Říjen a jdeme na Elány!

Druhý říjnový týden byl ve znamení školení. Nejprve proběhlo oficiální školení na novinky v Praze, které jsem zařizovala a do poslední chvíle jsem byla na nervy, jestli se vejdeme. Pražáci ovšem nezklamali a opět jich spousta bez omluvy nepřišla, ach jo. Ale je to jejich problém, ne můj.

Náladu jsem si zkazit nenechala a naopak jsem si užila svých pět minut slávy  - dostala jsem náhrdelník s rubíny a k tomu náušnice, protože jsem v červenci obhájila ten svůj rubínový titul a jsem na to patřičně hrdá. :-)

Ve čtvrtek proběhly třídní schůzky - všechno v pohodě :-).

A o víkendu jsme zas měli skvělé školení od GrowUp a v neděli jsem jela prezentovat do Benátek nad Jizerou. Holčičky jely slavit do Skalice Adámkovy narozeniny.

Následovalo školení v Rožnově, kdy jsme se Sylvou vlastně ještě slavily ty naše obhájené rubínové tituly (já teda už notně se zpožděním, Sylva o 14 dnů dřív :-)). Zas jsem se pěkně projela vlakem, jen mě teda naštvalo, že ČD nečeká na zpožděný rychlík jiného provozovatele, takže jsem vykysla v Hranicích zbytečně hodinu. No aspoň jsem si dala v klasické nádražní hospodě polívku :-). V Beskydech bylo tradičně moc fajn.

A už někdy v září mi psal Zbyňa, jak daleko bydlíme od O2 arény - napsala jsem mu, že docela blízko, tak prý jestli by u nás mohl přespat. No aby ne! A že jde na koncert Elánu. Tak nějak jsem o tom chvíli přemýšlela a pak jsem mu, spíš ze srandy, napsala, že bych vlastně šla taky a že se mnou nechce nikdo jít. Tak prej - teta, pojď! (Miluju oslovení teto :-D)).

Nějak jsem se o tom zmínila před holkama a Míša s Martou, že by šly taky, ale že si taky myslely, že by s nima nikdo nešel! Chápe to někdo? Takhle promrhat tolik příležitostí, protože si MYSLÍM, jak by to bylo? :-)

Zbyňu jsem si vyzvedla na nádraží a s holkama jsem byla domluvená, že s ním pojedu dřív, protože měl možnost nás dostat dovnitř díky svým kontaktům a hlavně - chtěl do kotle. Já bych i do toho kotle šla, ale představa, že tam musím absolvovat i předkapely a celkově tam strávit víc jak čtyři hodiny - to mě fakt už nerajcovalo :-). Nicméně jsem slíbila doprovod s tím, že ho nechám v kotli a sama se připojím k holkám. Domluvila jsem se s nimi, že si koupí vstupenky na plochu, protože na Elánech se přece nedá sedět!

Vyrazili jsme s časovým předstihem (měli jsme tam být ještě skoro o hodinu dřív kvůli tomu vstupu). Přijeli jsme před O2 arénu, Zbyňa volá té holce a že prý máme jít k jakémusi vchodu. Proběhli jsme tedy Harfou, oběhli arénu a nikde nic. Žádné cedule, žádná holčina. Tak jí Zbyňa znovu volá, popisuje, co vidí a ejhle, ono to nebylo v O2 aréně, ale na Spartě.

Zbyňa se, chudák, málem zhroutil. Jel přes celou republiku, aby viděl Elány a najednou tohle. Bylo mi ho líto, tak jsem mu slíbila, že je prostě uvidí. Aby toho nebylo málo, tak si zapomněl doma peněženku a já měla s sebou asi 600 Kč a kartu, že mi to bude stačit. Lístky byly asi za 690,- a více.

Zkoušel přemluvit tu holčinu, ať nás tam ještě protáhne, ale že to prý už nejde a že máme smůlu, pokud tam nebudeme do 10 minut. A i když jsme běželi, to se prostě nedalo stihnout. Zkoušeli jsme koupit lístky v pokladně - zavřeno. Navíc nám chyběla hotovost a ač někteří prodávali lupení, tak většinou na sezení a chtěli víc peněz. Já pořád Zbyňu přesvědčovala, že to klapne aspoň pro něj a že si to užije a že kdyžtak pak pro něj přijedu po koncertě.

Nakonec ještě jednou zkusil zavolat té holčině a ta přinesla dva lístky a že prý oba za 300 :-). Už jsem ani nepátrala jak je získala nebo nezískala, důležité bylo, že Zbyňa zas zářil jak sluníčko a my byli uvnitř.

Klasicky tam bylo takhle brzo maximálně 50 lidí - Zbyňa čekal narváno, tak z toho byl trošku paf. Uklidnila jsem ho, že je prostě v Praze a tady se chodí až na hlavní kapelu :-). Předkapelou byl syn Vaša Patejdla a docela se mi to líbilo. Pak ještě hrála a tančila taková zvláštní skupina - byl to cimbál a zároveň rock a tanečníci byli chvíli v krojích a chvíli v kůži, lítali na kruzích a lanech, ale bylo to pěkné.

Konečně dorazila i Míša s Martou, tak jsem jim vyprávěla naší story :-). A když začali hrát Eláni, opustily jsme střídačku, kde se nám zatím docela dobře sedělo a šly jsme si zapařit do prostoru. Bylo to prostě ACH! Nostalgie jaxviňa!

Holčičky byly zklamané, že Zbyňa odjíždí tak brzo, pěkně se totiž společně vyblbli. Ale odvedla jsem je ráno do školy a jeho zas na vlak a snad někdy příště.

BTW - možná si někdo vzpomene, jak jsem právě Zbyňovu mamku se ségrou poslala na Osmý světadíl na Výstaviště místo do Kalichu. :-) Asi je to té jejich rodině souzeno :-).