Zobrazují se příspěvky se štítkemMadeira 2014. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMadeira 2014. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 20. dubna 2014

Madeira, neděle 20.4.2014

A je konec. Od října, kdy jsem kupovala velmi výhodně letenky, jsme se všichni neskutečně těšili a nebyli jsme zklamáni. Spíš naopak. Madeira předčila naše očekávání. Neslyším nic jiného, než jestli se tam ještě vrátíme a nejlépe brzy a nadšení svých dcer naprosto chápu.
Ráno jsme šli na snídani brzy, na půl desátou měl dorazit taxík. Jídelna byla plná, na to jsme nebyli úplně zvyklí. A většinou tedy důchodci. Jednou jsme dokonce zaslechli i češtinu.
Vzhledem k tomu, že byla neděle a ještě Velikonoční, provoz byl nulový a na letišti jsme byli velmi rychle. Ještě jsem se naposledy kochala všemi výhledy, co jsme si za tu dobu užívali a měla jsem slzy na krajíčku. Asi fakt stárnu, že jsem taková sentimentální.. J
Odbavení proběhlo rychle, dokonce prošly i naše těžké kufry a tak jsme šli ještě na chvíli ven – na zmrzku.. Pak jsme zjistili, že se dá vyjít na terasu a sledovat letadla, ale to už jsme se měli pomalu přesouvat k tomu našemu. Nejhorší je vždycky ta cesta autobusem po letištní ploše, protože z nějakého důvodu vždycky strašně dlouho trvá, než se vůbec rozjede. Navíc tam bylo vedro a narváno, takže jsme se nemohli dočkat, až nás konečně vysype u letadla. 
Do Lisabonu jsme letěli Airbusem 330 a bylo to teda hodně znát. Sedačky jsou tam dva, čtyři, dva, což je příjemnější než po těch třech. A hlavně je tam i víc místa a každý má svůj monitor.
Jak holčičky pořád říkaly, že se jim nechce domů, Vesmír je vyslyšel J. Došlo k nějakým technickým potížím a my odlétali asi s 30 minutovým zpožděním.. Byla jsem lehce nervózní, na přestup jsme měli hodinu..
Pak zas dlouho trvalo, než nás pustili z letadla, prostě jsme to museli stihnout snad za 15 minut.. ehm.. Rozběhli jsme se letištní halou, ale je to tam velké a spousta lidí. Jedním okem jsem mrkla na tabuli a ejhle – delayed.. Jak jsem ale byla nervní, tak jsem pořád přemýšlela, jestli to fakt znamená, že je let zpožděný nebo co vlastně.
Museli jsme ale znovu projít komplet kontrolou, to už jsem rezignovala, nebyla šance to stihnout a mozek mi začal fungovat, takže mi docvaklo, že nám to opravdu neuletělo, protože to letadlo tam ještě ani není. Opravdu byl náš let zpožděn o hodinu.. Ufff!
Ve finále jsme odlétali o hodinu a půl později oproti původnímu plánu. Ale zas pořád lepší, než kdyby nám fakt frnkli. Kdo ví, jak bychom se dostávali do Prahy. Těch spojů z Lisabonu zas až tak moc není.
V Praze jsme si počkali na AE linku, což bylo nejrozumnější řešení – byla zrovna uzavírka metra A a navíc přestupovat s těma našima kuframa nebylo nic moc. Takhle jsme to zminimalizovali – odvezlo nás to pěkně na Hlavák a pak už jen metrem a busem. V půl jedenácté jsme byli doma jak na koni..

Holčičky si už předem domluvily s tatínkem, že nutně musí na koledu do Skalice, takže ještě v noci odjížděli J. Já jsem zůstala doma a prala a prala a prala.. 
Bylo to nádherné, viděli jsme opravdu hodně a přesto je ještě spousta míst, které jsme nestihli. Se Skalym jsme nadšení z Áček - už se s nimi dá ledacos podniknout a člověk se nemusí výrazně omezovat co navštívit a co ne. Šlapou jak hodinky, všechno je zajímá, všude si najdou něco, co je baví a to baví nás. 
Portugalsko opět nezklamalo, Madeira je neskutečnou třešničkou na dortu. Úžasní lidé, dokonalá příroda, topočasí značka ideál a od příletu se holky ptají, kdy tam zas vyrazíme. Opravdu do stálo za to!

Cestománie o Madeiře - zde
Fotky zde

sobota 19. dubna 2014

Madeira, sobota 19.6.2014

Poslední den, ach jo. Autobusem jsme se svezli do maríny – Andulka si chtěla ještě udělat okružní jízdu. V přístavu zas kotvily velké lodě, tak jsme se pokochali a protože jsou Velikonoce, byl tu i trh s místními dobrotami a suvenýry.
My jsme se ale chtěli ještě podívat na velký trh a stihnout hlavně ryby. Lidí tam bylo jak mravenců a ryb nepočítaně. A zas jsme jen plakali nad těmi cenami – kilo čerstvého tuňáka za 10 Eur a jinak ryby v průměru kilo kolem 1,50 Eur.. Škoda, že se nám nevejdou do kufru.
Zpátky jsme se stavili na zmrzce, nakoupili nějaké suvenýry , dali si místní dobrotu – zapečený chléb s nutelou a pak takové rolky se slaninou a omáčkou. Je to jen tak do ruky a moc dobré. Přes oblíbený park a houpačky jsme se vrátili na hotel.

Od tří mělo být střílení a pak aqua aerobic, ale nic se nekonalo. Já si šla na chvíli tedy lehnout k venkovnímu bazénu – právě než bude aqua aerobic. Dnes ale hooodně fučí od západu a je to celkem studené, takže jsem se chvílemi balila do šátku. Pak už pro mě přišly holčičky, že jdeme cvičit a ono prd. Tak jsme se aspoň dosytosti vyráchali, vysaunovali a vyvířivkovali. Asi by to chtělo zabalit, ale vůbec se mi do toho nechce.. 

Fotky zde

pátek 18. dubna 2014

Madeira, pátek 18.4.2014

Po snídani chtěly holčičky ještě aspoň na chvíli do bazénu – přece jen je to dopoledne lepší, protože je tam minimum lidí. Následně jsme vyrazili na okružní jízdu po ostrově s hlavním cílem v Sao Vicente, kde je možnost navštívit sopku v Grutas e Centro do Vulcanisimo.
Nejprve jsme se ještě zastavili ale na letišti, respektive u letiště, omrknout vzlétající letadlo. Letiště nás naprosto fascinuje - krátká dráha na betonových pilířích, pod ní marina, hřiště a U-rampy.  
Přes východní pobřeží po dálnici se spoustou tunelů směr Santana a dál po severním pobřeží. Šplhali jsme po neskutečných silničkách nahoru a dolů, převýšení téměř letecké a neustále jsme žasli a zastavovali na vyhlídkách.
V Sao Vicente je naštěstí sopka dobře značená a akorát jsme chytli prohlídku. V sopce jsme ještě nikdy nebyli, tak to bylo hodně zajímavé.
 Poté, co jsme prošli několika tunely, přesunuli jsme se na výstavu, kde je i model výbuchu a shlédli jsme film o tom, jak vůbec Madeira vznikla. Bylo to nesmírně zajímavé, naštěstí s anglickými titulky, takže jsem byla za překladatelku.
Madeira je vlastně celá sopečná a několikrát se to tu pěkně přemlelo. A i proto tu jsou černé pláže. Tedy pokud se o plážích vůbec dá mluvit J.
Kouzelným rychlovýtahem jsme se dostali až k jádru Země – to bylo moc pěkně udělané. Pomocí systému zrcadel to fakt vypadalo jako žhavé jádro. A pak ještě jednou do kina, tentokrát do 3D a opět film o sopečných výbuších.
Nějak se nám tu ale nepovedlo najít nic k jídlu, takže jsme jeli o město dál – do Porto Moniz. To je nejvíc severozápadně položené větší město. A aby si lidé užili koupání v Atlantiku, jsou tu vybetonované „pláže“ mezi lávovými útesy. Voda se tam pak přece jen stihne lépe prohřát.
Tady jsme konečně mohli zasednou i k obědu – my si dali se Skalym tuňáka, Andulka zatoužila po jehněčím. Adélka od každého kousek..Ale spíš míň než víc. Ač jsme seděli u plastového stolu a na plastových židlích, jídlo bylo vynikající. Plni nových sil jsme se prošli po okolí a protože už bylo půl šesté, vynechali jsme akvárium a vyrazili směr Funchal. 
Pobřeží už přece jen známe, takže jsme to tentokrát vzali přes pohoří Paúl da Serra táhnoucí se středem Madeiry. To je zas úplně jiné pohoří než jsme byli včera. Výškově je to cca o 200 metrů níž, ale zdaleka tu nejsou tak rozeklané vrcholy, ale hory jsou hustě zarostlé keři a jakýmsi druhem borovice. Dokonce jsme tu viděli i pasoucí se krávy.
Trošku nás zaskočilo, když silnice byla najednou uzavřená. Ona tam byla na té odbočce značka slepá ulice, ale bylo to hozené vedle příkopu, tak kdo by tomu věnoval pozornost, že? Nezbylo nám tedy než se otočit a jet zpátky a pak se spustit serpentýnami do Canhas, kde jsme chtěli natankovat, ale bohužel už bylo zavřeno. Trošku adrenalínek, jestli a kam dojedeme, ale už jsme nešplhali do kopců, takže ta spotřeba nebyla natolik šílená a k otevřené benzince jsme dojeli.
Při jízdě po dálnici jsme zahlédli odbočku na Cabo Girao – to je ten druhý nejvyšší útes světa, který nám ukazovali z katamaránu. Je fakt, že z toho moře jsme prostě viděli útes, který byl vysoký a hlavně v mlze, ale .. A teď jsme stáli nahoře na proskleném výběžku a dívali se 580 metrů dolů do vln.. uff.. Je to spíš pro silnější povahy J.
Vtipné bylo, že jsme to stihli jen tak tak. U vrat totiž už stál mladý muž, který vypadal, že zavře každou chvíli. A taky že ano – měli jsme 20 minut do zavíračky. Ale stihlo se to, ne že ne. On totiž šel od moře takový černý mrak a když jsme sedli do auta, popojeli o kousíček níž, už jsme byli v mraku a po výhledech ani památky.
A zas to bylo nahoru a dolů – nenajeli jsme rovnou na dálnici, ale vyšplhali jsme do Estreito Camara do Lobos, což je pořádný kousek nad mořem. Směr jsme ale měli dobrý, jen cesta byla poněkud delší J. Ale stálo to za to!
Stihli jsme ještě otevřený supermarket, takže hlady jsme spát nešli. Padla další lahvinka vinho verde – ach, po tom se mi bude stýskat! Aneb jak pravila Adélka v tom supermarketu, když s Aňou obhlíželi, co kde mají – když nevíš, kde jsou rodiče, zajdi se podívat k vínu, tam je určitě najdeš :-D. A měla pravdu.. byli jsme tam..
Rozloučili jsme se s Toyotkou, poděkovali jí, že nás pěkně povozila a zítra si jí pán zas vyzvedne…
Symbolicky jsme oslavili naší desetiletou Andulínku - však jsme vlastně byli v tomhle termínu na Madeiře kvůli ní. Přála si oslavit někdy narozeniny na dovolené, tak se jí to krásně splnilo. Hlavní oslavy ale proběhnou až po .návratu, teď jsme jí aspoň dali do želé svíčku a Adélka jí vyrobila růžičku z vosku ze sýru BabyBell :-D
Mraky přinesly déšť, že nás to vyhnalo i z balkónu, tak uvidíme, jaké bude zítřejší ráno.
Ještě musím zaznamenat, že jsme dnes projeli 52 měřených tunelů (5 bylo bez udání délky) a ty měřily celkem 31.327 m. 

Přibližně takhle jsme cestovali - video na 14 minut.

Fotky zde


čtvrtek 17. dubna 2014

Madeira, čtvrtek 17.4.2014

V 10 nám měli přivézt auto – je to bílá Toyota a fakt všechno klaplo dle domluvy. Je kapánek obouchaná, tak nás pobavilo, když pán na smlouvě prostě auto celé zakroužkoval a že to nemáme řešit J

Skaly si dnes splnil sen – chtěl do hor. Vyrazili jsme tedy na místní nejvyšší body – autem na Pico Do Areeiro – 1.810 metrů nad mořem. Ono se dá dojet až skoro na vrchol a pak je možné „hřebenovkou“ přejít na nejvyšší horu Madeiry – Pico das Torres, která má 1.862 m. n.m. Podle mapy to vypadalo na pěknou procházku a dle průvodce se jde pohodlně po hřebenu a pak už stačí vyjít jen několik schodů. Pochybuji, že autoři knihy na místě byli.

Ukazatel sice ukázal jen 7 km, ale 3,5 hodiny jedna cesta. Pochopili jsme vzápětí. Převýšení na těch 7 km je 300 metrů a je to fakt maso! Sledovali jsme dalekohledem cestu některých odvážlivců a vyhodnotili jsme situaci, že na to už není čas ani kondice a oblezli jsme aspoň okolí. Kdyby se člověk nemusel vracet stejnou cestou zpět, tak by to asi šlo, ale tohle opravdu není výlet na Okoř.


Nicméně i nejbližší okolí stačilo J. Výhledy byly ale naprosto úchvatné a všude jsou chodníčky a schody. Nechápu, kdo to tam dělá, ale klobouk dolů. Co ještě musím vyzdvihnout – autem se dá dojet pod vrchol, neplatí se žádné parkovné a i záchody jsou zdarma. Fakt něco neskutečného. 

Z hor jsme se chtěli přesunout do Santany, kde jsou bílo-modré domečky s doškovou střechou. Nacházejí se jen tady a jsou takovým symbolem Madeiry. Jeden takový domeček je i v botanické zahradě.
Trošku jsme špatně odbočili a už jsme to svištěli kapánek jinam. Ale ono to, ve finále, bylo lepší, protože jsme potřebovali natankovat – přece jen má to auto dost velkou spotřebu, když se většinu cesty musí jet na jedničku, maximálně na dvojku. Schválně jsme se pak vyhli dálnici a jeli po staré cestě – klikatě nahoru a dolů přes hory a údolí. Neustále jsme žasli nad téměř leteckými výhledy.
Na jedné vyhlídce jsme zastavili kvůli fotkám a zídka byla plná ještěrek.
To bylo něco pro naše holčičky. Adélka samozřejmě neodolala a strkala k nim prsty, až jí ještěrka rafla. Adélka se spíš lekla, než že by to bolelo a pak tam strkala prsty pořád..
Zkusili jsme jim dát housku a ještěrky se mohly přetrhnout, která urve ten kousek. Rvaly se o to jak psi a Adélce doslova „zobaly“ z ruky J.
V Santaně jsme hledali ty typické domečky, no nenašli jsme je J. Respektive nějaké jo, ale měla jsem za to, že jsou někde pohromadě. Nicméně jsme viděli nějakou ceduli, že je poblíž jakýsi vyhlídkový bod s nadmořskou výškou asi 970 a tak jsme tam odbočili.
Opět jsme šplhali neskutečně příkře nahoru na horu po úzké silničce a na konci byl park, odkud se dalo jít několika levádami a konečně i ten malovaný domeček. Les tu vypadal jako začarovaný.
Mimo jiné je tu v potoce ohrada pro husy a Adélka to okomentovala – hm, ty by byly dobré na divoko.. J
Jednu trasu levády jsme vypustili – to bylo na dlouho, ale druhá byla jen 2 km, navíc psali, že je velmi lehká. A opravdu byla. Převýšení 20 metrů, chodníček široký na auto, prostě krásná procházka trochu jiným lesem než jsme zvyklí.
Doma jsem pak vyčetla v průvodci, že zrovna ta leváda, co jsme jí zavrhli, vede tunelama a místy je hodně úzká s velkým srázem a že se nedoporučuje za deště. Uff.. to byla dobrá intuice! Drobně totiž poprchávalo a představa, jak balancujeme někde nad propastí..
Místo jehličnanů je tu hodně tújí a spousta stromů je napadená takovým zvláštním mechem a přesto ty stromy přežívají a mají pupence.
Po procházce jsme sjeli zpátky dolů do civilizace a tentokrát už po dálnici jsme jeli směr Funchal. Fascinující je, že dálnice vede nespočetnými tunely. Když si člověk vzpomene na pražský tunel Blanka – jak dlouho to trvá a kolik to stálo peněz… asi na Madeiře nemusí živit tolik zbytečných úředníků, kteří si potřebují namastit kapsy… 

Fotky zde

středa 16. dubna 2014

Madeira, středa 16.4.2014

Původně jsme chtěli ode dneška auto. Ale je sezóna nebo-li Velikonoce a levná auta jaksi nejsou. Měla jsem kontakt na jednu údajně levnou zprostředkovatelnu.. Auto jsem objednala, mělo to s pojištěním stát 140 Eur a pak mi najednou přišlo, že OK a že budou mít připravené auto za 210 Eur. No to jsem teda fakt odmítla!
Po cestě do centra jsme vždycky viděli ceduli, že půjčují levně auta a motorky už od 25 Eur, ale jaksi opět pozdě. To by mě fakt nenapadlo, že bude o auta takový fičák. 
Nicméně na dnešek byla v plánu návštěva botanické zahrady. Nepřišlo mi to podle mapy až tak daleko, což ani fakt nebylo – asi 5 km, jen teda ten terén! Převýšení 300 metrů.
Ještě než jsme tam došli, prošli jsme kus jedné levády. Bylo to moc pěkné a pro mě teda až dost adrenalinové.
Levády jsou zavodňovací systémy malých kanálků, které svádějí vodu z hor. Podél býval vždy chodníček, aby mohly být udržovány a čištěny a pak někdo vymyslel, že je to vlastně zajímavá turistická atrakce.
Jsou různě náročné – od takových, u kterých je cesta pomalu na auto, až po takové, kde je potřeba jistý krok, absence závratí a vybavení do hor včetně baterek, protože některé levády vedou tunely.
Tahle byla takový středně obtížná – chvílemi jsem si musela zakrývat boční výhled do údolí, fakt mi to nedělalo úplně dobře. A zabezpečení bylo jen na opravdu kritických místech.. do toho to klouže, no prostě adrenalinek. Chtěli jsme dojít k vodopádu a zpátky, protože to dál vedlo do Monte, což bylo převýšení dalších asi 200 metrů a na to jsme neměli čas ani chuť.
Vtipné bylo, že vodopád jaksi nepádil. Tekla tam troška vody, ale o vodopádu nemohla být řeč. J. Takže jsme se otočili a šli zas zpátky. Svým způsobem to bylo příjemné osvěžení – z rozpálené silnice do chladivé vegetace.
Do botanické to bylo ještě kousek, ale o to výživnější. Radši tu ani neuvádějí sklon vozovky, ale je to prostě příkře přímo nahoru. Neuvěřitelné, že tu jezdí i autobusy.
U botanické zahrady jsme viděli nějaký šrumec – nejdřív to vypadalo, že se někomu něco stalo, nějaká žena ležela na zemi, ale když jsme přišli blíž, důvod byl mnohem prozaičtější – spadly jí do kanálu klíče od auta a snažila se je vyndat J.
Když viděli, že přicházíme s dětmi, prosili, jestli by to Andulka nezkusila vytáhnout, že má štíhlou ručku. Štíhlou ručku sice má, ale krátkou. Nakonec nějaký taxikář přinesl kus drátu a klíče byly zachráněny!
Botanická zahrada je nádherná. Už jen to umístění nad Funchalem, kdy se člověk může kochat panoramaty – fakt nádhera! A spousta druhů květin, které známe jen z květináčů a tady třeba rostou jako plevel. J
Mají tu i voliéry s papoušky a opět se tu prochází spousta koček, stejně jako všude.
Po tom šíleném výstupu nahoru jsem si myslela, že by většina uvítala transport dolů, ale opak byl pravdou. Chtěli jít pěšky. Dolů jsme to vzali přímo, už ne serpentinami. Bylo to příjemnější, protože v uličkách nebyl takový provoz jako na té hlavní příjezdovce, kde navíc není chodník. Nicméně nohy dostaly opět zabrat – ten sklon je fakt neuvěřitelný.
Vyšli jsme u tržiště a já tam onehdá viděla vstup do historického Funchalu, tak jsem se tam chtěla mrknout. A dobře jsme udělali! Je to neskutečně zajímavá část města. Staré domy a každé dveře jinak výtvarně ztvárněné. Celé je to pojaté jako galerie pod širým nebem.
Navíc jsme si tam vyhlédli restauraci, která nabízela menu za 7,50 a také jsme narazili na půjčovnu aut, která byla za velmi příjemné ceny (33 EUR/den). To jsme nikde předtím neviděli. A hlavně měli auto! V ceně navíc bylo přivezení k hotelu a opětovné vyzvednutí tamtéž, což je velmi příjemné, že se člověk nemusí nikam hnát.. A nechtěli ani žádnou kauci!
Restaurace byla taková hodně portugalská a vypadalo to, že jsme je zaskočili, že chceme večeřet už kolem půl sedmé. Do kuchyně totiž bylo prosklená zeď a kuchař nikde. Trošku zmateně tam chvíli něco hledali a pak teda nalili polévku. Za chvíli jeden z nich vyběhl a přišel s taškou sardinek, které byly právě v tom zvýhodněném menu. Nakonec dorazil i kuchař a dočkali jsme se večeře. Skoro to ale vypadalo, že pro jídlo půjdou do vedlejší restaurace. J
Na hotel jsme dorazili celkem pozdě, ale bylo krásně, tak to vlastně vůbec nevadilo, nic nás nehoní. My jsme poseděli ještě na balkóně, holky odpadly jak borůvky. 

Fotky

úterý 15. dubna 2014

Madeira, úterý 15.4.2014

Ráno lilo jak z konvičky a vydrželo to i dopoledne, takže holčičky přemluvily ťáťu, aby s nimi šel opět po snídani do bazénu. Já jsem mezitím hledala pronájem auta a nakonec se mi povedlo ušetřit asi 40 euro.
Počasí se opět vybralo, takže jsme nemuseli měnit plán – výlet za delfíny a velrybami. Tentokrát jsme se spolehli na své vlastní nohy a ne hotelový autobus, takže do mariny jsme dorazili s předstihem. Prý nám vrátí těch 80 Euro, když neuvidíme delfíny. Byli jsme trošku skeptičtí – jestli to funguje jako na Zakynthosu, že tam vypluje nafukovací želva a zas rychle zmizí, aby to nikdo nepoznal.. 
Vyjeli jsme na moře a opravdu - za chvíli se kolem nás prohánělo hejno delfínů. Byl to parádní zážitek! Po nezbytném focení a kochání se, otočili katamarán a jeli jsme za velrybami. Nakonec jsme viděli-neviděli dvě. Z dálky jsme mohli zahlédnout vyfukované fontánky vody a v jednu chvíli nám ukázala ocas.. to bylo asi tak všechno J. Ale vyplnila se předpověď ze Štědrého večera, kdy jsme lili vosk a vyšel nám tvar právě velryby.
Jediným mráčkem na jinak skvělém výletu byla Adélčina mořská nemoc. Naštěstí jsme dostali k dispozici igelitku a pak už jí bylo i líp. Ač to byl katamarán, moře nebylo zrovna nejklidnější, takže jsme se houpali jak na Matějské.
Vzali nás ještě k největšímu útesu na Madeiře - Cabo Girao, který by mohl sloužit jako učebnice geologie. Nádherné vrstvy různých hornin různých barev. Později jsme zjistili, že není jen největší na Madeiře, ale je hlavně druhým největším na světě. Skrz mraky jsme ani nahoru těch 580 m nedohlédli. 

Po cestě zpátky se holčičky chtěly pohoupat v parku sv. Kateřiny – což teda moc nechápu, asi neměly toho houpání za celé odpoledne dost J. A než jsme došli do hotelu, zastavili jsme se v restauraci „u papoušků“ – chodíme okolo pravidelně a mají tam venku velké papoušky.


Dali jsme si opět turistické menu – je to nejlepší šance ochutnat lokální jídla. Já měla sardinkový salát, steak z tuňáka a karamelový puding. Skaly kuřecí salát (kvůli Andulce, která ho má ráda), rybu s pečeným banánem a maracujou a salát z čerstvého ovoce. Hned na úvod jsme dostali madeiru jako pozornost podniku a stejně tak na konci panáka pro lepší zažívání. Holky chtěly sendviče a zmrzku. Adélce navíc chutnaly masové koule, které byly také jako předkrm. 

Zajímavě tu servírovali přílohy – přinesli tácek a na něm brambory, rýže a na dalším pečená kukuřičná kaše (místní specialita a mňam), fazolky a mrkev. A jen si každý ukáže, kolik chce přidat na talíř. No byla to lahoda! Těch ryb se nemůžu nabažit a hlavně za ty ceny!

Vtipné bylo placení – přinesli mi o 10 Eur víc než měli. I mě, zdatnou matematikářku, to zaskočilo, že je těch peněz zpátky nějak moc.. Tak jsem jim to pak říkala, že určitě došlo k chybě a stejně z toho byli zmatení, ale moc děkovali.  


Na pokoji jsme jen shodili batohy, převlékli kalhoty a přesunuli se do Estrelície na program. Dnes papouščí show – opět tam nabízeli fotečky a poté folklórní vystoupení. To bylo moc pěkné, temperamentní, úplně jiné než typické smutné portugalské fado z pevniny. Asi tu prostě mají mnohem větší radost ze života.
Nakonec šli tanečníci a tanečnice pro lidi z publika, takže jsem si to mohla také vyzkoušet J. A když pak udělali hada, zapojily se i holčičky. Respektive byly zapojeny J. Andulína prý má za úkol napsat referát o typické portugalské muzice, tak jsem jí i vyfotila s krojovanými J. 

Fotky a videa zde

neděle 13. dubna 2014

Madeira, neděle 13.4.2014

Když jsme byli na snídani, spustil se slejvák a to docela dost.. Během dopoledne se to, naštěstí, vybralo, nicméně holčičky se aspoň konečně dočkaly bazénu. Já viděla za oknem, že to má 26 C = vražedně studené, takže jsem odmítla zapojení do těchto radovánek.
Šla jsem je aspoň vyfotit a když jsem si sáhla do vody, byla jsem překvapená, jak je voda teplá. Tak nevím, podle čeho to měří.


Po návratu z bazénu jsme poseděli na balkóně s vinho verde a sledovali, jak se počasí zlepšuje. Dnes jsme chtěli jít na vycházku na druhou stranu Funchalu, aby, v případě deště, bylo kam se schovat. Mračna se ale stáhla nad hory a tady dole se nakonec udělalo krásně a slunečno.

