Stihla jsem si dojít k Zuzce, abych byla po Sněhurce nejkrásnější, protože jsme se chystali do Beskyd na oslavu Verginého Rubína a mého komplet obhájeného. Jupí!
Ladily jsme s Vergi celkem dlouho termín, protože oni měli neustále nějaké golfové turnaje a nám se holky chystaly odjet na soustředění, tentokrát obě. Jediný volný termín proto byl od čtvrtka do soboty s tím, že si konečně zajedeme společně do ZOO Lešná.
Jenže tím, jak se v baráku všechno sypalo a bylo nutné zdi škrábat a opravovat, tak Skaly celý srpen trávil touto úžasnou činností (a z plánovaných výletů byl rázem prdek), tak mu chtěl děda (tchán), samozřejmě pomáhat a dopadlo to tak, že pro něj v úterý frčela rychlá. Měl úplně příšerný tlak a bylo mu hodně nedobře. Nejdřív ho odvezli do Říčan, jenže tam zrovna probíhala rekonstrukce a i tak to byl případ spíš pro Vinohradskou.
Čekali jsme, jak se to bude vyvíjet, prošel všemi možnými testy a verdikt zněl infarkt. Za takové situace se nám moc nechtělo jezdit přes celou republiku, stejně bychom si to neužili a Skaly by byl víc než nervózní, že je tak daleko a nemůže operativně zaskočit. Takže Beskydy snad příště...
V pátek jsme tedy jeli do Skalice a cestou se ještě zastavili za dědou - měl za sebou zas další vyšetření a opravu tepny a doktor říkal, že ho možná pustí domů, ale nejdřív večer nebo až o víkendu, že čekají na nějaké výsledky. Odjeli jsme tedy do Skalice. Holčičky pohrdly Octávkou a chtěly jet s tatínkem. Jenže zrovna ten den byla zavřená Vinohradská a všechno bylo vedeno právě přilehlými jednosměrkami. Já měla zaparkováno na Ruské, takže jsem dorazila hodinu před nimi.
Ale aspoň nějaké pozitivum to mělo, že jsme neodjeli - zazvonilo mi neznámé číslo a ozval se Pavel Fara, což je jeden z autorů kurzu Radost z prodeje a v podstatě machr přes infopodnikání a školení a že prý mě vybrali do jejich projektu - Obchodnické laboratoře, a jestli bych do toho šla. Byla jsem z toho tak paf, že jsem pak skoro 3 hodiny nemluvila :-). Na projektu s ním pracoval i Peter Urbanec a jejich hodinová sazba činí cca 4.000 Kč... a teď by mi pomáhali zdarma a jen za to, že se mnou natočí medailonek a budou cca jednou za měsíc živé webináře, kde vždycky rozebereme nějaké téma, Peter mě bude koučovat a mentorovat a následně dostanu nějaké úkoly.
No výzva jak sviňa! :-) Dostala jsem týden na rozmyšlenou, ale jaksi ani nebylo CO rozmýšlet. :-) Už v úterý jsem Pavlovi psala smsku (byl zrovna na dovolené v Dánsku), že do toho prostě jdu.
Dědu opravdu večer propustili - Petr pro něj chtěl jet = strávit opět minimálně 2,5 hodiny na cestě, tak mě napadlo, že Tomáš jezdí plus mínus takhle večer domů a mohl by dědu vyzvednout on. To klaplo, hurá. Ale neradovali jsme se moc dlouho. Brzo ráno přišla za námi do pokoje babička, že dědovi se udělala šílená modřina a hlavně boule v tříslech po té katetrizaci a že volali do Vinohradské a má přijet. Skaly tedy vyskočil a bez snídaně uháněli ku Praze.
My byly domluvené s Lenku, že k nim zajedeme popřát Lukajdovi dopředu k osmnáctinám (odlétali s bráchou 1.9. do Austrálie po stopách Bohemky, která tu byla jako vůbec první evropský klub v roce 1927) a měli jsme pro něj nějaké peníze, ať si koupí australské dolary a taky Andrejce k svátku a Lence k narozkám a oni zas přáli Andulce k svátku - no prostě taková hromadná oslava, na kterou dorazila i mamka. Domluveno bylo, že přijedeme cca kolem půl druhé.
Otylkou ale odjel Skaly s dědou a tak jsme musely počkat, až se vrátí. V nemocnici zas museli projít příjmem a pak dědu na 3 hodiny zavázali do kompresních obvazů. Petr tedy jel zatím k nám domů a koupil si aspoň chlebíček. Děda trpěl hlady až do odpoledne. No přijeli zpátky skoro v pět...
My už čekaly sbalené, abychom mohly na oslavu. V Kostelci jsme se zdržely asi do sedmi a pak rychle domů, zabalit na soustředění (naštěstí to holky měly nachystané víceméně dopředu a už jsme to jen ladily).
Ráno jsem je odvezla k autobusu, nadšeně odfrčely a já jela busem do Skalice pomoct Petrovi douklidit zas po další fázi malování a společně jsme pak jeli domů kolem 22 hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat