středa 23. června 2010

Dveře

Jsem vytočená, tak jdu Adélku hned zapsat do deníčku! Na všechno, co jí řeknu má odpověď - to mě nebavííí.. to nechci dělat, to nebudu dělat.. takže s ní musím opačně. Stejně jako dnes, kdy jsem jí řekla, že se má převléknout. Nakonec jsem to musela zaonačit, že mi to dělá jako, že říká, že se nechce oblíkat a přitom budu za chvíli překvapená, že oblečená už je.. A tak se zavřela do ložnice. Definitivně.. Prej má pěknou šatničku. Do té doby než zjistila, že tím klíčem zpátky už neotočí a je tam zamčená. Zkoušela jsem jí navigovat, aby s ním otočila, ale je fakt, že zrovna tenhle klíč je hodně blbý, takže to nejde zrovna lehce ani nám, dospělákům.

Zkoušela jsem vyšroubovat kování, ale to je k prdu. Nakonec zafungoval manžel na telefonu - teda asi až po 5. telefonátu to konečně slyšel a vzal. Poradil mi, že mám urvat přechodovou lištu a Adél mi klíč podá pode dveřmi. Jenže i tak to moc nešlo, takže jsem tam ještě musela vrazit šroubovák, abych ty dveře trochu nadzvihla. Povedlo se, dítě osvobozeno. Jsem zvědavá, jestli se z toho poučí. Jen teda ten náš byt dostal za poslední tři roky fakt zabrat - počmárané zdi i koberec, od včerejška máme krásné aplikace v obýváku, kdy Adélka zkoušela, jak moc budou vidět špinavé a namočené ruce na zdi.. ano.. jsou.. Strhnu ti to z věna, milá dcero!!!

BTW - původně jsem chtěla napsat, že bude něco pravdy na tom, že dítě po nemoci udělá vývojový skok. Nechtěla jsem to zakřiknout, ale po těch neštovicích se Adél v podstatě uklidnila a už nedělá ty své úžasné scénky hodné Oskara. Zabralo i varování, že když bude dupat nožičkama, bude se zmenšovat a nevyroste. Dokonce jsem to všude i hlásala, ať si všimnou, jak pěkně vyrostla, protože právě nedupala nožičkama. :-) Je vidět, že když to na ní zas jde, v hlavě jí problikne varování a rozmyslí si, jestli chce vyrůst anebo se zmenšit :-). Takže když to shrnu - mám doma zlaté dítko, v zásadě poslušné a spolupracující, jen najít ten správný způsob jak na ně. :-). Možná to trošku odporuje s tím, co jsem psala nahoře, ale to je prostě jedna ze situací, které přináší život a které se teď, s odstupem pěti minut, už můžu jen smát, protože se vlastně nic nestalo.

úterý 15. června 2010

Památníček

Andulka je dušička citlivá. Někdy pláče z důvodu, který nepochopíme, ale jindy pláčeme spolu.. jako dneska..
K narozeninám dostala Andulínka památníček. Vysvětlila jsem jí, že je to nezbytná výbava všech školaček :-) a tak ho vesele rozdává, aby měla památku. Dneska si ho připravila, aby ho vzala paní učitelce do školky. A najednou se rozplakala.. Že by moc chtěla, aby jí tam něco nakreslila stará babička (prababička) a dědeček. A proč jí už nic nenakreslí, že jí je líto, že si je neužila a taky že si nepamatuje druhou prababičku ani oba pradědečky. Tak jsme tu tak plakaly, Adélka nám nosila kapesníčky a aspoň jsme si vzaly fotoalba a prohlížely fotky až jsme se přes slzy začaly zase smát vzpomínáním na rodinné historky..
Pak se mi svěřila, že si myslí, že až budou mít rozlučku ve školce, že bude taky plakat. Ujistila jsem jí, že to nevadí, že v tom nebude sama, že budu zase plakat s ní.. Není krásné umět společně nejen se smát, ale i plakat?

Myšlenka dne

Cokoliv dáte ženě - ona z toho udělá vždy víc!!!
Dej jí semeno bude mít dítě,
dej jí dům a udělá vám domov,
dej jí potraviny a udělá vám jídlo, dej jí úsměv ona vám dá svoje srdce.
Ona rozmnožuje a rozšiřuje to, co je dané.


My ženy jsme andělé....
A když nám někdo poláme křídla, prostě v létání pokračujeme na koštěti!
Jsme flexibilní... :-)

Mamce

Naše milá mamčulíno,

přejeme Ti k dnešním narozeninám štěstí, zdraaaví, štěstí, zdraaví, hlavně to zdraví!

