středa 23. února 2011
Barvy
Kapela Žlutý pes zpívá píseň Modrá.. mimo jiné je tam verš ... modrá je prý v Americe tráva.. To rozlítilo naší Adélku. Mamíííí! To není pravda! I v Americe je přece tráva zelená!
Hotovo!
Mám za sebou první část své koučovské kariéry. Absolvovala jsem Specifický trénink pro kouče bez ztráty kytičky. Ta závěrečná seance byla zvláštní. Taková slavnostně-smutná. Za těch pár měsíců jsme si poměrně hodně navzájem nahlédli do životů, odkryli různé tajnosti a určitě jsme se všichni změnili. Snad k lepšímu. A slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu a budeme se občas i setkávat, abychom si předali zkušenosti a zážitky.Teď mě čeká ta těžší část. Vykročit do praxe, i když ten první krůček ve formě samostatného koučování už za sebou mám a velmi brzy přidám další. Snad nebude ten krok moc vratký :-). Navíc se rýsuje jeden moc zajímavý projekt, který by mě také mohl posunout o kus dál.
A až si odkoučuji potřebných 100 hodin, absolvuji 10 hodin mentorských, můžu jít ke zkouškám, abych to celé nějak dotáhla a zarámovala. Baví mě to. A baví mě to hodně. Jsem ráda, že jsem do toho nakonec šla.
pondělí 21. února 2011
Poslední sbohem..

Po krásných a intenzivně prožitých 14 letech nás navždy opustila naše drahá Felda. Bylo to moje první služební auto, které jsem si následně odkoupila. Najezdili jsme s ní spoustu kilometrů, zažili spoustu zábavy i zajímavých situací (např. zabouchlé klíče v zamčeném autě :-). Její neskutečně nízké nároky na údržbu i provoz zvyšovaly už tak nepřehlédnutelné vlastnosti. Bude nám chybět, holka jedna modrá..
Ona teda byla k odvozu už v listopadu, protože šlo zařadit rychlosti jen od trojky, což není v kolonách úplně ideální. Jenže napadl sníh a my, seveřané, býváme zapadáni opravdu hodně a těžko bychom jí naložili. No a teď konečně byl čas a nebyl sníh, takže jsem zavolala pánovi, se kterým jsem byla domluvená a on si pro ní obratem zajel. Skaly stále nemůže sedět a nesmí nic tahat, takže jsem musela naposledy nasednout já a najíždět na tu odtahovku. Uff.. zvláštní pocit, když člověk ví, že zavírá kufr a prsty mu projedou dovnitř.. prostě už byla fakt hooodně zkorodovaná. Honila se mi tedy hlavou otázka - udrží mě to lano? Neudrží? Brzdy nefungují, když není nastartováno a není nastartováno, když je vybitá baterka :-).
Trošku schíza byla, že kdyby se to urvalo, nabourám si naší Octávku :-D. Ale všechno klaplo a se slzou v oku jsme jí zamávali. Pán mi asi za dvě hodiny přivezl potvrzení o ekologické likvidaci a to všechno zadarmo.
Je mi jasné, že si třeba ještě z ní něco vezmou, ale když jsem to zjišťovala, tak vesměs chtěli za odtah dva litry a více. Takže kdyby se někdo potřeboval zbavit vraku, velmi ráda předám kontakt.
Pak už jsem jen vrátila značky, z velkého techničáku mi udělali vystřihovánku a skončila jedna motoristická etapa.
Feldo, děkujeme!
Ona teda byla k odvozu už v listopadu, protože šlo zařadit rychlosti jen od trojky, což není v kolonách úplně ideální. Jenže napadl sníh a my, seveřané, býváme zapadáni opravdu hodně a těžko bychom jí naložili. No a teď konečně byl čas a nebyl sníh, takže jsem zavolala pánovi, se kterým jsem byla domluvená a on si pro ní obratem zajel. Skaly stále nemůže sedět a nesmí nic tahat, takže jsem musela naposledy nasednout já a najíždět na tu odtahovku. Uff.. zvláštní pocit, když člověk ví, že zavírá kufr a prsty mu projedou dovnitř.. prostě už byla fakt hooodně zkorodovaná. Honila se mi tedy hlavou otázka - udrží mě to lano? Neudrží? Brzdy nefungují, když není nastartováno a není nastartováno, když je vybitá baterka :-).
Trošku schíza byla, že kdyby se to urvalo, nabourám si naší Octávku :-D. Ale všechno klaplo a se slzou v oku jsme jí zamávali. Pán mi asi za dvě hodiny přivezl potvrzení o ekologické likvidaci a to všechno zadarmo.
Je mi jasné, že si třeba ještě z ní něco vezmou, ale když jsem to zjišťovala, tak vesměs chtěli za odtah dva litry a více. Takže kdyby se někdo potřeboval zbavit vraku, velmi ráda předám kontakt.
Pak už jsem jen vrátila značky, z velkého techničáku mi udělali vystřihovánku a skončila jedna motoristická etapa.
Feldo, děkujeme!
čtvrtek 17. února 2011
úterý 15. února 2011
A zase úroda perel našich Áček

Tak takhle dopadla naše holčička po cestě domů ze Skalice. Nutně musela ze stromečku uloupit "zralou" čokoládovou šišku, ale už jí jaksi nestihla sníst, protože usnula. V autě bylo teplo a občas jí vlezly vlásky do obličeje, tak si je dávala pryč až měla čokoládu až za ušima a nejen tam :-) Skaly se nejdřív lekl, že se poblinkala, protože se v té tmě leskla, ale pak jsme zjistili, že je Adélka naopak nádherně voňavá a k sežrání :-).

Adélka přišla ze školky. Ptám se jí, co měli k obědu. "Knedlíky s uhlím". ???????? No musela jsem se podívat na internet na jídelníček a byly to šišky s mákem :-).
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Adél do mě kopala pod stolem, tak jí říkám, ať mě nekope. Ty to vidíš? Ne, já to cítím.. Zarazila se a začala nosíkem čuchat taky. :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Děti ve školce dělaly mističky - jakože vybarvovaly a pak vystřihávaly z letáků různé potraviny a dávaly je do misky - naše Adélka překrásně všechno vybarvila, vystřihla a má tam Ferneta, debrecínku a plátkový sýr....Ostatní děti stříhaly jablíčka, pomeranče, ryby.. ehm..

Šly jsme na výstavu Čtyřlístku. Ptám se Adélky, jestli ví, co to je - myslela jsem, že mi vyjmenuje ty postavičky, ale Adél hned začala - Jasně, že to znám! To jsou tři - nahoře a dva po straně.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kontrolovala jsem Andulce batoh do školy. Jeden sešit měla bez obalu, tak jí říkám: "Obal si to." Načež mi naše prvorozená odvětila: "Dáš mi strouhanku?"
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Andulka četla s babičkou úkol ze Slabikáře a vždycky se jí ptáme, co ta slova znamenají, aby chápala, co vlastně čte. Přečetla slovo "mol" Babička se jí ptá - Aňo - co je to mol? To je takovej šmejd malej..
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Ptala jsem se Andulky, jaká je jejich nová učitelka angličtiny: "Dáma jako ty... jen má jiné oči a dloužejší vlasy" Aneb jak kulantně říct, že už to není žádná holka :-D
pondělí 14. února 2011
Zoubky
Před Vánocemi jsme tu měli na návštěvě Báru, holky si hrály a najednou slyším neskutečný řev. Aňa se držela za pusu a z té se řinula krev. Neměla zoubek - dvojku dole. On se jí trochu kýval a jak blbla s Adélkou, zakousla se jí prý do punčocháčů, přetahovaly se a ejhle, zub vyletěl a zmizel neznámo kam. To byla ta největší tragédie! Nakonec jsem ho našla až v lednu, když jsem jim prohazovala hračky pod postelí :-).
Další akce nastala s horními jedničkami. Obě se kývaly, takže Andulína vypadala jak čarodějnice z Troškových filmů:
Další akce nastala s horními jedničkami. Obě se kývaly, takže Andulína vypadala jak čarodějnice z Troškových filmů:

No a pak jsme měli v Chýši ten mejdánek (24.1.) a když jsme přišli domů, už jsem se neudržela a ty zuby jí vytrhla. Přiznávám, použila jsem mírného násilí, zuby trhám totiž strašně ráda a jí se kývaly tak moc, že jsem se bála, že je v noci spolkne a zadusí se. Ošklivé pomluvy tvrdí, že jsem dokonce jednou vyrazila zub Lukajdovi foťákem, protože si ho nechtěl nechat vytrhnout.. Pravda je, že je to pravda, i když teda schválně jsem ho tím foťákem nebouchla :-).
No a takhle tedy vypadá naše pizizubka školačka. :-) I tak je k sežrání, no ne?
Jarní prázdniny
Jarní prázdniny byly opravdu jarní. Ač to tentokrát vyšlo tak, že byly prodlouženy o pololetky (tsss.. to je děsný, jak mají furt nějaké prázdniny!), tudíž hned zpočátku února, venku bylo slunečno, teploučko a nezimně.
V pondělí jsem odvezla holčičky do Skalice, abych mohla jít v úterý do školy. Odsud klasicky na návštěvu za Skalym, kterému právě teplo hodně vyhovuje, že může courat po areálu nemocnice a není omezený jen na oddělení. Počítá dny, kdy ho už pustí a každý den to zkouší na lékaře, jestli by třeba už.. :-)
Úterní odpoledne jsem strávila sebevzděláváním a bylo to víc než plodné. Konečně jsem se dostala z frustrace, že nejsem schopná položit otázku do stavu, kdy mám pocit, že by to mohlo jít :-). Ze školy jsem frčela opět za miláčkem a pak na sraz s jednou kamarádkou, která se stala historicky mou první klientkou v koučování. :-). Nicméně téma, které jsme měly k řešení, bylo asi to nejtěžší, co jsem mohla na začátku dostat. Ale snad jsme se dobraly k nějakému výsledku a těším se na její zpětnou vazbu, i když si myslím, že to nebude otázka týdne, aby se dostavil nějaký výsledek. Ale mimo jiné jsme pokecaly i "normálně" a byl to moc fajn večer.
Ve středu jsem byla objednaná k fyzioterapeutovi. Trošku mě vystrašilo, že Skalymu stačilo malé uklouznutí a jak dopadl. Nějak na to přišla řeč s trenérkou na power-platu a ona mi vyprávěla, jak má kamaráda, který jí dává do kupy. I usoudila jsem, že je lepší prevence než řešit následky a objednala se. No musím říct, že to je i velmi estetický zážitek :-). "Božský Kája" je fakt k nakousnutí :-). Jen teda kdyby mi neříkal takové ošklivé věci jako křivá páteř, vyhozené obratle, vyhozený ramenní kloub, posunutá pánev, jedna noha kratší, zánět v noze a zbytek jsem snad radši už ani neposlouchala :-D. Byla jsem zralá jít si vyřizovat invalidní důchod.
Ptal se i, jestli náhodou nemám nějaké stresy.. ha ha ha.. nééé.. vůbec néé... ne nadarmo se říká, že to má člověk všechno na "krku" nebo "na bedrech" - stejně tak jako já momentálně naší rodinnou situaci. Takže pěkně zatuhlo. Nejdřív nastala ta velmi příjemná fáze - nahřívání rašelinovými obklady a stimulace ultrazvukem. To byla pohodička, vesele jsme si konverzovali, poslouchali staré Elány, parádička. No a pak to začalo. Rovnání, přeskakování, naskakování, hekání. Úplně nejhorší asi bylo odtrhávání kůže od páteře a pak uvolňování šíje a trapéz kroucením palců. To jsem ho teda fakt proklínala - pěknej, nepěknej! Celkově si se mnou hrál 2,5 hodiny a domluvili jsme se, že se přijdu pozítří ukázat znovu.
Rovnou z toho mučení jsem jela za Petrem - vlastně už naposledy. Byli jsme spolu venku skoro dvě hoďky, já se tam v klidu najedla, ulovili jsme kešku a obešli areál sem a tam několikrát dokola :-). Odvezla jsem mu už nějaké věci, které si během pobytu nasyslil a frčela do Říčan vyzvednout Lenku, protože mi půjčila na jejich rehabce nástavec na záchod, aby to pro maroda nebylo takové utrpení a co nejméně páteř namáhal.
Švagrušku jsem odvezla aspoň domů a namířila jsem si to pro holčičky do Skalice. Až tak moc se jim domů nechtělo, užily si to pěkně - byly hodně venku a zablbly si s dědou i se Sázavandama.
Ve čtvrtek jsme nedočkavě vyhlížely sanitku, která nám měla přivézt drahouška domů. Měla jsem obavy, jak to zmákne, přece jen, když se nedrží volantu, tak blinká. Holky na diskusi mi radily, že mu mám koupit nějaký náhradní, aby měl aspoň ten pocit :-). Nepoblinkal se, ale i tak byl rád, že je doma, páč to s ním házelo ze strany na stranu a vleže to není zrovna ideální.
Jsem ráda, že už to má za sebou, že se mu tolik ulevilo a že je doma. V operační zprávě bylo napsáno, že to měl "ohromné" a že to ani neukázala v celém rozsahu magnetická rezonance. Možná i proto ho vzali tak rychle - byl asi dobrý a zajímavý studijní případ. Kdo ví.. Teď ho tedy čeká nesezení až do 24.2. a pak by měl někam nastoupit na 3 týdny na rehabku. Jenže to taky neumějí všude - musí posilovat vnitřní svalový krunýř, uvolňování je mu k ničemu. A pekelně se nudí.
Navečer k nám přišla na návštěvu Bára a že jsou ty prázdniny, měla dovoleno přijít později. Takže si tu holky baletily na Vanessu Mae, pak s námi povečeřela a v půl deváté šla domů :-).
V pátek jsem jela na kontrolu k Božskému Kájovi - opět jsem si vyhodila to rameno a posunula pánev, ale to prý je normální, když byly svaly takovou dobu zvyklé pracovat jinak, tak mají tendenci to vracet. Po návratu domů jsem popadla Áčka a vezla je mamce, protože si to s ní holčičky domluvily, že už u ní dlouhou nebyly :-). Mě čekal skupinový rozhovor na téma hotová jídla. Bylo to celkem dlouhé, ale za docela slušné peníze a ještě jsem nafasovala spoustu krabiček, které máme za úkol doma sníst a zhodnotit. Tak jsem na to zvědavá. Obal vypadá pěkně, jak to bude chutnat, je zatím otázkou.
Sobotu jsem strávila naposledy ve škole a holčičky odmítly jet domů, že chtějí zůstat u babičky. Byly v Novodvorské Plazza na nějakých Valentýnských dnech či co a tam vyráběnkovaly, fotily se zdarma, dostávaly lízátka a bonbóny, Andulka si nechala věštit z ruky (prý bude studovat VŠ) a taky si chtěly nechat nakreslit portrét, ale to bylo na dlouho, tak se domluvily s paní na neděli a pak se potkaly ještě se sousedkou a stejně starou holčičkou, takže se vyblbly na hřišti. Do Tesca se vrátily, aby se podívaly na losování nějakých anketních lístků a sousedka vyhrála pobyt pro dva na Hrubé Skále (byla z toho v šoku, páč nikdy nic nevyhrála) a Andulína mi vyhrála luxusní masáž :-).
V neděli jsem je tedy měla vyzvednout v Tescu, aby měly ten portrét, ale paní nějak nestíhala a řekla, že nejdřív za hodinu a půl. Tak to se nám teda fakt čekat nechtělo a jely jsme domů. Holčičkám se od babičky opět nechtělo, ale škola volá a konec prázdnin je prostě tady.
V pondělí jsem odvezla holčičky do Skalice, abych mohla jít v úterý do školy. Odsud klasicky na návštěvu za Skalym, kterému právě teplo hodně vyhovuje, že může courat po areálu nemocnice a není omezený jen na oddělení. Počítá dny, kdy ho už pustí a každý den to zkouší na lékaře, jestli by třeba už.. :-)
Úterní odpoledne jsem strávila sebevzděláváním a bylo to víc než plodné. Konečně jsem se dostala z frustrace, že nejsem schopná položit otázku do stavu, kdy mám pocit, že by to mohlo jít :-). Ze školy jsem frčela opět za miláčkem a pak na sraz s jednou kamarádkou, která se stala historicky mou první klientkou v koučování. :-). Nicméně téma, které jsme měly k řešení, bylo asi to nejtěžší, co jsem mohla na začátku dostat. Ale snad jsme se dobraly k nějakému výsledku a těším se na její zpětnou vazbu, i když si myslím, že to nebude otázka týdne, aby se dostavil nějaký výsledek. Ale mimo jiné jsme pokecaly i "normálně" a byl to moc fajn večer.
Ve středu jsem byla objednaná k fyzioterapeutovi. Trošku mě vystrašilo, že Skalymu stačilo malé uklouznutí a jak dopadl. Nějak na to přišla řeč s trenérkou na power-platu a ona mi vyprávěla, jak má kamaráda, který jí dává do kupy. I usoudila jsem, že je lepší prevence než řešit následky a objednala se. No musím říct, že to je i velmi estetický zážitek :-). "Božský Kája" je fakt k nakousnutí :-). Jen teda kdyby mi neříkal takové ošklivé věci jako křivá páteř, vyhozené obratle, vyhozený ramenní kloub, posunutá pánev, jedna noha kratší, zánět v noze a zbytek jsem snad radši už ani neposlouchala :-D. Byla jsem zralá jít si vyřizovat invalidní důchod.
Ptal se i, jestli náhodou nemám nějaké stresy.. ha ha ha.. nééé.. vůbec néé... ne nadarmo se říká, že to má člověk všechno na "krku" nebo "na bedrech" - stejně tak jako já momentálně naší rodinnou situaci. Takže pěkně zatuhlo. Nejdřív nastala ta velmi příjemná fáze - nahřívání rašelinovými obklady a stimulace ultrazvukem. To byla pohodička, vesele jsme si konverzovali, poslouchali staré Elány, parádička. No a pak to začalo. Rovnání, přeskakování, naskakování, hekání. Úplně nejhorší asi bylo odtrhávání kůže od páteře a pak uvolňování šíje a trapéz kroucením palců. To jsem ho teda fakt proklínala - pěknej, nepěknej! Celkově si se mnou hrál 2,5 hodiny a domluvili jsme se, že se přijdu pozítří ukázat znovu.
Rovnou z toho mučení jsem jela za Petrem - vlastně už naposledy. Byli jsme spolu venku skoro dvě hoďky, já se tam v klidu najedla, ulovili jsme kešku a obešli areál sem a tam několikrát dokola :-). Odvezla jsem mu už nějaké věci, které si během pobytu nasyslil a frčela do Říčan vyzvednout Lenku, protože mi půjčila na jejich rehabce nástavec na záchod, aby to pro maroda nebylo takové utrpení a co nejméně páteř namáhal.
Švagrušku jsem odvezla aspoň domů a namířila jsem si to pro holčičky do Skalice. Až tak moc se jim domů nechtělo, užily si to pěkně - byly hodně venku a zablbly si s dědou i se Sázavandama.
Ve čtvrtek jsme nedočkavě vyhlížely sanitku, která nám měla přivézt drahouška domů. Měla jsem obavy, jak to zmákne, přece jen, když se nedrží volantu, tak blinká. Holky na diskusi mi radily, že mu mám koupit nějaký náhradní, aby měl aspoň ten pocit :-). Nepoblinkal se, ale i tak byl rád, že je doma, páč to s ním házelo ze strany na stranu a vleže to není zrovna ideální.
Jsem ráda, že už to má za sebou, že se mu tolik ulevilo a že je doma. V operační zprávě bylo napsáno, že to měl "ohromné" a že to ani neukázala v celém rozsahu magnetická rezonance. Možná i proto ho vzali tak rychle - byl asi dobrý a zajímavý studijní případ. Kdo ví.. Teď ho tedy čeká nesezení až do 24.2. a pak by měl někam nastoupit na 3 týdny na rehabku. Jenže to taky neumějí všude - musí posilovat vnitřní svalový krunýř, uvolňování je mu k ničemu. A pekelně se nudí.
Navečer k nám přišla na návštěvu Bára a že jsou ty prázdniny, měla dovoleno přijít později. Takže si tu holky baletily na Vanessu Mae, pak s námi povečeřela a v půl deváté šla domů :-).
V pátek jsem jela na kontrolu k Božskému Kájovi - opět jsem si vyhodila to rameno a posunula pánev, ale to prý je normální, když byly svaly takovou dobu zvyklé pracovat jinak, tak mají tendenci to vracet. Po návratu domů jsem popadla Áčka a vezla je mamce, protože si to s ní holčičky domluvily, že už u ní dlouhou nebyly :-). Mě čekal skupinový rozhovor na téma hotová jídla. Bylo to celkem dlouhé, ale za docela slušné peníze a ještě jsem nafasovala spoustu krabiček, které máme za úkol doma sníst a zhodnotit. Tak jsem na to zvědavá. Obal vypadá pěkně, jak to bude chutnat, je zatím otázkou.
Sobotu jsem strávila naposledy ve škole a holčičky odmítly jet domů, že chtějí zůstat u babičky. Byly v Novodvorské Plazza na nějakých Valentýnských dnech či co a tam vyráběnkovaly, fotily se zdarma, dostávaly lízátka a bonbóny, Andulka si nechala věštit z ruky (prý bude studovat VŠ) a taky si chtěly nechat nakreslit portrét, ale to bylo na dlouho, tak se domluvily s paní na neděli a pak se potkaly ještě se sousedkou a stejně starou holčičkou, takže se vyblbly na hřišti. Do Tesca se vrátily, aby se podívaly na losování nějakých anketních lístků a sousedka vyhrála pobyt pro dva na Hrubé Skále (byla z toho v šoku, páč nikdy nic nevyhrála) a Andulína mi vyhrála luxusní masáž :-).
V neděli jsem je tedy měla vyzvednout v Tescu, aby měly ten portrét, ale paní nějak nestíhala a řekla, že nejdřív za hodinu a půl. Tak to se nám teda fakt čekat nechtělo a jely jsme domů. Holčičkám se od babičky opět nechtělo, ale škola volá a konec prázdnin je prostě tady.
neděle 6. února 2011
Muzejní maraton - neděle
V neděli jsem chodily po muzeích samy. První jsme měly po cestě Muzeum hl. m. Prahy a šly jsme tam hlavně kvůli výstavě Čtyřlístku. No jít tam hlavně kvůli téhle výstavě, tak jsem hoodně zklamaná. Je to v podstatě o ničem, což je velká škoda a určitě by se to téma dalo uchopit mnohem zajímavěji. Nicméně holčičky chtěly projít muzeum celé, i když jsme tam byli poměrně nedávno s dubňáčky. Líbily se jim všechny ty církevní artefakty a vzpomínaly jsme na Skalyho, jak by obdivoval zámky, kování, mříže a vůbec tu klasickou kovařinu a zámečničinu.Vidět znovu se dá i model Prahy, to je fakt nádherná záležitost a na konci Andulka opět učinila zápis do knihy - Moc se nám to líbilo. Anna Skálová, Adélka a máma :-). Souběžně momentálně probíhá i výstava fotografií zmizelá Libeň, což bylo zajímavé srovnávat se současností a také výstava Pražské výletní restaurace, která je udělaná moc hezky. Mohly jsme si sednout do kupé anebo naopak na palubu výletního parníku, případně poobědvat nefalšované tehdejší dobroty. Zašly jsme i do středověkého domu, kde si děti mohou vyzkoušet pár věcí a u výstavy Čtyřlístku jsme objevily, že je možné navštívit model Prahy ještě jednou, tentokrát v 3D úpravě.
Představení trvá 6 minut, takže jsme si počkaly a jaly se hrnout dovnitř. Pán po nás ale požadoval vstupenky, ale ne ty do muzea, nýbrž speciální kartičky přímo do kina. Vyslal nás tedy zpět do pokladny, kde nám je paní pokladní zdarma vydala. Nechápu, proč nám je nedala rovnou. Pan promítač slíbil, že na nás počká, což také učinil - přece jen zájemců bylo docela dost a nikdo neměl tu správnou kartičku. Každopádně tohle stojí opravdu za to! Je to jakoby člověk procházel Prahou na počátku 19. století, chvílemi jsme se vznesli nad střechy a užívali si pohled z ptačí perspektivy. Projekce je doplněná zvuky kroků nebo křiku dětí z hřiště, slyšet je klapot koňských kopyt. Osobně bych uvítala, kdyby k tomu byl i komentář, kde přesně se momentálně nacházíme, ne všechno jsem poznala :-). Tahle digitalizace trvala prý 3 roky a opravdu se nám moc líbila.
Na Masaryčce jsme si daly párek v rohlíku, ale pak už jsem holčičky začala popohánět, protože se k nám začaly stahovat prapodivné živly. Přesunuly jsme se na Betlémské náměstí do Náprstkova muzea. Tak tady jsem byla taky hodně dávno. Dole probíhá výstava Gejša a Samuraj, což bych si byla ráda přečetla podrobněji, ale holčičky už chtěly na Indiány. Expozice o Indiánech je také hodně zajímavě udělaná a člověk nestačí zírat, jak byli šikovní. Zdobnost oděvů byla naprosto fascinující. Osobně mě nejvíc ale zaujala pláštěnka vyrobená ze střev mrožů nebo tuleňů. Vypadalo to naprosto moderně a rozhodně i funkčně.
Při odchodu jsme narazily na Hanku s Honzíkem, kteří rovněž využívali volných vstupů. Aspoň jsme jim mohly přenechat naší skřínku na bundy, aby se s tím nemuseli tahat. Naší poslední zastávkou muzejního maratonu bylo Muzeum voskových figurín. Tam jsem teda zaplatila symbolické vstupné 30,- Kč, holčičky byly vpuštěny zdarma. Musím říct, že to asi tak za ty tři pětky stojí, i když pořízení takové figuríny není rozhodně jednoduché, to chápu. Nicméně jít tam všichni a zaplatit plnou palbu rodinného vstupného ve výši 380,- Kč, to bych měla zatraceně pachuť na patře.
Jednou ze zvláštností je kaleidoskopické kino. Trošku schíza, člověk si připadá, jak když si šlehnul nějakou tu éčkovou pilulku. No a pak pár osobností - začíná to Harry Potterem, pak následují potentáti bývalí i současní, duchovní představitelé (výborná scénka: matka se dvěma dcerami okolo 10 - 13 let. Četly popisky a je fakt, že to písmo je takové zvláštní, takže ta jedna předčítala - papež Jan Pavel II., Matka Tereza, jééé.. mami, tady je i ten Olajláma! A maminka jí to potvrdila - No jo! I Olajlámu tady mají! No měla jsem co dělat, abych nepadla smíchy), následoval Smetana s Dvořákem, Havel, Klaus a pak taky nějací ti ze šoubyznysu a byly jsme venku.
Stavily jsme se u Hájka pro dortíky a chlebíčky a přesunuly se za Skalym na Vinohrady. Ten teda taky vypadal trošku voskově, ale hejbe se :-). Na pokoji byl sám, takže nikomu nevadilo, že jsme se tam nakýblovaly a v klidu posvačily. Pak nás šel ještě vyprovodit a my se dokodrcaly konečně domů.
Musím říct, že mi ten maraton dal docela zabrat, ale Áčka mají pochvalu před nastoupenou jednotkou, protože do muzeí chtěly, chtěly všechno vidět, všechno je zajímalo a neprudily. Opravdu klobouk dolů a jsem ráda, že jsou takové a nemusím se stydět s nimi někam jít.
sobota 5. února 2011
Muzejní maraton - sobota
Na sobotu jsme si nachystaly Muzeum Policie ČR. Je to takový návrat do dětství. Jak jsme vyrůstali za komančů, tak tohle muzeum bylo velmi oblíbené u naší třídní pančelky a je fakt, že i nás, děti, to tam bavilo. Byla jsem zvědavá, co tomu řeknou holčičky, ale Andulka chce být momentálně buď policistka anebo vyhrát olympijskou medaili "ve skákacím běhu", takže mi to přišlo celkem příhodné. Navíc tu měl být zajímavý doprovodný program.
Už u vchodu jsme byly šokované neskutečnou ochotou a vstřícností personálu a ten dojem se stále prohluboval a prohluboval. V různých uniformách se tu procházeli policisté a četníci a lákali nás ke svým "stanovištím", aby nám mohli ukázat něco zajímavého a nabalit spoustu dárečků. Než jsme se rozkoukaly, vyběhla za námi paní z pokladny, že za chviličku začíná ukázka zneškodňování zločince a bomb, abysme to neprošvihly. Adélka jít nechtěla, páč jsem věděla, že se bude i střílet a ona nemá takové hlučné aktivity ráda. Andulka šla tedy jen s mamkou. Bylo to asi na půl hodiny, takže jsme se tam zatím s Adél jen tak landaly.
Andulína přišla s očima navrch hlavy, jak to bylo zajímavé, i když se maličko bála. Mohly jsme se pak podívat i na výstroj a výzbroj pěkně zblízka. Na četnické stanici dostaly holky razítka - to jsem měla pocit, jak když se někde objeví nadpraporčík Arazím :-), v části věnované psům a koním jsme si pohladily vycpaného psa, který dostal státní vyznamenání a prý nosí štěstí. Zase jsme nafasovaly bločky, samolepky a další razítka a přesunuly se ke stolu, kde si Andulka vyplnila křížovku a dětem se dostalo trochu osvěty co je a není správné chování na ulici.
Líbila se nám i expozice zaměřená na protidrogovou činnost, tady to bylo jak na diskotéce po požití - všude samé oči, světelné efekty a pak takové to světlo, co zvýrazňuje bílou. V druhém patře probíhala zrovna výstava vystřihovánek a papírových modelů, což nám skoro rozum nebral, že je někdo schopný vytvořit něco takového. Mimo jiné tu probíhaly přednášky o Mírových misích, ale zrovna jsme se trefily mimo termín, což nevadilo, páč to by asi holčičky nebavilo, ale dva velmi, ale opravdu velmi milí policisté nám nasadili neprůstřelné vesty. Byla jsem překvapená, že i ta lehká, je tak těžká, natož, když jsem si vyzkoušela tu do Afganistánu. S tím bych opravdu běhat nechtěla. Holčičky dostaly bonbóny, já nechtěla, takže jsem dostala protekční čokoládičku :-). Mamka odběhla s Adélkou na záchod, takže nejdřív jsme to absolvovaly jen s Andulínou, pak si to zkoušela i mamča. Fotky jsou na rajčeti.
V tomhle patře je i expozice věnovaná hasičům a civilní obraně a když tam člověk viděl ty speciální vaky pro miminka v případě chemického nebezpečí.. fuj.. mrazilo nás až bůhvíkde..
Když jsme se vrátily dolů, čekalo na nás snímání otisků :-). Nejdřív nám paní kriminalistky natřely ruce krémem, obtiskly na papír a pak přejely tím práškem a objevila se krásně celá ruka. Prý v létě nemusí matlat krémem, protože stačí pot, aby byl otisk zanechán. Popisovaly nám, jak se to pak vyhledává, tak jsem s nimi zabředla rozhovor na téma, jak je príma, že mají tu techniku, prdnou tam otisk a ono jim to vyplyvne, čí je.. Tak se začaly smát a říkaly, že to možná tak jedině v Miami :-), že ony to pěkně porovnávají ručně, zvýrazní, čeho si počítač má všimnou a pak jim vyhodí nějaké výsledky a opět nastává ruční práce. To musí být neskutečná piplačka!
Měly tam k dispozici i zařízení na zvětšení otisků prstů, takže holčičky porovnávaly jak o život. K počítači, kterým se dá sestavit portrét hledaného, jsme se, bohužel, neproboxovaly, páč ho obsadil nějaký pubiš. V expozici jsou i slavné kriminalistické případy - Otýlie Vranská, Stodolovi, Orlická přehrada, Spartakiádní vrah atd., naštěstí fotky jsou vesměs černobílé, takže holčičky v podstatě ani neregistrovaly, co to tam je. Na to mají ještě dost času.
Každopádně jsme odsud odcházely naprosto nadšené a zas se tam někdy vypravíme. Minimálně na dětské dopravní hřiště. Paní šatnářka nám prozradila, že všichni policisté, co tam byli, to dělají ve svém volném čase a za odměnu dostanou kafe a chlebíček.. Klobouk dolů! Každopádně se potvrzuje, že když člověka něco baví a o něco mu jde, není zapotřebí hromady peněz. Určitě pošlu nějakou pochvalu i přímo do muzea, zaslouží si to.
Mamka byla navíc překvapená, že nějaké takové muzeum je a když to pak vyprávěla bráchovi, tak ten hned taky zatoužil vyrazit, páč po mně podědil třídní, tudíž má úplně stejné zážitky jako já :-).
Z muzea jsme se opět přesunuly na Flóru a já pokračovala za Skalym. Zastihla mě smska, že mamka sedí s Áčkama v kině, tak mám přijet až po představení. Andulka byla se školou na pohádce "Na vlásku" a tak se jí to líbilo, že si vyžádala repete. To je něco pro mě. Považuju kino za nemorální za ty prachy :-). Ale líbilo se to i Adélce a mamce a to je důležité. Domů jsme dorazily dávno po Večerníčku.
Už u vchodu jsme byly šokované neskutečnou ochotou a vstřícností personálu a ten dojem se stále prohluboval a prohluboval. V různých uniformách se tu procházeli policisté a četníci a lákali nás ke svým "stanovištím", aby nám mohli ukázat něco zajímavého a nabalit spoustu dárečků. Než jsme se rozkoukaly, vyběhla za námi paní z pokladny, že za chviličku začíná ukázka zneškodňování zločince a bomb, abysme to neprošvihly. Adélka jít nechtěla, páč jsem věděla, že se bude i střílet a ona nemá takové hlučné aktivity ráda. Andulka šla tedy jen s mamkou. Bylo to asi na půl hodiny, takže jsme se tam zatím s Adél jen tak landaly.
Andulína přišla s očima navrch hlavy, jak to bylo zajímavé, i když se maličko bála. Mohly jsme se pak podívat i na výstroj a výzbroj pěkně zblízka. Na četnické stanici dostaly holky razítka - to jsem měla pocit, jak když se někde objeví nadpraporčík Arazím :-), v části věnované psům a koním jsme si pohladily vycpaného psa, který dostal státní vyznamenání a prý nosí štěstí. Zase jsme nafasovaly bločky, samolepky a další razítka a přesunuly se ke stolu, kde si Andulka vyplnila křížovku a dětem se dostalo trochu osvěty co je a není správné chování na ulici.
Líbila se nám i expozice zaměřená na protidrogovou činnost, tady to bylo jak na diskotéce po požití - všude samé oči, světelné efekty a pak takové to světlo, co zvýrazňuje bílou. V druhém patře probíhala zrovna výstava vystřihovánek a papírových modelů, což nám skoro rozum nebral, že je někdo schopný vytvořit něco takového. Mimo jiné tu probíhaly přednášky o Mírových misích, ale zrovna jsme se trefily mimo termín, což nevadilo, páč to by asi holčičky nebavilo, ale dva velmi, ale opravdu velmi milí policisté nám nasadili neprůstřelné vesty. Byla jsem překvapená, že i ta lehká, je tak těžká, natož, když jsem si vyzkoušela tu do Afganistánu. S tím bych opravdu běhat nechtěla. Holčičky dostaly bonbóny, já nechtěla, takže jsem dostala protekční čokoládičku :-). Mamka odběhla s Adélkou na záchod, takže nejdřív jsme to absolvovaly jen s Andulínou, pak si to zkoušela i mamča. Fotky jsou na rajčeti.
V tomhle patře je i expozice věnovaná hasičům a civilní obraně a když tam člověk viděl ty speciální vaky pro miminka v případě chemického nebezpečí.. fuj.. mrazilo nás až bůhvíkde..
Když jsme se vrátily dolů, čekalo na nás snímání otisků :-). Nejdřív nám paní kriminalistky natřely ruce krémem, obtiskly na papír a pak přejely tím práškem a objevila se krásně celá ruka. Prý v létě nemusí matlat krémem, protože stačí pot, aby byl otisk zanechán. Popisovaly nám, jak se to pak vyhledává, tak jsem s nimi zabředla rozhovor na téma, jak je príma, že mají tu techniku, prdnou tam otisk a ono jim to vyplyvne, čí je.. Tak se začaly smát a říkaly, že to možná tak jedině v Miami :-), že ony to pěkně porovnávají ručně, zvýrazní, čeho si počítač má všimnou a pak jim vyhodí nějaké výsledky a opět nastává ruční práce. To musí být neskutečná piplačka!
Měly tam k dispozici i zařízení na zvětšení otisků prstů, takže holčičky porovnávaly jak o život. K počítači, kterým se dá sestavit portrét hledaného, jsme se, bohužel, neproboxovaly, páč ho obsadil nějaký pubiš. V expozici jsou i slavné kriminalistické případy - Otýlie Vranská, Stodolovi, Orlická přehrada, Spartakiádní vrah atd., naštěstí fotky jsou vesměs černobílé, takže holčičky v podstatě ani neregistrovaly, co to tam je. Na to mají ještě dost času.
Každopádně jsme odsud odcházely naprosto nadšené a zas se tam někdy vypravíme. Minimálně na dětské dopravní hřiště. Paní šatnářka nám prozradila, že všichni policisté, co tam byli, to dělají ve svém volném čase a za odměnu dostanou kafe a chlebíček.. Klobouk dolů! Každopádně se potvrzuje, že když člověka něco baví a o něco mu jde, není zapotřebí hromady peněz. Určitě pošlu nějakou pochvalu i přímo do muzea, zaslouží si to.
Mamka byla navíc překvapená, že nějaké takové muzeum je a když to pak vyprávěla bráchovi, tak ten hned taky zatoužil vyrazit, páč po mně podědil třídní, tudíž má úplně stejné zážitky jako já :-).
Z muzea jsme se opět přesunuly na Flóru a já pokračovala za Skalym. Zastihla mě smska, že mamka sedí s Áčkama v kině, tak mám přijet až po představení. Andulka byla se školou na pohádce "Na vlásku" a tak se jí to líbilo, že si vyžádala repete. To je něco pro mě. Považuju kino za nemorální za ty prachy :-). Ale líbilo se to i Adélce a mamce a to je důležité. Domů jsme dorazily dávno po Večerníčku.
pátek 4. února 2011
Muzejní maraton - pátek
To takhle hodila Uli do pléna, že v pátek jsou prázdniny a že bysme mohli něco s dubňáčky podniknout. Nakonec jsme se domluvily jen my dvě a při brouzdání netem za zajímavými tipy jsem narazila na akci Ledová Praha. Pořádá to Pionýr a během pololetních prázdnin jsou zdarma nebo za velmi mírný poplatek zpřístupněna muzea, věže apod. Stačilo si jen v sídle Pionýra vyzvednout kartičky a bylo to.
Vyzvednutí se ukázalo býti složitějším než jsem předpokládala. Na Senovážném náměstí byla čísla popisná do 23 a pak od 26.... číslo 24 jsme prostě nemohly najít. Až pak mě napadlo, že ten Gorkáč bude asi i přes koleje a za bankou a ono joooo! Vyšlo to nakonec časově úplně přesně na místo srazu, kdy jsme dorazily z jedné strany tramvají my a z druhé strany holky Uličníkovic. Tak mě napadá, jestli si vlastně ještě někdo vzpomene, že je to celé jméno Uli :-).
Nejdřív jsme si zašly na obídek do divadla Radka Brzobohatého - ne že by nám tam hráli nějaké představení - teda krom našich holčiček, kdy dvě pubišky se navzájem předváděly jedna před druhou a Majdalenka vytrvale odmítala cokoliv jíst a radši na nás bafala. :-) Jen Adélka byla naprosto vzorná, seděla jak velká slečna a jen se s pobaveným úsměvem dívala na ostatní :-). To jsem teda fakt zírala.
Najedené jsme se přesunuly do Národního muzea hlavně kvůli výstavě Staré pověsti české aneb Teta Kazí Libuši, Čechové na řípu, Bivoj se ocitl v kancích a Přemysl to zvoral :-). Nejdřív jsme ale chtěly vidět velrybu a mamuta, kteří jsou až nahoře. Paní trhačky vstupenek nám nabídly výtah. Z toho jsme byly celkem v šoku, páč jsme netušily, že nějaký výtah tam vůbec je. Jedna dobrá žena nás tedy zavedla před dveře s nápisem WC s tím, že tu máme počkat. A tak jsme čekaly - větší holky už chtěly jíííít a nebavilo je čekáááátt.. ale pak přišel pán jak vystřižený z nějakého filmu od Disneyho a ač tam byl nápis WC, na druhé straně byl skutečně skrytý nákladní výtah. Pravý, nefalšovaný, původní. No zážitek až na půdu, kam jsme ostatně vlastně jely! Pán byl velmi hovorný a strašně milý a nabízel nám, že pro nás zas přijede. Ale vzhledem k rychlosti jak jeho tak výtahu jsme usoudily, že dolů už to půjde samo :-). Zajímavý okamžik nastal, když výtah zastavil a okamžitě zhasl :-).
Prošly jsme si zvířátka - Uli říkala, že Madla určitě, ale opravdu určitě bude spát, ale fakt ne. :-) Aby taky jo, když je tam tolik zajímavých věcí! Adélka chtěla číst všechny popisky, všechno jí zajímalo a školačky zas lítaly půl kilometru před námi od vitríny k vitríně. Málem jsme nedošly k mamutovi, ale protože jsme o něm věděly už z loňska, nenechaly jsme si ho ujít. Uli si totiž myslela, že tam jsou jen ty hlavy na chodbě. Mamut nás pořád ohromuje svou velikostí až jsme u jeho zadní části dospěly k filozofické debatě, jaké by to bylo, kdyby si zrovna prdnul a jestli by to smrdělo :-D.
Expozice Staré pověsti české nás uvítala kouzelným tlačítkem a vyjelo nám staročeské jméno s tím, že na konci se dozvíme, kdo to tenkrát byl.
Výstava jako taková je také moc pěkně udělaná, fakt už se konečně myslí na děti, které si chtějí lecos vyzkoušet a ošahat. Nejvíc je asi bavilo vyvolávání ducha :-). To byly takové schůdky a malé okýnko, ve kterém byla kamera s nějakým křivým zrcadlem či co to bylo za fígl a jak se člověk pohyboval, tak měl chvíli dvě hlavy, pak zas jednu našišato, prostě šílená deformace. A to celé se promítalo na obrovské plátno za rohem, takže iluze vyvolávaného ducha víc než výborná. Ftipné bylo, když si tam stouply Andulka s Terezkou a těch hlav bylo najednou podstatně víc a do toho ještě Andulčin bezzubý úsměv - no nemělo to chybu :-).
Majdalence se zas děsně líbila chůze po "mostě" přes Vltavu - bylo tam postavené vyšehradské hradiště, z kterého skáče Horymír a dole, jako řeka, bylo zrcadlo. Aby se po tom dalo dobře chodit, udělali z kulatin provizorní most.
Vyzkoušeli jsme si i jak to měl těžké Bivoj. Hodit si kance na záda je fakt dřina, ale Uli to zmákla! Je tam toho mnohem víc a určitě to stojí za návštěvu.
No a konečně k našim jménům - já jsem dostala jméno Krásná :-) - byla jsem manželkou kohosi v době Nezamysla. Andulce přiřkl stroj jméno Krasatina a byla Nezamyslovou modlou. Wow! Adélka získala jméno Nastavila, což byla služka kněžny Libuše a tlačítko jsme zmáčkly i pro Skalyho a ten dostal jméno Krotboj :-D a také žil za Nezamysla. Tak je fajn, že jsme se v podstatě mohli potkat už tenkrát :-).
Po prohlídce za námi přišla mamča, rozloučily jsme se s Uličníkovejma a vyrazily na Flóru. Tam jsem je zanechala na zmrzce a přesunula se ještě o kousek dál, tentokrát na exkurzi do Vinohradské nemocnice za Skalym.
Pak jsem si zas vyzvedla holčičky a nasměrovaly jsme se na sever. Mezitím mi volal Tomášek, že kdy jako holky dorazí - den předtím u nás byl i s Barčou a domluvili se, že v pátek teda půjdou k nim. Jenže jak jsem chtěla s Petrem chvíli pobýt, tak jsme nějak nestíhaly a on z toho byl smutný a já měla z fleku pozdvižení na vsi, respektive v cukrárně. Tak jsem tedy zavolala Tomáškově mamince, jestli by nevadilo, že dorazíme později a prý ne, když jsou ty prázdniny. Takže cca v 6, kdy původně měly jít holky už domů, jsem je tam teprve vezla, pak jsem smažila ještě do Lidla Skalymu pro speciální čokoládičky :-) a samozřejmě mi všechno ujíždělo před nosem, díky čemuž jsem mohla splnit aspoň svůj denní limit sportování :-). S jazykem na šále jsem dorazila k Tomáškovejm a oni mě zatáhli na čaj a krafali jsme až do osmi, kdy už jsme fakt musely odejít, abychom stihly závěrečný díl Cukrárny :-). Ale děti si krásně pohrály, bylo to moc příjemné.
Fotky z muzea budu muset nejdřív ukrást u Uli v albu, nějak mě nenapadlo si vzít foťák :-).
Vyzvednutí se ukázalo býti složitějším než jsem předpokládala. Na Senovážném náměstí byla čísla popisná do 23 a pak od 26.... číslo 24 jsme prostě nemohly najít. Až pak mě napadlo, že ten Gorkáč bude asi i přes koleje a za bankou a ono joooo! Vyšlo to nakonec časově úplně přesně na místo srazu, kdy jsme dorazily z jedné strany tramvají my a z druhé strany holky Uličníkovic. Tak mě napadá, jestli si vlastně ještě někdo vzpomene, že je to celé jméno Uli :-).
Nejdřív jsme si zašly na obídek do divadla Radka Brzobohatého - ne že by nám tam hráli nějaké představení - teda krom našich holčiček, kdy dvě pubišky se navzájem předváděly jedna před druhou a Majdalenka vytrvale odmítala cokoliv jíst a radši na nás bafala. :-) Jen Adélka byla naprosto vzorná, seděla jak velká slečna a jen se s pobaveným úsměvem dívala na ostatní :-). To jsem teda fakt zírala.
Najedené jsme se přesunuly do Národního muzea hlavně kvůli výstavě Staré pověsti české aneb Teta Kazí Libuši, Čechové na řípu, Bivoj se ocitl v kancích a Přemysl to zvoral :-). Nejdřív jsme ale chtěly vidět velrybu a mamuta, kteří jsou až nahoře. Paní trhačky vstupenek nám nabídly výtah. Z toho jsme byly celkem v šoku, páč jsme netušily, že nějaký výtah tam vůbec je. Jedna dobrá žena nás tedy zavedla před dveře s nápisem WC s tím, že tu máme počkat. A tak jsme čekaly - větší holky už chtěly jíííít a nebavilo je čekáááátt.. ale pak přišel pán jak vystřižený z nějakého filmu od Disneyho a ač tam byl nápis WC, na druhé straně byl skutečně skrytý nákladní výtah. Pravý, nefalšovaný, původní. No zážitek až na půdu, kam jsme ostatně vlastně jely! Pán byl velmi hovorný a strašně milý a nabízel nám, že pro nás zas přijede. Ale vzhledem k rychlosti jak jeho tak výtahu jsme usoudily, že dolů už to půjde samo :-). Zajímavý okamžik nastal, když výtah zastavil a okamžitě zhasl :-).
Prošly jsme si zvířátka - Uli říkala, že Madla určitě, ale opravdu určitě bude spát, ale fakt ne. :-) Aby taky jo, když je tam tolik zajímavých věcí! Adélka chtěla číst všechny popisky, všechno jí zajímalo a školačky zas lítaly půl kilometru před námi od vitríny k vitríně. Málem jsme nedošly k mamutovi, ale protože jsme o něm věděly už z loňska, nenechaly jsme si ho ujít. Uli si totiž myslela, že tam jsou jen ty hlavy na chodbě. Mamut nás pořád ohromuje svou velikostí až jsme u jeho zadní části dospěly k filozofické debatě, jaké by to bylo, kdyby si zrovna prdnul a jestli by to smrdělo :-D.
Expozice Staré pověsti české nás uvítala kouzelným tlačítkem a vyjelo nám staročeské jméno s tím, že na konci se dozvíme, kdo to tenkrát byl.
Výstava jako taková je také moc pěkně udělaná, fakt už se konečně myslí na děti, které si chtějí lecos vyzkoušet a ošahat. Nejvíc je asi bavilo vyvolávání ducha :-). To byly takové schůdky a malé okýnko, ve kterém byla kamera s nějakým křivým zrcadlem či co to bylo za fígl a jak se člověk pohyboval, tak měl chvíli dvě hlavy, pak zas jednu našišato, prostě šílená deformace. A to celé se promítalo na obrovské plátno za rohem, takže iluze vyvolávaného ducha víc než výborná. Ftipné bylo, když si tam stouply Andulka s Terezkou a těch hlav bylo najednou podstatně víc a do toho ještě Andulčin bezzubý úsměv - no nemělo to chybu :-).
Majdalence se zas děsně líbila chůze po "mostě" přes Vltavu - bylo tam postavené vyšehradské hradiště, z kterého skáče Horymír a dole, jako řeka, bylo zrcadlo. Aby se po tom dalo dobře chodit, udělali z kulatin provizorní most.
Vyzkoušeli jsme si i jak to měl těžké Bivoj. Hodit si kance na záda je fakt dřina, ale Uli to zmákla! Je tam toho mnohem víc a určitě to stojí za návštěvu.
No a konečně k našim jménům - já jsem dostala jméno Krásná :-) - byla jsem manželkou kohosi v době Nezamysla. Andulce přiřkl stroj jméno Krasatina a byla Nezamyslovou modlou. Wow! Adélka získala jméno Nastavila, což byla služka kněžny Libuše a tlačítko jsme zmáčkly i pro Skalyho a ten dostal jméno Krotboj :-D a také žil za Nezamysla. Tak je fajn, že jsme se v podstatě mohli potkat už tenkrát :-).
Po prohlídce za námi přišla mamča, rozloučily jsme se s Uličníkovejma a vyrazily na Flóru. Tam jsem je zanechala na zmrzce a přesunula se ještě o kousek dál, tentokrát na exkurzi do Vinohradské nemocnice za Skalym.
Pak jsem si zas vyzvedla holčičky a nasměrovaly jsme se na sever. Mezitím mi volal Tomášek, že kdy jako holky dorazí - den předtím u nás byl i s Barčou a domluvili se, že v pátek teda půjdou k nim. Jenže jak jsem chtěla s Petrem chvíli pobýt, tak jsme nějak nestíhaly a on z toho byl smutný a já měla z fleku pozdvižení na vsi, respektive v cukrárně. Tak jsem tedy zavolala Tomáškově mamince, jestli by nevadilo, že dorazíme později a prý ne, když jsou ty prázdniny. Takže cca v 6, kdy původně měly jít holky už domů, jsem je tam teprve vezla, pak jsem smažila ještě do Lidla Skalymu pro speciální čokoládičky :-) a samozřejmě mi všechno ujíždělo před nosem, díky čemuž jsem mohla splnit aspoň svůj denní limit sportování :-). S jazykem na šále jsem dorazila k Tomáškovejm a oni mě zatáhli na čaj a krafali jsme až do osmi, kdy už jsme fakt musely odejít, abychom stihly závěrečný díl Cukrárny :-). Ale děti si krásně pohrály, bylo to moc příjemné.
Fotky z muzea budu muset nejdřív ukrást u Uli v albu, nějak mě nenapadlo si vzít foťák :-).
úterý 1. února 2011
Do blázince v županu..
To byla jedna taková velmi vydařená taškařice pro kačery. Setkání v blázinci v Bohnicích a podmínkou byl župan, abychom zapadli :-). Andulku jsme vyzvedli u autobusu, kam přijela ze Zoo a po noci strávené ve škole na Sovím mejdanu. Konečně se jí splnil sen - na Mikuláše jsme totiž jeli "na tu hnusnou blbou Šumavu" a celkově nás měla za naprosto neschopné a nepřející rodiče.Ve škole to bylo docela maso - děti tam měly karimatky a spacáky a nakonec jich tam spalo 57.. Všechny měly oblečení se sovičkami, pak nějakou hračku nebo knížku a pouštěli si film o Sovích strážcích. Většina prý pokecala noc, takže výlet do ZOO pro ně musel být poměrně náročný :-). V ZOO měli domluvenou přednášku právě opět o sovách, tak nás pak Andulka poučila, že sova je jediný živočich, který otočí hlavu až dozadu.
Do blázince to máme kousek a už po cestě jsme potkávaly (šly jsme jen my, holky) stejně postižené šílence :-). Bylo to parádní, zvlášť pro mudly, kteří naprosto nechápali, která bije :-). Zalogováno je v tuhle chvíli 283 kačerů, ale v podstatě každý tam byl ještě alespoň s jedním a více kousky, takže přes 500 nás bylo určitě! Místo do sešitu se logovala účast na župan hlavního pořadatele, do toho svítilo sluníčko a i když byla zima jak v ruským filmu, panovala naprosto výborná nálada. Po společném fotu jsme se rozešli - většina ještě lovila okolní kešky, takže stále bylo možno potkat po Bohnicích uprchnuvší šílence :-). Nějaká paní se ptala, co se děje, jestli není nějaká akce pro bezdomovce, že mají místo kabátů župany.. :-D

I my jsme ulovily pár dalších kousků a mimo jiné tu slavnou truhlu, která nám nevyšla na Štědrý den. Teda.. to byl fakt zážitek! Takhle velkou kešku jsem ještě neviděla a holčičky byly u vytržení z obsahu, takže náš plyšový ansábl se rozrostl o další kousky.. bože, bože..
Jenže pak už Andulka zimou málem umrzla, ale truhlu si prostě za žádnou cenu nechtěla nechat ujít. Nepomohl ani slib, že tam zajdeme zítra, prostě jsme tam musely teď hned.. Zavolala jsem tedy SOS našemu chromému vyživovanému, holt živitel jsem momentálně jen já, a ten pro nás přijel autem, abysme nemusely ty dva až tři kiláky pěšky. Andulíně by fakt stačilo dát do zadečku klacík a mohla by vyhrát první cenu na maškarním bále Nowaca. Zabalili jsme jí do dek, uvařili horký čaj, nahřáli polštářky a rýma se jí sice spustila, ale nic tragického. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)