas zpátky. Svým způsobem to bylo příjemné osvěžení – z rozpálené silnice do chladivé vegetace.
Do botanické to bylo ještě kousek, ale o to výživnější. Radši tu ani neuvádějí sklon vozovky, ale je to prostě příkře přímo nahoru. Neuvěřitelné, že tu jezdí i autobusy.
U botanické zahrady jsme viděli nějaký šrumec – nejdřív to vypadalo, že se někomu něco stalo, nějaká žena ležela na zemi, ale když jsme přišli blíž, důvod byl mnohem prozaičtější – spadly jí do kanálu klíče od auta a snažila se je vyndat J.
Když viděli, že přicházíme s dětmi, prosili, jestli by to Andulka nezkusila vytáhnout, že má štíhlou ručku. Štíhlou ručku sice má, ale krátkou. Nakonec nějaký taxikář přinesl kus drátu a klíče byly zachráněny!
Botanická zahrada je nádherná. Už jen to umístění nad Funchalem, kdy se člověk může kochat panoramaty – fakt nádhera! A spousta druhů květin, které známe jen z květináčů a tady třeba rostou jako plevel. J
Mají tu i voliéry s papoušky a opět se tu prochází spousta koček, stejně jako všude.
Po tom šíleném výstupu nahoru jsem si myslela, že by většina uvítala transport dolů, ale opak byl pravdou. Chtěli jít pěšky. Dolů jsme to vzali přímo, už ne serpentinami. Bylo to příjemnější, protože v uličkách nebyl takový provoz jako na té hlavní příjezdovce, kde navíc není chodník. Nicméně nohy dostaly opět zabrat – ten sklon je fakt neuvěřitelný.
Vyšli jsme u tržiště a já tam onehdá viděla vstup do historického Funchalu, tak jsem se tam chtěla mrknout. A dobře jsme udělali! Je to neskutečně zajímavá část města. Staré domy a každé dveře jinak výtvarně ztvárněné. Celé je to pojaté jako galerie pod širým nebem.
Navíc jsme si tam vyhlédli restauraci, která nabízela menu za 7,50 a také jsme narazili na půjčovnu aut, která byla za velmi příjemné ceny (33 EUR/den). To jsme nikde předtím neviděli. A hlavně měli auto! V ceně navíc bylo přivezení k hotelu a opětovné vyzvednutí tamtéž, což je velmi příjemné, že se člověk nemusí nikam hnát.. A nechtěli ani žádnou kauci!
Restaurace byla taková hodně portugalská a vypadalo to, že jsme je zaskočili, že chceme večeřet už kolem půl sedmé. Do kuchyně totiž bylo prosklená zeď a kuchař nikde. Trošku zmateně tam chvíli něco hledali a pak teda nalili polévku. Za chvíli jeden z nich vyběhl a přišel s taškou sardinek, které byly právě v tom zvýhodněném menu. Nakonec dorazil i kuchař a dočkali jsme se večeře. Skoro to ale vypadalo, že pro jídlo půjdou do vedlejší restaurace. J
Na hotel jsme dorazili celkem pozdě, ale bylo krásně, tak to vlastně vůbec nevadilo, nic nás nehoní. My jsme poseděli ještě na balkóně, holky odpadly jak borůvky. 

Fotky

úterý 15. dubna 2014

Madeira, úterý 15.4.2014

Ráno lilo jak z konvičky a vydrželo to i dopoledne, takže holčičky přemluvily ťáťu, aby s nimi šel opět po snídani do bazénu. Já jsem mezitím hledala pronájem auta a nakonec se mi povedlo ušetřit asi 40 euro.
Počasí se opět vybralo, takže jsme nemuseli měnit plán – výlet za delfíny a velrybami. Tentokrát jsme se spolehli na své vlastní nohy a ne hotelový autobus, takže do mariny jsme dorazili s předstihem. Prý nám vrátí těch 80 Euro, když neuvidíme delfíny. Byli jsme trošku skeptičtí – jestli to funguje jako na Zakynthosu, že tam vypluje nafukovací želva a zas rychle zmizí, aby to nikdo nepoznal.. 
Vyjeli jsme na moře a opravdu - za chvíli se kolem nás prohánělo hejno delfínů. Byl to parádní zážitek! Po nezbytném focení a kochání se, otočili katamarán a jeli jsme za velrybami. Nakonec jsme viděli-neviděli dvě. Z dálky jsme mohli zahlédnout vyfukované fontánky vody a v jednu chvíli nám ukázala ocas.. to bylo asi tak všechno J. Ale vyplnila se předpověď ze Štědrého večera, kdy jsme lili vosk a vyšel nám tvar právě velryby.
Jediným mráčkem na jinak skvělém výletu byla Adélčina mořská nemoc. Naštěstí jsme dostali k dispozici igelitku a pak už jí bylo i líp. Ač to byl katamarán, moře nebylo zrovna nejklidnější, takže jsme se houpali jak na Matějské.
Vzali nás ještě k největšímu útesu na Madeiře - Cabo Girao, který by mohl sloužit jako učebnice geologie. Nádherné vrstvy různých hornin různých barev. Později jsme zjistili, že není jen největší na Madeiře, ale je hlavně druhým největším na světě. Skrz mraky jsme ani nahoru těch 580 m nedohlédli. 

Po cestě zpátky se holčičky chtěly pohoupat v parku sv. Kateřiny – což teda moc nechápu, asi neměly toho houpání za celé odpoledne dost J. A než jsme došli do hotelu, zastavili jsme se v restauraci „u papoušků“ – chodíme okolo pravidelně a mají tam venku velké papoušky.


Dali jsme si opět turistické menu – je to nejlepší šance ochutnat lokální jídla. Já měla sardinkový salát, steak z tuňáka a karamelový puding. Skaly kuřecí salát (kvůli Andulce, která ho má ráda), rybu s pečeným banánem a maracujou a salát z čerstvého ovoce. Hned na úvod jsme dostali madeiru jako pozornost podniku a stejně tak na konci panáka pro lepší zažívání. Holky chtěly sendviče a zmrzku. Adélce navíc chutnaly masové koule, které byly také jako předkrm. 

Zajímavě tu servírovali přílohy – přinesli tácek a na něm brambory, rýže a na dalším pečená kukuřičná kaše (místní specialita a mňam), fazolky a mrkev. A jen si každý ukáže, kolik chce přidat na talíř. No byla to lahoda! Těch ryb se nemůžu nabažit a hlavně za ty ceny!

Vtipné bylo placení – přinesli mi o 10 Eur víc než měli. I mě, zdatnou matematikářku, to zaskočilo, že je těch peněz zpátky nějak moc.. Tak jsem jim to pak říkala, že určitě došlo k chybě a stejně z toho byli zmatení, ale moc děkovali.  


Na pokoji jsme jen shodili batohy, převlékli kalhoty a přesunuli se do Estrelície na program. Dnes papouščí show – opět tam nabízeli fotečky a poté folklórní vystoupení. To bylo moc pěkné, temperamentní, úplně jiné než typické smutné portugalské fado z pevniny. Asi tu prostě mají mnohem větší radost ze života.
Nakonec šli tanečníci a tanečnice pro lidi z publika, takže jsem si to mohla také vyzkoušet J. A když pak udělali hada, zapojily se i holčičky. Respektive byly zapojeny J. Andulína prý má za úkol napsat referát o typické portugalské muzice, tak jsem jí i vyfotila s krojovanými J. 