Máme Tě moc rádi a posíláme tisíc pusinek!

Skaláci

neděle 13. června 2010

Tisícovka!

Dneska padla tisícovka v návštěvnících :-) Tak nějak mi přišlo zajímavé to zapsat :-D

pondělí 7. června 2010

Atletické závody



Naše holčičky jsou Sokolky. Obě to neuvěřitelně baví, hlavně, když mohou řádit na nářadí nebo náčiní?? Teď fakt nevím, jaký je v tom rozdíl :-). A mají navíc neuvěřitelnou paní náčelnici, která dokáže děti nejen zabavit, ale i zvládnout tak, že jí zobou z ruky. Dokáže připravit zajímavý program na každou hodinu jiný a s minimálními náklady. Využívá prostě věci všedního dne.

Onehdá přišla s tím, že bude v neděli, 6.6., atletický závod na Julisce a sjedou se tam družstva z celé Prahy, tak jestli by jel někdo reprezentovat. Původně jsem se hlásila i já s Adélkou, ale vzhledem k tomu, že prezenčka byla již v 8:30 a předškoláci až ve 13:15, rozhodli jsme, že reprezentovat naší rodinu bude jen Andulka.

Po té příšerné kose, co panovala, se udělalo zas příšerné vedro :-). Dorazila i mamka a byla asi jediná, kdo si to vedro užíval :-). Jak jen to šlo, zaháněli jsme děti do stínu. Závodilo se ve skoku dalekém (ehm, trénovali jsme skok z místa), v běhu na 10 metrů, v hodu míčkem (netrénovali jsme vůbec) a v běhu na 100 metrů. Jednotlivá družstva se střídala na stanovištích a v podstatě to bylo o neustálém čekání. Naše družstvo začalo skokem do dálky, pak běželi na 10 metrů (Andulína vyhrála) a pak šli házet. U hodu byla neuvěřitelně důležitá paní, která měla kecy typu, že bysme měly (s vedoucí družstva Bára) stát u dětí a říkat jim, jak mají házet. Malý Ben si totiž stoupl za čáru a rovnou hodil a samozřejmě se to bralo jako platně-neplatný pokus. Tak se Bára ptala, jestli jako máme těm dětem držet ruku a házet za ně.. Navíc mamka říkala, že nás okradli o nějaké ty centimetry a neměřili až tam, kam opravdu míček dopadl. No co se dá dělat. Bylo asi potřeba, aby vyhrálo místní družstvo.

Třešinkou na dortu byl běh na 100 metrů. Andulína doběhla naprosto s přehledem první a po doběhu se rozplakala. A to až tak, že nechtěla s nikým mluvit, jen mi visela kolem krku. Počítaly se oficiální výsledky a mezitím paní náčelnice rozdala dětem diplomy a čokoládové medaile. Andulína si to odmítla převzít. Pamatuju si, že když takhle vyhrála v běhu pro opičáka v blázinci (joj, jak pěkně to zní :-)), tak se taky rozbrečela. Nakonec jí nalákalo, že půjdeme s dětmi až nahoru na tribunu a ukáží nám jakousi tajnou skrýš. Chudák mamka, tu Adélka proháněla nahoru a dolů několikrát, takže měla step-aerobic jak vyšitý :-) Vyšplhat nahoru je teda o plíce, ale ta panoramata stojí fakt za to! Prostě se opět potvrdilo, že Praha je nejkrásnější město na světě :-).

Po dlouhém čekání byly konečně hotovy výsledky a naši malí Sokolíci se umístili na nádherném třetím místě v kategorii družstev. No a v jednotlivcích byla Andulka 4.!! Paní náčelnice totiž byla v realizačním týmu, takže jsme měli informace z první ruky. Považujeme to za obrovský úspěch - z 200 dětí, ale Andulína byla strašně zklamaná, ačkoliv jsme to předtím mockrát probíraly, že možná nevyhraje.. Prostě to nemohla rozchodit ještě docela dlouho a nechtěla vidět ani fotky. My jsme, ve finále, s Petrem rádi, že nevyhrála, holt potřebuje občas nějakou tu malou prohru, aby jí pak jednou něco zbytečně nesmlelo. Takhle má aspoň důvod se zlepšovat a třeba i trénovat na příště.

Opět nás to ale ujistilo, že nechceme, aby naše děti dělaly závodně nějaký sport, protože to čekání bylo příšerné a Adélka má velikou pochvalu, že tam ani jednou nezakňourala.

