středa 24. července 2013

SPA Prosek

Rendovic se nastěhovali do nového bytu na Proseku a protože součástí je i whirpoolka na terase, objednaly jsme se s Uli na kolaudaci :-). Uli navíc vzala lehátko, takže to byly opravdu dokonalé SPA.

Jediný problém nastal, když došlo k velké poruše na vodovodním řadu a několik sídlišť, včetně Proseka, bylo bez vody. No ale ve whirpoolce voda byla, takže pohoda :-). Naprosto báječně jsme si to užili!

Pavel nás obsluhoval, griloval nám maso a jediné, co nám chybělo v těch bublinkách, byly bublinky ve skleničce. Uli se přepravovala autem, protože táhla to masírovací lehátko a já zas jela pro mamku, abych jí odvezla na Florenc a mohla frčet do Vídně na letiště. Mimochodem - opět byla na důkladné osobní prohlídce, asi už jí mají v databázi po minulé příhodě s hřebenem.. 

Co mě pobavilo - celou dobu je pařák, vedro a když má mamka odlétat, přišla bouřka a slejvák. Prostě klasické mamčino cestovatelské počasí :-).

V pátek ráno jsem frčela do Pardubic na manažerskou konzultaci - poprvé jsme hodnotili s vedením naší práci a bylo to velmi příjemné a zajímavé. Výsledky mám dobré, plány ještě lepší, tak co si víc přát :-). Odsud jsem popojela kousek k Přelouči k jedné holčině, co je relativně čerstvě zaregistrovaná a ta si pozvala ještě další, takže nakonec z původně plánovaného pokecu bylo regulerní produktové školení :-). 

Při přesunu mi ale začal svítit olej, takže jsem zajela k benzínce s tím, že mi poradí, co tam mám nalejt. Pán si nebyl jistý, ale naštěstí hned vedle byl autoservis, kde mi velmi ochotně poradili a pomohli vybrat. Hladové oko zhaslo a já v pořádku dojela domů. 

Nemusím moc klimatizaci, ale v těch vedrech je opravdu k nezaplacení, zvlášť při takovém cestování. V sobotu jsem totiž hned zas vyrážela na školení do Českých Budějovic, kam mi jeli i moji lidé a Daneš mi s radostí hned část přenechal, abych odškolila já :-). Sama jsem toho měla docela plné brejle, natož on, když v pátek strávil den konzultacemi a ráno vstával asi ve 4, aby dojel do ČB včas. 

Já jsem odsud jela rovnou do Skalice a musím říct, že nová dálnice na ČB je opravdu báječná!

úterý 23. července 2013

Mirakulum

Jak už jsem psala, chtěly jsme jet s holčičkama na výlet do Mirakula, ale odložily jsme to na jindy kvůli humbuku ohledně otvírání nových částí. Nakonec jsme to posunuly tak, aby mohla jet i Jaffi s klukama, přidala se Andrea se Štěpánkem a do auta jsme měly naložit i Marušku s Míšou, nicméně Martin dostal neplánovaně dovolenou a tak nakonec jeli všichni. A abychom byli kompletní, přidal se Roman s Patrikem :-).

Pro nás naprosto nevídaný jev! Naše holky měly pro sebe 5 kluků! Vždycky bývá přetlak holčiček, takže příjemná změna. S námi jel autem Míša, Martin vezl zas Romana s Patrikem, ať nejedeme zbytečně třemi auty.

Na místo jsme dorazili hned při otevíračce a děti se rozběhly k atrakcím. Jak následně konstatovala Jaffi - byla to paráda - děti byly buď 6 metrů nad zemí nebo 3 metry pod zemí :-). Všem jsme totiž poradily, ať mají s sebou čelovky nebo baterky do podzemí. A neskutečně si to tam užily.

My jsme se vždycky plácli někam na lavičku do stínu a tak nám bylo báječně. Ač příšerné vedro, k dispozici byly rozprašovače, takže jsme se průběžně namáčeli a relaxovali. V jednu chvíli si Andrea všimla zajímavé věci - duhy na obloze, přestože nepršelo. Měli jsme z toho takový zvláštní pocit, přece jen je to prostě divné. A večer jsem si na facebooku přečetla, že se jedná o jev zvaný panhelium, který vzniká vysoko v atmosféře díky krystalkům ledu. Někdy to může dospět i do fáze, že jsou na obloze vidět dvě Slunce. 

V Mirakulu je nově otevřena lesní stezka - tam bylo neskutečně příjemně a navíc si děti opět vyzkoušely, jak daleko doskočí - tady je naštěstí písek - anebo se mohly naučit něco o různých typech stromů či dřeva. Nově je i postavena část s vodou - korýtka, přehradičky - opět ráj pro vodomily! Rozšířili i část pro nejmenší děti a přidali další prolézačky a tobogány. 

Strávili jsme tu opravdu velmi příjemný den a určitě ne naposledy, stále budují nové atrakce. :-)

Fotky

sobota 20. července 2013

Prasečiny 2013

I letos došlo na prasátko. Tentokrát ho zajišťoval Martin s Maruškou a Skalyho si "pronajali" i s grilem :-). Pro něj je to práce na několik dnů - je potřeba připravit nálev a pak průběžně mazat a otáčet a v den D se prasátku celý den věnovat.

Nicméně opět můžu zodpovědně prohlásit, že Skaly fakt umí a je čím dál lepší. Masíčko bylo jak buchtička - šťavnaté, měkoučké a všichni měli boule za ušima.

V průběhu grilovačky jsme po sto letech zprovoznili i šipky, takže jsme zavzpomínali na naše líté boje a pár kalorií jsme spálili při badmintonu. Spát jsme šli skoro ráno, každopádně už svítalo :-).

A pobavilo mě, jak byli sousedi překvapení, co je s tím práce :-).