Směrem na západ je promenáda a opravdu stojí za to. Neustále nás udivují palmy a květiny a samozřejmě i oceán. Rozbouřené vlny se tříštily o skály a byla to nádherná podívaná. Po cestě jsme lovili i nějaké ty kešky, takže máme zářez i z Madeiry. V jedné ze zahrad byly k zapůjčení šlapací motokáry a to prostě holčičky neodolaly.

Po cestě dál jsme zakotvili v jedné občerstvovně na pivko a zmrzku a zpátky jsme se vrátili okruhem. Jestli nás něco baví, tak jsou to zahrádkářské kolonie a vůbec celkově zahrady – u nás je to samá jabloň, hrušeň, meruňka, tady to jsou banány.

Madeirské banány jsou malé, zelené a zahnuté. Proto je Madeira nesmí vyvážet do EU, nevyhovují normám...

Po návratu jsem vzala zas holky do bazénu a Skaly chystal večeři – pražmy se zeleninou. Prskal tu a nadával – ono se na dvou plotýnkách vaří fakt dost blbě, ale přesto jsme si neskutečně pochutnali. Večer jsme strávili na pokoji turnajem v prší a vole, padni.

sobota 12. dubna 2014

Madeira, sobota 12.4.2014

Vstali jsme celkem v pohodě, snídaně je klasika – švédské stoly s teplým bufetem. Moc se mi líbí nabídka čerstvého ovoce a zeleniny.
Poté jsme se vypravili prozkoumat okolí. Od hotelu jezdí zdarma autobus do centra, my to zkusili pěšky a je to v pohodě. Po cestě si holky daly zmrzku a skoro to vypadalo, že mají kopečky tři a ne jeden..

Omrkli jsme jakousi pevnůstku, která je prý autonomním správním celkem - moc jsem to nepochopila. Je tam jeden chlap a hafo koček. Ale krásný výhled na oceán. Přes marinu jsme to vzali do centra a už se ozývaly kručící žaludky. V jedné uličce nás odchytil číšník a protože se nám nabídka líbila – menu za 17,50 Euro, zakotvili jsme tam. Holky si daly mimo tuto nabídku omeletu s hranolkama a my měli krevetový koktejl, dva filety z ryby se zeleninou, Skaly s bramborem, já se salátem, jako zákusek cheescake a já se podělila s holkama o salát z čerstvého ovoce se zmrzlinou. K tomu jsme ještě měli panáka madeiry. No, zbylo nám ještě na večeři J.
Po cestě jsme se zastavili v místním shopping centru pro něco na zítra – vyhrály to pražmy, kilo vyšlo v akci na 5 éček.. o tom se nám fakt může jen zdát. Ale celkově ten výběr ryb.. ach.. navíc to prodavači rovnou vykuchají a oškrábou, aby byly ryby opravdu hned připraveny k tepelné úpravě.
Přes nádherný park sv. Kateřiny se sochou Kryštofa Kolomba, kam se evidentně jezdí fotit všichni novomanželé (viděli jsme tam asi 8 svateb), jsme se přes sochu císařovny Sisi dostali zpátky do hotelu. Neustále nás udivovaly různé tvary a barvy květů a rostlin. Kdo ví, jak se to všechno jmenuje.
My jsme se Skalym odpadli, holky hrály karty. Večer jsme se přesunuli do vedlejšího hotelu, kde probíhá zábavný večer – hrálo se bingo a následovala ukázka plazů. Dostali jsme kartičky a fazole, vysvětlili nám pravidla a už jsme trénovali anglické číslovky. První řadu jsme nestihli, ale když se hrálo o dvě řady – vyhrála Andulka drink zdarma. No a lítý boj nastal při losování kompletu – hlavní výhrou byla láhev madeiry a ejhle – opět vyhrála naše Ančí J.
Po bingu přijel chlapík s hady, želvou a chameleonem – nechával nás na ně sahat a vyprávěl různé zajímavosti. Ne všemu jsme rozuměli, ale neva. I tak to bylo vtipné. Pak nám nabízeli, že si můžeme hady dát na krk a podržet želvu nebo chameleona a když jsem chtěla, aby mě Aňa vyfotila, nacpal se jí před foťák jeden z těch pomahačů a začal mě fotit on a Andulínu úplně vystrkali. Skaly to odhadl dobře – budou chtít za fotečky zaplatit..
Nechala jsem se vyfotit s holkama a želvou a pak přišel s tím, že chce deset éček, tak to jsem teda ochotná nebyla dát – s želvu.. tss.. kdyby aspoň s hadem! Tak jsme pořád přemýšleli, jestli tu fotku jo nebo ne, za ty prachy a nakonec teda jo, ale jen že nás vyfotí s holčičkama a s hadem J. Zas jsme vyhráli tu madeiru a Aňa svůj drink J.
Adélka to obrečela, že nic nevyhrála, ale bylo to spíš kvůli tomu, že byla strašlivě unavená. 

pátek 11. dubna 2014

Madeira - 11.4.2014 cesta

Trošku hektický den – Adélka se nám vrací kolem poledne ze školy v přírodě.  Já stihla nehty a po vyzvednutí obou cácorek jsme ještě odfrčeli nakoupit něco málo s sebou.