Tento událostmi nabitý víkend jsme zakončili výletem na Bulovku v pondělí v 5 ráno, protože Andulku probudila velká bolest bříška. Naštěstí to byla jenom nějaká střevní záležitost, ale zas jsem se vytočila na naše zdravotnictví, protože po příjezdu do areálu nemocnice jsem se ptala vrátného na dětskou pohotovost a samozřejmě mě poslal na dospěláckou. Tam měli radost, že jsem je vzbudila a poslali nás správně. První, co se sestra ptala bylo, zda máme zaplacený poplatek 90,- Kč. No kupodivu jsme to zaplacené neměly, protože je zde cedule, že se omlouvají, ale automat je mimo provoz a je nutné dojít k vrátnici.. grrrrrrrrrr.. Andulku jsem tam tedy nechala a kmitala zpátky ten kus k vrátnici a zase zpátky. Fakt nechápu, že nejsou schopní to opravit za tři měsíce (Míša mi říkala, že tam byla před touhle dobou a bylo to rozbité) hlavně teda na dětské pohotovosti, kdy to dítě ASI bude nemocné a těžko půjde s rodičem takovou dálku.






sobota 5. června 2010

Veltrusy

V pátek jsem Áčka odvezla mamce do práce, aby šly do služby. My jsme měli už přes dva měsíce rezervaci v Ambiente Brasileiro společně s Cecelkovýma. Je to ten typ restaurace, kdy si člověk zaplatí jednu částku a pak už se jen cpe a cpe - buď si chodí k salát baru na různé mňamky anebo si nechává ukrojit masíčko přímo z rožně. To roznášejí fešní číšníci a vždy sdělí, co je to za druh. Lze tak ochutnat opravdu hodně velké dobroty, ale já přece jen na to bejčí maso úplně nejsem, tak jsem se nemohla dočkat krevetek. :-) Co tam mají ale hodně drahé, to je pití. Tím asi dělají hlavní tržbu. Láhev české Frankovky za 400,-, litr vody za 165,-... ufff..

Ale moc pěkně jsme si to užili, pokecali jsme, probrali dětičky a tak. Cecel byla roztomile načatá, přece jen je stále kojící matka, tak jí porazí byť jen náznak alkoholu :-). Nejvíc jsme se nachehtali, když si brali domů prázdnou láhev od vína, aby mohli tu výbornou Frankovku někde sehnat :-). My jsme se po cestě domů stavili ještě v Chýši na jedno zdravotní, ale zrovna tam probíhala jakási oslava narozenin a jedna paní táááák příšerně zpívala, že jsme to vysrkli a zdekovali se :-).

Dopoledne v sobotu.. no.. dobře, buďme k sobě upřímní, bylo to v poledne.. jsme ještě vezli Adélčino kolo do servisu, respektive jsme potřebovali nový šlahounek, aby šlo nafouknout její běhokolo a já si tam rovnou vybrala i boty a brýle a Andulce blatníky. Zastavili jsme se ještě vedle v outletu a odtamtud si Petr také odnesl dvoje boty, tak nás šlahounek vyšel poměrně draze :-)

U mamky jsme se skvěle nadlábli a ačkoliv bylo později než jsem plánovala (jak jinak, že), přece jen jsme se po cestě rozhodli, že pojedeme do Veltrus do zámeckého parku. Měli jsme pro holky kola v kufru už nachystané, nic nás nehonilo, tak by byla škoda plácat se po sídlišti, když konečně po asi 3/4 roce vykouklo sluníčko.. Adélka se mezitím i pěkně prospala, takže idylka největší.


Park je opravdu hooodně rozlehlý a jezdí tu i spousta cyklistů. Zámek se opravuje, povodně se na něm dost podepsaly. Každopádně je na co koukat a procházka víc než příjemná. Tím, že holčičky měly kola, mohli jsme se vydat až na druhý konec a mrknout na kešule. Jedna nás zvlášť nadchla - v bývalém egyptském pavilonku, z kterého dnes už zbyly jen ruiny. Nápověda byla stoleček. Tak ten jsme objevili hned, ale dostat se k němu bylo nemožné, protože byl až za vodním kanálem :-). Možná to jde jindy, za sucha, lépěji, ale my jsme kešce mohli jen zamávat, ačkoliv nám Andulka neustále plánovala, jak se k ní dostat :-). Každopádně to bylo neuvěřitelně zajímavé místo, na které bychom se bez této hry nepodívali. Asi bysme obdivovali sfingu na mostě, ale netušili bychom, proč tu je. Takže trošku citace:

