Už popáté vyrazilli dubňáčci na Mikuláše na Šumavu. Pravda - my máme o jeden zářez míň, loni jsme na poslední chvíli museli účast odvolat kvůli vysokým horečkám. Nejdřív jsme jezdili na Hojsovku, ale jak se stále rozrůstáme, už nám to začalo být malé a tak, tuším, že Uli, našla Pension Modrava. Prostředí nádherné, majitelé víc než ochotní, fakt paráda!
Původně to ale vypadalo velmi zajímavě. Kupodivu se vyplnily předpovědi a opravdu sněžilo a sněžilo, jakoby už nemělo nikdy přestat. Praha byla v totálním kolapsu, takže Petr třeba přijel ve středu z práce po 4 hodinách postávání v kolonách. Ve čtvrtek tam radši ani nejel, to prostě nemělo cenu. Odpoledne jsme poslouchali rádio a nějaká holka tam volala, že v půl osmé vyjela z Barrandova a už se blíží k Černému mostu. Bylo půl třetí odpoledne.. Holt tu napadlo fakt hodně sněhu a navíc dopravu zablokovaly kamiony a to tak, že velmi. Sypače nevyjely prý proto, aby nezůstaly v koloně.. Co na to říct, že?
Jenže to je prostě klasika - za prvé je v Praze hodně hustá doprava a za druhé tu nějak sněžilo víc než jinde - Jaffi říkala, že u nich na horách je tak 10 cm sněhu. I proto jsme se odvážně v pátek pustili na cestu na Šumavu, doufajíc, že všude jinde bude situace lepší. Po cestě Prahou jsme si ukazovali různé památky a musím říct, že holčičky už mají fakt dost dobrý přehled, co co je. Jen teda Žofín si nepamatovaly a Adél to ještě nějak špatně slyšela, takže se pak ujišťovala - To se jmenuje Užofín??
Bylo docela legrační pozorovat i teploměry po cestě - v Praze bylo -8,5 C a postupně to šlo nahoru, takže někde ve Strakonicích, ač bylo už po setmění bylo "jen" -5 C. Prostě jsme jeli na jih :-).
Adélka si pěkně pochrupala a ve Vimperku jsme Andulce ukazovali osvícený zámek, načež se zezadu ozvalu - No jo, to je pěkný! Já na to - Jéé, kdo se nám to probudil? A Adél - Já jsem vůbec nespala! :-)
Kapánek jsme zakufrovali, což není nic neobvyklého, ale vlastně jsme si projeli končiny, kde jsme se pohybovali před rokem a půl. Kdyby bylo vidět, zamáváme Boubínu. Nedalo se sice jet nijak rychle, ale uhrabané silnice byly, takže to nebylo nic hrozného. Dojeli jsme jako třetí. Děti se neskutečně vítaly a hned lítaly po baráku sem a tam.
My jsme večer poseděli, popili a ráno u nás byla tichá domácnost. Ztratila jsem hlas. Anetka od Rendy se ptala, kde že jsem ho prý ztratila? Jo, milá holka, kdo ví.. A to jsem zpívala jen jednou Halelujáááá jako poděkování tetě Jaffi za dáreček k svátku :-D.
Skalymu zas nesedla klobáska, kterou zpráskal nad ránem a tak si blinknul a zůstal v posteli. Ostatní šli do místního Dřevařského centra, kde je jakási expozice a děti si tam mohou namalovat vlastního ptáčka. Adélka to odmítla rovnou, Andulka si vybrala sovu sněžnou. Jenže jak bylo málo místa, zůstala u stolečku s prťaty a ti malovali datla. Což se samozřejmě Andulce nelíbilo, když potřebovala na sněžnou sovu úplně jiné barvy! Takže tam ztropila scénku, vyšla uřvaná ven, kde jsme byly s Adélkou a že to dělat nebude a hotovo! No zlatíčko k pomilování. Ty její nafučenosti jí vydržely ještě nějakou chvíli, pak se konečně uvolila, že půjde bobovat. Bohužel ale nebyl nikde vhodný kopeček, všude to bylo dost prudké anebo svah končil v potoce, nehledě na to, že to nebylo uježděné, takže jsme se bořily do sněhu po kolena. Naštěstí kreativní děti domalovaly a vyhrnuly se ven a jelikož to tu ostatní znali z minula, přesunuli jsme se na jakousi lesní cestu, kterou jsme ujezdili a byla ideální na bobování.