Fotky a videa zde

pátek 11. dubna 2014

Madeira - 11.4.2014 cesta

Trošku hektický den – Adélka se nám vrací kolem poledne ze školy v přírodě.  Já stihla nehty a po vyzvednutí obou cácorek jsme ještě odfrčeli nakoupit něco málo s sebou.

Jedeme hlavně na turistiku, proto máme víc věcí než obvykle a ani náš obrovský kufr nestačí.. ehm.. voláme SOS Míše, ta naštěstí má velký výběr zavazadel. Volíme to největší, i tak máme lehce Nerudovský problém kam s tím.. a hlavně – kolik to všechno bude vážit. Naštěstí Andulka má jen malý kufřík, takže konečné číslo je báječných 59 kg..

Na letiště se přepravujeme sockou – riskovat v pátečním provozu přejezd se nám moc nechtělo. Autobus z Dejvické byl klasicky narvaný k prasknutí, ale holčičky naštěstí seděly. Moc si neumím představit, jak by vlály mezi všemi těmi kufry a hlavně batohy. Mají holt blbou výšku.

V domnění, že jsme v klidáči, protože jsem nás odbavovala on-line, tudíž nemusíme do fronty, v pohodičce míjíme tabuli s check-inem. Jen jsme nějak nemohli najít kam tedy s těmi kufry. Na informacích nám sdělili sladké tajemství -  stejně musíme k přepážce. Paráda, tam bylo asi milion dvěstě padesát lidí.. Nějaká skupina sportovců a velká skupina mlaďochů.

Otevřeny byly jen dvě přepážky, takže jim to šlo opravdu jak psovi pastva.. Vykysli jsme tam přes hodinu a už jsem trošku nervózně sledovala, kdy poběžíme k naší gate.. I když jsem si teda říkala, že by snad bez nás neodletěli, když chybělo tolik lidí.. Oni to zdržovali tradičně i golfisté, mívají nadměrná zavazadla a je to prostě na dýl.

Konečně otevřeli i třetí přepážku a hned to jinak odsýpalo. Když jsme se blížili my, zaslechla jsem, jak se domlouvají, co s námi udělají, kam nás vůbec posadí, abychom seděli jakž takž pohromadě. Když jsem pak přišla s tím, že už jsem odbavená, dost si slečna oddychla, že to nemusí řešit. Ptala jsem se jí, proč to tak trvalo a prý bylo několik zpožděných letadel plus málo personálu a zrovna to naše letadlo že je úplně plné.  Skoro se nedivím – původně jsme totiž měli letenky na ráno, abychom stihli den v Lisabonu, jenže od Nového roku změnili letecký řád a ty ranní lety létají jen od června..

Andulína chtěla sedět až vzadu, Skaly "jásal".. bylo to to nejblbější místo J. Do toho ti mlaďoši – evidentně chodili na záchod něco šňupat nebo fakt nevím, ale od jedné chvíle měli volume hodně doprava a začali být hyperaktivní  - pořád chodili sem a tam, hulákali na sebe,  k tomu rambajsu od letadla skvělá kombinace.

V Lisabonu jsme měli na přestup hodinu a půl, takže Skaly si dal kávu a zašel do hulícího akvárka, my jsme probrouzdaly okolí. Sedět se nám, po těch třech a půl hodinách, fakt nechtělo. Na Madeiru už to bylo jen hodinu a čtvrt a protože je tu extrémně krátká přistávací dráha, byl to fakt trošku adrenalin. Skoro se nedivím, že je to přistání až v noci, aby člověk asi neviděl ty blížící se skály a konec dráhy v moři J.

Na letišti na nás čekal objednaný taxík, který nás převezl do hotelu. Dostali jsme pokoj číslo 602 s výhledem na oceán rovnou z postele J. Je tu i kuchyňský kout ve skříni J, nicméně do vybavenosti budapešťského apartmánu to  má hodně daleko.


Portugalsko milujeme nejen pro krásnou krajinu, příjemné lidi, vynikající vinho verde a chutné ryby, ale i proto, že je tu normální čas – odpovídající tomu našemu zimnímu – prostě o hodinu méně. Do postele jsme se tedy dostali cca kolem třetí hodiny toho místního. Speciálně Adélka byla už vyřízená, přece jen měla za sebou přesun z hor a k tomu dalších 3,5 tisíce kilometrů… 

čtvrtek 27. února 2014

Budapeš't, čtvrtek 27.2.

Poprvé jsme dnes použili zas auto - vyrazili jsme do Tropicária a Paláce zázraků. Je to v obchodním centru na kraji Budapešti a dostat se tam jinak by bylo zbytečně na dlouho. Ovšem značení nic moc a kdyby rovnou napsali, že je to v tom a tom obchodním centru, bylo by to asi jednodušší.

Zajeli jsme o kus dál, ale naštěstí nás pán nasměroval a bylo to rovně zpátky, takže jsme fakt narazili do velkého obchod'áku, kde se krčil název Tropicárium. Hurá!

Je to mnohem větší než náš Mořský svět, údajně má být největší ve Střední Evropě a když nám tedy nevyšlo Oceanárium v Lisabonu, toto byla aspoň částečná náhrada. K vidění tu jsou nejen exotické ryby, ale i ty "domácí" a mají tu i aligátory a každých 15 minut se spouští tropický déšť.

Po některých expozicích poletují barevní ptáčci, jen je potřeba dávat bacha, aby si člověk nepřinesl nechtěný suvenýr. Největší atrakcí je bezpochyby 13 metrů dlouhý prosklený tunel, kdy okolo nás proplouvali žraloci, rejnoci a různá další havěť. Tam jsme tedy vydrželi opravdu dlouho. Obsah tohoto akvária je 1,4 miliónů litrů.

Oblíbené je i otevřené akvárium s rejnoky, kdy si tito tvorečci připlouvají pro pohlazení. Expozici hadů, brouků a červů si neužije úplně každý, ale za zastávku také stojí.

V rámci obchodního komplexu jsme se naobědvali a přesunuli se na druhou stranu do Paláce zázraků. To byl tip od Jitty, jinak nevím, jestli bychom po tom vůbec pátrali. Palác zázraků je trochu na způsob IQ parku nebo Techmánie a děti si tu mohou zkoušet různé fyzikální a chemické pokusy v praxi. Zábava pro malé i velké a navíc je možné libovolně odcházet a přicházet, protože po zaplacení vstupného dostane každý pásku na ruku.

V jednu chvíli se tam nahrnulo ale mraky maďarských dětí, to bylo celkem o nervy, ten řev. Naštěstí to bylo proto, že cca každé dvě hodiny probíhal nějaký program - naše holky to zkusily absolvovat, ale v té maďarštině to prostě nedaly, takže si radši užívaly, že mají celý Palác pro sebe :-). No nemohli jsme je odtamtud dostat! Andulka mi pak ještě chtěla ukázat, jak zvládne transportovat kuličku do díry pomocí provázků, jenže tam zrovna byla nějaká paní, které to vysloveně nešlo.

