pondělí 23. prosince 2013

Předvánoční čas

Přijeli jsme z Beskyd a byl tu poslední školní týden roku 2013. Andulka od konce listopadu nacestovala neskutečné množství kilometrů - s mamkou byla v Grazu, Mikuláš na Šumavě, večírek v Beskydech a do toho ještě výlet s družinou a výlet se školou. Na družinový i školní výlet jela i Adélka - ta byla ve skanzenu v Kouřimi.

Sníh nikde a vánoční nálada se tímpádem taky moc nedostavovala. Obecně odmítám podléhat jakémukoliv stresu, takže co bude, bude, co nebude, nebude :-). 

Na atletice jsme měli vyhodnocení uplynulé sezóny - ono se to týká spíš už starších dětí, které jezdí po závodech, ale všichni si odnesli nějaký diplom a odměnu. Vtipné pak bylo promítání fotek z toho uplynulého roku a nejvíc bylo mých :-). Foťák beru na všechny závody, na které jezdíme a snažím se nefotit jen Aňu, ale i ostatní. Trenér je za to rád a prosil i ostatní, jestli by mu pak nemohli ty fotky posílat, že na závodech nemá vůbec čas, protože běhá od disciplíny k disciplíně. Stejně tak jsme se potom domluvili, že mu občas pomůžu, stejně tam jezdím, tak si můžu vzít nějakou skupinu na povel.

Měli jsem i představení Adélky s baletem - zas jen takové menší, u nás v gymnastickém sále. Bylo to spojené i s těmi nejmenšími a musím říct, že to bylo celkem náročné. Obdivuji lektorku, že má s těmi mrňaty takovou trpělivost. Fotky jsou, bohužel, opět hrozné - byla tam tma. No.. já byla nakonec za to pološero ráda, protože jsem zjistila, že si Adélka roztrhla punčocháče na kolenou a měla tam příšernou díru. Do toho jí neustále padala sukýnka, takže vypadala fakt jak dítě z chudé rodiny. Milosrdné šero to částečně zakrylo.. 

V pátek dostaly děti ředitelské volno, tak se Andulka vypravila do bývalé školy za spolužáky a paní učitelkou. Bohužel tam paní učitelka nebyla - měla po nějaké operaci a kvůli komplikacím zůstala doma déle než původně předpokládala. Ale aspoň s dětmi si to Aňa užila - byla takové malé předvánoční překvapení. 

Na sobotu jsme si s holkama ještě domluvily vánoční večírek v Chýši, což bylo moc fajn, ale jak byla Chýše narvaná k prasknutí, slyšely jsme se vždycky spíš jen v rámci nejbližšího okolí.

Mamka odfrčela za ségrou, aby si užila s Emičkou její první Vánoce, kdy je bude konečně pořádně vnímat :-), takže tentokrát bylo dělání bramborového salátu čistě na mně. Zvolila jsem zdravější variantu bez majolky. Bylo to dobré, nicméně se těším, až si dáme u mamky pak ten pravý :-).

čtvrtek 5. prosince 2013

Je to TAAAMMM!!

Závěr října byl po pracovní stránce naprosto neuvěřitelný. Přestože byly podzimní prázdniny a státní svátek, objednávky se hrnuly jak na běžícím páse. Stále jsem sledovala hlavně Tiinu, jestli obhájí 18 anebo se posune dál, což by znamenalo i můj významný kariérní posun. 

Od úterka jsem o tom už vůbec nepochybovala, protože jí zbývalo fakt docela málo na tu 21. Ona si sedí x let na 15 - pěkně v pohodě, v klídku, žádný stres a pak jsem jí začala kapánek pracovat v síti, koučovat některé lidi, plánovat s nimi a vyhodnocovat a ejhle - ono se to hnulo k té 18. Taky jsem Tiině po vyhodnocení v Hradci řekla, že ať jí ani nenapadne zůstat na 18 zas tak dlouho! Že si zasloužím ten její posun na 21 %! A Tiina si to vzala k srdci a hooops, zaútočila na 21!

Byla jsem jak feťák - neustále jsem sledovala nezaúčtovanou produkci, jak to s ní vypadá, kolik chybí bodů, kdo objednal a konečně v půl třetí 31.10. bylo jasno! Já jsem se, díky tomu, stala rubínovým leadrem. :-). Tak nějak jsem celou dobu úplně netušila, co od tohoto titulu můžu čekat. Když jsem pak viděla bonusy, klepu si na čelo, proč jsem s tím tak dlouho otálela a nezamakala víc :-D. Ale holt všechno má svůj smysl a všechno má svůj čas. Radši budu mít ten titul stabilní než vytlačený a pak zase neobhájený.

To, co to obnáší, jsem se dozvěděla až při večerním překlápění produkce. Máme totiž v Osobních přehledech i tabulku 4 diamantů a mně se točí už ten první s Eurona bonusem a holčičky pořád chtěly vědět, KDY se budou točit ty další :-). Točení = splněno. Když jsem tedy přišla pro holky do školy, už jsem věděla, že to večer uvidím, a Andulíně stačilo jen na mě kouknout a hned hlásila - už se točí, že jo! :-)

Na večer jsme si nachystaly šampáňo - Bohemku, ale nealko, aby si mohly ťuknout se mnou a netrpělivě jsme sledovaly hodiny, aby už padla ta sedmá, překlopilo se a my viděly, jak se točí! Nebyla jsem schopná nic dělat, byla jsem neskutečně nervózní. Mezitím naskakovaly další a další body a já šla radši udělat večeři, aby to rychleji uteklo. 

Jára mi to zatím odpočítával po skypu -). A když konečně nastala ta hodina H, neměla jsem najednou odvahu kliknout a nechat si načíst ten přehled. Jára mi psala, že už to viděl, ať to konečně otevřu a tak jsem to otevřela a rozbrečela jsem se tu jak Amina :-D. Červený rubín se točil, naskočily nádherné bonusy a mně se hlavou honila všechna ta práce i to, že se mi plní mé cíle, které jsem si dala. 

Na facebooku i skypu mi naskakovaly gratulace, stejně tak to bylo jak v telefonní ústředně a já nebyla schopná ani mluvit :-). S holčičkama jsem si připila a bylo mi jen líto, že tu s námi není Skaly a že to prožívá jen zprostředkovaně po telefonu. Ještěže mě holčičky nefotily, to by byly skutečně ukázkové fotky :-D. Ale stálo a stojí to za to a už z toho rubína neslevím, naopak - mám vykročeno k safírovi :-).


Myšlenkové mapy

Původně jsme měli tradičně slavit výročí založení Československa u Cecelků, ale oni, opět tradičně, lehli. Zvracení s horečkama - nic o co by člověk stál. Cecel mi to naštěstí dala vědět dopředu, takže jsem mohla ze školy zadat patřičné pokyny a holčičky odjely s tatínkem do Skalice na celé podzimní prázdniny.

Najednou mi vyvstalo tolik volného času :-). V sobotu jsem měla naplánovaný již zmíněný kurz myšlenkových map s Danielem Gamrotem.  Říkala jsem si, co tam tak budeme čtyři hodiny dělat, ale uteklo to tááák rychle, že jsem se nestačila divit!

Myšlenkové mapy znám už docela dlouho, občas jsem je použila, ale neuměla jsem využít úplně jejich potenciál. Daniel nám ukázal spoustu tipů a mě to totálně nadchlo. Je to přehledné, jasné, stručné, fakt super!

Naučili jsme se i plánovat projekty, zapisovat poznámky a vůbec celkově dát tomu řád. Daniel to má velmi příjemně zmáklé, dostali jsme i krásný sešit a pastelky. Já osobně teda preferuju nakonec elektronickou verzi, protože u pastelek hrozí těžká prokrastinace :-).

Kdo by se chtěl trošku poučit o myšlenkových mapách nebo GTD, tak kuk sem.

Zbytek prázdnin jsem strávila doháněním restů a hloubkovou debordelizací včetně umytí všech oken. Musím říct, že jsem z toho měla radost, jen nechápu, že to prostě nevydrží :-(.

A ve středu jsem si dojela pro holčičky do Skalice, protože ve čtvrtek už nás zas čekaly školní povinnosti.

sobota 23. listopadu 2013

Školení v Olomouci

Aby toho cestování nebylo málo, měli jsme domluvené ještě závěrečné manažerské školení - tentokrát dvoudenní. Zajistila jsem velmi příjemný penzion v Olomouci a těšila jsem se na zajímavý program. V průběhu půlročního školení se vyselektovala skupina lidí - shodou okolností většina z mé skupiny :-).

S Katkou jsme zas vyrazily vlakem - naštěstí jsem jízdenky objednávala s předstihem, jinak byl RegioJet totálně vyprodaný. Cesta uběhla opět velmi rychle, máme si prostě pořád co povídat :-). Jediné, co nás trošku zaskočilo, bylo zpoždění, ale naštěstí ne až tak markantní, takže jsme operativně požádaly Inku, aby nám koupila jízdenky na autobus a rovnou jsme z vlaku přeskočily k nim. Autobus nás odvezl až před penzion a krásně včas.

Tentokrát jsme dělali osobnostní typologii. Já už jsem to kdysi absolvovala v Youngu, tak jsem byla zvědavá, jestli se to časem změní nebo ne, protože u sebe určitý posun jinam vidím velmi jasně. Ve finále ty výsledky nebyly natolik markantně rozdílné a když jsem to pak rozebírala s Jirkou a Vlastou, došli jsme k názoru, že navenek se člověk může chovat trochu jinak než jak je to ve skutečnosti.

A to je pravda - pokud jdu totiž někam školit a vystupuji jako top manažerka, chovám se prostě jinak než když jdu někam čistě jen za Báru. A také hodně záleží na tom, jestli je to skupina známých či neznámých a jestli se tedy projeví spíš ten můj exhibicionista nebo introvert. Prostě na tu diagnózu introvertního exhibicionisty ten papír mám a je to občas boj! :-D

Tentokrát nám navíc ještě Jirka s Vlastou představili nového kolegu Davida, který se zabývá myšlenkovými mapami. To bylo vtipné, protože jsem k němu byla zrovna objednaná na kurz přes Naučmese.cz :-).

Večer jsme poseděli a já nakonec většinu času strávila mentorováním :-). A kdyby to aspoň byly holky z mé skupiny, ale byly to ty výjimky potvrzující pravidlo :-). No neva, stejně si pořád myslím, že bysme měli předávat ty své zkušenosti mnohem víc nejen do své sítě, ale všem, kteří o to mají zájem. Jen jsem trošku alergická na stesky typu - ale já musím všechno sama a mně nikdo nic neřekne, mně nikdo nepomůže.. taky mi tenkrát nikdo nepomáhal a všechno jsem si musela načíst sama. Takže jsem byla na tu jednu holčinu dost ostrá a vypadá to, že to mělo účinek - ona i její kolegyně poskočily v kariéře výš a i bych řekla, že to naše vztahy utužilo :-).

Druhý den jsme pokračovali v typologiích a do toho se mi vlastně omylem povedla vypustit fáma, že došly deky. Deky jsou totiž úplně úžasným dárkem k vánočním sadám. Jsou měkoučké, hřejivé a voňavé a všichni je chtějí. Abych to dotáhla do dokonalosti, psala jsem Danešovi sms, jestli by tu zprávu jako přivezl z firmy. Daneš nezklamal a když dorazil na závěr našeho školení, tak oznámil, že má špatnou zprávu - došly deky.

Já se na něj nemohla ani podívat, cukaly mi koutky neskutečně a musela jsem se fakt strašně, strašně držet, abych se nepočůrala smíchy. Po očku jsem pozorovala ty reakce - údiv, šok, nevíra.. Až pak ho někdo odhalil, takže jsme smíchy bouchli oba dva a na vítězství jsme si plácli :-). Miluju, když se žertíky dotahují do konce :-D

Neradi jsme se všichni rozloučili, Broňa se Sylvou nás hodily k vlaku a my měly s Katkou ještě čas na jedno pivko před odjezdem. Vlak byl totálně našlapaný a my měly poslední místa v Bussines třídě. Byly jsme zvědavé, s kým pojedeme a nakonec to byl starší, moc příjemný pár. No musím říct, že kupé pro čtyři je paráda! Když to srovnám s ČD, jak jsem jela tenkrát do Žďáru a míst tam bylo tabulkově osm.. Jen stewardka byla hoooodně uměla a hooodně v křeči. Hned na začátku se nás chodila pořád ptát, jestli máme všechno a jestli je všechno OK a když jsme si chtěli objednat, tak jsme se jí nemohli dočkat. 

Já jsem si navíc objednala ovocný čaj - byla to nějaká luxusní značka v rámci teda té byznys třídy - a ještě jsem obdivovala černý obal, čtu tam Noir Thea a Black Tea a pořád mi nic nedocházelo. Sáček jsem tedy vložila do horké vody, nechala louhovat, rozvoněl se nádherně - ještě to komentovala ta paní, že by na něj zrovna měla chuť, jak jí to voní pod nos a já jí na to povídám, že vlastně nevím, jestli mi ten čaj chutná.. no nechutnal! Měla jsem buňky nastavené na ovocný čaj a tohle byl černý čaj s vůní ovoce.. Připadala jsem si jak pako tím spíš, že jsem takovou dobu obdivovala ten krásný sáček Black Tea a vůůůůbec mi nedocvaklo, co by to mělo znamenat :-D. No jo no, občas se i mistr tesař utne. Když jsem to konečně pochopila, i ten čaj jsem si vychutnala.

Cesta opět utekla neskutečně rychle, jak už to tak v milé společnosti bývá. Venku mezitím padla dost šílená mlha a tak jsem si libovala, že nemusím přes celou republiku jezdit autem, ale pěkně sednu do vlaku a za poměrně krátkou dobu jsem v Praze. Katce opět děkuji za velmi milou společnost.


Na vlně

To, co se děje v poslední době je prostě nádhera. Jedu na vlně euforie. :-)

Eurona slaví 10 let od založení a to prostě chtělo oslavu! Sjeli jsme se proto do Hradce Králové, opět do Černigova. Já jsem věděla dopředu, že budu několikrát vyhlašovaná, takže jsem se rozhodla, že si to prostě maximálně užiju a to tak, že velmi a se vším všudy.

Došla jsem si na pedi i na mani a řešila dilema, které šaty - černé nebo červené? :-) Samozřejmostí byla i kosmetika a kadeřnice, se kterou jsem byla už předem domluvená, že v den D přijde kvůli mně v sobotu do práce, abych byla po Sněhurce nejkrásnější :-). No a rovnou jsem si tam domluvila i vizážistku, přece jen jsem měla v úmyslu hodně tančit a nerada bych, aby mi v průběhu večera stékal obličej z přední části hlavy.

Milé dámy, které toto čtete - vřele doporučuju! Určitě by si to každá z nás měla dopřávat častěji! To je taková nádhera, když o vás někdo pečuje! Fakt jsem si to užívala už takhle plnými doušky. :-) Na plesy nechodíme, svatbu už mám za sebou, tak vlastně není pořádná jiná příležitost.

Rovnou z kadeřnictví jsem frčela na Hradec se zastávkou na Čerňáku, kde jsem nabírala Tiinu. V Hradci jsem zajistila ubytování hned naproti hotelu, takže jsme se ještě doladily a mohly jsme vyrazit. Moc jsem si užívala toho, jak byli všichni překvapení, že můžu vypadat i takhle :-D.

V Hradci bylo k vidění spousta moc krásných žen, kterým to opravdu slušelo a když jsem jim řekla, že jim to moc sluší, že mají krásné šaty apod. nejčastější odpovědí bylo - ale ty šaty jsou staré anebo to jsem koupila ve výprodeji! Jakoby se styděly za to, že mají něco hezkého a že jsou za krásky. Proč nestačí jen se hezky usmát a poděkovat a prostě si to užít?? Docela mě mrzelo, že nejsme zvyklé na poklony a neumíme je přijímat.

Po představení novinek nás čekali speciální hosté - doktor Radim Uzel a režisér Magnusek. Bylo to opravdu překvapení, přišli totiž zadem a celou dobu byli schovaní za paravány :-). Měli spoustu vtipných historek i hlášek, něco bylo chvílemi už hodně na hraně - tak přece jen to sexuologické téma je kapánek ošemetné, ale pobavili jsme velmi dobře.

Následovalo vyhlašování nejlepších :-). Kolikrát jsem tam byla, to jsem vlastně ani nebyla schopná spočítat :-). Ještěže jsem přijela autem, všechny ty odměny bych odnášela těžko a i takhle mi s tím do penzionu pomáhala Tiina a Vergi. Ale důležité je, že jsem nebyla vyhlašována jen já, ale hlavně lidé z mojí skupiny. Prostě jsme brali ceny ve všech kategoriích, takže je vidět, že ten můj úspěch není jen tak náhoda, ale je za tím docela dost společné práce :-). Těším se, že to příští rok bude ještě víc o nich, protože to bude znamenat, že i já jsem ještě lepčejší :-).

Po večeři (Černigov se tedy opět nevytáhl, čekali jsme na jídlo hodinu a to bylo dopředu objednané stejné jídlo pro všechny) jsme se přesunuli zpět do sálu, kde už měl připravené nástroje náš oblíbenec Leoš. Taky neopomněl pozdravit svůj fanclub z manažerské akce ve Žďáru :-). Tentokrát měl s sebou i zpěvačku a občas se připojil za bubny i Daneš a na závěr nám zazpíval i Lukáš s Verčou. A samozřejmě, jakmile začali hrát, už jsme se vrhly do víru tance :-). Ony to pak hodně ocení hlavně ty ženy, které se stydí a na parket by jako první nešly.

Večer byly vyhlášeny ještě speciální kategorie - nejkrásnější šaty, nejkrásnější účes a nejlepší tanečník či tanečnice. Takže aby toho nebylo málo, dostala jsem šampáňo i za nejkrásnější účes :-). Když to Daneš vyhlašoval, zeptal se - kdo by to měl vyhrát? A ze sálu se ozývalo Bára, Bára! Takže přestože jsem byla na tom pomyslném pódiu tolikrát, pořád ještě mi přáli i tuto výhru. Opravdu mě to moc potěšilo. Na druhou stranu - pokud tam byl někdo, kdo mi to nepřál, je mi to vlastně jedno, je to jeho problém :-D. Jen jsem tam pak v Černigovu nechala památku - připravila jsem šáňo na otevření a než dovyhlásili ostatní kategorie, tak samo bouchlo a zůstala díra ve stropě. :-) Hned jsem se cítila jako doma! :-D

Krásná chvíle nastala, když jsme nechali přivézt dort, který vyrobila Broňa jakože od nás TOP manažerů a všichni jsme měli buď ohňové fontány nebo fontány, ze kterých lítaly dolary a konfety :-). Lukáš byl dojatý opravdu hodně. A ani Eurona se nenechala zahanbit a tak přivezli ještě jeden velký dort :-).

Tančili jsme a juchali až do té doby než nám to místní policie zakázala :-), což bylo nějak lehce po půlnoci. Je škoda, že to není nějak ošetřené, abychom nerušili noční klid a přitom si to mohli užít. Prý je na nás zavolali nějací důchodci odnaproti. No jo no, ale i tak jsme si to užili. Nejvíc jsme se vyblbli s těmi penězi, kterých bylo po zemi opravdu hodně :-).

Bohužel nás kolem půlnoci opustila moravská sekce - jejich autobus už čekal. My jsme tam pak krafali s vedením a s hudebníky ještě dlouuuuho do noci a pak v úzkém kroužku až do doby, kdy někteří začali chodit na snídani :-). To, a kručící žaludek, byl signál, že bysme asi měli náš debatní kroužek rozpustit. Já se šla podívat do sálu, jestli tam nezbyly nějaké dobroty :-) a zrovna tam šla paní uklízečka, taková starší velmi milá paní. Zeptala jsem se, jestli jí nebude vadit, že se tam najím, že mám hlad a taky jsem čekala, že se zhrozí z toho bordelu, ale ona jen okoukla situaci a zkonstatovala, že na to vysavač nestačí a že si jde pro smeták a prej: "Jen se, děvenko, pěkně v klidu nabaštěte, ať nemáte hlad!". Děvenka se tedy nabaštila a vyrazila vzbudit Tiinu, aby stihla autobus (Tiina) a zapadla ještě na chvíli do peřin (děvenka), když už jsem teda za to ubytování zaplatila :-).

Spánek byl velmi osvěžující, i když se mi původně vůbec nechtělo usínat. Do Skalice jsem dojela pomalu a v pohodě a tam jsem ještě nějakou tu hodinku dospávala :-). Holčičky byly stejně zatím ještě v Sázavě u Novaček, tak to vůbec nevadilo. 

A ještě dlouho dlouho po akci jsem měla úsměv na tváři, kdykoliv jsem si vzpomněla na nějakou příhodu. Bylo to báječné i díky báječným lidem, kteří tu byli.


středa 20. listopadu 2013

Básnička

Ve škole probíraly děti báseň Jana Nerudy a následně měly také napsat dopis mamince. Andulka to zbásnila. Když jsem to viděla poprvé, myslela jsem, že mi ukazuje, jak to hezky opsala a pak mi konečně doputovala do mozku ta informace, že to neopsala, ale opravdu vymyslela a napsala. No že jsem uronila nějakou tu kroupu asi ani nemusím psát..


pondělí 4. listopadu 2013

Jesus Chris podruhé..

Jesus Chris Superstar u našich Áček stále frčí. Holky si pouštějí CD pořád dokola, umějí zpaměti všechny písničky a trénují prý na Vánoce, že nám udělají představení. Už si domlouvaly s tátou, jak by mohl být v obýváku instalován kříž a jiné podobné rekvizity :-). Jediné, při čem mi poměrně dost zatrnulo, když mi nadšená Anička přišla ukázat, jak to vymyslela s Jidášem..

Vzala švihadlo, přivázala k palandě a udělala smyčku, aby mohla předvést i Jidášovu smrt. Uff.. sprdla jsem jí na tři doby, protože jsem se fakt vyděsila a ona se pak, chudinka, rozplakala, že to myslela dobře.. to vím, ale prostě někdy nedomyslí úplně do důsledku, co by se mohlo stát.

Nehledě na tuto epizodu, chtěla i Adélka vidět Jesuse na živo a tak se obě rozhodly, že si budou přát k svátku vstupenky :-). Já jsem se obětovala jako doprovod :-).

Dnes tedy konečně nastal den D a vyrazily jsme za kulturou. Trošku nás zaskočilo, že Střihavka byl indisponován, takže hrál Michal Skořepa. Musí to být strašně těžké, když ví, že celé divadlo přišlo hlavně na Střihavku a ejhle, je tam někdo jiný. Hodně se snažil, chvílemi skoro až moc a pak se stalo, že po většině písniček následoval potlesk a po té jeho ne.. Bylo mi ho celkem líto, tak jsme se s Andulkou dohodly, že začneme příště tleskat jako první. Naštěstí to pak už nebylo potřeba a vysloužil si velký potlesk za své sólo a i pak na konci při děkovačce. Bylo vidět, jak si oddychl, že to má za sebou.

Máří Magdalénu hrála zase Bára Basiková - tajně jsme doufaly v Dashu, že by to bylo zajímavé vidět v jiné verzi a hlavně by se k mladému Skořepovi hodila o dost víc. Jidáš byl také stejný jako minule, takže už jsme si na něj trochu zvykly :-), Heroda hrál Jiří Korn, což byla příjemná změna, seděl mi víc než Ondřej Brzobohatý. No a Piláta oblíbený Noid, ach :-).

Celkově se nám to ale moc líbilo, i když to bylo jiné. Já teda moc nemusím takové ty parádičky, když zpěváci posouvají trochu nástup oproti hudbě apod., ale naše holčičky to natolik strhlo, že si chvílema začaly zpívat nahlas a musela jsem je trošku vrátit na zem :-).

Co mi teda vadilo hodně, to byla paní za námi. Myla se naposledy asi před týdnem a než šla do divadla, stavila se na nějakou ňamku v Mekáči, takže smrděla nejen potem, ale i smaženým, plus celé představení krkala česnek.. Fakt na poblinkání!

Nicméně - i tak to byl parádní zážitek a půjdeme znovu :-).

neděle 3. listopadu 2013

Workshop FirstClass

Můj oblíbený časopis vyhlásil workshop na téma multilevel. Hosté byli velmi zajímaví - pan Buksa a pan Hassmann. Míst bylo jen 30 a mně se povedlo se do Hiltonu na tuto akci dostat. Osobně jsem se tu konečně seznámila s Petrem Casanovou, když už mě teda podpoří na té Kunratické :-).

Workshop byl hodně zajímavý - oba pánové měli svůj systém, svou pravdu. Já jsem se s multilevlem seznámila teprve přes Euronu, takže jsem občas jen zírala, jak to mají nastavené jinde. Nejvíc zvědavá jsem byla na pana Buksu - předchází ho neskutečná pověst a to možná bylo na škodu. Ve finále jsem z něj byla vlastně zklamaná - čekala jsem tu sílu osobnosti a nějak nic se nedělo. Prostě starý pán, který na nás blýskal zlatými řetězy a chvílemi se ztratil v dotazu anebo se šťoural v zubech. Přesto má můj neskonalý obdiv za to, co dokázal v minulosti a na takovéto výstřelky má určitě právo :-). Firmu prodal, takže si teď užívá zaslouženého odpočinku na jachtách a ostrovech, na které létá soukromým letadlem. V posledním čísle FC byla o něm i reportáž a přesně to koresponduje s mými plány na "důchod", jen toho chci docílit dřív než on  :-). A moc se mi líbí, že za ty roky nevyměnil manželku.

Nicméně odnesla jsem si pár dobrých námětů a tipů, co bych mohla já nebo Eurona udělat jinak, lépe. My přece jen nemáme takové systémy školení jako Amway, což mě trochu mrzí, ale už se na tom pracuje. Na druhou stranu na Euroně neskutečně oceňuju svobodu - to, že nemáme žádné povinné odběry ani poplatky. Kdybych musela od začátku plnit nějaké plány apod., tak dneska nejsem tam, kde jsem, nesnáším, když něco musím :-). Takže jsem po tom workshopu napsala sáhodlouhý "milostný" mail Lukášovi :-).


Brno

Ve středu přiletěla ségra s Emičkou, takže jsem nejprve odvezla holky k mamce do práce a pak jsem se vrátila pro auto, abych se mohla přesunout na Ruzyň. Přijela jsem akorát chviličku předtím než vylezly ven. Naše holky se nemohly Emičky dočkat, tak pořád řešily, kdy si jí pořádně užijou až jsem to geniálně vymyslela :-).

V sobotu jsem totiž jela do Brna na Neurorestart a holky měl vzít Skaly do Skalice a sám měl teda naplánované závody. No a já jsem vymyslela, že by holky mohly na víkend k mamce, užít si pořádně Emičku a v neděli bych dorazila pro ně a popřály bysme tomu ročnímu smíškovi opožděně k narozeninám. Mamka souhlasila, tak jsme byli všichni rádi :-).

Andulka navíc dostala pozvání na pátek na narozeniny, to mě moc potěšilo, že jí holky ze třídy takhle vzaly mez sebe. Oslava se konala v Mekáči na Florenci, tak jsem se domluvila, že si jí tam přeberu a pak pofrčíme na Novodvorskou, kde na ně čekala mamka s Janou a Emičkou. Ta, když Áčka uviděla, málem radostí vyskočila z kočárku :-). Ségra šla zrovna někam pařit, tak jsme jely kus cesty spolu. Nejprve jsme dobíhaly autobus (ségra na podpatkách), abychom zjistily, že tímhle fakt nejedeme a pak jsme se málem počůraly v už tom správném, protože na místě pro kočárky stála jakási frajerka s nějakou šálou kolem krku. My jsme krafaly, takže jsme jí nevěnovaly pozornost, nicméně tu si vyžádala ve chvíli, kdy autobus zatáčel a frajerce ujel vysavač, který převážela :-). A šála nebyla šála, ale hadice..

Vysavač vyrazil ke schůdkům, ale pak to elegantně stočil pod sedačku, na které seděl jakýsi mladík. Slečna začala lovit vysavač, my se ségrou umíraly smíchy a kluk absolutně nechápal kam a proč mu šahá. Co nás totálně dostalo - ta holka za celou akci nehnula brvou, nezrudla, nezasmála se. Prostě je naprosto normální a běžné honit vysavač po autobuse.. No a tak jsme se pobavily se ségrou aspoň my dvě.. vydrželo nám to až na Pavlák, kde Jana vystupovala :-).

V sobotu ráno jsme se tradičně sešly s Katkou na nástupišti v metru a z Florence (teda původně jsme se cpaly do autobusu do Karlových Varů :-)) jsme odfrčely do Brna. Neurorestart živě měl být vyvrcholením jednoho on-line programu. Bylo to na Výstavišti a celkem bylo přítomno asi 4.000 lidí. Místo židlí každý nafasoval oranžové podprdelníky, což teda nebyla zrovna výhra - od země byla kapánek kosa a když se člověk nemá o co opřít..

Program zahajoval beatbox(er?) En.Dru a ten byl teda fakt dobrej! Moc se nám líbil :-). Pak už následovaly různé přednášky a moudré řeči - něco zajímavého, něco už méně. Občerstvení bylo čistě vegetariánské a kapánek tam nestíhali.

Mě asi nejvíc "pobavilo", že celý ten program měl být založen na uvědomění si sebe samého, zvýšení sebevědomí. Prostě dělat věci i jinak. V diskusích to velmi žilo, lidé si navzájem sdělovali své báječné pocity a co všechno se děje za změny. Já jsem to až tak necítila, prostě se mám výborně pořád :-), takže nějaké posuny nejsou až tak markantní jako u lidí, kteří jsou zahrabaní v problémech. Nicméně celou tu dobu se tam mluví i o tom, že se máme chovat jako králové a královny, takže někteří si přivezli i koruny (na hlavy). Nám, Bohyním, takové počínání připadalo poměrně úsměvné, nepotřebujeme podobné vnější znaky :-).

A když jsme měli na programu dynamickou meditaci, u které se cvičilo, tak stejně zas zafungovala ta stádnost - králové nekrálové - lidi se vyrovnali do řad i v místech, kde bylo prostoru hodně a vůbec nebylo nutné se lepit někomu na záda anebo do něj strkat z boku. To jsme fakt s Katkou nepochopily.

Původně jsme měly v Brně spát, pak jsme se rozhodly, že pojedeme v noci domů a jak postupoval den, byly jsme unavenější a unavenější a taky nám byl čím dál větší zima, až jsme se shodly v tom, že největší restart je i v tom, že si člověk dělá to, co chce a ne to, co se od něj očekává :-). Takže jsem zrušila jízdenky, objednala nové a odfrčely jsme k domovu o pět hodin dřív. Bylo to neskutečně úlevné a báječné.. a přesně v duchu Neurorestartu :-)!

Po návratu jsme si ještě zašly v Kobylisích do nové steakárny na večeři - mají tam burgry, steaky, ale třeba i tortilly z bio-hovězího a musím říct, že to teda byla fakt lahoda! Maso jak buchtička, takže parádní zakončení dne :-).

Cesta do Brna rozhodně nebyla zbytečná - krom toho, že jsme měly s Katkou možnost probrat všechno možné, dojela jsem si tam pro jednu zásadní myšlenku - skromnost je totální kravina! Docela mi to v hlavě rezonovalo už dlouho předtím, ale nějak jsem se s tím úplně neuměla poprat, přece jen je člověk vychovávaný trochu jinak. Jenže, co s tím? A pak přišlo doplnění - skromnost je blbost, ale velmi důležitá je pokora a to bylo přesně to ono! Takže se přestávám "stydět" za své úspěchy, nicméně jsem i nadále velmi vděčná za to, že jich mohu dosahovat. Každý den večer se zamýšlím nad vděčnostmi a je to opravdu moc fajn a přitom opět nic nového - před nějakou dobou jsem si je sepisovala i sem, na blog, ale pak jsem jaksi už nestíhala :-).

V neděli jsem si dojela pro holčičky a oslavily jsme Emičky narozeniny. Skaly byl také úspěšný - vyhrál sektor a celkově bedna mu utekla opravdu jen o maličko. Ale hlavně, že si to užil!

Aida

Když mi Skaly pořizoval ten báječný narozeninový dárek v podobě vstupenek na Jesuse, ptala se ho paní pokladní, jestli je registrovaný k odběru mailů s akčními nabídkami, že mívají pěkné slevy. Doma mi to tedy následně přednesl a já jsem se zaregistrovala. Mailů chodí maličkato a teď mě jeden hodně zaujal - možnost jít na Aidu za polovic. Krásně nám to zapadlo do momentálního egyptského období a Andulka měla po výstavě o Tutanchamonovi zase o kousek víc jasno.

Měla navíc přiletět ségra, tak jsem si mnula ruce, jak jí zařídím kultůůru :-). Jenže ona zrovna měla na ten termín domluvenou už jinou akci a já jsem i přemýšlela, kam upíchnu Adélku, až jsem se rozhodla, že jí vezmu také. Adélka byla z té představy hodně nadšená a tak jsme se těšily všechny tři.

Andulka momentálně nechodí na atletiku - klasicky začali opravovat toalety a tělocvičnu v září.. proč by taky někdo pracoval přes prázdniny, že? Takže si nemají ani kam dojít na záchod, ale hlavně se nemají kam schovat, když začne hodně pršet, jakože je to v posledních dnech poměrně časté. Tentokrát se to ale hodilo, nemusela jsem pro ní jezdit dřív a stačilo jen vyzvednout Adélku z baletu.

V divadle jsme si opět půjčily podsedáky, aby holky dobře viděly a usadily jsme se v naší oblíbené 13. řadě :-). Byla jsem nadšená, když jsem zjistila, že hlavní mužskou roli Radamese hraje Noid. Fakt jsem z nějak úplně hotová, tyhle role mu neskutečně sedí! A ten hlas.. Ach! :-) Aidu hrála Dasha - ta mi vždycky připadala poměrně zvláštní, ale jako princezna Núbije byla velmi uvěřitelná a hlasově až neuvěřitelná. Opravdu klobouk dolů, má nádherný hlas. A hlavním tahákem představení je Lucie Bílá, ač je princezna Amneris vlastně postava vedlejší.

Docela mě zaujalo, že i Andulka nad tím přemýšlela a ptala se mě, kdo vlastně byl hlavní - jestli Aida nebo Amneris a proč se šla děkovat Bílá jako poslední a všichni jí utvořili špalír, když na Jesusovi tuto poctu měl, logicky, Střihavka jako Ježíš.. Nicméně - měla tam pár vtipných momentů, které si přidala nad rámec textu a prostě to BYLA Lucie Bílá :-D.

O přestávce jsme si zas prošly divadlo, aby si ho prohlédla i Adélka. Navíc v horních patrech byly úplně volné záchody oproti kilometrové frontě v přízemí :-). Bohužel neměli nealko šampáňo, tak jsem se musela obětovat a dát si jen já :-). Holky měly Cappy.

Celkově se nám to moc líbilo, občas mi až běhal mráz po zádech a na závěr jsme si všechny tři poplakaly :-). Je tam hodně slyšet rukopis Eltona Johna, takže by asi stálo za to si naposlouchat i tu klasickou verzi.

A opět zajímavost - při děkovačce dostal Lukáš Kumpricht alias Zoser nějaký dáreček a květinu pak Bílá a ... a Noid.. Aida ne..

Při odchodu jsme zaslechly rachot a evidentně byl v blízkosti ohňostroj, jenže než jsme se vymotaly z davů, bylo po atrakci. Pak nám těsně před nosem ujelo metro a tak se cesta domů trošku prodloužila, nicméně ty moje malé ženy to krásně zvládly a i ráno vstát do školy, snad mi tam neusnou. Musím říct, že jsem to s nimi neskutečně užila a je moc fajn mít takové šikovné parťačky.

No a já jsem celý den pořád v sentimentálním rozpoložení z toho dramatického příběhu velké lásky :-). Pak mě ještě napadlo, jaké to asi je pro tu Lucii Bílou a Noida, když hrají, jako bývalí manželé, takové role.


pondělí 21. října 2013

Tutanchamon

Andulka chtěla navštívit výstavu o Tutanchamonovi, ale v létě se nám moc, v tom pařáku nechtělo. A pak už to vypadalo, že budou končit, tak jsme využily toho, že atletika není kvůli nedokončenému zázemí a vyrazily jsme s Andulínou na Výstaviště. Adélce se nechtělo, takže zůstala doma s tátou.

Vstupné teda není zrovna lidové, ale výstava byla krásná. I jsme tam byly docela brzo, takže davy přišly až později po nás. U vstupu jsme vyfasovaly sluchátka - já dospěláckou verzi, Andulka dětskou a obcházely jsme jednotlivé exponáty a poslouchaly o nich vyprávění. 

Je to zároveň propojeno s krátkým promítáním, abychom viděli, jak vůbec došlo k objevení hrobky a z čeho všeho se skládá. Ze zlata přecházel zrak, muselo to být naprosto úžasné, když pomalu začali odkrývat jednotlivé pohřební komory. Moc se nám to líbilo, jen nás trochu zaskočil déšť. Co, déšť, slejvák jak blázen a to jsme ještě potřebovaly dojet do Karlína pro vstupenky na Aidu.

Domů jsme přijely jak myši a místo Chýše jsem rovnou skočila s Andulínou do vany. Naštěstí máme zdravé jádro, takže nás žádný bacil nebacil.

Fotky jsou na rajčeti.

Adélka v blázinci :-)

Psychiatrická léčebna v Bohnicích pořádá různé akce, aby integrovala lidi mezi ploty. Areál je to obrovský a nádherný, takže bohulibá činnost. Jednou z akcí je Babí léto a někdy v srpnu přišel mail od naší lektorky tance, jestli by Adélka také nevystoupila. Dohodly jsme se, že ano. 

Bylo to celkem odvážné - holky skončily s tancováním v červnu a nový školní taneční rok začínal až po této akci. Nicméně jsou šikulky a tak jim stačila dopolední generálka. Původně to vypadalo na ošklivé počasí, ale nakonec bylo krásně. 

Choreografii měly na schodech do knihovny, takže kontrast těch malých poupátek a oprýskaných zdí byl naprosto úžasný. Ta budova je krásná i v tomhle stavu. 

Adélku jsme dopoledne odvedly s Aničkou a než jsme si vyřídily poštu a knihovnu, zas jsme jí vyzvedávaly na oběd, abychom za chvíli zas letěli všichni zpátky :-). Přijela i mamka, která si pak holčičky odvezla s sebou, protože my jsme měli voucher do restaurace na krevety all you can eat.

Vystoupení bylo velmi zdařilé, Adélku nejprve zaskočilo, že nedorazily její kamarádky (nemoc a jiný program), ale pak už tančila a užívala si to. Po představení si šly holky vyzkoušet lanové centrum a vyrábění skřítků a také malování na obličej. Do toho hrály různé kapely a bylo to moc fajn.

My jsme si večeři taky užili naprosto úžasně, už dlouho jsem nesnědla tolik krevet :-). Po cestě domů jsme se chtěli zastavit v některém z muzeí na muzejní noci, ale když jsme viděli ty fronty, vykašlali jsme se na to a šli jsme aspoň pěšky na Hlavák na metro. V Chýši jsme dali jedno zdravotní a bylo nám fajn :-).

pátek 18. října 2013

Chi running druhý level

Přes léto mi nějak nevyšlo setkat se s Pepou - buď jsem nebyla v Praze já nebo on a nebo bylo takové vedro, že jsem byla zpocená, jen jsem si běh představila :-). Ale Velká Kunratická se kvapem blíží a profil trati je víc než výmluvný - 3 kopce těsně za sebou. Na 1,5 km je to nejprve převýšení 30 m, následuje Hrádek cca 40 m příkře nahoru a pak už jen poslední s převýšením cca 80 m. Sklon 50 % a po cestě dva potoky. Kdykoliv se podívám na ten obrázek, musím se smát :-). Ale já se fakt neskutečně těším a jdu si to tam užít na maximum!

Téma druhé lekce Chi runningu bylo tedy naprosto jasné - běh do kopce a z kopce. Sešli jsme se ve Stromovce a mělo být celkem pěkné počasí. Opak byl pravdou. Lilo a lilo jak z konvičky, takže super na trénink ve smyslu těžko na cvičišti, lehko na Kunratické.

Od prvního tréninku jsem stihla dočíst knížku a začít nad během uvažovat úplně jinak. Už to neberu jako vopruz, ale jako zábavu. A opravdu si užívám kopečky a představuju si, jak jsem ta vzducholoď, kterou vzdušné proudy vynáší nahoru. Je to zvláštní, ale fakt to funguje! Zbytečně se nestresuju dopředu, neříkám si, že ten kopec je děsný a že nahoře chcípnu. Vůbec nechápu, proč jsem na to nepřišla sama, když mi to v jiných oblastech nedělá problém. 

Pepa mi navíc poradil, jak se pohybovat, aby to bylo co nejefektivnější. Chce to dělat malé krůčky a šikmo ke kopci. Hodně maká ruka, která vlastně táhne tělo nahoru. Až jsem byla překvapená, jak je to jednoduché a opravdu efektivní. Jen ten běh dolů mi pořád ještě moc nejde, tam je to stále o kolena. Ideální je kličkovat, pokud je to možné anebo aspoň dělat krátké kroky a zvedat paty. Každopádně běh bez zdravotních následků je hlavně záležitostí hlavy.

A protože dopisuju blog s výrazným zpožděním, můžu v tuto chvíli napsat, že už mám startovní číslo 835 :-). Navíc, jak už jsem tu psala, v časopise FirstClass jsem se dostala na Zeď cílů a jedním z nich z těch mých je právě ta Velká Kunratická. Šéfredaktor mi tenkrát napsal, že poběží taky, aby mě podpořil. Na konci září jsem mu posílala odkaz na přihlášky a pak jsem si otevřela FB a a bliknul na mě tenhle článek. Docela mě to dostalo :-).


středa 16. října 2013

Poprvé do školy

Naposledy jsme vedli své dítě poprvé do první třídy :-). Zvláštní pocit.. A k tomu Andulka poprvé do nové čtvrté třídy. Andulína se moc těšila, já byla asi nervóznější než ona. Šly jsme spolu napřed, protože prvňáčci měli slavnostní uvítání o půl hodiny později.

Do poslední chvíle jsme sledovali webové stránky školy, jestli vůbec do školy půjdeme nebo ne. Rekonstrukce začala až v půlce srpna a je to dost průšvih :-(. Ale zas tak romantické fotky s lešením a zásobárnami lepidla hned tak někdo z prvního školního dne nemá!

Okukovaly jsme s Andulkou případné spolužáky, až se objevila paní učitelka a tak jsem Andulínu upozornila, že má jedinečnou možnost okouknout svoje nové spolužáky, protože ona už ví, kteří to jsou (stáli u paní učitelky), ale oni neví, která je ona :-). Po chvíli okukování jsme se k nim vypravily  a paní učitelka nás přivítala. Aňu si hned zabrala holčička s tím, že se teda seznámí, když je tam nová :-). Potěšilo mě to.

Velké děti odešly a mohly dorazit prvňáčci. V pokynech bylo, že děti nemusí mít první den tašku. Myslela jsem si, že Adélka na tom bude trvat, ale mýlila jsem se. Připadalo jí jako nesmysl, aby tahala prázdnou tašku tam a zpátky :-). Nakonec tam takových prvňáčků bylo víc, takže jsme nebyli za exoty.

Přivítal nás pan ředitel, já začala fotit a ejhle.. chyběla mi karta.. no nafackovala bych si! Takže jsem hned odvolala Skalyho, aby pro ní dojel domů.. Fotila jsem aspoň na mobil a když jsme šli do třídy, už byl, naštěstí, zpátky. Rovnou jsem byli upozorněni, že to bude dnes velmi rychlé - jakmile za námi zapadnou dveře, vlítnou tam dělníci a budou vyměňovat okna. Chudáci paní učitelky i uklízečky - načančají třídu a můžou pak začít znovu, protože druhý den už se tam zas budou děti učit..

Bylo docela vtipné, jak Adélka tu školu "nežere" jako Andulka - ta tenkrát seděla vzorně v lavici, Adélku zajímalo všechno okolo :-). Uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet, ale vzhledem k tomu, jak je trpělivá, nemám obavy. Vydrží u činnosti déle než Andulína.

Každopádně obě holčičky byly spokojené a to je nejdůležitější! A protože byl přesně den Adélčina svátku, oslavili jsme to v Chýši :-). Fotky z aktovkou máme z druhého dne :-)

První školní týden jsme zakončili oslavou Skalyho narozenin, takže je, koloušek můj, už zase podle občanky stejně mladý jako já :-). Adélka, po týdnu školní docházky, zkonstatovala, že jí to ve škole nebaví. Trochu mi zatrnulo, ale pak jsem zjistila i důvod - už by se chtěla něco učit a ne se pořád jen přesazovat :-D. Ufff...

úterý 15. října 2013

Konec prázdnin

Přáníčko pro Emičku
Předposlední prázdninový týden strávily holčičky ve Skalici - já měla naplánovaná nějaká školení, mimo jiné v Brandýse nad Labem a Olomouci. Jely jsme s Katkou vlakem a cesta utekla opravdu fofrem.

S čimickejma holkama jsme v týdnu stihly i Potrefenou husu, protože v Chýši se nevařilo.

V pátek byla Andulka objednaná k Zuzce na sestřih (nevýhoda krátkých vlasů, musí se chodit častěji ke kadeřnici), takže jsme se spolu domluvily, že dorazí ze Skalice sama. Skaly jí doprovodil na autobus a já jsem si jí tu v Praze vyzvedla. Zvládla to levou zadní, prostě je to už velká, šikovná a samostatná slečna a rovnou jsme se přesunuly k Zuzce. Pak už jen sbalit a v sobotu odjezd na týdenní soustředění s atletikou. 

Adélka P. dorazila až druhý den - vrátili se totiž akorát z Chorvatska. Každopádně si to tam prý báječně užili, jen teda někdo zašantročil pohledy, takže nám nedorazily :-(.  

Já jsem udělala Adélce překvápko a přijela jsem v úterý do Skalice. Petr jí neřekl, že dorazím, jen že bude překvapení a bylo :-). Pobyla jsem s miláčky a další den navečer zas frčela do Prahy.

A na konci prázdnin se nám vrátila Andulka a uvítat jí přijela celá Hujerovic rodina včetně mamky :-). Adélka si totiž domluvila s babičkou, že by u ní mohla přespat a že by přijely Andulce naproti společně. Díky tomu, že jsme tu byli všichni pěkně pohromadě, mohli jsme popřát Adélce k svátku (přála si vstupenku na Jesus Chris Superstar) a vytvořit i přáníčko pro Emičku k jejím prvním narozeninám. Docela jsme se u toho vyblbli :-)

Neděli jsme strávili v Botanické zahradě. Byly zde africké dny a nějaké workshopy. Sluníčko sice svítilo, ale docela studeně foukalo, takže jsme se snažili vyhledávat spíš nestinná místa :-). Moc se nám líbila výstava soch a také možnost vyzkoušet si něco vytvořit. Přece jen to ale nebyla jednoduchá záležitost a byla nám kosa, tak si holčičky aspoň vybraly srdíčka z mastku a vyryly si do nich ornamenty. Pán, který workshop vedl, byl moc příjemný a dozvěděli jsme se hodně zajímavého.

Probíhala zde souběžně i oslava založení KČT - škoda, že jsme to nevěděli - z různých částí Prahy totiž vedly trasy, které měly botanickou jako svůj cíl. Mimo poznávací soutěže - např. fotky hradů a zámků z neobvyklých a neprofláklých úhlů, zde vystupovaly různé folklórní skupiny - nejen čeští dudáci, ale i Skoti, Holaňďani anebo Mexičani a zrovna ty jsme stihli my. Předváděli různé tradiční slavnosti včetně svatby a moc pěkně se na to koukalo.

A to byla definitivní tečka za prázdninami. Stejně ty prázdniny zas tak rychle utekly.. ale aspoň si je děti maximálně užily! Já teda to vedro fakt nemusím, ale pro ně to bylo úžasné - až jsem si říkala, jestli jim nenarostou z neustálého pobytu v bazénu šupiny..

Zítra čeká Adélku i Andulku velký den.. 

pátek 11. října 2013

Čertovy hlavy

Hlavy - čertovy a Andulčina :-)
Ač nám norimberská ZOO pomohla v relaxaci po Playmobilu, pořád to stále nebylo ono. Chtěli jsme využít hezkého počasí a vypravit se ještě na nějaký výlet - Aňa prosazovala Loučeň, pak tedy Kost, ale protože jsem věděla, že budeme vyrážet až po obědě (oba jsme se Skalym měli na dopoledne ještě nějakou práci), chtěla jsem něco blíž. A hlavně - nechtěla jsem vidět žádné lidi, stát ve frontách a poslouchat uječené děti. Táhlo mě to do přírody.

Nakonec jsem tedy vymyslela Čertovy hlavy v kokořínských lesích. Jeli jsme párkrát okolo, jen vždycky zrovna někam, takže nebyl čas zastavit. Je to od nás v příjemné dojezdové vzdálenosti a v okolí jsou ještě další "atrakce" podobného ražení.

Zaparkovali jsme přímo pod hlavami a vyšplhali do krpálu. Je tam, samozřejmě, i keška :-), ale celkově jsou to moc zajímavé útvary. Samozřejmě jsme museli vylézt i nahoru a Adélka si stihla rozbít kolínko. Přes kopec jsme se vrátili do vsi a odsud po žluté značce směrem do lesa. Po cestě je i naučná stezka mokřady, ale byla dost zarostlá a holky měly kraťasy, takže jsme jí neabsolvovali.

Jít lesní cestou, sbírat ostružiny, užívat si klidu a pohody - to byly doslova nervní lázně! Fakt nádhera! Kdyby to nenarušil fakt, že Andulka si vzala tenisky a do nich krátké ponožky, takže jí za chvíli řezaly paty. Ach jo.. Takže nakonec jsme neviděli ani hada ve skále, ani harfenici, ani žádnou jeskyni a kratším okruhem jsme se vrátili zpátky k autu. I tak to byla báječná vycházka a relaxace.

Po cestě domů jsme se stavili ještě v pizzerii v Mělníku (ne v té, jako jsme byly s mamkou při výletu k soutoku) a završili tak báječně rodinný regenerační výlet. :-)

Fotky na paradajce

čtvrtek 10. října 2013

ZOO Norimberk

Jaffi původně přemýšlela o tom, že by jeli do Playmobilu s námi, ale byli tam poměrně nedávno a vyprávěla, jak mají v Norimberku hezkou ZOO. I to byl důvod, proč jsme nejeli na otočku, ale nocovali v hotelu. V norimberské ZOO mají totiž delfíny! Prý tam seděli dvě hodiny dopředu, aby měli místa hned vepředu.

My jsme to s takovým předstihem nestíhali - nejprve jsme v klidu posnídali, pak sbalili a kolem desáté vyrazili s tím, že první vystoupení delfínů je v 11:00 hod. a od našeho hotelu to je cca 30 minut. Provoz už byl v pohodě a opravdu jsme na parkoviště dorazili něco po půl jedenácté. Od pokladen jsme celkem metelili k delfináriu a dorazili těsně před začátkem. Holky se protlačily před dospěláky a usadily se na kamenech, takže krásně viděly, já stála v druhé řadě, ale pak se to tak nějak pěkně povedlo, že jsem byla hned nad Áčkama a to ještě v části, kde se odehrával hlavní program. Fakt parádní místa!

Nejprve proběhlo cvičení lachtanů a pak už konečně delfíni. Bylo to krásné, zábavné, úchvatné. Opravdu obdivuju, jak ti trenéři dokázali vycvičit jak lachtany, tak delfíny. Program trval asi půl hodiny a neustále se ozýval zasloužený potlesk a obdivné wow!

I kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli delfínům se vyplatí do Norimberka zajet. Ale ona se vyplatí celá ZOO. Je krásná, dost mi připomínala pražskou. Vzrostlé stromy, výběhy výborně zakomponované do přírody, tak akorát velká a hlavně - místy byl až božský klid! :-) Odcházeli jsme kolem čtvrté velmi spokojení. Jen by mohli přidat aspoň anglické popisky, ale to tak nějak v Německu není celkově.

Doma jsme byli lehce před osmou.

Fotky na rajčeti

Playmobil Fun Park

Holčičky mají už od loňska slíbenou návštěvu Playmobilparku u Norimberka. Buď nebylo počasí nebo čas nebo.. No prostě to stále nevycházelo. Aby to nevypadalo, že neumíme plnit sliby, konečně padl ten (ne) správný termín.

Proč tam je to "ne" osvětlím záhy. Bohužel jsme se totiž trefili do vražedné kombinace - prázdniny v Bavorech a státní svátek. Takže všichni, co nestáli v kolonách do Chorvatska, byli v Playmobilparku. Opravdu děs běs! Mraky lidí všude, fronty všude, vřískající děti všude. Atrakce nebyly chvílema pod nánosy návštěvníků ani vidět. Shodli jsme se se Skalym, že na tohle fakt už nemáme nervy ani chuť, zlaté Mirakulum!

První, kam holky zapadly, bylo prolézací eldorádo hned u vchodu - různé sítě, tobogány, žebříky. A v podzemí světelný labyrint. Sem naštěstí menší děti moc nelezly, tak to nebylo až takové maso.

Přes hodinu jsme stáli frontu na šlapací lodičky. Trochu nechápu, proč je to na 10 minut, stačilo by pět - děti by se rychleji vystřídaly a i by si to víc užily. Spousta těch malochů toho měla za chvíli dost a tak se tam prostě nějak plácaly. Docela mi bylo líto rodičů malé holčičky, kteří stáli před námi - byli to nějací Asiaté - tatínek stál spořádaně ve frontě, maminka zatím bavila holčičku zmrzkou a blízkými atrakcemi. Konečně na ně přišla řada, holčičku slavnostně usadili do šlapátka a holčička se zasekla a jezdit nechtěla.. Nezbylo jim, než jí vyndat, ale jak se u toho tvářili..

Prošli jsme pak jednotlivé sekce - farmu, Divoký Západ, dinosaury, ale všude jsme se prodírali davem. Andulka chtěla do věže hradu, tam tedy i vyšplhaly, vyfotily se na trůnu a my se Skalym toužebně hleděli k východu, protože v tom uzavřeném hradním prostoru byl naprosto nesnesitelný hluk.

Ve vodní části jsem šla stát frontu na vory - opět se jezdilo 10 minut, takže to bylo na dlouho - Skaly zatím stál na opačném břehu frontu s holkama na cosi jako přívozy. To si Andulka vyhlédla už na internetu, tak si to chtěla užít. Vory jsme nakonec vzdali, to se fakt nedalo a nejvíc se nakonec holky vyblbly na tobogánech.

Trochu jim vyhládlo a měly slíbenou zmrzku, takže opět do fronty. Venku se to jíst nedalo, létalo tu mraky vos, ale naštěstí už bylo kolem páté hodiny a někteří návštěvníci už odjížděli, tak bylo místo i vevnitř. Já jsem si naivně myslela, že najdu nějakou free wi-fi, ale ani náhodou! Potřebovala jsem si totiž stáhnout cestu k hotelu a nakonec jsem si musela aktivovat data. Jsem zvědavá, jestli mě to nebude stát majlant, snad ne (nakonec to stálo asi 15 Kč :-)).

Holky si tam pak ještě pohrály s různými sadami playmobil postaviček a chtěly se vrátit k tobogánům. My jsme se usadili na šutr a sledovali šrumec v okolí. Asi po hodině jsme se zkusili vrátit k vorům, jestli třeba náááhodou nebude míň lidí, no nebylo, ale objevili jsme další sítě, tobogán a prolejzačky, takže i tady holky strávily hafo času.

Při odchodu jsme ještě zabrousili do místního obchodu - opět jako 80 % všech návštěvníků - takže zase davy, zase fronty, zase neskutečný hluk, ale obě holčičky si mohly vybrat nějakou hračku, takže Andulína si vybrala auto na expedici a Adélka princeznu s jednorožcem.

K hotelu jsme dorazili v pořádku a včas - přece jen je to odsud 15 minut. Povedlo se mi najít opravdu fajn ubytování - milý majitel, klidné a příjemné místo a 50 metrů odsud hostinec, kde se o nás paní starala jak o vlastní. Ještě jsme pokrafaly, ona nám pak představila i svou dcerku. Vůbec navíc neřešila, že Adélka srazila sklenici s limonádou ve chvíli, kdy nás Skaly učil, jak protáhnout ruku plamenem svíčky aniž by se člověk spálil :-) Největší starost měla, jestli se Adél něco nestalo.

Jídlo bylo moc dobré - holky si daly řízek :-), Skaly skopová žebra a já krevety - překvapivě s rýží a rajčatovo-paprikovou omáčkou a tzatziky :-). Majitel byl totiž Řek, takže se míchaly dvě kuchyně a ač to byla zvláštní kombinace, moc mi to chutnalo. I ceny byly velmi příznivé, když to srovnám třeba s Maltou :-). Je vidět, že jsme nebyli v úplně turisticky atraktivní oblasti.

Když jsme odcházeli, Nadine se s námi ještě vřele loučila podáním ruky a bylo to celé takové moc milé.

Na hotelu jsme padli za vlast.

Fotky na rajčeti.

středa 9. října 2013

Kreativní děti

Ve Skalici se děti báječně zabaví, přesně jako jsme to kdysi dělávali my, i když my měli tenkrát mnohem větší rádius - naši ani netušili, kde celý den jsme. To si holt dneska už lajsne málokdo.. Ale i tak se je snažíme minimálně omezovat a nechat je být. Někdy si hrajou všichni v pohodě, někdy se pohádají, ale už víme, že nemá cenu to řešit, protože za chvíli už je to všechno jinak. :-)

Pobavilo mě, když jsem zahlédla, jak si do prádelny odnesly malý stoleček a židličku (venku bylo pekelné vedro) a když jsem se Ani ptala, co tam dělají, tak si je prý zve postupně na pohovor na téma - co by chtěl kdo o prázdninách ještě dělat :-).

Zatímco já jsem v pátek jela do Pardubic na manažerské konzultace a v sobotu školit do Českých Budějovic, vyráběly děti kamion. Míša je takový milovník velkých aut (po tatínkovi) a tak se pustil do svého modelu. Holky mu trochu pomáhaly a na oplátku s nimi pak hrál na rodinu a vozil je kamionem :-).

Takže abych rozpletla složité rodinné vztahy - Míša byl prý můj syn a měl za manželku Denisu a ta měla jedno to mimino v autosedačce. Aňa byla Míšova sestra a její děti jsou Adélka a druhé mimino v autosedačce. No prostě - než jsme se se Skalym nadáli, byli jsme trojnásobní prarodiče.. Ale vyhráli si fakt suprově a hlavně vyladily detaily jako otvírací dveře, pedály, volant a plus to musela být ta správná značka vozu :-).

sobota 10. srpna 2013

Letní kino

Dnes byly holčičky poprvé v letním kině a to dokonce samy. Šlo jich víc, tak jsme je pustili. Dávali Dobu ledovou 4 a byl to pro ně opět zajímavý zážitek. Původně chtěly jít už týden předtím na Čtyřlístek, ale vzhledem k bouři, která se přihnala a vyhodila elektriku na 18 hodin, to jaksi nešlo.

pátek 2. srpna 2013

Příměstský tábor

Chtěli jsme holkám nějak zpestřit prázdniny příměstským táborem. Pátrala jsem, vybírala a našla jeden sportovní v Dolních Břežanech, což by bylo fajn - Skaly by je tam ráno odvezl a odpoledne vyzvedl, měl by to po cestě do práce. Ještěže jsem to neudělala!

Skaly celé léto dělá ve Skalici a tak netuším, jak bych holčičky vozila přes celou Prahu tam a zpátky. Teda tuším, ale byl by to totální vopruz. Naštěstí se tu u nás objevil letáček, že budeme mít příměstský tábor ve squash centru a tak jsem nezaváhala. Přemluvila jsem i Dášu a nakonec tam měla Aňa i Adélka ještě další spolužáky a kamarády :-).

Děti si to neskutečně užily! Každý den měli ráno rozcvičku a pak je čekal nějaký zajímavý program - spousta her, zábavy - ať už základy squashe nebo ping pongu, vyzkoušely si i paintball, učily se na bruslích a večer se jim nechtělo domů, takže jsme tam většinou zkejsly ještě na limonádičku, pivko, zmrzku a děti mezitím lítaly na hřišti :-).

Je fakt, že večer ani neprotestovaly, když jsem je zaháněla do postele, ale ráno ochotně vstávaly a těšily se na další den. Ve čtvrtek tam navíc i spaly a v pátek jely na celý den na koupaliště do Kralup. Vzhledem k tomu, že si tam za ten týden natahaly spoustu věcí, jela jsem pro ně s velkým kufrem. Nejdřív z toho měli všichni srandu, ale když pak vlekli spacáky, deky, brusle, oblečení, boty atd. na zádech a v ruce, tak jsem se smála já :-).

V pátek tam navíc měla být country kapela a grilování, ale zpěvák se zranil, takže pouštěli jen muziku z CD, ale to vůbec nevadilo. Domů jsme šly skoro o půlnoci a připadaly jsme si znovu jak na Maltě :-). Pobavil mě i účet - naše dámy zvládly za ten týden pětatřicet kopečků zmrzliny - no, pravda.. jeden jsem měla já :-D. Na druhou stranu - byly na to dvě a bylo to za pět dnů, takže ta bilance není tak strašná. Nejdůležitější je, že si to parádně užily a chtějí příští rok zase :-).

středa 24. července 2013

SPA Prosek

Rendovic se nastěhovali do nového bytu na Proseku a protože součástí je i whirpoolka na terase, objednaly jsme se s Uli na kolaudaci :-). Uli navíc vzala lehátko, takže to byly opravdu dokonalé SPA.

Jediný problém nastal, když došlo k velké poruše na vodovodním řadu a několik sídlišť, včetně Proseka, bylo bez vody. No ale ve whirpoolce voda byla, takže pohoda :-). Naprosto báječně jsme si to užili!

Pavel nás obsluhoval, griloval nám maso a jediné, co nám chybělo v těch bublinkách, byly bublinky ve skleničce. Uli se přepravovala autem, protože táhla to masírovací lehátko a já zas jela pro mamku, abych jí odvezla na Florenc a mohla frčet do Vídně na letiště. Mimochodem - opět byla na důkladné osobní prohlídce, asi už jí mají v databázi po minulé příhodě s hřebenem.. 

Co mě pobavilo - celou dobu je pařák, vedro a když má mamka odlétat, přišla bouřka a slejvák. Prostě klasické mamčino cestovatelské počasí :-).

V pátek ráno jsem frčela do Pardubic na manažerskou konzultaci - poprvé jsme hodnotili s vedením naší práci a bylo to velmi příjemné a zajímavé. Výsledky mám dobré, plány ještě lepší, tak co si víc přát :-). Odsud jsem popojela kousek k Přelouči k jedné holčině, co je relativně čerstvě zaregistrovaná a ta si pozvala ještě další, takže nakonec z původně plánovaného pokecu bylo regulerní produktové školení :-). 

Při přesunu mi ale začal svítit olej, takže jsem zajela k benzínce s tím, že mi poradí, co tam mám nalejt. Pán si nebyl jistý, ale naštěstí hned vedle byl autoservis, kde mi velmi ochotně poradili a pomohli vybrat. Hladové oko zhaslo a já v pořádku dojela domů. 

Nemusím moc klimatizaci, ale v těch vedrech je opravdu k nezaplacení, zvlášť při takovém cestování. V sobotu jsem totiž hned zas vyrážela na školení do Českých Budějovic, kam mi jeli i moji lidé a Daneš mi s radostí hned část přenechal, abych odškolila já :-). Sama jsem toho měla docela plné brejle, natož on, když v pátek strávil den konzultacemi a ráno vstával asi ve 4, aby dojel do ČB včas. 

Já jsem odsud jela rovnou do Skalice a musím říct, že nová dálnice na ČB je opravdu báječná!

úterý 23. července 2013

Mirakulum

Jak už jsem psala, chtěly jsme jet s holčičkama na výlet do Mirakula, ale odložily jsme to na jindy kvůli humbuku ohledně otvírání nových částí. Nakonec jsme to posunuly tak, aby mohla jet i Jaffi s klukama, přidala se Andrea se Štěpánkem a do auta jsme měly naložit i Marušku s Míšou, nicméně Martin dostal neplánovaně dovolenou a tak nakonec jeli všichni. A abychom byli kompletní, přidal se Roman s Patrikem :-).

Pro nás naprosto nevídaný jev! Naše holky měly pro sebe 5 kluků! Vždycky bývá přetlak holčiček, takže příjemná změna. S námi jel autem Míša, Martin vezl zas Romana s Patrikem, ať nejedeme zbytečně třemi auty.