Tady, pro změnu, chytla rapla Adéla. Nemohly se s Aňou dohodnout kdo pojede na bobech a začala se vztekat. To už bylo na mě moc, tak jsem jí popadla a řvoucí nesla zpátky na hotel, ať si s ní užije i tatínek. Ty scény fakt bytostně nesnáším a mám chuť pak ty děti vzít, někde zahodit a utéct. Takže jsem jí zahodila na pokoj (Aňa zůstala bobovat s ostatními) a utekla s tetou Jaffi do šumavských lesů ulovit dvě kešky. To byl balzám! Nádherné slunce, jiskřící sníh a TICHO! Alekorátže jak jsme krafaly a bylo fakt frišno, tak jsem přestala mluvit úplně.
Po výtečném Skalyho gulášku šly děti ještě jednou bobovat a já vystřídala Skalyho v posteli. A na pátou měl přijít Mikuláš s čertem a andělem. Malé děti se docela bály a plakaly, naše holčičky vypadaly pořád docela jakž takž. Jenže z ničeho nic je Mikuláš vyvolal jako první a bylo to tak rychlé, že jsme nestihli ani točit, ani fotit, do toho se do mě obě zavrtaly, takže neřekly ani básničku.. Mikuláš dětem ani nečetl hříchy a pochvaly z Knihy hříchů, ale pak si děti všimly, že to tam zapomněl. Tak jsem jim to přečetla já, byly pěkně zvědavé, co na ně ví! Sranda byla, že jsem to četla svým skřehotavým hláskem a ony byly ticho jak pěny,protože jinak by neslyšely :-).
Andulka zkonstatovala, že letos má jen jedno uhlí a Adélka mi věnovala bramboru, abych prý taky něco dostala..
Tentokrát jsme je zahnali do postele už kolem osmé, měli toho za ten den plné sněhule. Rodičovský večer probíhal v poklidu. Tím, jak jsem jen šeptala, tak se nikdo nepřekřikoval, aby bylo "slyšet" co říkám :-). Takhle tiché posezení jsme fakt ještě neměli :-).
V neděli šel Petr s holčičkama ještě do infocentra pro turistické známky a já balila. Bohužel jsem se nějak blbě ohnula a ruplo mi v zádech, takže jsem lehce lazaroidní. Na cestu do Prahy jsme vyráželi lehce po poledni se zastávkou ve Strakonicích, kde jsem potřebovala ještě něco vyzvednout.
Každopádně to bylo opět moc fajn i tím, že čerti jsou prostě na Šumavě a nelezou nám domů. Díky všem, kteří se podíleli na tom úžasném víkendu.
Původně to ale vypadalo velmi zajímavě. Kupodivu se vyplnily předpovědi a opravdu sněžilo a sněžilo, jakoby už nemělo nikdy přestat. Praha byla v totálním kolapsu, takže Petr třeba přijel ve středu z práce po 4 hodinách postávání v kolonách. Ve čtvrtek tam radši ani nejel, to prostě nemělo cenu. Odpoledne jsme poslouchali rádio a nějaká holka tam volala, že v půl osmé vyjela z Barrandova a už se blíží k Černému mostu. Bylo půl třetí odpoledne.. Holt tu napadlo fakt hodně sněhu a navíc dopravu zablokovaly kamiony a to tak, že velmi. Sypače nevyjely prý proto, aby nezůstaly v koloně.. Co na to říct, že?
Jenže to je prostě klasika - za prvé je v Praze hodně hustá doprava a za druhé tu nějak sněžilo víc než jinde - Jaffi říkala, že u nich na horách je tak 10 cm sněhu. I proto jsme se odvážně v pátek pustili na cestu na Šumavu, doufajíc, že všude jinde bude situace lepší. Po cestě Prahou jsme si ukazovali různé památky a musím říct, že holčičky už mají fakt dost dobrý přehled, co co je. Jen teda Žofín si nepamatovaly a Adél to ještě nějak špatně slyšela, takže se pak ujišťovala - To se jmenuje Užofín??
Bylo docela legrační pozorovat i teploměry po cestě - v Praze bylo -8,5 C a postupně to šlo nahoru, takže někde ve Strakonicích, ač bylo už po setmění bylo "jen" -5 C. Prostě jsme jeli na jih :-).
Adélka si pěkně pochrupala a ve Vimperku jsme Andulce ukazovali osvícený zámek, načež se zezadu ozvalu - No jo, to je pěkný! Já na to - Jéé, kdo se nám to probudil? A Adél - Já jsem vůbec nespala! :-)
Kapánek jsme zakufrovali, což není nic neobvyklého, ale vlastně jsme si projeli končiny, kde jsme se pohybovali před rokem a půl. Kdyby bylo vidět, zamáváme Boubínu. Nedalo se sice jet nijak rychle, ale uhrabané silnice byly, takže to nebylo nic hrozného. Dojeli jsme jako třetí. Děti se neskutečně vítaly a hned lítaly po baráku sem a tam.
My jsme večer poseděli, popili a ráno u nás byla tichá domácnost. Ztratila jsem hlas. Anetka od Rendy se ptala, kde že jsem ho prý ztratila? Jo, milá holka, kdo ví.. A to jsem zpívala jen jednou Halelujáááá jako poděkování tetě Jaffi za dáreček k svátku :-D.
Skalymu zas nesedla klobáska, kterou zpráskal nad ránem a tak si blinknul a zůstal v posteli. Ostatní šli do místního Dřevařského centra, kde je jakási expozice a děti si tam mohou namalovat vlastního ptáčka. Adélka to odmítla rovnou, Andulka si vybrala sovu sněžnou. Jenže jak bylo málo místa, zůstala u stolečku s prťaty a ti malovali datla. Což se samozřejmě Andulce nelíbilo, když potřebovala na sněžnou sovu úplně jiné barvy! Takže tam ztropila scénku, vyšla uřvaná ven, kde jsme byly s Adélkou a že to dělat nebude a hotovo! No zlatíčko k pomilování. Ty její nafučenosti jí vydržely ještě nějakou chvíli, pak se konečně uvolila, že půjde bobovat. Bohužel ale nebyl nikde vhodný kopeček, všude to bylo dost prudké anebo svah končil v potoce, nehledě na to, že to nebylo uježděné, takže jsme se bořily do sněhu po kolena. Naštěstí kreativní děti domalovaly a vyhrnuly se ven a jelikož to tu ostatní znali z minula, přesunuli jsme se na jakousi lesní cestu, kterou jsme ujezdili a byla ideální na bobování.
Tady, pro změnu, chytla rapla Adéla. Nemohly se s Aňou dohodnout kdo pojede na bobech a začala se vztekat. To už bylo na mě moc, tak jsem jí popadla a řvoucí nesla zpátky na hotel, ať si s ní užije i tatínek. Ty scény fakt bytostně nesnáším a mám chuť pak ty děti vzít, někde zahodit a utéct. Takže jsem jí zahodila na pokoj (Aňa zůstala bobovat s ostatními) a utekla s tetou Jaffi do šumavských lesů ulovit dvě kešky. To byl balzám! Nádherné slunce, jiskřící sníh a TICHO! Alekorátže jak jsme krafaly a bylo fakt frišno, tak jsem přestala mluvit úplně.
Po výtečném Skalyho gulášku šly děti ještě jednou bobovat a já vystřídala Skalyho v posteli. A na pátou měl přijít Mikuláš s čertem a andělem. Malé děti se docela bály a plakaly, naše holčičky vypadaly pořád docela jakž takž. Jenže z ničeho nic je Mikuláš vyvolal jako první a bylo to tak rychlé, že jsme nestihli ani točit, ani fotit, do toho se do mě obě zavrtaly, takže neřekly ani básničku.. Mikuláš dětem ani nečetl hříchy a pochvaly z Knihy hříchů, ale pak si děti všimly, že to tam zapomněl. Tak jsem jim to přečetla já, byly pěkně zvědavé, co na ně ví! Sranda byla, že jsem to četla svým skřehotavým hláskem a ony byly ticho jak pěny,protože jinak by neslyšely :-).
Andulka zkonstatovala, že letos má jen jedno uhlí a Adélka mi věnovala bramboru, abych prý taky něco dostala..
Tentokrát jsme je zahnali do postele už kolem osmé, měli toho za ten den plné sněhule. Rodičovský večer probíhal v poklidu. Tím, jak jsem jen šeptala, tak se nikdo nepřekřikoval, aby bylo "slyšet" co říkám :-). Takhle tiché posezení jsme fakt ještě neměli :-).
V neděli šel Petr s holčičkama ještě do infocentra pro turistické známky a já balila. Bohužel jsem se nějak blbě ohnula a ruplo mi v zádech, takže jsem lehce lazaroidní. Na cestu do Prahy jsme vyráželi lehce po poledni se zastávkou ve Strakonicích, kde jsem potřebovala ještě něco vyzvednout.
Každopádně to bylo opět moc fajn i tím, že čerti jsou prostě na Šumavě a nelezou nám domů. Díky všem, kteří se podíleli na tom úžasném víkendu.
Žádné komentáře:
Okomentovat