středa 31. srpna 2011

Staré hrady, ZOO Chleby

Poslední prázdninový den vyrážíme konečně zase na výlet. Sraz máme v 10.00 hod. na Starých hradech s Trolli a Uli, které jedou z jihu, zatímco my s Míšou jedeme ze severu. Změna plánu nastává, kdy se mi dovolává můj drahý s tím, že ač jsem ho varovala, zkusil zkrotit jankovitou Feldu a tohle rodeo fakt nevyhrál. Skončil na Žižkově, tam si tradičně nechtěně půl hoďky odpočinul a dojel až na Jarov do servisu, aby zjistil, že ho přestěhovali "jen" o 300 metrů dál.. V jistých situacích je 300 metrů téměř nepřekonatelná překážka. No nakonec se zadařilo, Feldu tam zanechal autodoktorům a uvidí se, co s ní.

Pro nás to mělo pozitivní dopad - jel s námi na výlet :-). Volala jsem tedy ráno Míše, že jedeme nejdřív zachraňovat zmrzlého Skalyho a na hrad dorazíme později. Ještě jsem jí navigovala, že má jet po mladoboleslavské dálnici a na 44 exitu sjet a držet se na Dětenice. 

Nám cestu zpestřila i Adélka, po dlouhé době blinkala v autě, takže jsme to měli s několika mezipřístáními. Na Staré hrady jsme dorazili v 11, což jsem brala jako dobrý čas na to, co jsme měli za sebou. Ftipné bylo, že jsme se na parkovišti potkali s Míšou, která právě dorazila. Pořád mluvila něco o nějaké bouračce, odbočce na Poděbrady - no bylo mi to divné. Následně jsem zjistila, že nejela po mladoboleslavské, ale po hradecké a stejně minula ten správný exit:-).

Uli s Troli nás přivítaly samozřejmě s poznámkami, že dámička má jen hodinu zpoždění a přitom jsem v tom byla tááák nevinně! Měla jsem za to, že Míša vyřídí, proč dorazíme později, ale mělo mě napadnout, že tam nebude včas ani ona :-D. Opět se nám potvrdilo, že se vlastně ani nemusíme domlouvat a dorazíme stejně pozdě :-). Teta Trolli se ukázala jako sketa ještě jednou, ale o tom až o trochu později :-).

Po téměř prázdném nádvoří se pohybovali rytíři, čarodějnice, princezna i čert. Byli v podstatě v přesile, což je velikánská škoda na to, jak je to tam úžasné! Dostali jsme hned ochutnat uhlí - Andulka teda nechtěla, dokud jsme jí nedokázali, že je to moooc dobrá laskomina :-), "vnutili" nám oba pohádkové okruhy - jak Hradní pohádkovou půdu, tak Zámecké pohádkové sklepení, nakoupili jsme nezbytné turistické vizitky a známky, orazítkovali co se dalo i nedalo a už jsme šli na nádvoří na sraz s kastelánem a templářským rytířem. 

Prohlídku jsme totiž zahájili výcvikem letu na koštěti. Košťata rozdávali jen dětem, ale já jsem se hlásila taky, takže jsem byla zvolena vedoucí letky a měla jsem největší koště s netopýrem, heč! :-) Byla u toho neskutečná čurina, jak by řekla teta Jaffi, ti hoši z toho udělali opravdu velmi vtipnou záležitost a ve finále jsme poletovali po nádvoří v téměř perfektní formaci (musím pak ukrást nějaké fotky od tety Trolli ) :-).

Půda byla nádherná, plná strašidel, víl, skřítků a zajímavých předmětů z dob dávno minulých. Výklad zaměřený na děti, Andulka třeba předváděla praní na valše, děti odpovídaly na otázky a za odměnu dostaly ochutnat perníček nebo potom na konci i lízátko. To teda nejen ochutnat :-). Bylo to zábavné i pro dospělé, prostě když to někdo dělá ne kvůli mzdě, ale kvůli tomu, že ho to baví, je to zatraceně znát!

Po krátké přestávce následovala návštěva sklepení. Tentokrát nás provádělo páže, které bylo téměř uražené, že ho někdo nazval kašpárkem :-). Na fotkách je ale vidět, že záměna je víc než pravděpodobná :-). Opět zatáhl děti do děje, dával jim různé otázky a já jsem si párkrát nedala pozor, takže jsem odpověděla dřív než děti, za což jsem si vysloužila důsledné napomenutí a slib, že zůstanu v pekle.

Ve sklepení jsme viděli jak skřítky, tak obry, dokonce i tříhlavého draka! A pak už nás páže zavedlo do pekla. No a tam bylo potřeba vyzkoušet nějakého hříšníka, který si měl na takovém zařízení vyzkoušet, jestli jde do kotle anebo ven. Logicky se nikdo nehlásil, až si páže vzpomnělo, že nahoře neustále vyrušovala jakási "pani". Zrovna jsme stály s Trolli vedle sebe, on na nás kouknul a povídá - Jo, tady je. Ale která z těch dvou to je? Takticky jsem mlčela a Trolli mě naprosto netakticky naprášila, že ona ne, že to já! Sketa jedna zrádná! Taky jsem jí hned varovala, že práskat se nemá a že si to s ní peklo vyřídí, načež odpověděla, že nám přece říkali, že kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe, takže jen upozorňovala! :-D

No a samozřejmě, že mi ten barometr hříchu cinknul, takže jsem byla nasměrována do kotle.. Nejvíc nás na tom pobavilo, že jsme zas někomu připadaly hodně si podobné. Prostě nerodná ségra se nezapře :-). Teda krom toho prášení :-D.

