Jsem firewalker!

Přechod přes žhavé uhlí jsem měla zafixovaný s tranzem či drogami, ale když se mi naskytla možnost to absolvovat, neváhala jsem ani minutu!

Už cesta tam byla velmi vtipná - to je tak, když si někdo splete Jíloviště a Jílové a ještě se plácá po ramenou, jak to dává bez navigace. V Davli jsem si uvědomila, že je něco špatně, že přes řeku jsem jezdit asi neměla... Naštěstí jsem měla časovou rezervu a tak jsem si neplánovaně prohlédla nádherné Brdy - stálo to za to!

Akce se konala v resortu Trnová a sešlo se nás asi 200. Nejprve jsme se ladili, tzn. že jsme společně bubnovali a hráli na trubky (stejně jako kdysi na Marku Džirasovi). Tohle je hodně dobré a ta energie je opravdu cítit až hmatatelně. Následovala vizualizace našeho strachu, kdy se máme naučit přetavit strach do energie. Cítila jsem se trochu nepatřičně, protože jsem zaslechla, jak u toho mnozí plakali a já jsem si tam pohrávala maximálně se strachem z telefonování (tím netvrdím, že nemám z ničeho strach, ale spíš bych řekla, že respekt a pokoru). Také jsme se měli vidět, co všechno z nás ten děsný strach udělá za pět, deset a dvacet pět let, když ho nebudeme řešit. Já se viděla neustále vysmátě :-D a jsem za to neskutečně vděčná!

Přesunuli jsme se ven a postavili hranici jako základ pro naší trasu přes žhavé uhlíky. Zároveň jsme do toho ohně vložili papír s našimi obavami a strachy a symbolicky to všechno shořelo. Venku jsme si i zkoušeli předávat energii pomocí dívání se do očí - to bylo hodně hustýýý! Šlo "jen" o to, dívat se levým okem do levého oka dvě a půl minuty a ptát se v duchu - Kdo jsi? Měla jsem za partnera muže a několikrát se mi před očima proměnil. Dokonce jednu chvíli vypadal, že se rozpláče, chvílemi to byly naopak pocity jak u dobrého sexu. Kdo ví, co se mu honilo hlavou, uff...

Následovalo další cvičení, s trubkami jsme měli vždycky ťuknout a pak jít proti pravé ruce horem, levé ruce horem a následně zas spodem a vždy mezi tím si ťuknout svými trubkami o sebe. A přitom se dívat do očí a nic neříkat.

V podstatě jde o to, přestat racionálně uvažovat, v tu ránu to člověk zkazil. Během času jsme dostávali pokyn, že se máme vyměnit a měli jsme vnímat energie různých lidí, s kterými jsme takto trénovali. Oheň hořel a my pokračovali v ladění zase uvnitř.

Čtyři stanoviště - přechod přes střepy, zvednutí 130 kg chlapa na dvou prstech, ohýbání ocelové tyče do železobetonu krkem a přeražení 2 cm dřevěné desky. První jsem absolvovala přechod přes střepy, připadalo mi to nejjednodušší :-) a také asi i bylo. Pak jsem šla zvedat chlapa ještě se třemi dalšími ženami - dvě ho držely pod koleny, dvě v podpaží a nad židli jsme ho zvedly o půl metru. To už jsem zkoušela, takže jsem věděla, že to prostě jde.

Třetí stanoviště spočívalo v tom, že jsme si našli partnera (já jsem měla ženu o trošku starší než já), daly jsme si do dolíčku na krku každá jeden konec té ocelové tyče, tu jsme si přidržovaly dvěma prsty a zase jsme se dívaly navzájem do očí. V jednu chvíli jsme proti sobě vyrazily a.... a nepovedlo se to. Druhý pokus už byl úspěšný a my jsme tu tyč ohly opravdu natolik, že jsme se přes ní mohly obejmout.

Nejvíc jsem se obávala přerážení dřevěné desky. Tam mi pořád strašilo to rácio, že to nejde. Pomůckou je, představit si něco, co chci aspoň 5 cm POD deskou a energie pak má šanci projít. Pokud si představím NA desce, energie se odrazí = nepřerazím. Já si šla pro diamanta (nejvyšší pozice v Euroně - teď jsem rubín, pak budu safír a následuje diamant). Obavy se mísily s přesvědčením, že to dám. Chvíli přede mnou to udělal jedenáctiletý kluk...

Stála jsem nad tou deskou a ladila se na diamanta a pak jsem do toho práskla a deska byla na dva kusy. Připadalo mi strašně dlouhé, než mi došlo, že jsem to opravdu dokázala! Skoro se mi chtělo brečet, jak to bylo silné a jen jsem pořád opakovala ty vole, ty vole, ty vole :-D. Ruka mi zůstala celá, jen to teda přece jen trochu bolelo. Netrefila jsem totiž prostředek, ale pěkně jsem si to zkomplikovala ranou bokem, takže jsem desku rozdělila na 1 třetinu a 2 třetiny.

Po tomhle zážitku už mi vůbec nepřidalo divné a těžké jít na přechod přes žhavé uhlí. Hranice dohořela, my jsme dostali za úkol sundat boty a pařit! Diskotéka na louce jak vyšitá. Neměli jsme s nikým mluvit, prostě si to jen užívat! A pak už byl konečně oheň otevřen a mohli jsme začít přecházet. Do toho nám neustále hrála tahle písnička, takže jsme vlastně ani nechodili, ale všichni si přes to ohniště přetančili. Škoda, že jsem to zvládla jen 2x :-). Nevím, jak je to možné, nechápu to a možná je to dobře :-). 500 - 600 C je přece jen dost, ale vlastně jsem na konci neměla ani špinavé nohy, protože jsem si je rovnou vyráchala v rose.

Mohli jsme si vzít pro štěstí uhlíky a tady se trošku dostala zas na povrch blondýna - uhlíky mě pálily do dlaní, takže jsem na ně foukala, abych je uhasila... ehm... :-D. Je zajímavé, že do nohou to nepálilo a do rukou jo.

Nejzásadnější myšlenkou ale bylo, že se máme za každý úspěch odměnit. V tomto případě šel vítězný pokřik z úst úplně sám, ale celkově je dobré na to nezapomínat. Vesmír má rád vděčnost a pokud si své úspěchy neprožijeme i po té stránce odměny, tak s tím začne šetřit.

Do Skalice jsem přijela kolem 23 hodiny naprosto v euforické náladě a neustále si prozpěvující mantru. To mi zůstalo po celý víkend, ale už jsem měla zákaz to zpívat nahlas :-D.

Přímo svoje fotky z akce nemám. Chtěla jsem se maximálně soustředit a ne to dělat pro objektiv. V tomto momentě bylo nejdůležitější to, že to dokážu a budu to mít navždy v sobě i bez fotek. Fotila jsem pak už jen výsledek :-). Zkoušela jsem si na mobil nahrát přechod přes uhlíky, ale byla fakt tma, takže to má smysl jen pro mě :-).

Oficiální stránky a video (teda ne přímo z naší akce, ale takhle to tedy probíhá) je zde.