V  domnění, že mi široko daleko nikdo nerozumí, povídám Andulce - Já tu nebudu čekat tři hodiny, než to ta paní zvládne! A paní se otočila a povídá - Máte pravdu, niesom taká šikovná.. :-D Pustila pak Andulku a ta to měla razdva. Paní se možná snaží dodnes.

Po návratu jsme se šli podívat ještě na noční Synagogu a tradičně večer zakončili u nás. Holky mezitím natočily na foťák film Jeptiška alá Ninja :-D.


středa 26. února 2014

Budapeš't , středa 26.2.

Konečně se holky dočkaly a vlastně se naplnil původní plán naší cesty - vyrazili jsme do lázní Gellért. Šli jsme pěšky, přece jen to není taková dálka a tašky jsme měli na kolečkách. Kapánek jsme se zamotali u vstupu - měli jsme vstupenky koupené z hotelu, protože to vyšlo o něco lépe, a posílali nás od čerta k ďáblu.

Lázně jsou původní, v secesním stylu, a mají proto nádech exotiky. Trošku nás zaskočilo, když nás plavčík vyhodil z bazénu (tam teda šel jen Petr s holkama, na mě to bylo moc studené) s tím, že nutně musíme mít čepice. No škoda, že tahle informace není nikde uvedená. Samozřejmě koupací čepečky (takové ty do sprchy) prodávají na recepci, nicméně karty zde neberou, ani to nefunguje tak, že by se útrata dala načíst na čip. Takže zpátky do skřínky pro peníze, zaplatit, udělat se sebe bandu neuvěřitelně přitažlivých návštěvníků a zpátky vrátit zas peněženku. Čepice jsou nicméně potřeba jen v tom větším a nejstudenějším bazénu, v těch teplých ne.

Vstupné je tu jen na den a jestli je tu člověk 10 minut nebo několik hodin, to nikoho nezajímá. Ale zas jsme si řekli, že jsme takhle v termálech ještě pořádně nebyli (krom v Alpách, ale to nebylo takhle historické), takže si to dopřejeme.

Běžně je to tu rozdělené, že některé dny se koupají jen na ženy a jindy zas jen muži. My si logicky vybrali den, kdy jsme mohli být společně. Jednotlivé bazény mají různé teploty a musím říct, že to bylo moc příjemné. K dispozici je i pítko s vodou, aby člověk srovnával tlak hlavně při výstupu z těch teplejších.

K jídlu se tam téměř nedá nic koupit, musí se ven, prostě nebyla sezóna. Nebyl k dispozici ani velký bazén s vlnobitím, jen jeden menší s 38C, to bylo parádní! A venku i sauna. Jinak páry a sauny jsou, samozřejmě, i uvnitř. Jen teda pak vždycky přeběhnout dovnitř v té zimě nebylo nic moc, ale když se člověk hned naložil do některého z těch teplejších, nikdo to zdravotně neodnesl.

V těch vyzdobených bazénech se, bohužel, nesmělo fotit, to by stálo za to, i když podle průvodce jsem čekala víc. Každopádně bych vůbec nebyla proti, kdyby Praha měla nějaké takové termálky.

Večer nás čekala noční prohlídka a Adélka si šla se Skalym "na chviličku" lehnout a oba vytuhli. Nakonec jsme tedy jely s Andulkou samy s Rendovic. Bylo to na dvě hodiny a fakt super. Navíc holky už občas i něco z té angličtiny pochytily a co jsme nechytli v angličtině, odhadli jsme z ruštiny :-). Seděli jsme v patrovém autobuse nahoře a hned v první řadě. Občas to bylo kapánek o nervy - zejména při příjezdu a odjezdu z Citadely :-).

Dokonce jsme se dozvěděli, že to, co jsme onehdá viděli z Citadely, byly opravdu tramvaje, přestože už to vypadalo skoro jako vlak. Mají totiž 54 metrů a nikde jinde snad tak dlouhé nejezdí. 

Také nám průvodkyně vyprávěla historii budapešťských trolejbusů - na počest 70. narozenin Stalina měly budapešťské trolejbusy číslo 70 a výš :-).


úterý 25. února 2014

Budapešť, úterý 25.2.

Nechat si ujít místní tržnici by byl hřích. Ta přemíra koření, klobásek, ale i zeleniny a ovoce je opravdu neskutečná. Dali jsme si tu i maďarské speciality - langoše. Holky s nutelou a banánem, jenže ten banán byl naložený ve šťávě s citronem, aby to nečernalo a pak jim to pořád teklo. Skaly měl jakýsi přeložený pikantní a já jsem chtěla taky speciál a oni se mě ptali, jestli tam chci tohle a támhleto a já kývala a pak jsem se nestačila divit, kolik jsem platila... To, že se platí každá přísada zvlášť, tam jaksi nebylo nikde napsané. Ale byl dobrý, to ne že ne!

Nakoupili jsme tu i nějaké ty suvenýry včetně Andulčiny vlajky (dělá si sbírku vlajek ze zemí, kde jsme byli) a tentokrát jsme si loď ujet nenechali.

Dostali jsme i sluchátka s českým výkladem, ale tak to šustilo, že se to nedalo poslouchat. Mnohem lepší bylo se prostě jen kochat. Nejvíc nás ale pobavilo, když kolem prosvištěl autobus. Ano, v Budapešti jezdí autobus přímo středem Dunaje :-). Je to vlastně obojživelník, takže jsme hned koukali, za kolik by vyjížďka byla - za 100 éček pro rodinu, ehm.. Tak do toho jsme nešli. 

Po vyjížďce jsme si dali domů nákupy z tržnice a přes most jsme se vydali k lázním Gellert okouknout ceny, přes kostel ve skále (kde zrovna asi byla nějaká akce, takže jsme dovnitř nemohli) no a ve finále jsme vyšplhali opět k Citadele. A pak znovu na hrad až k Rybářské baště a zpátky - prostě kochat se nádhernou noční Budapeští. Nicméně domů jsme dorazili docela hotoví, přesto jsme večer tradičně poseděli :-)

pondělí 24. února 2014

Budapešť - 24.2.2014

Ráno jsme se zastavili v obchodě pro čerstvé pečivo a vyrazili do ulic. Hned zkraje nás odchytil chlapík z autobusů Hop On - Hop Off a byl hrozně vtipnej a prostě nás ukecal, že to je přesně to, co potřebujeme. Sám si říkal Dany de Vitto, ale je fakt, že mu byl i podobný.

Protože jsme chvíli váhali a protože v Budapešti opravdu zdaleka nebyla sezóna, začal přihazovat bonusy - místo jednodenní jízdenky to byly 3 dny, děti zdarma, výlet lodí a noční projížďka Budapeští. Pro dospěláka sakum prdum za nějakých 600 Kč, kdo by odolal? :-)

A protože měl v brzké době zrovna jeden autobus projíždět kolem nás, zaběhla jsem ještě do lékárny prokonzultovat můj a Adélčin zdravotní stav. Mně poradili, že si mám dojít k doktorovi a z Adélčina prstu se celkem zhrozili a prodali jakousi antibiotikovou mastičku. Tak aspoň poloviční úspěch.