Na konci si děti mohly opět z pytle něco vytáhnout - prý když byly hodné, tak to bude nějaká dobrota, ale pokud zlobily, jsou tam i velmi nehezké věci. Čím to je, že si všechny děti vytáhly nějakou sladkost? Že by rodiče úplně nepochopili jak jsou vlastně vzorné, hodné, poslušné atd.? :-)

Po všech těch zážitcích nám vyhládlo, i využili jsme místních krčem k uspokojení těchto primitivních potřeb. Děti mezitím začaly šmelit Šmouly a velmi nám to připomnělo všechny naše srazu, kdy si navzájem různě bártrujeme všechno možné i nemožné. Potom se rozběhly ještě plnit úkoly u princezny a navštívit Čarodějnou bestyjolu plnou kouzelných zvířátek. Adélka nejdřív nechtěla nic dělat, ale nakonec se zapojila také a končila malujíc obrázek u stolu sama s obrovským templářem a něco si tam povídali :-).

V každém případě návštěvu Starých hradů opravdu velmi vřele doporučuju. Je to hodně baby friendly a užijí si i rodiče. Hodně zajímavá je i historie, zejména ta novodobá - viz jejich stránky.

Odpoledne ukrajovalo teprve druhou hodinu a po cestě jsme viděli odbočky na ZOO Chleby. GPS ukázala 20 km, tak co doma. Cesta byla velmi zábavná, naše GPS nás opět tahala naprosto nemožnými kouty, Trolli se nestačila divit :-). Ale do cíle jsme dorazili dobře. 

Tahle ZOLO je maličkatá, ale milá a zajímavá. Děti se tu nezaběhnou a k vidění je toho také docela dost. Překvapil nás třeba gepard ležící hned u mříže, která měla celkem velká oka - minimálně na ruku. Nikde žádný nápis, že je to nebezpečné zvíře, dítko může dojít až k němu.. a tahle velká čičina přede a přede :-).

Opice mají nádherný výběh ve stylu starých Mayů a nejlepší hlášku měl Jáša, když přišel k výběhu Nandu pampového, ukázal prstíkem na ceduli, kde se o tomhle pštrosovi píše a povídá: "Tady píšou, že je to kačátko!" :-)

Obdivovali jsme i akvárko s českými rybami - nad velikostí kaprů zůstával rozum stát. A v celé ZOO jsou umístěny i makety zvířat vyhynulých. Momentálně třeba u vchodu jsou připraveni vakovlci a to teda opravdu stojí za přečtení.

Tady se naše cesty opět rozešly. Původně jsme chtěli jet domů přes Sadskou, ale vzhledem k objížďce a následné ceduli o dálnici na Prahu, jsme to vzali skoro až k Poděbradům. Po cestě jsme se různě rozdělili, abychom se nakonec potkali s Trolli na Černém mostě. Kvůli dětem jsme se ještě všelijak předjížděli, holčičky si mávaly, byl to pro ně jeden z největších zážitků dne :-). Později jsem se dozvěděla, že Trolli přes tu Sadskou jela a ač jsem měla pocit, že si hrozně zajíždíme, evidentně byla ta naše cesta přece jen rychlejší.

Korunu tomu nasadila Adélka, když nás slyšela, že říkám Skalymu - Trolli jela přes Sadskou. Adél se otázala - Teta Trolli jela sockou??  :-D

Byl to moc hezký poslední den prázdnin a užili jsme si ho nakonec celá rodina, ač neplánovaně.

úterý 30. srpna 2011

Hledám 400 kačerů..

Andulka s droping si předávají Pepu
Tahle výzva se onehdá objevila na geocachingu a také na několika billboardech :-). Ottíci, jejichž akce moc rádi navštěvujeme (V županu do blázince, Bitva na Vítkově anebo uklízení bohnického údolí), tentokrát vymysleli lidský řetěz přes Karlův most. A protože Karlův most měří přes půl kilometru vypočítali, že je potřeba právě 400 kačerů..

Akce to byla brzkoranní, fujtajbl.. už v 7 ráno a to ještě, pěkně prosím, v sobotu! Každý slušný člověk v tu dobu přece spí! :-) Když mi v pět zazvonil budík, za oknem byla ještě tma a nevlídno, předzvěst studené fronty. Na ochlazení se těším od té doby, co uhodila vedra, ale vstávat do toho?? Pořád jsem si říkala, že bych mohla zaspat, ale pak mi svědomí nedalo, co kdyby zrovna ty moje dvě ruce chyběly a řetěz by nedosáhl od věže k věži?

Šla jsem vzbudit Andulku, která se mnou ráda takové blbiny absolvuje a ta chvíli nereagovala, takže když se konečně pohnula, říkala jsem jí, že může klidně zůstat doma a vyspat. V tu chvíli otevřela očka s tím, že už se rozkoukala a jde. Závidím jí bohapustě tyhle rychlé starty, já potřebuju opravdu hodně času než naskočím do provozu.

Na most jsme dojely včas, klubalo se sluníčko, v podstatě nikde nikdo, nádhera! Uprostřed už jsme ale viděly dav, takže to vypadalo nadějně a akce se podaří. Přivítal nás malý Ottík, v ruce velkého modrého slona a přišel k nám s tím, že vybafl - Pepa. Zírala jsem na něj jak spadlá z višně, když vím, že je to Ottík a až  když to zopakoval a cpal mi plyšovou hnátu, pochopila jsem, že se mi Pepa představuje :-D. Dostaly jsme pokyny, že máme zůstat na této straně, aby se vidělo, jak jsme na tom. Nikde jsem neviděla dámy z Dámy, takže jsem volala Diance a byly kousek od nás, takže jsme se přesunuly k nim.

Naprosto vtipné bylo, že nás míjeli nějací lidé a paní povídala - vždyť jsi říkal, že tu v sedm ráno nikdo nebude! Ve finále jsem se z logů ostatních dozvěděla, že tam fotili nějaké erotické fotky, takže někteří kačeři si zpříjemnili čekání sledováním odhalené slečny. :-) Slečna prý neustále frfňala, že má tolik publika, ale holt dostala zaplaceno, tak se svléknout musela :-).