Fotky

čtvrtek 18. července 2013

Zeměráj

Chtěla jsem někam s holkama na výlet a Uli se chytla s tím, že pojede s příbuzenstvem do Zeměráje. To je nový přírodní park v Kovářově cca mezi Pískem a Příbramí. Otvírali prý v červnu, protože když už měli všechno hotové a připravené přišly povodně a malý potůček jim všechno zničil.

Je to opravdu hodně přírodní, ale o to báječnější! Moc lidí o tom ještě neví, takže i pohoda, klídek, krásné počasí. Součástí je středověká vesnice, kde si návštěvníci mohou vyzkoušet mletí obilí, tkaní anebo třeba vytočit na hrnčířském kruhu hrneček.

Velkým tahákem je i stezka bosých nohou. Od loňské alpské zkušenosti se nám po něčem podobném stýskalo. Tak konečně i u nás! Začíná se chůzí bahýnkem a potokem - to jsme měli pocit, že nám odpadnou nohy z ledové vody, ale za chvíli už si končetiny přivykly a skoro se nám potůček nechtělo ani opouštět. Následovalo průběžné střídání povrchů - kamínky, písek, šišky!!!, jehličí.. prostě všechno, co se v lese dá najít. Chvíli se šlo po velkých šutrech, chvíli zas po kládách, ale ty šišky... ty šišky byly fakt pekelné! Kdyby to byly aspoň zavřené smrkovky! Ale ono ne - pěkně borovicové a otevřené. To jsem fakt nedávala a zbaběle šla vedle :-).

Aby to nebyla taková nuda, plní se po cestě různé úkoly. Děti si mohou vyzkoušet, jak daleko doskočí a s jakým zvířetem se tak mohou porovnat. Po pravdě - doskakovat naboso do drobných kamínků taky není zrovna velký šlágr, ale za pokus to stálo. Jinde se zas určují listy a stromy anebo správné barvy květin. Nás nejvíc bavila atrakce zvaná Hovnivál. 

K dispozici byl nafukovací míč obalený látkou a zadání znělo - zahraj si na hovnivála a vyzkoušej si, jaké to je, válet svou kuličku třeba do kopce a z kopce. Starší děti to moc nezaujalo, mladší to vyzkoušet chtěly. No a já nahodila udičku, jaké to asi je, válet kuličku opravdu jako hovnivál, tedy pěkně pozpátku. Uli se chytla a šla do toho :-D. Válely jsme se smíchy, protože neustále padala a nešlo jí zatočit. Abych tedy nebyla za sketu, šla jsem si to vyzkoušet taky a válela jsem se opět - tentokrát neustále po zemi :-D. 

Je fakt, že když se člověk chechtá, fakt nemá šanci k jakýmkoliv výkonům. Nastávající pubiši stáli na kopci a nechápavě na nás koukali, co je jako na tom vtipného a hlavně, že ONI to dělat nemusí! Takovou trapárnu! :-D Ale my jsme si to užily naprosto luxusně a za největšího hovnivála byla vyhlášena Denča, holt měla nejlehčí těžiště :-).

V dalším místě si děti mohly porovnat rozpětí rukou s rozpětím křídel ptáků, jinde zas po hmatu zkoušet, jaké zvířátko se ukrývá v kmenu stromu nebo naházet šišky veverce do košíčku či vylézt za pavoukem po síti. Zajímavá zkušenost byla v úseku, kde jsme měli jít se zavřenýma očima a hádat, jaký povrch máme právě pod nohama.

Stezka ústí u stodoly plné hlavolamů a různých hračiček. Tady jsme zkejsli asi hodinu. Mimo jiné si Uli zabojovala se synovcem na kládách, pak jsme se spolu zkoušely přetahovat - já vyhrála, heč! :-) a také jsme vyzkoušeli šikovnost nohou - např. dělání uzle okolo kolíku, skládání obrázku z kamínků, nakreslení autoportrétu anebo postavení věže z kostek. Bez rukou je to opravdu zajímavý zážitek, zvlášť, když někteří nepochopí, proč jsou tam lavičky a udělají si to ještě těžší ze stoje :-D.

Větší děti si stezku daly asi ještě 3x :-), prostě jsme je skoro neviděli. 

Velmi zajímavý zážitek nás čekal u rybníčku. Zrovna jsme se s Áčkama přesouvaly k jídlu, když jsem zaslechla zvláštní zvuk, jako když "prdí" boty. Tak jsem zkoumala, jestli jsou to Andulíniny crocsy a ono ne. Zkušeným indiánským okem jsem obhlédla okolí a zahlédla v rákosí hada, jak má v tlamě žábu a snaží se jí spolknout. Pozorovali jsme to celkem dlouho a následně jsme si všimli, že i žába má dlouhý ocas a ejhle, záhada se vyřešila - z druhé strany se totiž tu samou žábu snažila spolknout další užovka! Byl to docela lítý boj a ve finále to ta větší vzadu vzdala a vítězka nám zmizela z dohledu i s kořistí. Škoda.

Uli byla na mrtvici, ještěže o hadech na začátku nevěděla, nešla by bosa ani náhodou, hady prostě nesnáší!

K obědu jsme si dali za ty jejich peníze palačinku a já jakési maso se zeleninou a bylo to moc dobré. Hostinec je ze starého mlýna a na louce pod ním je spousta stolů s různými hlavolamy. Ne všechny jsme zvládli, ale některé jsme přece jen zdolali! Na konci louky protéká zmiňovaný potok a jsou tu různá korýtka a přehradičky, takže děti zmizely velmi rychle z dohledu.

Celou dobu jsme hledali indicie k nalezení pokladu - plánek jsme si koupili u pokladny a na každém stanovišti jsme si mincí vytlačili písmenka do tajenky až jsme měli jasno, kam se přesunout.

Na tom správném místě si paní ověřila, jestli opravdu máme nárok na otevření pokladu a posléze nás po jednom pouštěla dovnitř. Vše muselo proběhnout naprosto mlčky a děti nesměly ukázat, co našly, dokud tam nedojdou všichni. Bylo to krásně napínavé a všichni to dokázali!