Na místo jsme dorazili hned při otevíračce a děti se rozběhly k atrakcím. Jak následně konstatovala Jaffi - byla to paráda - děti byly buď 6 metrů nad zemí nebo 3 metry pod zemí :-). Všem jsme totiž poradily, ať mají s sebou čelovky nebo baterky do podzemí. A neskutečně si to tam užily.

My jsme se vždycky plácli někam na lavičku do stínu a tak nám bylo báječně. Ač příšerné vedro, k dispozici byly rozprašovače, takže jsme se průběžně namáčeli a relaxovali. V jednu chvíli si Andrea všimla zajímavé věci - duhy na obloze, přestože nepršelo. Měli jsme z toho takový zvláštní pocit, přece jen je to prostě divné. A večer jsem si na facebooku přečetla, že se jedná o jev zvaný panhelium, který vzniká vysoko v atmosféře díky krystalkům ledu. Někdy to může dospět i do fáze, že jsou na obloze vidět dvě Slunce. 

V Mirakulu je nově otevřena lesní stezka - tam bylo neskutečně příjemně a navíc si děti opět vyzkoušely, jak daleko doskočí - tady je naštěstí písek - anebo se mohly naučit něco o různých typech stromů či dřeva. Nově je i postavena část s vodou - korýtka, přehradičky - opět ráj pro vodomily! Rozšířili i část pro nejmenší děti a přidali další prolézačky a tobogány. 

Strávili jsme tu opravdu velmi příjemný den a určitě ne naposledy, stále budují nové atrakce. :-)

Fotky

sobota 20. července 2013

Prasečiny 2013

I letos došlo na prasátko. Tentokrát ho zajišťoval Martin s Maruškou a Skalyho si "pronajali" i s grilem :-). Pro něj je to práce na několik dnů - je potřeba připravit nálev a pak průběžně mazat a otáčet a v den D se prasátku celý den věnovat.

Nicméně opět můžu zodpovědně prohlásit, že Skaly fakt umí a je čím dál lepší. Masíčko bylo jak buchtička - šťavnaté, měkoučké a všichni měli boule za ušima.

V průběhu grilovačky jsme po sto letech zprovoznili i šipky, takže jsme zavzpomínali na naše líté boje a pár kalorií jsme spálili při badmintonu. Spát jsme šli skoro ráno, každopádně už svítalo :-).

A pobavilo mě, jak byli sousedi překvapení, co je s tím práce :-).

Fotky

čtvrtek 18. července 2013

Zeměráj

Chtěla jsem někam s holkama na výlet a Uli se chytla s tím, že pojede s příbuzenstvem do Zeměráje. To je nový přírodní park v Kovářově cca mezi Pískem a Příbramí. Otvírali prý v červnu, protože když už měli všechno hotové a připravené přišly povodně a malý potůček jim všechno zničil.

Je to opravdu hodně přírodní, ale o to báječnější! Moc lidí o tom ještě neví, takže i pohoda, klídek, krásné počasí. Součástí je středověká vesnice, kde si návštěvníci mohou vyzkoušet mletí obilí, tkaní anebo třeba vytočit na hrnčířském kruhu hrneček.

Velkým tahákem je i stezka bosých nohou. Od loňské alpské zkušenosti se nám po něčem podobném stýskalo. Tak konečně i u nás! Začíná se chůzí bahýnkem a potokem - to jsme měli pocit, že nám odpadnou nohy z ledové vody, ale za chvíli už si končetiny přivykly a skoro se nám potůček nechtělo ani opouštět. Následovalo průběžné střídání povrchů - kamínky, písek, šišky!!!, jehličí.. prostě všechno, co se v lese dá najít. Chvíli se šlo po velkých šutrech, chvíli zas po kládách, ale ty šišky... ty šišky byly fakt pekelné! Kdyby to byly aspoň zavřené smrkovky! Ale ono ne - pěkně borovicové a otevřené. To jsem fakt nedávala a zbaběle šla vedle :-).

Aby to nebyla taková nuda, plní se po cestě různé úkoly. Děti si mohou vyzkoušet, jak daleko doskočí a s jakým zvířetem se tak mohou porovnat. Po pravdě - doskakovat naboso do drobných kamínků taky není zrovna velký šlágr, ale za pokus to stálo. Jinde se zas určují listy a stromy anebo správné barvy květin. Nás nejvíc bavila atrakce zvaná Hovnivál. 

K dispozici byl nafukovací míč obalený látkou a zadání znělo - zahraj si na hovnivála a vyzkoušej si, jaké to je, válet svou kuličku třeba do kopce a z kopce. Starší děti to moc nezaujalo, mladší to vyzkoušet chtěly. No a já nahodila udičku, jaké to asi je, válet kuličku opravdu jako hovnivál, tedy pěkně pozpátku. Uli se chytla a šla do toho :-D. Válely jsme se smíchy, protože neustále padala a nešlo jí zatočit. Abych tedy nebyla za sketu, šla jsem si to vyzkoušet taky a válela jsem se opět - tentokrát neustále po zemi :-D. 

Je fakt, že když se člověk chechtá, fakt nemá šanci k jakýmkoliv výkonům. Nastávající pubiši stáli na kopci a nechápavě na nás koukali, co je jako na tom vtipného a hlavně, že ONI to dělat nemusí! Takovou trapárnu! :-D Ale my jsme si to užily naprosto luxusně a za největšího hovnivála byla vyhlášena Denča, holt měla nejlehčí těžiště :-).

V dalším místě si děti mohly porovnat rozpětí rukou s rozpětím křídel ptáků, jinde zas po hmatu zkoušet, jaké zvířátko se ukrývá v kmenu stromu nebo naházet šišky veverce do košíčku či vylézt za pavoukem po síti. Zajímavá zkušenost byla v úseku, kde jsme měli jít se zavřenýma očima a hádat, jaký povrch máme právě pod nohama.

Stezka ústí u stodoly plné hlavolamů a různých hračiček. Tady jsme zkejsli asi hodinu. Mimo jiné si Uli zabojovala se synovcem na kládách, pak jsme se spolu zkoušely přetahovat - já vyhrála, heč! :-) a také jsme vyzkoušeli šikovnost nohou - např. dělání uzle okolo kolíku, skládání obrázku z kamínků, nakreslení autoportrétu anebo postavení věže z kostek. Bez rukou je to opravdu zajímavý zážitek, zvlášť, když někteří nepochopí, proč jsou tam lavičky a udělají si to ještě těžší ze stoje :-D.

Větší děti si stezku daly asi ještě 3x :-), prostě jsme je skoro neviděli. 

Velmi zajímavý zážitek nás čekal u rybníčku. Zrovna jsme se s Áčkama přesouvaly k jídlu, když jsem zaslechla zvláštní zvuk, jako když "prdí" boty. Tak jsem zkoumala, jestli jsou to Andulíniny crocsy a ono ne. Zkušeným indiánským okem jsem obhlédla okolí a zahlédla v rákosí hada, jak má v tlamě žábu a snaží se jí spolknout. Pozorovali jsme to celkem dlouho a následně jsme si všimli, že i žába má dlouhý ocas a ejhle, záhada se vyřešila - z druhé strany se totiž tu samou žábu snažila spolknout další užovka! Byl to docela lítý boj a ve finále to ta větší vzadu vzdala a vítězka nám zmizela z dohledu i s kořistí. Škoda.

Uli byla na mrtvici, ještěže o hadech na začátku nevěděla, nešla by bosa ani náhodou, hady prostě nesnáší!

K obědu jsme si dali za ty jejich peníze palačinku a já jakési maso se zeleninou a bylo to moc dobré. Hostinec je ze starého mlýna a na louce pod ním je spousta stolů s různými hlavolamy. Ne všechny jsme zvládli, ale některé jsme přece jen zdolali! Na konci louky protéká zmiňovaný potok a jsou tu různá korýtka a přehradičky, takže děti zmizely velmi rychle z dohledu.

Celou dobu jsme hledali indicie k nalezení pokladu - plánek jsme si koupili u pokladny a na každém stanovišti jsme si mincí vytlačili písmenka do tajenky až jsme měli jasno, kam se přesunout.

Na tom správném místě si paní ověřila, jestli opravdu máme nárok na otevření pokladu a posléze nás po jednom pouštěla dovnitř. Vše muselo proběhnout naprosto mlčky a děti nesměly ukázat, co našly, dokud tam nedojdou všichni. Bylo to krásně napínavé a všichni to dokázali!

Po nalezení pokladu jsme se zastavili ještě u výroby amuletů - naše holky si teprve ten svůj vyráběly, ostatní děti si naopak braly již vysušené od sluníčka - Uli a spol. přijeli totiž o něco dřív než my a tak i dřív odjížděli. 

My jsme jim šly zamávat na rozloučenou z Aleje zamilovaných a holky chtěly zkusit ještě archeologický výzkum. Dostaly za úkol najít 5 předmětů a tak pečlivě prohrabávaly pískoviště. Za odměnu si mohly nechat kouzelný korálek.

Ze Zeměráje jsme odjely rovnou do Skalice, kde na nás už čekal Skaly.

Fotky







neděle 14. července 2013

Výlet k soutoku

V neděli jsem miláčky opustila, měla jsem naplánované nějaké schůzky, masáže, Chýši a jiné, nesmírně důležité záležitosti. Holky jsou od rána do večera venku - buď v bazénu nebo na trampošce, tak co v Praze.
Skaly s nima navíc jezdívá večer na projížďky na kole, což se, bohužel, neobešlo bez držkopádů, ale je fakt, že od té doby jezdí opatrněji.

Ač tradiční fotka, přesto to není ten správný soutok
V pátek jsem si pro ně přijela a odvezla je domů, Skaly měl rybářské závody na Labi. Přemýšlely jsme tedy, co podnikneme my a zadání znělo - chceme jet na výlet vlakem. První mě napadlo Mirakulum, ale tam zrovna otvírali nové části parku a mačkat se v davech nás nebaví. Nakonec tedy, že se pojedeme podívat do Mělníka na soutok Labe a Vltavy a mamka pojede s námi.

No.. po pravdě.. kdybychom jely autem, tak nás to vyjde na polovinu a budeme na místě za půl hodiny.. Ale zas by mamka nepotkala svou exšvagrovou, což bylo celkem vtipné :-). 

Do Mělníka jsme dorazily už celkem hladové a tak jsme zapadly do první pizzerie po cestě. Na to, že to je na sídlišti, byly ceny poměrně luxusní. Ale jídlo nebylo špatné, měli tam navíc hřiště (Adélka spadla z houpačky, ehm) a my jsme si daly s mamkou lahvinku vína :-). A krásnou alejí jsme došly kolem zahrádkářské kolonie až k vyhlídce na soutok.

My jsme tu byli kdysi dávno se Skalym, pamatovala jsem si, že jsem z toho byla překvapená, ale nějak víc ne a tak mě opět zklamalo, jak je ten soutok malý a navíc tam mate ještě kanál. Když si člověk představí, jak je Vltava v Praze široká a pak vidí tohle.. :-)

Nicméně Andulína chtěla vyšplhat na věž a mrknout z výšky (asi fakt zabral ten šok z kolotoče) a odsud už je ten soutok vidět lépe. Přemýšlely jsme, že někde splašíme lodičku a připlujeme za Skalym na závody. To by se divil! :-)

Z věže jsme se ještě přesunuly do kostnice, to bylo taky moc zajímavé a holky vše následně převyprávěly babičce, kterou jsme nechaly vyhřívat se na sluníčku. 

Další zastávkou bylo muzeum kočárků a to nás nadchlo opravdu hodně. Za prvé ochotou dam, které zde pracují a za druhé vystavenými exponáty. Mamka si pamatovala, jak s některými kousky jezdila, a já tam objevila ve velkém kočárek, který mi naši kdysi přivezli z NDR - oranžový s okýnky!!! Naprosto nevídaná věc, tenkrát! A tady měli jeho velkou verzi. :-)

Po exkurzi jsme se musely vrátit ještě jednou do pokladny, protože holčičky nutně potřebovaly nějaké ty suvenýry :-) a pak už jsme zas šly zpátky na vlak, který přijel poměrně plný a cestou se zaplnil ještě víc.

Skaly se neumístil, ale užil si to, navíc to byl prestižní závod spojený s charitativní akcí - startovné šlo na nemocné děti. Vtipné bylo, že si udělal ve Fordovi ležení - vzal si lehátko, na něj pěkně matraci a jak se mu tak krásně spalo, zaspal start a dostal černý puntík :-). Úplně ho vidím, jak si vychrupuje, pak náhodou mrkne ven a všichni sedí už u vody :-D.

neděle 7. července 2013

Prokopská pouť

Po návratu z Malty jsem skoro potřebovala dovolenou na zotavenou :-). Tam si fakt člověk neměl čas ani odpočinout, pořád jsme někde cestovali. Nutně jsme ale museli do Skalice, protože v Sázavě byla tradiční Prokopská pouť, kterou si prostě nemůžeme nechat ujít.. Jakoby nestačily ty návštěvy světských na Maltě :-).

Naštěstí nedorazila tradiční bouřka, tak ani stánky nelétaly, jak zkonstatovala Andulka na základě zkušenosti z jedné takové předchozí návštěvy.

Nicméně - už fakt nevědí, co za ty kolotoče chtít, ale holky dostaly peníze od prarodičů, tak si s nimi pěkně hospodařily. Byly jsme na "horské dráze" - takové pidi midi, na velkou bych nešla! No a pak Andulína taky projevila zájem o řetízkáč - jenže tenhle se točí asi v 11 metrech nad zemí. Nejdřív jsem odmítala absolvovat takovou šílenost, navíc s dítětem, které má panickou hrůzu z výšek, ale byla neoblomná a tak jsem tedy podlehla. 

Pocity dost děsné a Aňule se celou dobu smála. Tak jsem se jí ptala, jestli se odnaučuje té své fóbie šokovou terapií a prý že jo :-). Byla jsem ráda, že jsme zpátky v pořádku na zemi, Skaly bohužel tu vejšku nevyfotil, což jsem zjistila až pozdě. Jelikož jsem to přežila, naivně jsem svolila, že ještě vyzkoušíme kolotoč zvaný twister. To bylo šílený!

Točí se to neskutečně rychle několika směry najednou a my jsme, z nějakého báječného důvodu, dostaly za odměnu ještě prodlouženou jízdu a ono se ani nedá napsat pozpátku, protože to bylo sem a tam pořád.. Odtamtud jsem vylezla jak z hospody po těžké pijatyce a odmítla jsem už vlízt na jakoukoliv atrakci.

Holky si následně užily vodního zorbingu, to je fakt baví, ještě si vytáhly kouzelnou výherní rybičku, aby vyhrály plyšáčky a na úplný závěr se nechaly "potetovat".. A pro tento rok jsme to zdárně měli za sebou :-).

středa 3. července 2013

Malta 2013, středa 3.7.

Poslední vyšlápnutí do devátého patra na snídani a poslední pohled na Valettu pěkně z výšky. Sbaleno máme celkem rychle, ještě domlouváme s Janou po skypu, kdy a kam dorazí pro naše kufry.

Konečně zajdeme koupit i nějaké ty suvenýry a pohledy, ale už nemáme čas hledat schránku, tak je nechávám na recepci. Snad dojdou dřív než za 3 měsíce, což se teď už 2x stalo :-).

Skaly nám dal košem a jede s Janou, my frčíme s holčičkama beruškou za nimi. Je vždycky kapánek nuda překonat čas zbývající do odletu. Navíc se "lepší počasí" = začíná být na chcípnutí :-). Jak si ségra původně stěžovala, že jim vezeme špatné počasí, tak my jsme si naopak libovali, dalo se to totiž přežít :-). Teď zas teploměr šplhal na 35C..

Po cestě na letiště jsem se samolibě chválila, že už snad zvládám ježdění vlevo a přesně v té chvíli zapískaly gumy a málem do nás vrazilo auto jedoucí z "nepředvídatelného" směru, kterému jsem vjela do cesty. Ale naštěstí to holčina ubrzdila, možná jsem se mohla přiučit nějaké to pěkné vřelé maltské slovo. Omluvila jsem se tedy gestem (slušným!) a pokračovala za Janou. Je fakt, že na Maltě se jezdí poměrně pomalu, takže jsme viděli jen jeden ťukec. A silnice bývají dost hladké, takže pískání gum je na běžném pořádku. No ale sklaplo mi, ne že ne :-).

K letišti jsme pak už dorazili v pořádku, když najednou ségra minula odbočku a vyjela z kruháku jiným výjezdem. Měli jsme dost času, tak nás chtěla vzít ještě na vyhlídku. Očumovali jsme tedy přistávající letadla a tipovali, které pak bude to naše. Vzhledem k tomu, že tu fakt dost pařilo slunce, přece jen jsme se vrátili na letiště a já jsem mohla předat naší berušku nebo-li zaparkovat na vyhrazeném parkovišti a pak jít hodit klíče do otvoru u té kanceláře. Ségra tam ještě chvíli houkala na tu holku za pultem, že je to dost nehorázné, že si účtují plnou nádrž, ale jednou jsem odsouhlasila podmínky, tak to tak prostě bylo.

S lehce svíravým pocitem jsem nás šla odbavit, ale všechno proběhlo bez problémů. Uff. Splnili slovo a opravdu zařídili náš bezstarostný odlet z Malty, nechtějí nás tam :-). Poté, co jsme se konečně zbavili zavazadel, mohli jsme najít něco k jídlu. Děti měly hlad - opět - zašli jsme tedy do místního KFC, díky čemuž měla tentokrát Jana parkování mnohem levnější než minule s pokutou :-) - neplatila nic, stačilo nějak zadat na ten parkovací lístek útratu nad určitý limit. Každopádně české KFC je mnohem chutnější.

A pak už jsme jen Janě a Emičce zamávali a zmizeli k ošahávačům. Holčičky měly záchvat smíchu, že tatínek píská a ošahávají ho. Na duty free shopy jsme moc času už neměli, jen si pak Andulka vzpomněla, že potřebuje nějaký bonbon na startování a přistávání. Šla tedy ještě s Petrem něco koupit a mezitím otevřeli přepážku k nalodění do letadla. Odsejpalo to tu podstatně rychleji, protože odbavovaly hned dvě přepážky. Byla jsem lehce nervózní, kde máme půlku rodiny, když už jsou skoro všichni za přepážkou, ale na poslední chvíli se ukázali. Prý před nimi byl nějaký chlap, který měl evidentně mnohem víc času než my.

Jen teda pak to cestování autobusem po letištní ploše je fakt nářez. Sardinky hadr! Zlaté tubusy!

Seděli jsme jen ob řadu než po cestě na Maltu a Petr s Andulkou opět sami, my s Adélkou tentokrát ne. Ale ty dvě a půl hoďky to je v pohodě. A za chvíli jsme byli už ve vzduchu a mávali jsme Maltě a Gozo a pak Sicílii. Kousek od ní jsme viděli ostrůvek a po chvilce jsme si všimli dokonce i dýmu. Doma jsme zjistili, že se jednalo o sopku Stromboli.

Tentokrát jsme letěli přes bývalou Jugoslávii (Adélka viděla Julské Alpy a usoudila, že to budou určitě Beskydy a pak také chtěla informovat, až budeme míjet Brno :-D) a když jsme se chtěli kochat matičkou, objevily se mraky. Sice jsme si nechali nějaké teplejší oblečení nahoře v kufru, ale doufali jsme, že podle internetu bude doma přijatelně - mělo být kolem 26C. Však jsem také vehementně do Čech posílala trochu toho tepla!

Letěli jsme kousek i od Skalice a pak jsme Prahu úplně minuli a až za ní jsme se otáčeli a vraceli zpět na Ruzyň. Dosedli jsme s mírným zpožděním, ale v pořádku. Mamka už na nás čekala  s rohlíkama a šunkou a holky se cpaly na zastávce jak když nejedly celý týden :-).

Mamka nás doprovodila až na Muzeum a tam už se naše cesty zase rozdělily, aspoň jsme jí stihli říct ty největší zážitky. Po návratu domů jsme jen otevřeli kufry, na všechno ostatní se vybodli a prostě jsme rovnou šli spláchnout prach z dalekých cest do Chýše. Po cestě nám voněly lípy. Nádhera. :-)

Jani, díky ještě jednou za pomoc s plánováním i za nabitý program! Myslím, že jsme toho stihli opravdu hodně (já se vzpamatovávala ještě celý víkend :-)). Jen teda ty krevety... :-D

Obecně bych Maltu zhodnotila jako místo nabité zajímavostmi, přestože je velká jen jako půl Prahy. Pro nás je určitě exotická a zvláštní. Barevně - béžová a modrá :-). Na rodinnou dovolenou, kdy se člověk chce plácnout k moři nebo k bazénu to rozhodně není. Chce to spíš aktivní přístup a pečlivou přípravu, možná i odvahu půjčit si auto :-). Zas je super, že když člověk zabloudí, má šanci přijet z jiného směru na stejné místo :-). Moře je přenádherné, to se prostě neomrzí :-). A ten maltský chleba!

Když jsem pak ale usedla za volant Otylky, PRAVOU rukou jsem odjistila ruční brzdu, PRAVOU rukou zařadila rychlost, dívaje se VPRAVO nahoru do zrcátka, frčíc po místních komunikacích, neubránila jsem se pousmání a myšlence, kterou momentálně používá v reklamě jistý obchodní řetězec - Tady je svět ještě v pořádku.. :-)

P.S.
Mária hodně zaujaly kešky. Chtěl o tom vědět víc a tak jsem se mu to snažila vysvětlit. Ve finále jsme zjistili, že si myslel, že hledáme opravdové poklady s penězi nebo-li cash místo cache. :-D Ale i tak prý občas něco zkusí ulovit, hodně s Janou cestují po Maltě, tak třeba objeví nějaká další krásná místa.

I poslední fotky už jsou na rajčeti.