Konečně byl vydán pokyn, že se řetěz má spojit a dojít doprostřed mostu. Cizinci nechápali, co to tam ta banda dělá, proti čemu protestuje nebo co vyznává. Všichni jsme se totiž tlemili jak praštění absurditě situace. Dokonce prý na konci řetězu zapojili nějaké Japonce. Sice nechápali, která bije, ale za ruce se chytit nechali. Pak už jen tři dva jedna konéééc a mohutný potlesk :-).

Proběhla snaha ještě podat Pepu živým řetězem z jedné strany na druhou, ale přestože bylo zakázáno fotit, aby se nezdržoval (což jsme se dozvěděly až dodatečně), nějak doputovat nestihl. My jsme se s holkama vydaly k Lennonově zdi pro kešku a splnit jednu z "čelenek" nebo-li podhra kešování - někdo vymyslí nějakou výzvu a kačer jí může přijmout a splnit. Takže vyfotit se před zdí a udělat z prstů V bylo otázkou chvilky.

Mezitím se scházeli i ostatní kačeři k hromadné fotce, logování, k nákupu CWG. Na Kampě zrovna Paul Numi natáčel videoklip a původně to měla být asi liduprázdná Kampa, což se změnilo poté, kdy se sem nahrnulo několik stovek kačerů a Paul se rázem ocitl v kotli :-). Režisér z toho byl kapánek mimo, ale natáčet nepřestali, takže když Paul dohrál, odměnili jsme ho bouřlivým potleskem. O takovém komparsu se přece každému rejžovi ani nesní, ne? :-)

Jako logbook tentokrát sloužilo 2,5 metrové leporelo Karlova mostu. Všichni se rozcházeli opět s úsměvem na rtu a shodli se v tom, že to vstávání stálo za to.

My jsme s Andulkou ještě ulovily pár kešek okolo, abychom mohly zalogovat jubilejní 400. krabičku. Bylo krásně, teplo, chodily jsme v krátkých rukávech. Prostě i počasí měli Ottíci zase objednané, což se projevilo o pár hodin později, kdy se prudce ochladilo a nakonec začalo lejt jak z konvičky.


pondělí 29. srpna 2011

Šmik, šmik a kokosy na sněhu

Na dlouhou dobu byl v pondělí dobrý den na stříhání vlasů :-). A protože mám září společensky víc než náročné, nutně jsem se musela objednat. Jediný volný termit byl v 8 ráno.. uff. .trénink na nastávající školní režim. Přemlouvala jsem Andulku, aby šla se mnou, že potřebuje zastřihnout konečky a něco udělat s tou příšernou ofinou, díky které vypadá jako Žižka. Původně to dokonce i vypadalo na mikádo, ale nakonec z plánu sešlo.

Kadeřnice Zuzka nejdřív napatlala mojí hlávku - zkusily jsme opět C7 pro velký úspěch z minula, kdy jsem místo hnědé zůstala blond - a pak se vrhla na Andulku. Moc hezky jí vlasy sestříhala a naše dítko už nebude šilhat a navíc bylo hoodně spokojené, hurá! Další překvápko se konalo, když mi smyla barvu a já konečně nebyla žlutohlavá.  :-) Vytahala mi i pár proužků z té původní barvy, takže to mám teď takové jak promelírované. Poslední, velmi příjemné, překvapení mě čekalo při placení. Jak jsem tam byla přes voucher, tak měli úplně jiný ceník, čekala jsem minimálně o polovinu větší účet a ono to nakonec bylo i míň než jsem doposud kde platila. A to, že to máme téměř za rohem, je jen další příjemný bonus navíc.

Odpoledne jsme měly sraz s mamkou na Proseku a vydaly jsme se na bobovku. Sníh ani olympiáda se naštěstí teda nekonaly, ale i tak jsme si to užily parádně :-). Já jsem toho měla skoro dost po těch 7 jízdách, Andulína totiž sama fakt ještě jezdit nemůže. Adélku tam zas nejvíc nadchla luční kobylka, chtěla si jí vzít domů, i když měla o nohu méně :-). Na závěr jsme si s mamkou daly pizzu s vyhlídkou na Prahu a naštěstí bez vyhlídky na kyselou obsluhu. 

Na závěr se holčičky vyblbly na přilehlém hřišti a hlavně na "lezecké stěně", kterou zdolávaly velmi zdatně, až jsme s mamkou zíraly. 

pátek 26. srpna 2011

Poslední týden prázdnin

První fáze je hotová. Hurá!
Abych byla přesná, jedná se o poslední celý týden prázdnin. Vedra přetrvávala a tak jsme se domluvili, že Áčka zůstanou do středy ve Skalici a my zas o kus pohneme s bytem. V úterý jsem navíc měla sraz s Trolli, která nás přijela navštívit z Mníšku pod Alpou. Nakonec do Colossea dorazila už jen Renda a i tak jsme si to ve třech náramně užily. Prostě sranda jako vždy :-)

O půlnoci jsem pak měla rande se svým mužem v Chýši a domů jsme dorazili někdy kolem půl třetí :-). Každopádně si myslím, že jsme si to po čase zase zasloužili. Je fakt, že Skaly je už totálně odrovnanej - momentálně dělá vrata a plot na nějaké vile na Letné a v tom pařáku fakt nic moc.. Večer přijde domů, kde opět maká, do toho si neodpočinul ani o víkendu, protože krmil hladové krky z dětského dne a od pátku do neděle stál u grilu. 

Áčka vidí poprvé pokojíček
No a ve středu jsme si jeli pro holčičky. Tentokrát jsme je vyzvedávali v Sázavě, nakýblovaly se k Týnce a Natálce na noc a vytáhli jsme je přímo z bazénu :-). Po cestě jsme si vyzvedli opravenou mamčinu Feldu, aby ráno mohl jet Petr do práce a my domů.