Od Synagogy jsme se projeli autobusem až nahoru do Budy k Citadele. To je přece jen celkem slušný krpálek, takže výjezd se hodil. Je to v nadmořské výšce 235 m n.m. na vrchu Gellért. Citadela je vlastně vojenská pevnost a z ní shlíží 14 metrová socha Svobody.  Nahoře jsou krásné výhledy na Pešť i na hrad, kam jsme se poté přesunuli pěšky. Chtěli jsme navštívit podzemí, jenže na webu psali, že je momentálně nepřístupné. A ejhle, bylo otevřeno. Je tu expozice s operními postavami a také hrabětem Dráculou. Docela pěkný labyrintek s mlhou a tajemnou atmosférou.

Další v plánu byla vyjížďka na lodi. Jenže jsme měli hlad a zasekli jsme se v KFC a loď nám ujela :-). Tady Anetka s Andulkou parádně zaimprovizovaly - poslaly jsme je pro ubrousky a ony si vyžádaly "paper on mouth" :-). Kupodivu je obsluha pochopila. Moc se nám líbilo, jak si holky poradily.

Pak jsme se rozdělili - my přece jen chodíme rychleji a já chtěla sehnat nabíječku k foťáku, která zůstala v batohu. To se nepovedlo, nicméně mají tu obchodní centrum Skala :-). 

Večer jsme se opět sešli u nás, Adélka dělala "topinkové lázně" - tzn. že se holky postupně válely po radiátorech :-) a měli k tomu prý specialitu - topinku s chlebem :-), my dali klasicky vínko a nějaké dobroty a spřádali jsme plány na další den.

neděle 23. února 2014

Budapešť - 23.2.2014

Skaly by zas uvítal pobyt v lázních, tak jsem pátrala, kdy bychom mohli vyrazit a vyšly mi jarní prázdniny. Jenže pak se to nějak zvrtlo, přece jen to není nejlevnější záležitost a ve většině lázní to je pro děti víc než nuda, protože na procedury stejně nesmí. Znamenalo by to je buď někde udat anebo se střídat tak, aby se jeden proceduroval a druhý babysittoval. To se nám moc nezamlouvalo.

Úplně náhodou jsem tu myšlenku nadhodila na dubňáčcích a Renda se toho chytla s tím, že by taky spíš jeli někam takhle, protože Pavel měl problémy s kotníkem a na horách stejně není sníh. A jak jsme tak brainstormovaly, vyšla nám Budapešť :-).

Našla jsem na booking.com apartmány přímo v centru města za super cenu a v neděli, 23.2. jsme vyrazili. Sraz byl u Kauflandu, ale tam přijeli Rendovic pozdě, protože Nikolka si zapomněla svého plyšáčka a museli se vracet zpátky :-).

Předali jsme si vysílačky pro snadnější komunikaci a mohli jsme vyrazit. Navzájem jsme se ztratili hned na první křižovatce :-D. Pavel stál v odbočovacím pruhu a pak se najednou rozhodl, že pojede rovně po Spojce a my už jsme holt přejet nestihli, takže magistrála to jistila. Nakonec byli u Průhonic asi o 2 minuty dřív.

Po cestě jsme měli pár zastávek, ale na ubytování to vlastně bylo pořád rovně, za Brnem trochu doleva a v Budapešti přes most a opět doleva :-). Tak to vypadalo na mapě, skutečnost byla trochu jiná. Ulice, kterou jsme měli přijet, byla totiž uzavřená a GPS tvrdila, že už jsme na místě. Následovalo tedy motání se v jednosměrkách.

Další zádrhel nastal, když jsme konečně přijeli na správné místo a tam závora na parkoviště. Pokyn zněl - až budete u závory, zavolejte nám. Tak jsme volali, ale absolutně jsme se nemohli domluvit, co teda máme dělat. Vyrazily jsme tedy s Rendou do office, kluci mezitím blokovali úzkou ulici našimi auty. Naštěstí to tam nějak vypytlíkovali a nepřekáželi celou dobu.

V kanceláři, která, mimochodem byla asi 200 metrů od závory, jsme se dozvěděli, že jsme měli vjet dovnitř a přinést tu parkovací kartu. A proč prý nám to neřekl kolega - jenže ten měl zřejmě delší dobu pauzičku a prostě tam nebyl. Ale konečně jsme zaparkovali, vyndali celý ten cirkus a šli zas zpátky na recepci. Postupně jsme se poskládali do výtahu, povyjížděli do prvního patra, abychom se dozvěděli, že náš apartmán je kousek od parkovacího domu :-D.

Takže jsme zas šli zpátky a lidi, co tam na dvorcích seděli v restauracích, měli ohromnou zábavu z naší bludné karavany :-). Dostali jsme apartmány naproti sobě, paráda. Andulka odemkla ten náš a ještě na chodbě jsme si říkali, že je to divné, že všude je to striktně nekuřácké a na té chodbě je strašný smrad z cigaret. 

Cpali jsme se dovnitř se všemi těmi zavazadly, ale Aňa se zasekla, že tam má někdo boty a bundu a počítač.. a že je to nějaké malé :-D. Normálně nám dal klíče od obsazeného apartmánu :-).

Opět tedy na recepci, chlapec tvrdil, že to není možné, že tam někdo už je, pak se podíval do papírů a ejhle, fakt že jo :-D. Když jsme se tedy konečně doplahočili do toho správného místa, zas nám chybělo povlečení na postele holek. Naštěstí Renda už zjistila, že je schované v gauči, uff.. jít znovu na recepci, no nevím,nevím :-D.

Malér nastal ve chvíli, kdy jsme zjistili, že doma zůstal nejdůležitější batoh. Nejenže tam byl počítač - to čert vem, ale byly tam hlavně moje prášky na štítnou žlázu a propriety na Adélčin zahnisaný prst. Řešili jsme tedy s pojišťovnou, jestli jsou schopni nám zajistit dovoz jiných prášků, ale holt to není akutní stav, takže smolík. Všechny přepravní společnosti by to přivezly cca ve čtvrtek - v pátek jsme se vraceli, takže jsme to riskli s tím, že kdyby se něco dělo, odfrčíme na české území.

Ještě nikdy jsem bez prášků takhle dlouho nebyla a vzhledem k tomu, že tu štítnou žlázu nemám, není to až taková sranda. Ale protože píšu dodatečně tenhle blog, je vidno, že jsem v pořádku přežila :-).

Po vyřešení, respektive nevyřešení problému jsme vyrazili aspoň na obhlídku okolí a večer jsme poseděli u nás v apartmánu, jako pak i každý následující den.


středa 3. července 2013

Malta 2013, středa 3.7.

Poslední vyšlápnutí do devátého patra na snídani a poslední pohled na Valettu pěkně z výšky. Sbaleno máme celkem rychle, ještě domlouváme s Janou po skypu, kdy a kam dorazí pro naše kufry.

Konečně zajdeme koupit i nějaké ty suvenýry a pohledy, ale už nemáme čas hledat schránku, tak je nechávám na recepci. Snad dojdou dřív než za 3 měsíce, což se teď už 2x stalo :-).

Skaly nám dal košem a jede s Janou, my frčíme s holčičkama beruškou za nimi. Je vždycky kapánek nuda překonat čas zbývající do odletu. Navíc se "lepší počasí" = začíná být na chcípnutí :-). Jak si ségra původně stěžovala, že jim vezeme špatné počasí, tak my jsme si naopak libovali, dalo se to totiž přežít :-). Teď zas teploměr šplhal na 35C..

Po cestě na letiště jsem se samolibě chválila, že už snad zvládám ježdění vlevo a přesně v té chvíli zapískaly gumy a málem do nás vrazilo auto jedoucí z "nepředvídatelného" směru, kterému jsem vjela do cesty. Ale naštěstí to holčina ubrzdila, možná jsem se mohla přiučit nějaké to pěkné vřelé maltské slovo. Omluvila jsem se tedy gestem (slušným!) a pokračovala za Janou. Je fakt, že na Maltě se jezdí poměrně pomalu, takže jsme viděli jen jeden ťukec. A silnice bývají dost hladké, takže pískání gum je na běžném pořádku. No ale sklaplo mi, ne že ne :-).

K letišti jsme pak už dorazili v pořádku, když najednou ségra minula odbočku a vyjela z kruháku jiným výjezdem. Měli jsme dost času, tak nás chtěla vzít ještě na vyhlídku. Očumovali jsme tedy přistávající letadla a tipovali, které pak bude to naše. Vzhledem k tomu, že tu fakt dost pařilo slunce, přece jen jsme se vrátili na letiště a já jsem mohla předat naší berušku nebo-li zaparkovat na vyhrazeném parkovišti a pak jít hodit klíče do otvoru u té kanceláře. Ségra tam ještě chvíli houkala na tu holku za pultem, že je to dost nehorázné, že si účtují plnou nádrž, ale jednou jsem odsouhlasila podmínky, tak to tak prostě bylo.

S lehce svíravým pocitem jsem nás šla odbavit, ale všechno proběhlo bez problémů. Uff. Splnili slovo a opravdu zařídili náš bezstarostný odlet z Malty, nechtějí nás tam :-). Poté, co jsme se konečně zbavili zavazadel, mohli jsme najít něco k jídlu. Děti měly hlad - opět - zašli jsme tedy do místního KFC, díky čemuž měla tentokrát Jana parkování mnohem levnější než minule s pokutou :-) - neplatila nic, stačilo nějak zadat na ten parkovací lístek útratu nad určitý limit. Každopádně české KFC je mnohem chutnější.

A pak už jsme jen Janě a Emičce zamávali a zmizeli k ošahávačům. Holčičky měly záchvat smíchu, že tatínek píská a ošahávají ho. Na duty free shopy jsme moc času už neměli, jen si pak Andulka vzpomněla, že potřebuje nějaký bonbon na startování a přistávání. Šla tedy ještě s Petrem něco koupit a mezitím otevřeli přepážku k nalodění do letadla. Odsejpalo to tu podstatně rychleji, protože odbavovaly hned dvě přepážky. Byla jsem lehce nervózní, kde máme půlku rodiny, když už jsou skoro všichni za přepážkou, ale na poslední chvíli se ukázali. Prý před nimi byl nějaký chlap, který měl evidentně mnohem víc času než my.

Jen teda pak to cestování autobusem po letištní ploše je fakt nářez. Sardinky hadr! Zlaté tubusy!

Seděli jsme jen ob řadu než po cestě na Maltu a Petr s Andulkou opět sami, my s Adélkou tentokrát ne. Ale ty dvě a půl hoďky to je v pohodě. A za chvíli jsme byli už ve vzduchu a mávali jsme Maltě a Gozo a pak Sicílii. Kousek od ní jsme viděli ostrůvek a po chvilce jsme si všimli dokonce i dýmu. Doma jsme zjistili, že se jednalo o sopku Stromboli.

Tentokrát jsme letěli přes bývalou Jugoslávii (Adélka viděla Julské Alpy a usoudila, že to budou určitě Beskydy a pak také chtěla informovat, až budeme míjet Brno :-D) a když jsme se chtěli kochat matičkou, objevily se mraky. Sice jsme si nechali nějaké teplejší oblečení nahoře v kufru, ale doufali jsme, že podle internetu bude doma přijatelně - mělo být kolem 26C. Však jsem také vehementně do Čech posílala trochu toho tepla!

Letěli jsme kousek i od Skalice a pak jsme Prahu úplně minuli a až za ní jsme se otáčeli a vraceli zpět na Ruzyň. Dosedli jsme s mírným zpožděním, ale v pořádku. Mamka už na nás čekala  s rohlíkama a šunkou a holky se cpaly na zastávce jak když nejedly celý týden :-).

Mamka nás doprovodila až na Muzeum a tam už se naše cesty zase rozdělily, aspoň jsme jí stihli říct ty největší zážitky. Po návratu domů jsme jen otevřeli kufry, na všechno ostatní se vybodli a prostě jsme rovnou šli spláchnout prach z dalekých cest do Chýše. Po cestě nám voněly lípy. Nádhera. :-)

Jani, díky ještě jednou za pomoc s plánováním i za nabitý program! Myslím, že jsme toho stihli opravdu hodně (já se vzpamatovávala ještě celý víkend :-)). Jen teda ty krevety... :-D

Obecně bych Maltu zhodnotila jako místo nabité zajímavostmi, přestože je velká jen jako půl Prahy. Pro nás je určitě exotická a zvláštní. Barevně - béžová a modrá :-). Na rodinnou dovolenou, kdy se člověk chce plácnout k moři nebo k bazénu to rozhodně není. Chce to spíš aktivní přístup a pečlivou přípravu, možná i odvahu půjčit si auto :-). Zas je super, že když člověk zabloudí, má šanci přijet z jiného směru na stejné místo :-). Moře je přenádherné, to se prostě neomrzí :-). A ten maltský chleba!

Když jsem pak ale usedla za volant Otylky, PRAVOU rukou jsem odjistila ruční brzdu, PRAVOU rukou zařadila rychlost, dívaje se VPRAVO nahoru do zrcátka, frčíc po místních komunikacích, neubránila jsem se pousmání a myšlence, kterou momentálně používá v reklamě jistý obchodní řetězec - Tady je svět ještě v pořádku.. :-)

P.S.
Mária hodně zaujaly kešky. Chtěl o tom vědět víc a tak jsem se mu to snažila vysvětlit. Ve finále jsme zjistili, že si myslel, že hledáme opravdové poklady s penězi nebo-li cash místo cache. :-D Ale i tak prý občas něco zkusí ulovit, hodně s Janou cestují po Maltě, tak třeba objeví nějaká další krásná místa.

I poslední fotky už jsou na rajčeti.

úterý 2. července 2013

Malta 2013, úterý 2.7.

Ráno vstáváme poměrně brzy. Sraz máme totiž už v půl jedenácté a auto je na ostrově, což nám nějakou chvilku zabere.