Po nalezení pokladu jsme se zastavili ještě u výroby amuletů - naše holky si teprve ten svůj vyráběly, ostatní děti si naopak braly již vysušené od sluníčka - Uli a spol. přijeli totiž o něco dřív než my a tak i dřív odjížděli. 

My jsme jim šly zamávat na rozloučenou z Aleje zamilovaných a holky chtěly zkusit ještě archeologický výzkum. Dostaly za úkol najít 5 předmětů a tak pečlivě prohrabávaly pískoviště. Za odměnu si mohly nechat kouzelný korálek.

Ze Zeměráje jsme odjely rovnou do Skalice, kde na nás už čekal Skaly.

Fotky







neděle 14. července 2013

Výlet k soutoku

V neděli jsem miláčky opustila, měla jsem naplánované nějaké schůzky, masáže, Chýši a jiné, nesmírně důležité záležitosti. Holky jsou od rána do večera venku - buď v bazénu nebo na trampošce, tak co v Praze.
Skaly s nima navíc jezdívá večer na projížďky na kole, což se, bohužel, neobešlo bez držkopádů, ale je fakt, že od té doby jezdí opatrněji.

Ač tradiční fotka, přesto to není ten správný soutok
V pátek jsem si pro ně přijela a odvezla je domů, Skaly měl rybářské závody na Labi. Přemýšlely jsme tedy, co podnikneme my a zadání znělo - chceme jet na výlet vlakem. První mě napadlo Mirakulum, ale tam zrovna otvírali nové části parku a mačkat se v davech nás nebaví. Nakonec tedy, že se pojedeme podívat do Mělníka na soutok Labe a Vltavy a mamka pojede s námi.

No.. po pravdě.. kdybychom jely autem, tak nás to vyjde na polovinu a budeme na místě za půl hodiny.. Ale zas by mamka nepotkala svou exšvagrovou, což bylo celkem vtipné :-). 

Do Mělníka jsme dorazily už celkem hladové a tak jsme zapadly do první pizzerie po cestě. Na to, že to je na sídlišti, byly ceny poměrně luxusní. Ale jídlo nebylo špatné, měli tam navíc hřiště (Adélka spadla z houpačky, ehm) a my jsme si daly s mamkou lahvinku vína :-). A krásnou alejí jsme došly kolem zahrádkářské kolonie až k vyhlídce na soutok.

My jsme tu byli kdysi dávno se Skalym, pamatovala jsem si, že jsem z toho byla překvapená, ale nějak víc ne a tak mě opět zklamalo, jak je ten soutok malý a navíc tam mate ještě kanál. Když si člověk představí, jak je Vltava v Praze široká a pak vidí tohle.. :-)

Nicméně Andulína chtěla vyšplhat na věž a mrknout z výšky (asi fakt zabral ten šok z kolotoče) a odsud už je ten soutok vidět lépe. Přemýšlely jsme, že někde splašíme lodičku a připlujeme za Skalym na závody. To by se divil! :-)

Z věže jsme se ještě přesunuly do kostnice, to bylo taky moc zajímavé a holky vše následně převyprávěly babičce, kterou jsme nechaly vyhřívat se na sluníčku. 

Další zastávkou bylo muzeum kočárků a to nás nadchlo opravdu hodně. Za prvé ochotou dam, které zde pracují a za druhé vystavenými exponáty. Mamka si pamatovala, jak s některými kousky jezdila, a já tam objevila ve velkém kočárek, který mi naši kdysi přivezli z NDR - oranžový s okýnky!!! Naprosto nevídaná věc, tenkrát! A tady měli jeho velkou verzi. :-)

Po exkurzi jsme se musely vrátit ještě jednou do pokladny, protože holčičky nutně potřebovaly nějaké ty suvenýry :-) a pak už jsme zas šly zpátky na vlak, který přijel poměrně plný a cestou se zaplnil ještě víc.

Skaly se neumístil, ale užil si to, navíc to byl prestižní závod spojený s charitativní akcí - startovné šlo na nemocné děti. Vtipné bylo, že si udělal ve Fordovi ležení - vzal si lehátko, na něj pěkně matraci a jak se mu tak krásně spalo, zaspal start a dostal černý puntík :-). Úplně ho vidím, jak si vychrupuje, pak náhodou mrkne ven a všichni sedí už u vody :-D.

neděle 7. července 2013

Prokopská pouť

Po návratu z Malty jsem skoro potřebovala dovolenou na zotavenou :-). Tam si fakt člověk neměl čas ani odpočinout, pořád jsme někde cestovali. Nutně jsme ale museli do Skalice, protože v Sázavě byla tradiční Prokopská pouť, kterou si prostě nemůžeme nechat ujít.. Jakoby nestačily ty návštěvy světských na Maltě :-).

Naštěstí nedorazila tradiční bouřka, tak ani stánky nelétaly, jak zkonstatovala Andulka na základě zkušenosti z jedné takové předchozí návštěvy.

Nicméně - už fakt nevědí, co za ty kolotoče chtít, ale holky dostaly peníze od prarodičů, tak si s nimi pěkně hospodařily. Byly jsme na "horské dráze" - takové pidi midi, na velkou bych nešla! No a pak Andulína taky projevila zájem o řetízkáč - jenže tenhle se točí asi v 11 metrech nad zemí. Nejdřív jsem odmítala absolvovat takovou šílenost, navíc s dítětem, které má panickou hrůzu z výšek, ale byla neoblomná a tak jsem tedy podlehla. 

Pocity dost děsné a Aňule se celou dobu smála. Tak jsem se jí ptala, jestli se odnaučuje té své fóbie šokovou terapií a prý že jo :-). Byla jsem ráda, že jsme zpátky v pořádku na zemi, Skaly bohužel tu vejšku nevyfotil, což jsem zjistila až pozdě. Jelikož jsem to přežila, naivně jsem svolila, že ještě vyzkoušíme kolotoč zvaný twister. To bylo šílený!