Dopoledne strávily holky ještě v bazénu a po o jsem sbalila tu hromadu věcí, co jsme do Skalice navozili během léta a vyrazily domů. Cesta proběhla v pohodě, nacpala jsem pračku a že vyrazíme do Tesca mrknout po nějakých džínách pro Andulku. Mezitím dorazil domů i Skaly a když jsem viděla, jak je vařený, navrhla jsem mu, ať si jde lehnout. Naštěstí ale nešel, Felda nás totiž opět zradila a to pár kilometrů od domova.  Prostě opět odmítla reagovat, takže jsem naštěstí z kopečka stihla sjet do boční ulice a tam po blondýnovsky zaparkovat. Půlkou na chodníku. Jenže ta ulička byla do kopce a já prostě to auto sama neutáhnu, abych to srovnala. 

Asi 10x jsem prozváněla Petra a nic. Myslela jsem si, že je v sprše, ale on mu občas blbne telefon, takže ho měl na nabíječce a zvonění neslyšel. Naštěstí se šel na něj mrknout, jak se nabíjí. Místo spánku sedl do Otylky a přijel pro nás. Džíny jsme nakonec nekoupili, tak aspoň nějaké nezbytné potraviny a jeli zpátky k Feldě, která se tvářila, co jako máme, vždyť přece startuje v pohodě a jede také v pohodě.. Petr s ní dojel bez jakéhokoliv zaškobrtnutí až domů. Ach jo.. Potměšilé auto.

Navečer jsme ještě šly vyzkoušet nové hřiště (to je také kapitola sama o sobě), protože jsme tam měly sraz s Radkou a jejími dětmi. Po osmé se nám konečně povedlo děti zahnat domů :-).

Horký pátek jsme strávily s mamkou v IKEA a podobných zařízeních, abychom doladili pokojíček a okoukli, co budeme ještě výhledově potřebovat. Momentálně ale můžu považovat 1. fázi akce pokojíček za dokončenou a co se týče ložnice, ta je hotová komplet a zas spíme na postelích, i když určité kouzlo ty matračky na zemi měly, ne že ne. :-)

Andulka si přála zrcadýlko k posteli :-)

Testování lampičky

I Adélka nutně potřebuje lampičku

Už jsou nalepená i zrcadýlka. Dost mě drásá ta samolepková  výzdoba na  postelích, ale co nadělám..

úterý 23. srpna 2011

Tak takhle to u nás průběžně vypadá...


Věci průběžně přehazujeme sem a tam a nejhorší situace nastala, když nebyl v provozu ani dětský pokojíček ani ložnice. To se tu fakt nedalo hnout. Holčičky si zatím užívají pohodičky ve Skalici, neustále se ráchají v bazénu a nemají čas s námi ani mluvit.. 

pondělí 22. srpna 2011

Dětský den

I letos si Andulka vymyslela, že by to chtělo nějaký Dětský den.. Když jsem jim to chystala poprvé před třemi lety, měla jsem očekávat, že z toho budou chtít dětičky udělat tradici :-). Prostě se děsně nudím :-).

Takže během toho všeho uklízení, přesouvání, stěhování, upravování bytu jsem ještě vymýšlela pozvánky,  disciplíny a celkově program. Potvrzeno bylo 10 dětí, nakonec jich bylo 11, což teda fakt nemám moc ráda. Sice jsem měla něco navíc, ale přece jen některé věci chyběly neb v propozicích pozvánky bylo uvedeno, že mají donést 10 maličkostí. Andulína by nejradši pozvala široširé okolí a už jsme na tohle téma měly několikrát pohovor, že ne že bych to těm ostatním dětem ráda nedopřála, ale někdy jsou s tím spojeny určité problémy, že pak na někoho něco nezbyde a tak a že to kdyžtak potřebuju vědět dopředu... ve finále to "odnesla" Andulína, protože na ní nezbylo Kinder vejce.. Ale škodná nebyla, každé dítě si toho odneslo požehnaně i tak. :-)

Páteční noc jsme tedy se Skalym strávili romanticky přípravou masa na grilování, opalováním diplomů a kreslením mapy neviditelným písmem. Ještě o půlnoci jsme běhali po Skalici a vytyčovali tajnou trasu. Čekala jsem, kdy na nás někdo zavolá policajty, protože jsme potřebovali neustále kontrolovat, jestli jsou světlušky na svých místech. :-) Maso Skaly chystal do třech do rána.

BTW - pozvánky. Letos jsem se rozhodla, že prostě napíšu, že je třeba, aby každý dovezl i něco navíc. Vždycky zajišťujeme všechno my - jídlo, pití - alko i nealko, různé dobrůtky a holt teda fakt nekrademe a v situaci, kdy Skaly 4 měsíce něpremával a teď sice premáva, ale prachy už jsme jaksi neviděli věčnost, páč šéf musel na 3 dovolené plus si koupit člun za desítky tisíc a na vejplaty nemá a do toho ještě potřebujeme nasypat něco peněz do bytu, to jsou pro nás opravdu velké výdaje.... 

Myslela jsem si, velmi naivně, že jsem to napsala dost jasně. Až na jednu výjimku, která přivezla dokonce i dárky holčičkám, to opět výrazně neklaplo. Objevilo se pár sušenek, kousek buchty, nějací slaní šneci, láhev lambrusca a láhev sangrie, ale tak nějak celkově k tomu, že my jsme zajistili hafo masa, uhlí, nehledě na tu práci s tím, komplet program od pozvánek přes disciplíny až po medaile, diplomy, poklad, dost bída.. Ach jo.. Asi budu muset příště specifikovat, že vstupenkou bude minimálně basa piva a karton nealko pití.. Kdybych nevolala SOS Míše, tak není ani to pivo. Kupodivu SE samo v prádelně nic neobjeví...

V sobotu dopoledne nám přišla pomoct Denisa a kreslily jsme popisky k jednotlivým stanovištím: Bramboro, hop aneb skoky v pytlích, Opičí houpačka aneb houpání na provaze a ručkování přes sušák, Superstar - to si zas vybrali z pytlíku podstatné jméno a měli zazpívat písničku nebo říct básničku, kde se to objevovalo, Žabí skoky aneb skoky na trampolíně, Lov mamuta čiliž střílení z luku, prohazování šáši míčkem, skládání rozstříhaných pohledů anebo Ptáčku, ulov si svého červíka, což mělo velikánský úspěch a za tip děkuji Wlčici.

Měli jsme začínat ve dvě. Ale jaksi nám pořád chybělo docela dost dětí. Na stanovený čas dorazil málokdo. Ach jo. Nakonec jsme už čekali jen na Emádu s Jáchymkem, kteří dorazili až někdy po třetí. Míša byla překvapená, že je to od nich z chalupy k nám tak daleko :-), navíc se ještě stavovala pro to pivo, takže omluvenku jakž takž dostala :-). Naštěstí v tu chvíli dorazil i Martin a byli jsme komplet, jinak by mě už asi čekající děti sežraly, že se nudíííí a kdy už přijedouuuu. Andulka to komentovala: Že přijedou Dráčkovi pozdě, to mě nepřekvapuje, ale že i Týna s Natálkou.. To fakt nechápu! :-)

Děti si podepsaly kartičky a rozběhly se konečně na jednotlivá stanoviště. Za každé splnění úkolu dostaly jedno očíslované písmenko s tím, že se později dozví, na co to je.

Když byla všechna písmenka rozdána, nastal čas na další nadílku - tentokrát medailí a diplomů. No neřekla bych, že bude tak šílený problém sehnat čokoládové medaile, takže jsme museli improvizovat Fidorkami. A konečně jsem děti nechala přijít na to, k čemu jim jsou ta písmenka. Byla to tajná zpráva a všichni museli začít spolupracovat, aby se dozvěděli, co dál.

Skládání jim zabralo asi hodinu, ale makali jak šroubečky a ač se u toho občas trochu poštěkali, nakonec našli systém a práce jim šla pěkně od ruky. To byl ideální čas na přípravu další fáze, dětičky totiž nevnímaly nic jiného :-).  Ve vyluštěné zprávě stálo, že ten, jenž má nejsilnější jméno, jim předá tajnou mapu, ale musejí mu zazpívat písničku. Chvíli přemýšlely, kdo by to tak mohl být, až na to přišla Andulka, kupodivu :-), a usoudila, že to nemůže být nikdo jiný, než sám velký Skaly. :-) Udělala jsem jim ještě vzdělávací vsuvku na téma latinského překladu jména Petr a  teď ještě vybrat písničku..

Chvíli přemýšlely, můj tip Pod tou skálou, kde proud řeky syčí, zavrhly, že to neznají, až někdo navrhl Vyletěla holubička ze skály, což se v jistém kontextu může jevit poněkud pikantně :-). Takže statečně zapěly Skalymu a ten jim dal tajnou mapu, kde nebylo téměř nic vidět. Poradila jsem jim, že by to asi chtělo použít nějaký živel. Otázkou je, co je to živel :-). Nakonec i to jsme dali dohromady a Skaly jim hodil mapu na gril, kde se pomalu zobrazila zpráva Světlušky vás povedou a mapka. Sledovat děti, jak zírají v úžasu na objevující se sdělení, bylo k nezaplacení!

Bylo asi pět hodin a do slunce západu hafo času. Děti se tedy začaly různě přeskupovat a organizovat kdo s kým půjde (moje idea byla, že půjdou společně, ale chtěly jít po skupinkách) a když to měly hotové, různě běhaly a skákaly, no prostě bylo jich tam dost na to, aby se zabavily samy.

Zhruba od osmi už byly nervózní a že by jako už šly. Jenže bylo pořád světlo. Bylo to jako udržet pytel blech na jednom místě. Nejčastější věta zněla - Já už chci jííít! Konečně bylo už trochu víc šero a první skupina mohla vyrazit. Dana je všechny odvedla za barák, já popadla poklad a mazala do cíle.

Vyzbrojeni baterkami šly po odrazkách až k pokladu. Musím říct, že ta cesta je trošku strašidelná, ale v jednom místě je hlídala Maruška a pak už zas já. Když přišla první skupinka - Andulka, Denisa, Martin a Míša, tak jsem slyšela Andulínu jak remcá - Ty joo... To bylo krátký.. aby ne, když letí jak šílení :-) No nezulíbal by jí člověk?

Poklad našli, ale vyzvednout jsem jim ho nedovolila a rychle je zahnala do úkrytu, aby to nezkazili ostatní. Za chvíli přidusala druhá skupina, která se spojila s tou třetí, takže jich bylo celkem dost :-). Mrňavky měly oči navrch hlavy, poctivě svítily baterkami tak usilovně, až ve finále poklad přešly. :-). Musela jsem je vrátit zpátky a na druhý pokus už se to povedlo. Ale pořád ještě nebylo putování u konce, na pokladu byl další dopis.

Držet se pohromadě byl pro ně asi nejtěžší úkol :-) Ti velcí hnali do kopce zpátky, zvědaví, co v tak těžké bedně bude. Každou chvíli se museli navzájem okřikovat, že malí nestíhají a že mají jít společně. Už zdálky bylo vidět ohnivé místo. Atmoška nádherná! Podle pokynů utvořily kruh a vyvolávaly odemknutí pokladu. Tam došlo k malému zádrhelu, páč se trochu zasekly klíče, které měly přiletět vzduchem po vlasci :-). Ale povedlo se a nastalo zkoušení, který klíč patří ke kterému zámku a jak to celé rozmotat.

Když se to konečně povedlo, vrhli se na poklad jak pirani. Samozřejmě, že velcí odstrčili malé a rvali se o ty nejlepší kousky. Bylo to docela nepříjemné, takže jsme je stopli, odebrali jsme jim ulovenou kořist s tím, že to rozdělíme spravedlivěji.

No a pak už měly děti špinavé pusy od čokolád a sušenek a navzájem si ukazovaly trofeje. A já jsem si mohla oddychnout, že to jakž takž klaplo a že se jim to snad i líbilo :-).