Kupodivu na snídani je minimum lidí :-), jak by taky ne.. všichni ještě spí. Ale natolik jsem celou rodinku buzerovala, že jsme na ostrově včas a čeká se, až se vyvenčí P3. Nás opět pobavilo, že odejdou od auta, nechají dveře dokořán, aby to větralo a někde v dálce venčí psa :-).

Čeká mě další poprvé - musím zvládnout najet a vyjet z trajektu :-). Ve frontě při čekání na nalodění ke mně přišel Mário a naprosto vážně se mě ptal, jestli máme pasy. Tak jsem říkala, že ano, jen ty dětské jsem nechala na hotelu.. On na to - a jak chcete na loď? To přece nejde! Chvíli jsem fakt váhala a pak jsem přišla na to, že si ze mě dělá nepokrytě prču :-). Ségra říkala, že přesně stejně nachytal bráchu, tam to ale bylo horší v tom, že ségra tlumočila a měla co dělat, aby se nesmála.. Lenka prý začala slušně panikařit. :-)

Dostala jsem pokyn, že to mám přetlumočit Skalymu, který se tou dobou procházel okolo. Tak jsem ho teda "vyděsila" a můj drahý - nic :-D. Prostě spoléhal na to, že jeho milovaná žena to má v paži :-).

Nájezd na trajekt se vydařil a mohli jsme se přesunout na palubu. Pro nás suchozemce jsou takové zážitky opravdovým Disneylandem. Kochali jsme se nádherným mořem, přibližujícím se ostrovem a skákacíma rybama. K autu jsme šli radši s předstihem, abychom neblokovali případný výjezd. No a pak se to stalo...

Neznaje postupu, nastoupili jsme, připoutali se, já jsem otočila klíčkem, sešlápla spojku, zařadila neutrál, vyhodila ručku, že budeme vyjíždět a stále se nic nedělo. Tak jsem teda tím klíčkem otočila zas zpátky, ale bohužel jsem zbytek nechala tak, jak byl.

Trajekt přistál a začal se otvírat ten výjezd, což bohužel znamenalo i to, že my, jako druhé auto, jsme se dostaly do fyzikálních problémů nebo-li nakloněné roviny a naše beruška sletěla na auto před námi. V panice, kdy má najednou člověk všechno, ale úplně všechno na opačné straně, jsem netušila, co kde jak a proč a prostě jsme bouchli do auta před námi. Blondýna za volantem.. Vzrůšo pro nudící se ostatní posádky vozů..

Vystoupit nešlo. Museli jsme počkat, až vyjedou ostatní řady, my byli až v té poslední. Klepala jsem se jak drahej pes, bylo mi  zle a už jsem viděla, jak se mi rozplývá kauce 1000 éček někde v nedohlednu. Nakonec se mi povedlo i nastartovat i trefit výjezd. Řidič auta, do kterého jsme spadli, zastavil hned po výjezdu, abychom zkontrolovali napáchané škody. Ani se mi nechtělo z toho auta vylézt.

Ale dopadlo to dobře - ani škrábanec, prostě nic. Přece jen to byl spíš šťouchanec jako třeba při parkování. Oni byli taky turisti a taky měli auto z půjčovny. Věřím, že je polilo horko, když jsem to do nich pustila. Ségra s Máriem nechápali, co se děje.. Mário, po omrknutí situace, mávl rukou se slovem "plastic".. My jsme si pak podali ruce a popřáli si pěkný den :-D. Ještěže jsme jeli hned ke stánku s občerstvením, jinak bych těžko hned mohla řídit. Ufff...

Po občerstvení a nakrmení ryb jsme se stavili ještě v místním obchoďáku pro kruh pro Emičku a pak už jsme šplhali k výšinám, teda vlastně k Máriovic domečku. Těžko by se to asi hledalo, ale až to jednou bude hotové, tak to bude super bejvák a mnohem víc prostorný než to na první pohled vypadá. Já jsem si vyzkoušela fotit makro z druhého patra a s výsledkem jsem byla víc než spokojená :-). Miluju Skalyho Canona! BTW - ten původní Panasonic má 18ti násobrný zoom, ale absolutně se s tím nedají dělat tak krásné fotky.

Mário si přeměřil nějaké dveře a mohli jsme vyrazit na pláž. Problém s rezidentama je ten, že některé výhledy jsou pro ně už fádní. Já bych stavěla na každém rohu a fotila, jenže jsem nechtěla, aby na nás čekali, takže jsem jen smutně míjela nádherně fotogenická místa. :-) 

Zaparkovali jsme u Hondoq Bay a vyfasovali lehátka a slunečník, protože pláž je oblázková až šutroidní. Díky Máriovým známostem jsme to měli grátis.

Holky hned vlítly do vody - uff.. ledovka - já se chtěla podívat na kešky. Jedna byla velmi blízko, ale ve finále jsem zjistila, že tam musím doplavat a mít baterku. Tak jsem jí jen zamávala :-). Ale i tak jsme se šli projít a pokochat, my opravdu asi nikdy nebudeme plážoví povaleči.. Chtěla jsem si i vyfotit trajekty, ale jak na potvoru měli asi pauzičku.

Skaly si chtěl opálit stehna, protože je má od kraťasů úplně bílá a tak si ty kraťasy zamotal jak slipy.. výsledkem bylo cosi.. no.. dostala jsem záchvat smíchu, holčičky také. Andulka to okomentovala, že tatínek to má jak Tarzan, takže zas tak bídně vlastně to hodnocení nedopadlo :-D.

Po návratu jsme se šli svlažit opět do moře a pak jsme s sebou plácli na lehátko. Holčičky se rozhodly, že nám udělají SPA a začaly nám na záda vršit kamínky, respektive spíš šutráky :-). Aby nás ochladily, běhaly s každým až k moři. Ale bylo to moc příjemné. Jen Mário nás varoval, ať si to rychle sundáme, abysme za chvíli nevypadali jak berušky :-). Je fakt, že mít na zádech opálené fleky, bych fakt nechtěla.

Čas ubíhal poměrně líně, holky se tam skamarádily s místňačkama a tak nechtěly ještě odjet, když jsme zaveleli, že balíme. Na programu ale ještě bylo Azure Window- být na Gozo a nedojet sem, to je jako neprojít se po Karlově mostě v Praze :-).

Jediný zádrhel nastal, když byla uzavřená krátká ulička z důvodu rekonstrukce. Kvůli tomu jsme museli objet čtvrt ostrova (což při rozměrech Goza - celkem 67 km2 - není až takový problém, ale jsou to tu samé jednosměrky). Ale zas jsme to měli jako vyhlídkovou jízdu a viděli toho o něco víc :-).

U Azure Window už bylo jen málo turistů, což bylo velmi příjemné. Pokochali jsme se tou nádherou, udělali hafo fotografií, ale jedna vede :-). Chtěla jsem vyfotit od Adélky právě před tímto přírodním skvostem. A Adélka mě teda vyfotila.. Z jejího úhlu pohledu vypadám jak obryně Stáňa, za kterou prostě není nic vidět, natož obrovský skalní útvar :-).

Vydrželi bychom tady mnohem déle, "jezírka" od přílivu jsou plná života, jiná zas vyschlá s krystalkami soli. Jen bosa bych tu chodit opravdu nechtěla, je to pěkně ostré. 