Točí se to neskutečně rychle několika směry najednou a my jsme, z nějakého báječného důvodu, dostaly za odměnu ještě prodlouženou jízdu a ono se ani nedá napsat pozpátku, protože to bylo sem a tam pořád.. Odtamtud jsem vylezla jak z hospody po těžké pijatyce a odmítla jsem už vlízt na jakoukoliv atrakci.

Holky si následně užily vodního zorbingu, to je fakt baví, ještě si vytáhly kouzelnou výherní rybičku, aby vyhrály plyšáčky a na úplný závěr se nechaly "potetovat".. A pro tento rok jsme to zdárně měli za sebou :-).

středa 3. července 2013

Malta 2013, středa 3.7.

Poslední vyšlápnutí do devátého patra na snídani a poslední pohled na Valettu pěkně z výšky. Sbaleno máme celkem rychle, ještě domlouváme s Janou po skypu, kdy a kam dorazí pro naše kufry.

Konečně zajdeme koupit i nějaké ty suvenýry a pohledy, ale už nemáme čas hledat schránku, tak je nechávám na recepci. Snad dojdou dřív než za 3 měsíce, což se teď už 2x stalo :-).

Skaly nám dal košem a jede s Janou, my frčíme s holčičkama beruškou za nimi. Je vždycky kapánek nuda překonat čas zbývající do odletu. Navíc se "lepší počasí" = začíná být na chcípnutí :-). Jak si ségra původně stěžovala, že jim vezeme špatné počasí, tak my jsme si naopak libovali, dalo se to totiž přežít :-). Teď zas teploměr šplhal na 35C..

Po cestě na letiště jsem se samolibě chválila, že už snad zvládám ježdění vlevo a přesně v té chvíli zapískaly gumy a málem do nás vrazilo auto jedoucí z "nepředvídatelného" směru, kterému jsem vjela do cesty. Ale naštěstí to holčina ubrzdila, možná jsem se mohla přiučit nějaké to pěkné vřelé maltské slovo. Omluvila jsem se tedy gestem (slušným!) a pokračovala za Janou. Je fakt, že na Maltě se jezdí poměrně pomalu, takže jsme viděli jen jeden ťukec. A silnice bývají dost hladké, takže pískání gum je na běžném pořádku. No ale sklaplo mi, ne že ne :-).

K letišti jsme pak už dorazili v pořádku, když najednou ségra minula odbočku a vyjela z kruháku jiným výjezdem. Měli jsme dost času, tak nás chtěla vzít ještě na vyhlídku. Očumovali jsme tedy přistávající letadla a tipovali, které pak bude to naše. Vzhledem k tomu, že tu fakt dost pařilo slunce, přece jen jsme se vrátili na letiště a já jsem mohla předat naší berušku nebo-li zaparkovat na vyhrazeném parkovišti a pak jít hodit klíče do otvoru u té kanceláře. Ségra tam ještě chvíli houkala na tu holku za pultem, že je to dost nehorázné, že si účtují plnou nádrž, ale jednou jsem odsouhlasila podmínky, tak to tak prostě bylo.

S lehce svíravým pocitem jsem nás šla odbavit, ale všechno proběhlo bez problémů. Uff. Splnili slovo a opravdu zařídili náš bezstarostný odlet z Malty, nechtějí nás tam :-). Poté, co jsme se konečně zbavili zavazadel, mohli jsme najít něco k jídlu. Děti měly hlad - opět - zašli jsme tedy do místního KFC, díky čemuž měla tentokrát Jana parkování mnohem levnější než minule s pokutou :-) - neplatila nic, stačilo nějak zadat na ten parkovací lístek útratu nad určitý limit. Každopádně české KFC je mnohem chutnější.

A pak už jsme jen Janě a Emičce zamávali a zmizeli k ošahávačům. Holčičky měly záchvat smíchu, že tatínek píská a ošahávají ho. Na duty free shopy jsme moc času už neměli, jen si pak Andulka vzpomněla, že potřebuje nějaký bonbon na startování a přistávání. Šla tedy ještě s Petrem něco koupit a mezitím otevřeli přepážku k nalodění do letadla. Odsejpalo to tu podstatně rychleji, protože odbavovaly hned dvě přepážky. Byla jsem lehce nervózní, kde máme půlku rodiny, když už jsou skoro všichni za přepážkou, ale na poslední chvíli se ukázali. Prý před nimi byl nějaký chlap, který měl evidentně mnohem víc času než my.

Jen teda pak to cestování autobusem po letištní ploše je fakt nářez. Sardinky hadr! Zlaté tubusy!

Seděli jsme jen ob řadu než po cestě na Maltu a Petr s Andulkou opět sami, my s Adélkou tentokrát ne. Ale ty dvě a půl hoďky to je v pohodě. A za chvíli jsme byli už ve vzduchu a mávali jsme Maltě a Gozo a pak Sicílii. Kousek od ní jsme viděli ostrůvek a po chvilce jsme si všimli dokonce i dýmu. Doma jsme zjistili, že se jednalo o sopku Stromboli.

Tentokrát jsme letěli přes bývalou Jugoslávii (Adélka viděla Julské Alpy a usoudila, že to budou určitě Beskydy a pak také chtěla informovat, až budeme míjet Brno :-D) a když jsme se chtěli kochat matičkou, objevily se mraky. Sice jsme si nechali nějaké teplejší oblečení nahoře v kufru, ale doufali jsme, že podle internetu bude doma přijatelně - mělo být kolem 26C. Však jsem také vehementně do Čech posílala trochu toho tepla!

Letěli jsme kousek i od Skalice a pak jsme Prahu úplně minuli a až za ní jsme se otáčeli a vraceli zpět na Ruzyň. Dosedli jsme s mírným zpožděním, ale v pořádku. Mamka už na nás čekala  s rohlíkama a šunkou a holky se cpaly na zastávce jak když nejedly celý týden :-).