Ještě musím udělit speciální pochvalu Skalymu za naprosto delikatesní raut a za to, že mi v takových šílenostech pomáhá a neremcá :-).

Když konečně děti padly za vlast, mohla jsem si sednout k jídlu a pití i já. :-) Nádhernou tečkou byl Měsíc, který na jasném nebi zářil poměrně intenzivně a nad ním se vytvořil kříž po letadlech, které tam proletěly. Bylo to neskutečně krásné a zajímavé a zkoušeli jsme to se Standou s větším (Standovým) či menším (mým) úspěchem vyfotit.

Druhý den nám Andulka nachystala snídani venku, Emičce a Jáchymkovi do pohárku cornflakes, dospělým namazala housky a rohlíky (naučila se šikovně rozříznout pečivo), nazdobila stůl květinou, prostě šikulka neskutečná!

Po snídani se děti vyráchaly v bazénu a po obědě ("zbytky" masa ze včerejška) jsme se vydali na vycházku do lesa. Zvolili jsme ten nejmenší okruh, i tak to bylo na Emču a Jáchoše nějak moc a děsně se vlekli, až to Andulína nevydržela a šla napřed. :-)

Vidina bazénu dotáhla zpátky i zbytek a než se Petr vyřádil s dětma ve vodě, já mohla sbalit a nachystat nás k odjezdu. Holčičky zůstaly ještě u babičky a dědy, přece jen to doma není ještě úplně obyvatelné a v tom šíleném hnusném vedru je to pro ně nejlepší. Míša s dětma zamířila zpátky na chalupu a Standu jsme vzali do Prahy my.

Dodatečně jsem se dozvěděla, jak se mamka potkala se sousedy a ti jí vyprávěli, že Andulka šla okolo a ptala se - Budete tady 20.8.? Oni špatně rozuměli, mysleli 28., tak prý, že ne. Aňa vážně pokývala hlavou: Tak to máte dobrý. Protože kdybyste tady byli, tak se vůbec nevyspíte! My tu budeme mít dětský den a spousta dětí tu bude řvát celou noc. (Nakonec se žádný řev ze zahrady v podstatě neozýval, proběhlo to víc než v pohodě :-))

P.S.
Fotky na rajče dodám později.

P.P.S.
Tenhle článek mi dal zabrat - i/y :-D

neděle 14. srpna 2011

Přírodní botox

V sobotu jsem si tak posedávala s tchánem pod altánem a popíjela Staropramen Lemon, který mi přivezl můj skvělý manžel. Okolo nás poletovaly vosy a my jsme probírali, že jsou otravné a že si dávám bacha na to, abych jí nespolkla. I proto jsem radši pila z kelímku a ne z plechovky. 

Jedna z vos mi ale do kelímku vletěla a tak jsem jí sadisticky pozorovala, jak se utopí. No a protože už jsem měla v plechovce poslední lok a celou dobu jsem bedlivě sledovala, jestli mi tam nějaká neleze, napila jsem se. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem si rozřízla rty, ale pak mi došlo, že tam přece jen ta jedna pruhovaná svi..zaletěla a stihla mě 2x píchnout do rtu. 

Vypadala jsem jak z hodně špatného pornofilmu a díky tomu vím, že si nikdy botox do rtů píchnout nenechám, opravdu mi to nesluší :-). Celkově mám pocit, že jsem za celé toto léto dostala víc pigár než za celý svůj život.

pátek 12. srpna 2011

100 + 4

Na středu jsme měli již dlouho naplánovanou poradu v Náchodě. A z Náchoda do Nového Města vede tzv. Power trail nebo-li hodně kešek za sebou. V tomto případě rovná stovka. Nečekala jsem od toho žádné zázraky, co psali kačeři, tak je to celkem únavná cesta podél silnice od krabičky ke krabičce, ani autem to nejde, protože se nedá nikde pořádně zastavit. Nicméně mě napadlo, že bysme s Vergelkou mohly někde poblíž přespat a ty kešky posbírat.

Vergelka nebyla proti, naopak to vymyslela ještě lépe. Ondra prý chce vidět, kam jezdíme a rád by si zachytal na Rozkoši, tak jestli by nejel i Skaly. Kupodivu můj drahý nebyl proti :-). Sehnala jsem tedy ubytování, holčičky zanechali ve Skalici a vyrazili jsme na Náchod. Vtipné bylo, že u České Skalice jsme předjížděli Japonce na kole, který s sebou táhl neskutečnou bagáž. Tipla bych si, že je to ten, kterého jsme viděli loni v Portu :-). Škoda, že jsme se ho nemohli zeptat. Ale náhoda je to úžasná.

Sraz s Vergeláky jsme měli u hotelu Vyhlídka, abychom si přeházeli věci z jednoho auta do druhého a kluci pak odjeli jedním a nám nechali to druhé. My jsme si s Vergelkou poradu báječně užily. Dozvěděly jsme se spoustu novinek, které se chystají a byl nám představen i nový katalog a 14 nových produktů. To se zas bude prodávat samo :-).

V pět jsme pak, už převlečené, vyrazily z konce Náchoda na cestu za keškami. Logy kačerů nelhaly. Umístění opravdu podél silnice, samé mikrošky - rozuměj velikost krabičky na film - takže nic moc, ale my jsme měly o čem mluvit a co probírat, tak nám to ani nevadilo. Po cestě jsme si odskočily i k Jiráskově chatě, která je naprosto líbezná a hlavně tam byl velmi milý pan správce, který nám ochotně vydal poklad :-) a prodal turistické známky a vizitky. Výhledy odsud jsou nádherné. Jak do Polska, tak na naší rodnou hroudu.