Hned naproti je další přírodní skvost - Vnitřní moře. S mořem je spojováno úzkým tunelem a samozřejmě tudy vozí turisty na vyjížďky k Azure Window. Nás už ale čekala večeře, tak třeba někdy příště? :-)

Po cestě zpátky jsme ještě zastavili u jednoho nádherného kostela - Ta Pina. A Andulka zjistila, že je tu keška! To jsme si nemohli nechat ujít a ulovili jí. Škoda, že ani tento kostel jsme nezastihli otevřený, prý to stojí za to. Mária zaujalo, cože to hledáme a tak nás vzal ještě na jedno místo - k botanické zahradě, na které jsem se ptala už na pláži, protože i tady by měla být schovaná krabička.

Došlo ještě k jedné malé zastávce - na náměstí Praha :-) Je tu i cedule v češtině!

Jenže jak si Andulka hrála s tou GPS, došly baterky a tak smolík pacholík. Nicméně to stálo za to i tak. Byl odsud naprosto dokonalý pohled na Gozo, Comino i Maltu široko daleko.

Na večeři jsme byli objednaní do naprosto nové restaurace, kterou vlastní Máriovi známí. Paní majitelka nás uvítala, ale celkově byl její přístup velmi velmi laxní a raději se věnovala nějakým přátelům, kteří celý večer cucali jednu láhev vína.  My jsme na všechno čekali neskutečně dlouho - naštěstí holky dostaly jídlo dříve, což ségra zdůraznila, aby je obsloužili jako první.

Skaly chtěl žebra, ale to se přišli za chvíli omluvit, že nejsou a já chtěla rybu alá co se dnes ulovilo. Jana mi to vykomunikovala, ale stejně nevím, co to bylo za druh :-). Po dlouhé době konečně paní majitelka přinesla víno (servírka ségru předtím totálně vytočila, když stále nechápala, jaký druh Jana objednává s tím, že nerozumí její výslovnosti a následně to vyslovila úplně stejně. Ano, ano, od toho je host, abychom mu vysvětlili, že blbě mluví, ne že já blbě slyším.. ) a aniž by Janě ukázala láhev nebo jí dala ochutnat, prostě tu flašku otevřela a rovnou nalila. Plus si položila otvírák na stůl, z čehož Jana taky nemohla, prý je to závažný prohřešek :-) a ve finále to tam nechala a šla si zas povídat s těmi svými známými.. Ale víno bylo dobré :-).

Holčičky si daly výjimečně něco jiného než nugetky - Adélka pizzu s nutellou a oříškama a Andulka boloňské špagety. Neustále ale zíraly k vedlejšímu stolu, kde měl chlapeček pizzu posypanou hranolkama.. Když už to měly naše malé dámy skoro snědené, došlo konečně i na nás. Jen nás trochu zaskočilo, když číšník přinášející talíř vznesl otázku - Tuna? Tuňáka jsme si fakt neobjednali! Ale zbytek jídla byl evidentně pro nás, takže malá záhada.

Za nějakou dobu se přiřítila ta servírka s tím, že špatně napsala lísteček, takže místo maltské ryby, kterou jsem si objednala, mi v kuchyni udělali tuňáka. Tak jsem řekla, že tuňáka si nedám. Ona se hrozně podivila a opravdu si tuňáka nedáte? Ne, nedám! Kurnik, tuňáka můžu jíst i doma, stejně tak lososa! Tak prý že mi přinese za 10 minut tu mojí rybu a s kyselým ksichtem odešla.

Všichni báječně povečeřeli, jen mou rybu zřejmě ještě lovili. Jana navíc čekala, kdy mi přijdou sdělit cenu, protože tak to prostě má probíhat, když je to takhle čerstvá záležitost a ne věc ze standardního jídelníčku, ale já byla ráda, že za nějakých 25 minut konečně přinesli rybu zabalenou v alobalu. Bylo to moc dobré, jen mi trošku kazilo chuť to, že všichni už dojedli, já měla kolem sebe hromadu špinavého nádobí, které nikdo jaksi neodnášel a kuřáci, samozřejmě, nutně potřebovali hulit, takže jsem nakonec zůstala u stolu sama, vybírala kosti a připadala si lehce jak blbka, která jí dvě hodiny.

Ve 23 hod. nám odjížděl trajekt a byli jsme i celkem otrávení, takže jsme šly s Janou zaplatit ke kase. A opět zádrhel - naše objednávka byla si na x lístečkách. Jana toho měla míň, tak platila první. A když mi pak diktovala jiná servírka, co mi tam zbylo, připadalo mi pořád, že něco chybí, jen prostě než si to člověk převede z jednoho jazyka do druhého... plus se ségra ptala, kolik vůbec stála ta ryba, načež slečna odvětila, že neví.. No bomba! A pak mi došlo, že tam nebyla ta jídla pro holčičky, takže jsem ještě zahlásila chybějící položky, přestože holčina nemohla najít ty účtenky. Že by řekla, děkuju, nezlobte se..no ani náhodou! To už Jana nevydržela a dost podrážděně je upozornila, že je slušnost aspoň poděkovat, když jim někdo zachrání jejich chybu. No to byly zas ksichty! Holt to tedy bylo bez dýška, fakt nebylo za co.. :-(

Na trajekt jsme to stihli a do holčiček se dala zima - přece jen už byly docela unavené. Sháněli jsme proto horkou čokoládu, ale automat už byl vypnutý, nicméně kavárna otevřeno měla, jenže měla puštěnou klimatizaci jak ve dne, takže tam byla neskutečná kosa. A čokoládu nám slečna udělala taky z automatu :-). Já jsem šla ještě fotit na palubu a tam jsem zjistila, že venku je mnohem tepleji než vevnitř. Nakonec jsme vydrželi venku do poslední chvíle a užívali si tu zvláštní noční mořskou atmosféru s tolika hvězdami nad hlavou. Naše poslední noc na Maltě.. 

S Janou jsme se domluvili, že stačí, když nás vyvedou z našeho oblíbeného krizového místa u Bugabily a pak už můžou jet rychleji a nemusejí na nás čekat. Ale stejně jsme se za nimi drželi docela statečně. A když už jsem poznala malý kruháček kousek od ségry, problikala jsem Mária, zamávali jsme a vyjeli jiným výjezdem směrem k našemu hotelu. A než jsme se propletli k nábřeží a dali patřičně přednost, najednou vedle nás opět Landrover a vytřeštěná ségra :-). Na chvíli jsme zastavili, co se jako děje a ona, že prý chtěli mít s Máriem jistotu, že zaparkujeme u hotelu a ne zas až na "x kilometrů" vzdáleném ostrově, tak si mysleli, že pojedeme za nima. Jenže my jim najednou zablikali a zmizeli :-). Mário prý na to dupnul a prolítnul jinýma jednosměrkama, jen aby nás dohnal :-).

Zas nejsem tak pitomá, abych neuměla zaparkovat u hotelu, ale na Maltě jsou různé zóny, kde se může, pak zase nemůže stát, případně zastavit a není lehké se v tom vyznat, proto ta péče :-). Naštěstí, jak jsme se vraceli pozdě, tak už odjeli flamendři a mohla jsem zaparkovat opravdu kousek od hotelu, což bylo fajn už kvůli zítřejšímu odletu. Stejně s námi opět musela jet ségra - do berušky by se zavazadla opravdu nevešla :-D.