Mamka nás doprovodila až na Muzeum a tam už se naše cesty zase rozdělily, aspoň jsme jí stihli říct ty největší zážitky. Po návratu domů jsme jen otevřeli kufry, na všechno ostatní se vybodli a prostě jsme rovnou šli spláchnout prach z dalekých cest do Chýše. Po cestě nám voněly lípy. Nádhera. :-)

Jani, díky ještě jednou za pomoc s plánováním i za nabitý program! Myslím, že jsme toho stihli opravdu hodně (já se vzpamatovávala ještě celý víkend :-)). Jen teda ty krevety... :-D

Obecně bych Maltu zhodnotila jako místo nabité zajímavostmi, přestože je velká jen jako půl Prahy. Pro nás je určitě exotická a zvláštní. Barevně - béžová a modrá :-). Na rodinnou dovolenou, kdy se člověk chce plácnout k moři nebo k bazénu to rozhodně není. Chce to spíš aktivní přístup a pečlivou přípravu, možná i odvahu půjčit si auto :-). Zas je super, že když člověk zabloudí, má šanci přijet z jiného směru na stejné místo :-). Moře je přenádherné, to se prostě neomrzí :-). A ten maltský chleba!

Když jsem pak ale usedla za volant Otylky, PRAVOU rukou jsem odjistila ruční brzdu, PRAVOU rukou zařadila rychlost, dívaje se VPRAVO nahoru do zrcátka, frčíc po místních komunikacích, neubránila jsem se pousmání a myšlence, kterou momentálně používá v reklamě jistý obchodní řetězec - Tady je svět ještě v pořádku.. :-)

P.S.
Mária hodně zaujaly kešky. Chtěl o tom vědět víc a tak jsem se mu to snažila vysvětlit. Ve finále jsme zjistili, že si myslel, že hledáme opravdové poklady s penězi nebo-li cash místo cache. :-D Ale i tak prý občas něco zkusí ulovit, hodně s Janou cestují po Maltě, tak třeba objeví nějaká další krásná místa.

I poslední fotky už jsou na rajčeti.

úterý 2. července 2013

Malta 2013, úterý 2.7.

Ráno vstáváme poměrně brzy. Sraz máme totiž už v půl jedenácté a auto je na ostrově, což nám nějakou chvilku zabere.

Kupodivu na snídani je minimum lidí :-), jak by taky ne.. všichni ještě spí. Ale natolik jsem celou rodinku buzerovala, že jsme na ostrově včas a čeká se, až se vyvenčí P3. Nás opět pobavilo, že odejdou od auta, nechají dveře dokořán, aby to větralo a někde v dálce venčí psa :-).

Čeká mě další poprvé - musím zvládnout najet a vyjet z trajektu :-). Ve frontě při čekání na nalodění ke mně přišel Mário a naprosto vážně se mě ptal, jestli máme pasy. Tak jsem říkala, že ano, jen ty dětské jsem nechala na hotelu.. On na to - a jak chcete na loď? To přece nejde! Chvíli jsem fakt váhala a pak jsem přišla na to, že si ze mě dělá nepokrytě prču :-). Ségra říkala, že přesně stejně nachytal bráchu, tam to ale bylo horší v tom, že ségra tlumočila a měla co dělat, aby se nesmála.. Lenka prý začala slušně panikařit. :-)

Dostala jsem pokyn, že to mám přetlumočit Skalymu, který se tou dobou procházel okolo. Tak jsem ho teda "vyděsila" a můj drahý - nic :-D. Prostě spoléhal na to, že jeho milovaná žena to má v paži :-).

Nájezd na trajekt se vydařil a mohli jsme se přesunout na palubu. Pro nás suchozemce jsou takové zážitky opravdovým Disneylandem. Kochali jsme se nádherným mořem, přibližujícím se ostrovem a skákacíma rybama. K autu jsme šli radši s předstihem, abychom neblokovali případný výjezd. No a pak se to stalo...

Neznaje postupu, nastoupili jsme, připoutali se, já jsem otočila klíčkem, sešlápla spojku, zařadila neutrál, vyhodila ručku, že budeme vyjíždět a stále se nic nedělo. Tak jsem teda tím klíčkem otočila zas zpátky, ale bohužel jsem zbytek nechala tak, jak byl.

Trajekt přistál a začal se otvírat ten výjezd, což bohužel znamenalo i to, že my, jako druhé auto, jsme se dostaly do fyzikálních problémů nebo-li nakloněné roviny a naše beruška sletěla na auto před námi. V panice, kdy má najednou člověk všechno, ale úplně všechno na opačné straně, jsem netušila, co kde jak a proč a prostě jsme bouchli do auta před námi. Blondýna za volantem.. Vzrůšo pro nudící se ostatní posádky vozů..

Vystoupit nešlo. Museli jsme počkat, až vyjedou ostatní řady, my byli až v té poslední. Klepala jsem se jak drahej pes, bylo mi  zle a už jsem viděla, jak se mi rozplývá kauce 1000 éček někde v nedohlednu. Nakonec se mi povedlo i nastartovat i trefit výjezd. Řidič auta, do kterého jsme spadli, zastavil hned po výjezdu, abychom zkontrolovali napáchané škody. Ani se mi nechtělo z toho auta vylézt.

Ale dopadlo to dobře - ani škrábanec, prostě nic. Přece jen to byl spíš šťouchanec jako třeba při parkování. Oni byli taky turisti a taky měli auto z půjčovny. Věřím, že je polilo horko, když jsem to do nich pustila. Ségra s Máriem nechápali, co se děje.. Mário, po omrknutí situace, mávl rukou se slovem "plastic".. My jsme si pak podali ruce a popřáli si pěkný den :-D. Ještěže jsme jeli hned ke stánku s občerstvením, jinak bych těžko hned mohla řídit. Ufff...

Po občerstvení a nakrmení ryb jsme se stavili ještě v místním obchoďáku pro kruh pro Emičku a pak už jsme šplhali k výšinám, teda vlastně k Máriovic domečku. Těžko by se to asi hledalo, ale až to jednou bude hotové, tak to bude super bejvák a mnohem víc prostorný než to na první pohled vypadá. Já jsem si vyzkoušela fotit makro z druhého patra a s výsledkem jsem byla víc než spokojená :-). Miluju Skalyho Canona! BTW - ten původní Panasonic má 18ti násobrný zoom, ale absolutně se s tím nedají dělat tak krásné fotky.

Mário si přeměřil nějaké dveře a mohli jsme vyrazit na pláž. Problém s rezidentama je ten, že některé výhledy jsou pro ně už fádní. Já bych stavěla na každém rohu a fotila, jenže jsem nechtěla, aby na nás čekali, takže jsem jen smutně míjela nádherně fotogenická místa. :-) 

Zaparkovali jsme u Hondoq Bay a vyfasovali lehátka a slunečník, protože pláž je oblázková až šutroidní. Díky Máriovým známostem jsme to měli grátis.

Holky hned vlítly do vody - uff.. ledovka - já se chtěla podívat na kešky. Jedna byla velmi blízko, ale ve finále jsem zjistila, že tam musím doplavat a mít baterku. Tak jsem jí jen zamávala :-). Ale i tak jsme se šli projít a pokochat, my opravdu asi nikdy nebudeme plážoví povaleči.. Chtěla jsem si i vyfotit trajekty, ale jak na potvoru měli asi pauzičku.

Skaly si chtěl opálit stehna, protože je má od kraťasů úplně bílá a tak si ty kraťasy zamotal jak slipy.. výsledkem bylo cosi.. no.. dostala jsem záchvat smíchu, holčičky také. Andulka to okomentovala, že tatínek to má jak Tarzan, takže zas tak bídně vlastně to hodnocení nedopadlo :-D.

Po návratu jsme se šli svlažit opět do moře a pak jsme s sebou plácli na lehátko. Holčičky se rozhodly, že nám udělají SPA a začaly nám na záda vršit kamínky, respektive spíš šutráky :-). Aby nás ochladily, běhaly s každým až k moři. Ale bylo to moc příjemné. Jen Mário nás varoval, ať si to rychle sundáme, abysme za chvíli nevypadali jak berušky :-). Je fakt, že mít na zádech opálené fleky, bych fakt nechtěla.

Čas ubíhal poměrně líně, holky se tam skamarádily s místňačkama a tak nechtěly ještě odjet, když jsme zaveleli, že balíme. Na programu ale ještě bylo Azure Window- být na Gozo a nedojet sem, to je jako neprojít se po Karlově mostě v Praze :-).

Jediný zádrhel nastal, když byla uzavřená krátká ulička z důvodu rekonstrukce. Kvůli tomu jsme museli objet čtvrt ostrova (což při rozměrech Goza - celkem 67 km2 - není až takový problém, ale jsou to tu samé jednosměrky). Ale zas jsme to měli jako vyhlídkovou jízdu a viděli toho o něco víc :-).

U Azure Window už bylo jen málo turistů, což bylo velmi příjemné. Pokochali jsme se tou nádherou, udělali hafo fotografií, ale jedna vede :-). Chtěla jsem vyfotit od Adélky právě před tímto přírodním skvostem. A Adélka mě teda vyfotila.. Z jejího úhlu pohledu vypadám jak obryně Stáňa, za kterou prostě není nic vidět, natož obrovský skalní útvar :-).

Vydrželi bychom tady mnohem déle, "jezírka" od přílivu jsou plná života, jiná zas vyschlá s krystalkami soli. Jen bosa bych tu chodit opravdu nechtěla, je to pěkně ostré. 

Hned naproti je další přírodní skvost - Vnitřní moře. S mořem je spojováno úzkým tunelem a samozřejmě tudy vozí turisty na vyjížďky k Azure Window. Nás už ale čekala večeře, tak třeba někdy příště? :-)

Po cestě zpátky jsme ještě zastavili u jednoho nádherného kostela - Ta Pina. A Andulka zjistila, že je tu keška! To jsme si nemohli nechat ujít a ulovili jí. Škoda, že ani tento kostel jsme nezastihli otevřený, prý to stojí za to. Mária zaujalo, cože to hledáme a tak nás vzal ještě na jedno místo - k botanické zahradě, na které jsem se ptala už na pláži, protože i tady by měla být schovaná krabička.

Došlo ještě k jedné malé zastávce - na náměstí Praha :-) Je tu i cedule v češtině!

Jenže jak si Andulka hrála s tou GPS, došly baterky a tak smolík pacholík. Nicméně to stálo za to i tak. Byl odsud naprosto dokonalý pohled na Gozo, Comino i Maltu široko daleko.

Na večeři jsme byli objednaní do naprosto nové restaurace, kterou vlastní Máriovi známí. Paní majitelka nás uvítala, ale celkově byl její přístup velmi velmi laxní a raději se věnovala nějakým přátelům, kteří celý večer cucali jednu láhev vína.  My jsme na všechno čekali neskutečně dlouho - naštěstí holky dostaly jídlo dříve, což ségra zdůraznila, aby je obsloužili jako první.

Skaly chtěl žebra, ale to se přišli za chvíli omluvit, že nejsou a já chtěla rybu alá co se dnes ulovilo. Jana mi to vykomunikovala, ale stejně nevím, co to bylo za druh :-). Po dlouhé době konečně paní majitelka přinesla víno (servírka ségru předtím totálně vytočila, když stále nechápala, jaký druh Jana objednává s tím, že nerozumí její výslovnosti a následně to vyslovila úplně stejně. Ano, ano, od toho je host, abychom mu vysvětlili, že blbě mluví, ne že já blbě slyším.. ) a aniž by Janě ukázala láhev nebo jí dala ochutnat, prostě tu flašku otevřela a rovnou nalila. Plus si položila otvírák na stůl, z čehož Jana taky nemohla, prý je to závažný prohřešek :-) a ve finále to tam nechala a šla si zas povídat s těmi svými známými.. Ale víno bylo dobré :-).