Odsud jsme se přesunuly k pevnosti Dobrošov. Ta se nám také moc líbila, i když už bylo zavřeno a mohly jsme to dílo obdivovat jen z venku. Tady jsme kešuli, bohužel, prostě nenašly. Kolem osmé jsme chtěly vyzvednout od kluků, aby nás dovezli zpátky k autu, ale prý jim zrovna najelo hejno kaprů.. Vyzvedávali nás nakonec v půl desáté, už byla tma a na kešky jsme svítily mobilem. Naštěstí byl provoz minimální a navíc jsem si půjčila od Andulky reflexní návlek na batoh, aby nás bylo vidět pěkně z dálky. 

Kupodivu už nikde neměli otevřeno, nikde žádná hospoda, takže jsme se podělili o trochu toho chleba, co měl být na snídani, nějaké ty brambůrky a kus točeňáku, co si koupil Skaly k vodě :-). Vergeláci zas dodali vínko a navíc jsme s Vergi dostaly na poradě ještě k narozeninám každá lahvinku lambrusca, tak to se taky šiklo. :-)

Přestože jsme byly docela uchozené a namožené (některé kešky byly tak vysoko, že by Vergelka neměla šanci na odlov a já jí několikrát dělala stoličku :-)), kecaly jsme skoro do 4 do rána. Kluci to zalomili podstatně dřív. Za středu jsme tedy ušly 13 km, ulovily 40 kešek a převýšení 247 metrů.

Ráno se nám nechtělo vstávat, ale nešlo jinak. Kluci nám připravili snídani a odjeli zas chytat. Nám jel autobus  později, jen jsme se musely dopravit do Nového Města. Zamkly jsme tedy penzion (byli jsme v něm nakonec sami) a přesunuly se o pár kilometrů dál k autobusové zastávce. Cesta do Borové, kde jsme předchozí den skončily, trvala něco kolem půl hodiny. Ale bylo na co koukat a trošku jsem měla osypky z toho, co nás čeká. :-)

Nakonec to bylo 17 km a měly jsme toho fakt už dost. Nejhorší bylo, že když jsme se dostaly k poslední kešce, k autu nám pořád ještě zbývaly 3 km. Naštěstí jsme se po cestě najedly ve Slavoňovicích v místní hospůdce, kde to bylo neskutečně levné a neskutečně dobré. Tady nás navíc jedna z odboček za pokladem dovedla na nádherný místní hřbitov. To bylo takové příjemné zpestření. Tahle druhá část power trailu byla totiž podstatně horší, nezajímavější, navíc se hodně střídalo převýšení a také začalo docela pařit sluníčko. Kešky tu byly vesměs ukradené a tak se logovalo různě na papírky, no prostě nic moc zážitek.

Ale DALY JSME TO! 3x sláva! A jako bonus právě ty 4 krabky navíc. Nejúžasnější zážitek nás čekal při vstupu do Nového Města, kde má Čaroděj Dobroděj na zahradě Divočaura z pravěku. :-) Stačí zatáhnout za kliku a... a objeví se Divočaurus sudus, který zakvičí nějaký popěvek. .-) To nás tak pobavilo, že jsme zapomněly na všechny minulé útrapy a klikou jsme zatáhly několikrát. 


Pak je tam i kouzelné místo, kam se vkládají prkénka s přáním. To jsme také neodolaly a prkénko vložily. Tak snad se Čaroděj Dobroděj postará o splnění. Přes město jsme musely projít k autu a už nás netlačily jen boty, ale i čas, takže jsme vynechaly prohlídku zámku, i když by to určitě stálo za to.


K autu jsme se dovlekly z posledních sil. Zlaté keškování v přírodě! Přesunuly jsme se za klukama, jenže tam je zákaz vjezdu a já zákazy nerada porušuju. Vysadila jsem tedy Sylvu a vrátila se s autem tam, kde bylo možné parkovat. Ten kilák k přehradě byl už jen třešinka na dortu :-). V jednu chvíli jsem slyšela lomoz, říkala jsem si, že to budou určitě kombajny, kterých jsme potkaly za to naše putování opravdu docela dost. Otočím se a místo kombajnů se vynořily obrněné transportéry. Měla jsem pocit, že mi to sluníčko přepálilo mozek, ale zrak mě nešálil. Opravdu to byla OT a nějaká vejtřaska a jeli až k nádrži, kde se různě předváděli. Druhý den tam prý měli nějakou akci a dokonce i plavali v přehradě. 

Kluci mezitím začali balit, Vergelka si, chuděra, větrala nohy, kde měla na malíčku puchýř velikosti palce a já přemýšlela, jestli mám ještě sílu jít ulovit tu poslední kešku, co tam byla, ale nakonec jsem to srabácky vzdala. :-)

Do Skalice jsme dorazili večer, holčičky už se na nás těšily a my na ně. Celkově považuji akci za velmi vydařenou - kluci si výborně zalovili ryby a my jsme si výborně zalovily poklady. Aspoň vím, že si podobnou taškařici nechám nějakou dobu ujít.

Fotky jsou na rajčeti.

sobota 6. srpna 2011

Perličky

Na minidovolené v Harrachově přejmenovaly holčičky zubačku na zubatka, zubatice, pizizubka.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jeli jsme kolem polí a tam všude vlčí mák. Líbí se nám všem a od té doby Adélka hlásí, kdykoliv ho vidí - hele, tady taky roste vlkový makový!

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Na balkóně míváme chrousty - většinou tam chcípli asi vedrem. Adélka se ptala, co je to za brouka, tak jsem jí vysvětlila, že chroust. Druhý den přišla a povídá: Mami, už je tam zas další mrtvej žrout!

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ve Skalici běhaly holčičky po zahradě - celá partička. Začaly dělat nějaké kraviny a tak na ně Skaly houknul z prádelny, kde zrovna dělal maso. Adélka, nepřestávajíc dělat to, co nemá, to komentovala: Hele, ta prádelna mluví!

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Chystalo se na večeři. Skaly vydal pokyn - Nos na stůl! A co udělaly naše holčičky? No jasně, že obě vrazily frňáčky na desku stolu!