Fotky jsou už také na rajčeti.






pondělí 1. července 2013

Malta 2013, pondělí 1.7.

Na Maltě se kdysi natáčela filmová verze Pepka námořníka s Robinem Williamsem v hlavní roli. Nikdy jsem o tom filmu do té doby neslyšela, celkově to prý byl propadák. Ale vesnička tam prostě zbyla, tak z ní udělali adventure park. 

Vstupné je pro dospělého 12 a pro děti 10 éček, ale když se pak nad tím člověk zamyslí, tak to není nijak extrémní suma. Součástí je celodenní program, ochutnávka vína (třešňové, ananasové a jahodové, aby rodiče přežili :-)), vyjížďka lodí, zdarma lehátka a slunečníky, bazénky a spousta dalších blbinek.

Během dne baví  návštěvníky Pepek námořník, Rufus, Olivia a ještě jedna holčina. Já to zas tak moc neznám, takže nemohu přesně sloužit v detailech :-).

Dvakrát denně se navíc může návštěvník stát součástí natáčení filmu. Ale je to na hodinu, kdy na vás někdo ječí, jestli se můžete nebo nemůže usmát a kam máte nebo nemáte jít :-). V jednotlivých domcích jsou různé expozice - třeba Pepkův dům včetně koupelny apod., zubařská ordinace, škola, obchody atd. Základnu mají v hasičské stanici, před kterou je cedule, že se dovnitř nesmí na koni :-). Dřevění oři jsou zaparkovaní hned před tím. Zde se dá i vylézt až na střechu a kochat se výhledem.

Postavy hrají průběžně i různé scénky - pobavila nás třeba ta na lodi, kdy se Pepek s Rufusem přetahují o pozornost Olivie, které spadne zrcátko do vody. Rufus pro něj skočí a mezitím Pepek ovládne situaci slibem, že jí koupí nejkrásnější a nejdražší zrcadélko na světě. Následně dojde ke rvačce. Poté, co se chvíli perou, kdosi zavelí, že si to sjedou znovu. Takže všichni herci udělají pohyby přesně v opačném pořadí a následuje zpomalená scéna bitky. :-)

My jsme se pobavili u zatloukání hřebíků. Našli jsme kus trámu a u něj ošatku s hřebíky. Holky to chtěly, samozřejmě, zkusit, tak jim Petr vždycky trošku ty hřebíky naťukl a ony to pak dotloukly. Za chvíli šel ale okolo Pepek a hned spustil, že je to nebezpečné a že jen pod dozorem tatínka. Tak jsme říkali, že jo, že tatínek dozoroval. Pepek hned na to, ať si to tatínek zkusí a naťukl mu hřebík schválně do suku a podal Skalymu kladivo. Skaly mrknul, prásknul a hřebík byl po hlavičku ve dřevě na první dobrou! Pepkovi málem vypadla fajfka :-D. To ještě asi neviděl! Škoda, že to bylo tak rychlé a nestihla jsem to vyfotit. Skaly mu podal a kladivo a pokračoval v cestě :-D.

V jednu chvíli zahlásili, že moře už je "sjízdné" a že loď odjíždí každou hodinu. Tak jsme se tam hned šli mrknout a oni akorát nastavili, že pojedou ve dvě.. bylo čtvrt na dvě.. tak jsme se dohadovali, že tam počkáme na střídačku, protože do loďky se vešlo jen 19 lidí a v tu chvíli nás vyzvali, ať nastoupíme. Jana zrovna byla u restaurace, testovala víno, krmila Emičku a hrála bingo, tak nás ani nevyfotila.

My jsme si užili dvacetiminutovou plavbu kolem divokého pobřeží báječně, jen Andulce se pak dělalo trošku nedobře, jak to na vlnách houpalo. Já měla pěkný výhled :-), tak jsem byla spokojená. Po návratu Jana stále hrála bingo a stále zkoušela, že vyhrála. Rufus si z ní už pak dělal nepokrytě srandu. On byl celkově absolutně nejvtipnější a to se celý den pařil v montérkách, čepici a fousech. Ve finále jsme zkonstatovali, že minimálně ti dva museli mít v cole i něco dalšího, protože tam předváděli neskutečné věci. :-) Olivia byla zas neskutečně uječená a protivná a Jana na ní měla neskutečnou pifku :-D.

Po projížďce a při bingu, kde ségra nakonec fakt nic nevyhrála :-), přišla za Andulkou ta čtvrtá s tím, jestli nechce Aňa něco namalovat na obličej. Ta hned nadšeně souhlasila. Holčina se jí tedy ptala, jaké jsou její oblíbené barvy a já nemusela ani překládat, Andulka odpovídala z fleku hned sama. Dost mě fascinovalo, jak prostě nemá problém. Chce ledovou tříšť? OK, jde a objedná si ji. Chce na kolotoč, koupit tohle či támhleto, namalovat obrázek.. Prostě to zmákla a Adélka částečně taky. Třeba vyzvednout klíče na recepci. To mě moc těší, protože pak aspoň vidí, že umět cizí řeč je opravdu důležité.

Holčičky opět dostaly hlad a tak jsme si objednali. Má cenu psát, že opět měly nugety? Já si dala salát a ségra se Skalym těstoviny. Na jídlo jsme čekali hodinu. A můj salát jsme urgovali několikrát a nakonec mi přinesla talíř s velkým zpožděním a se slovy - neboj, nezapomněla jsem na tebe.. fakt síla! To nám teda ten dojem kapánek pokazilo.

Než nám to ale přinesli, stihli jsme aspoň další půlhodinovou scénku - svatbu Pepka a Olivie. Měli pak mít svatební tanec a pustili jim Gangman style :-D. Adélka to komentovala, že to je teda fakt typická svatební písnička :-D.

Holky ve finále chtěly do bazénků a tam si  neskutečně vyhrály na klouzačkách a prolejzačkách skoro hodinu.. My jsme se povalovali na lehátkách a Jana s Emičkou mezitím už odjely :-)

Podle mapky jsme ještě chtěli navštívit vedle pokladny část s kolotoči a prolejzačkami, ale nebylo to, bohužel, v provozu. I tak jsem si tam den užili velmi pěkně. Recenze jsou zde různorodé. Je jasné, že když tam jede dvacetiletý páreček, je to pro ně nuda. Ale pro dětičky fakt spousta zábavy, takže vůbec nelitujeme, že jsme tam byli.

U hotelu zas nebylo kde zaparkovat, tak jsme to dali obligátně až na ostrov a protože se chýlil čas (paradoxně tu zavírají obchody v sedm a Carrefour má AŽ do osmi .-)), šli jsme si koupit ještě něco k jídlu. No a po večeři jsme nutně museli opět ven, aspoň na chvíli a ještě za světla jsme vyzkoušeli cestu k Pointu.

Holky jsem zahnala do postele celkem "brzo", čekal nás výlet na Gozo a trajekt nečeká...