Jedeme hlavně na turistiku, proto máme víc věcí než obvykle a ani náš obrovský kufr nestačí.. ehm.. voláme SOS Míše, ta naštěstí má velký výběr zavazadel. Volíme to největší, i tak máme lehce Nerudovský problém kam s tím.. a hlavně – kolik to všechno bude vážit. Naštěstí Andulka má jen malý kufřík, takže konečné číslo je báječných 59 kg..

Na letiště se přepravujeme sockou – riskovat v pátečním provozu přejezd se nám moc nechtělo. Autobus z Dejvické byl klasicky narvaný k prasknutí, ale holčičky naštěstí seděly. Moc si neumím představit, jak by vlály mezi všemi těmi kufry a hlavně batohy. Mají holt blbou výšku.

V domnění, že jsme v klidáči, protože jsem nás odbavovala on-line, tudíž nemusíme do fronty, v pohodičce míjíme tabuli s check-inem. Jen jsme nějak nemohli najít kam tedy s těmi kufry. Na informacích nám sdělili sladké tajemství -  stejně musíme k přepážce. Paráda, tam bylo asi milion dvěstě padesát lidí.. Nějaká skupina sportovců a velká skupina mlaďochů.

Otevřeny byly jen dvě přepážky, takže jim to šlo opravdu jak psovi pastva.. Vykysli jsme tam přes hodinu a už jsem trošku nervózně sledovala, kdy poběžíme k naší gate.. I když jsem si teda říkala, že by snad bez nás neodletěli, když chybělo tolik lidí.. Oni to zdržovali tradičně i golfisté, mívají nadměrná zavazadla a je to prostě na dýl.

Konečně otevřeli i třetí přepážku a hned to jinak odsýpalo. Když jsme se blížili my, zaslechla jsem, jak se domlouvají, co s námi udělají, kam nás vůbec posadí, abychom seděli jakž takž pohromadě. Když jsem pak přišla s tím, že už jsem odbavená, dost si slečna oddychla, že to nemusí řešit. Ptala jsem se jí, proč to tak trvalo a prý bylo několik zpožděných letadel plus málo personálu a zrovna to naše letadlo že je úplně plné.  Skoro se nedivím – původně jsme totiž měli letenky na ráno, abychom stihli den v Lisabonu, jenže od Nového roku změnili letecký řád a ty ranní lety létají jen od června..

Andulína chtěla sedět až vzadu, Skaly "jásal".. bylo to to nejblbější místo J. Do toho ti mlaďoši – evidentně chodili na záchod něco šňupat nebo fakt nevím, ale od jedné chvíle měli volume hodně doprava a začali být hyperaktivní  - pořád chodili sem a tam, hulákali na sebe,  k tomu rambajsu od letadla skvělá kombinace.

V Lisabonu jsme měli na přestup hodinu a půl, takže Skaly si dal kávu a zašel do hulícího akvárka, my jsme probrouzdaly okolí. Sedět se nám, po těch třech a půl hodinách, fakt nechtělo. Na Madeiru už to bylo jen hodinu a čtvrt a protože je tu extrémně krátká přistávací dráha, byl to fakt trošku adrenalin. Skoro se nedivím, že je to přistání až v noci, aby člověk asi neviděl ty blížící se skály a konec dráhy v moři J.

Na letišti na nás čekal objednaný taxík, který nás převezl do hotelu. Dostali jsme pokoj číslo 602 s výhledem na oceán rovnou z postele J. Je tu i kuchyňský kout ve skříni J, nicméně do vybavenosti budapešťského apartmánu to  má hodně daleko.


Portugalsko milujeme nejen pro krásnou krajinu, příjemné lidi, vynikající vinho verde a chutné ryby, ale i proto, že je tu normální čas – odpovídající tomu našemu zimnímu – prostě o hodinu méně. Do postele jsme se tedy dostali cca kolem třetí hodiny toho místního. Speciálně Adélka byla už vyřízená, přece jen měla za sebou přesun z hor a k tomu dalších 3,5 tisíce kilometrů…