čtvrtek 4. srpna 2011

Pěrestrojka

Vládne u nás pěrestrojka. Ne, nevrátila se osmdesátá léta a Gorby, ale rozhodli jsme se pozměnit trochu vzhled našeho bytu, přece jen to děláme velmi zřídka a velmi neradi. Obdivuju ty, kteří jsou schopni šoupat nábytkem 3x do roka, pro nás je to opravdu nutné zlo. Malovali jsme naposledy, když jsem byla těhotná a koberec a obývací stěnu máme už drahně let, takže to podle toho i vypadá. Přece jen v bytě žijeme momentálně velmi intenzivně.

Takže jsme se odhodlali, na doporučení jsme zkontaktovali jednoho šikovného truhláře a začali vymýšlet, co s tím. Je sice fajn, že současná móda velí dole dlouhé úzké skříňky, nahoře ještě užší a tomu všemu vévodí placatá televize. Jenže jaksi pak není kam dát spousta důležitých věcí a módnost holt tedy musí ustoupit praktičnosti.

Prázdniny jsou ideální čas na takovéto úlety a tak si holčičky jedno páteční dopoledne šly hrát k Dráčkovejm a my vyrazili na lov barev. S mojí představivostí je to dost bída, takže vymyslet, co kam dát... uff.. No ale máme doma spoustu kyblíčků s tajemnými kódy a přestože se původně měl malovat jen obývák, najednou jsme měli v ložnici jednu stěnu velmi velmi módní nebo-li oškrábanou až na panel. To se přihodilo tak, že Skaly chtěl opravit pár odfouklých dírek a "odfouklo" se to celé.. Ložnici tenkrát štukoval jako první a nebylo to keraštukem, navíc nás 2x vytopili z horního bytu, takže to prostě nedrží. Mezitím stihl vymalovat dvě stěny v kuchyni, asi 2x jsme se stihli pohádat a tak vesele pokračuje naše rekonstrukce.

Stěna v ložnici je už vyštukována a momentálně spíme v obýváku, z čehož jsou na větvi naše holčičky, páč mi zakazují uklízet ty matrace ke straně a využívají je jako tu nejlepší matračku.

Fotky radši zveřejňovat nebudu, je to síla :-D

středa 3. srpna 2011

Noční Vyšehrad

Na úterý jsme si domluvily rande s Lenkou a Andrejkou na Chodově. Áčkům jsem to neřekla, bylo to překvápko a evidentně se povedlo! Andulka totiž dostala od babičky "kreditku" do HM a moc si chtěla něco koupit. Andrejce je průběžně také nahrávána, takže jsme si udělaly takový holčičí nakupovací den.

Nejen přestavby nábytku, ale nákupy jsou pro mě lehce za trest. Ale Aňule potřebuje nějaké botky, takže jsme statečně obešly docela dost obchodů, najedly se tam, zamlsaly si na zmrzce a bylo fajn, že nás nic nehonilo a nikam jsme nespěchaly. Jedině teda to, že mě to pak už přestalo bavit. :-)

Holčičky měly navíc pocit, že se potřebují projít i venku, takže jsme vystoupily z autobusu o několik zastávek dřív a prošly se domů. To už jsem lehce mlela z posledního, rvala jsem ty jejich taštičky, bylo mi vedro a byla jsem totálně uondaná.

Jak jsme přišly domů, zazvonil telefon a Dianka se ptala, jestli bysme večer nešly na Vyšehrad, že bysme daly stále odkládané wherigo Noční Vyšehrad nebo-li takovou hru v terénu, jejímž výsledkem je - jak jinak - nález pokladu. Konečně totiž přestalo pršet a udělalo se velmi hezky. Chvíli se ve mně prala líná Bára s tou akční a nakonec vyhrála ta správná, která si nechtěla takovou akcičku nechat ujít a hlavně se chtěla naučit, jak se takové wherigo vlastně hraje.

Dianka vzala Klárku, já Andulku a Marta nakonec Aleška udala k babičce, takže jsme vyrazily v ryze dámské společnosti. Začínalo se na Výtoni, kde nás zaujalo obrovské množství pavouků na semaforech, což zrovna pro Martu nebyl příjemný pohled :-).

Tady se nám už objevil první úkol na GPS a pokyny, kam vyrazit. Kupodivu to bylo na Vyšehrad :-). Po cestě jsme musely objevovat tajná čísla psaná UV fixou, naštěstí měla Dianka UV baterku, kterou ale okupovaly naše školačky. 

Po vyšplhání nahoru jsme se pokochaly pohledem na nejkrásnější město na světě a po cestě potkaly pár strašidel, které nám ukázala GPS společně s úkoly, které bylo nutno splnit, abychom dostaly indicie k cestě dál. 

Mezitím se setmělo, my jsme prochodily Vyšehrad křížem krážem a bylo to prostě báječné! Úkoly jsme zdárně plnily až jsme konečně dostaly pokyn, abychom prošly tunely a v jednom že najdeme mapu k pokladu. A taky že jo! Na jedné stěně byla nakreslená mapa opět UV barvou, takže normálním okem neviditelná. 

Kousek od pokladu - kdy jsme čekaly, až i Martě zahlásí mobil, že je v té správně zóně a co má dělat dál, jsme se potkaly s ownery nebo-li majiteli keše. :-) Najít poklad už bylo hračka, ještě bylo ale potřeba odemknout truhlici speciálním kódem na zámku a zapsat se neviditelnou tužkou do logbooku :-). No prostě dotažené do posledního detailu!

Ještě jsme pak obešly pár kešek v okolí (ehm, šly jsme až k Fildovačce) a společně jsme se přesunuly k metru (krom Marty, která stihla autobus), kde jsme se rozloučily.  Domů jsme dorazily po půlnoci, což byl pro Andulku další velký zážitek a ještě takhle pozdě ukazoval teploměr u metra 22C. A ještě dlouho po tom jsme si vyprávěly, jak to bylo úžasné!

Fotky jsou klasicky na rajčeti :-)