Holčičky si daly výjimečně něco jiného než nugetky - Adélka pizzu s nutellou a oříškama a Andulka boloňské špagety. Neustále ale zíraly k vedlejšímu stolu, kde měl chlapeček pizzu posypanou hranolkama.. Když už to měly naše malé dámy skoro snědené, došlo konečně i na nás. Jen nás trochu zaskočilo, když číšník přinášející talíř vznesl otázku - Tuna? Tuňáka jsme si fakt neobjednali! Ale zbytek jídla byl evidentně pro nás, takže malá záhada.

Za nějakou dobu se přiřítila ta servírka s tím, že špatně napsala lísteček, takže místo maltské ryby, kterou jsem si objednala, mi v kuchyni udělali tuňáka. Tak jsem řekla, že tuňáka si nedám. Ona se hrozně podivila a opravdu si tuňáka nedáte? Ne, nedám! Kurnik, tuňáka můžu jíst i doma, stejně tak lososa! Tak prý že mi přinese za 10 minut tu mojí rybu a s kyselým ksichtem odešla.

Všichni báječně povečeřeli, jen mou rybu zřejmě ještě lovili. Jana navíc čekala, kdy mi přijdou sdělit cenu, protože tak to prostě má probíhat, když je to takhle čerstvá záležitost a ne věc ze standardního jídelníčku, ale já byla ráda, že za nějakých 25 minut konečně přinesli rybu zabalenou v alobalu. Bylo to moc dobré, jen mi trošku kazilo chuť to, že všichni už dojedli, já měla kolem sebe hromadu špinavého nádobí, které nikdo jaksi neodnášel a kuřáci, samozřejmě, nutně potřebovali hulit, takže jsem nakonec zůstala u stolu sama, vybírala kosti a připadala si lehce jak blbka, která jí dvě hodiny.

Ve 23 hod. nám odjížděl trajekt a byli jsme i celkem otrávení, takže jsme šly s Janou zaplatit ke kase. A opět zádrhel - naše objednávka byla si na x lístečkách. Jana toho měla míň, tak platila první. A když mi pak diktovala jiná servírka, co mi tam zbylo, připadalo mi pořád, že něco chybí, jen prostě než si to člověk převede z jednoho jazyka do druhého... plus se ségra ptala, kolik vůbec stála ta ryba, načež slečna odvětila, že neví.. No bomba! A pak mi došlo, že tam nebyla ta jídla pro holčičky, takže jsem ještě zahlásila chybějící položky, přestože holčina nemohla najít ty účtenky. Že by řekla, děkuju, nezlobte se..no ani náhodou! To už Jana nevydržela a dost podrážděně je upozornila, že je slušnost aspoň poděkovat, když jim někdo zachrání jejich chybu. No to byly zas ksichty! Holt to tedy bylo bez dýška, fakt nebylo za co.. :-(

Na trajekt jsme to stihli a do holčiček se dala zima - přece jen už byly docela unavené. Sháněli jsme proto horkou čokoládu, ale automat už byl vypnutý, nicméně kavárna otevřeno měla, jenže měla puštěnou klimatizaci jak ve dne, takže tam byla neskutečná kosa. A čokoládu nám slečna udělala taky z automatu :-). Já jsem šla ještě fotit na palubu a tam jsem zjistila, že venku je mnohem tepleji než vevnitř. Nakonec jsme vydrželi venku do poslední chvíle a užívali si tu zvláštní noční mořskou atmosféru s tolika hvězdami nad hlavou. Naše poslední noc na Maltě.. 

S Janou jsme se domluvili, že stačí, když nás vyvedou z našeho oblíbeného krizového místa u Bugabily a pak už můžou jet rychleji a nemusejí na nás čekat. Ale stejně jsme se za nimi drželi docela statečně. A když už jsem poznala malý kruháček kousek od ségry, problikala jsem Mária, zamávali jsme a vyjeli jiným výjezdem směrem k našemu hotelu. A než jsme se propletli k nábřeží a dali patřičně přednost, najednou vedle nás opět Landrover a vytřeštěná ségra :-). Na chvíli jsme zastavili, co se jako děje a ona, že prý chtěli mít s Máriem jistotu, že zaparkujeme u hotelu a ne zas až na "x kilometrů" vzdáleném ostrově, tak si mysleli, že pojedeme za nima. Jenže my jim najednou zablikali a zmizeli :-). Mário prý na to dupnul a prolítnul jinýma jednosměrkama, jen aby nás dohnal :-).

Zas nejsem tak pitomá, abych neuměla zaparkovat u hotelu, ale na Maltě jsou různé zóny, kde se může, pak zase nemůže stát, případně zastavit a není lehké se v tom vyznat, proto ta péče :-). Naštěstí, jak jsme se vraceli pozdě, tak už odjeli flamendři a mohla jsem zaparkovat opravdu kousek od hotelu, což bylo fajn už kvůli zítřejšímu odletu. Stejně s námi opět musela jet ségra - do berušky by se zavazadla opravdu nevešla :-D.

Fotky jsou už také na rajčeti.






pondělí 1. července 2013

Malta 2013, pondělí 1.7.

Na Maltě se kdysi natáčela filmová verze Pepka námořníka s Robinem Williamsem v hlavní roli. Nikdy jsem o tom filmu do té doby neslyšela, celkově to prý byl propadák. Ale vesnička tam prostě zbyla, tak z ní udělali adventure park. 

Vstupné je pro dospělého 12 a pro děti 10 éček, ale když se pak nad tím člověk zamyslí, tak to není nijak extrémní suma. Součástí je celodenní program, ochutnávka vína (třešňové, ananasové a jahodové, aby rodiče přežili :-)), vyjížďka lodí, zdarma lehátka a slunečníky, bazénky a spousta dalších blbinek.

Během dne baví  návštěvníky Pepek námořník, Rufus, Olivia a ještě jedna holčina. Já to zas tak moc neznám, takže nemohu přesně sloužit v detailech :-).