" Po roce 1812 dostal Jan Rudolf Chotek od rakouského císaře Františka II. darem jeden z dvanácti přednostních výtisků kolorovaného vydání osmnáctisvazkového knižního souboru " Description de l´Egypt), jež Napoleon věnoval evropským panovníkům. Tento jediný středoevropský exemplář je dnes uchováván na zámku Kačina a pravděpodobně se stal podnětem k vybudování Egyptského kabinetu. Jako jeho součást byl v roce 1820 postaven most se sfingou. Dvoupodlažní kabinet, řešený jako prostor ve skále, byl přístupný jednak horním patrem po schodišti vedoucím dolu z úrovně okolního terénu, jednak vchodem do nižšího podlaží rovnou z tunelu, který se u kabinetu klenul nad kanálem. Ke kabinetu se totiž dalo přijet na loďce. Aby byl dojem dokonalý, byla východní strana mostu, pod nímž se ke kabinetu po průplavu projíždělo, architektonicky vyřešena jako vstup do egyptského chrámu. Na vrcholu střeží vchod sfinga hledící k severu ve směru cesty. Po podplutí tohoto mostu se hosté na loďkách po krátkém nekrytém úseku octli v tunelu, z něhož bylo možno vystoupit do egyptského kabinetu. Vnitřek kabinetu byl upraven v egyptském slohu. "

Od Sfingy jsme se začali po cestě stáčet opět směrem k východu z parku a ještě jsme navštívili Pavilon přátelství. I tady byla keška, kterou, dle předchozího logů, měl strážit tajemný strážce. Nakonec jsme objevili jen jeho zbytky a bylo nám z toho hoodně smutno. Tajemným strážcem totiž byl překrásný exemplář roháče. Na internetu jsem navíc našla, že larva se zakukluje cca po 4-6 letech!! Poté se z ní stane dospělý jedinec, který žije zpravidla jen dva měsíce. Jak Skaly konstatoval, musí to být život na dvě věci, když se brouk konečně vylíhne a je široko daleko sám a ví, že musí založit potomstvo.. O to víc nás mrzí, že měl někdo potřebu takového unikátního brouka rozpůlit, zvlášť když se jedná o ohrožený druh.

Domů jsme dorazili kolem osmé - unavení, ale uspokojení z krásného rodinného dne. Přesně takhle si představuju oslavu výročí svatby.

Fotky jsou na rajčeti.





Proč tě miluju..

- protože se na tebe můžu spolehnout


- protože když na to přijde, nosíš mě na rukách (ač někdy s kecama :-))


- protože nás miluješ bez výhrad


- protože tě dojímá k slzám, že naše prvorozená jde do školy


- protože tě zajímá, co si myslím


- protože jsi neuvěřitelný kliďas


- protože se přece jen někdy necháš vytočit :-)


- protože mi podáváš kapesník, když brečím u přiblblého filmu


- protože se mi kvůli tomu nesměješ


- protože mě podporuješ


- protože nepochybuješ o tom, co dělám


- protože zbytečně nemachruješ


- protože miluješ svoje rodiče


- protože umíš snad snad všechno na světě


- protože neuznáváš rozdělení na ženskou a mužskou práci


- protože se umíš postarat o děti


- protože skvěle vaříš


- protože mi občas umíš udělat úžasné překvapení



- protože jsi zodpovědný


- protože občas nejsi zodpovědný



- protože umíš vymýšlet kraviny


- protože jsi úžasně empatický


- protože jsi sexy


- protože používáš mozek


- protože jsi skvělý


- protože ses nedal odradit, i když jsem ti dvakrát cukla ze svatby


- protože mě umíš usměrnit


- protože si tě vážím


- protože tě mají rádi i všichni z naší rodinné větve


- protože mi rozumíš i beze slov


- protože bys jel na dovolenou i s tchýní


- protože je dalších milión důvodů


Jsem moc ráda, že jsem ti v sobotu, 5. června 1999 ve 13:20 na zámku Jemništi po 11 letech konečně řekla to své ANO...


P.S.

Kdybys přestal kouřit, byla bych nejšťastnější na světě!







pátek 4. června 2010

To potěší..

Obě holčičky se nám nakýblovaly ráno do postele. Trochu jsme tam všichni blbli a v jednu chvíli mi Adélka povídá: Mami, nevystkuj na mě tu pdelku! (Nějak jsem se zrovna otočila, že se schovám pod peřinu a navíc tuhle frázi často používáme, když se Áčka odkopávají a nejsou dobře přikrytá)

Já: A proč ne? Nelíbí se ti snad?
Adélka: Ne.
Já: A proč?
Adélka: Potože je moc velká!

Musím teda pochválit Skalyho, který zachoval dekórum a nezačal se, na rozdíl ode mně, chlámat. :-)