Dvakrát denně se navíc může návštěvník stát součástí natáčení filmu. Ale je to na hodinu, kdy na vás někdo ječí, jestli se můžete nebo nemůže usmát a kam máte nebo nemáte jít :-). V jednotlivých domcích jsou různé expozice - třeba Pepkův dům včetně koupelny apod., zubařská ordinace, škola, obchody atd. Základnu mají v hasičské stanici, před kterou je cedule, že se dovnitř nesmí na koni :-). Dřevění oři jsou zaparkovaní hned před tím. Zde se dá i vylézt až na střechu a kochat se výhledem.

Postavy hrají průběžně i různé scénky - pobavila nás třeba ta na lodi, kdy se Pepek s Rufusem přetahují o pozornost Olivie, které spadne zrcátko do vody. Rufus pro něj skočí a mezitím Pepek ovládne situaci slibem, že jí koupí nejkrásnější a nejdražší zrcadélko na světě. Následně dojde ke rvačce. Poté, co se chvíli perou, kdosi zavelí, že si to sjedou znovu. Takže všichni herci udělají pohyby přesně v opačném pořadí a následuje zpomalená scéna bitky. :-)

My jsme se pobavili u zatloukání hřebíků. Našli jsme kus trámu a u něj ošatku s hřebíky. Holky to chtěly, samozřejmě, zkusit, tak jim Petr vždycky trošku ty hřebíky naťukl a ony to pak dotloukly. Za chvíli šel ale okolo Pepek a hned spustil, že je to nebezpečné a že jen pod dozorem tatínka. Tak jsme říkali, že jo, že tatínek dozoroval. Pepek hned na to, ať si to tatínek zkusí a naťukl mu hřebík schválně do suku a podal Skalymu kladivo. Skaly mrknul, prásknul a hřebík byl po hlavičku ve dřevě na první dobrou! Pepkovi málem vypadla fajfka :-D. To ještě asi neviděl! Škoda, že to bylo tak rychlé a nestihla jsem to vyfotit. Skaly mu podal a kladivo a pokračoval v cestě :-D.

V jednu chvíli zahlásili, že moře už je "sjízdné" a že loď odjíždí každou hodinu. Tak jsme se tam hned šli mrknout a oni akorát nastavili, že pojedou ve dvě.. bylo čtvrt na dvě.. tak jsme se dohadovali, že tam počkáme na střídačku, protože do loďky se vešlo jen 19 lidí a v tu chvíli nás vyzvali, ať nastoupíme. Jana zrovna byla u restaurace, testovala víno, krmila Emičku a hrála bingo, tak nás ani nevyfotila.

My jsme si užili dvacetiminutovou plavbu kolem divokého pobřeží báječně, jen Andulce se pak dělalo trošku nedobře, jak to na vlnách houpalo. Já měla pěkný výhled :-), tak jsem byla spokojená. Po návratu Jana stále hrála bingo a stále zkoušela, že vyhrála. Rufus si z ní už pak dělal nepokrytě srandu. On byl celkově absolutně nejvtipnější a to se celý den pařil v montérkách, čepici a fousech. Ve finále jsme zkonstatovali, že minimálně ti dva museli mít v cole i něco dalšího, protože tam předváděli neskutečné věci. :-) Olivia byla zas neskutečně uječená a protivná a Jana na ní měla neskutečnou pifku :-D.

Po projížďce a při bingu, kde ségra nakonec fakt nic nevyhrála :-), přišla za Andulkou ta čtvrtá s tím, jestli nechce Aňa něco namalovat na obličej. Ta hned nadšeně souhlasila. Holčina se jí tedy ptala, jaké jsou její oblíbené barvy a já nemusela ani překládat, Andulka odpovídala z fleku hned sama. Dost mě fascinovalo, jak prostě nemá problém. Chce ledovou tříšť? OK, jde a objedná si ji. Chce na kolotoč, koupit tohle či támhleto, namalovat obrázek.. Prostě to zmákla a Adélka částečně taky. Třeba vyzvednout klíče na recepci. To mě moc těší, protože pak aspoň vidí, že umět cizí řeč je opravdu důležité.

Holčičky opět dostaly hlad a tak jsme si objednali. Má cenu psát, že opět měly nugety? Já si dala salát a ségra se Skalym těstoviny. Na jídlo jsme čekali hodinu. A můj salát jsme urgovali několikrát a nakonec mi přinesla talíř s velkým zpožděním a se slovy - neboj, nezapomněla jsem na tebe.. fakt síla! To nám teda ten dojem kapánek pokazilo.

Než nám to ale přinesli, stihli jsme aspoň další půlhodinovou scénku - svatbu Pepka a Olivie. Měli pak mít svatební tanec a pustili jim Gangman style :-D. Adélka to komentovala, že to je teda fakt typická svatební písnička :-D.

Holky ve finále chtěly do bazénků a tam si  neskutečně vyhrály na klouzačkách a prolejzačkách skoro hodinu.. My jsme se povalovali na lehátkách a Jana s Emičkou mezitím už odjely :-)

Podle mapky jsme ještě chtěli navštívit vedle pokladny část s kolotoči a prolejzačkami, ale nebylo to, bohužel, v provozu. I tak jsem si tam den užili velmi pěkně. Recenze jsou zde různorodé. Je jasné, že když tam jede dvacetiletý páreček, je to pro ně nuda. Ale pro dětičky fakt spousta zábavy, takže vůbec nelitujeme, že jsme tam byli.

U hotelu zas nebylo kde zaparkovat, tak jsme to dali obligátně až na ostrov a protože se chýlil čas (paradoxně tu zavírají obchody v sedm a Carrefour má AŽ do osmi .-)), šli jsme si koupit ještě něco k jídlu. No a po večeři jsme nutně museli opět ven, aspoň na chvíli a ještě za světla jsme vyzkoušeli cestu k Pointu.

Holky jsem zahnala do postele celkem "brzo", čekal nás výlet na Gozo a trajekt nečeká...