Jsem vytočená, tak jdu Adélku hned zapsat do deníčku! Na všechno, co jí řeknu má odpověď - to mě nebavííí.. to nechci dělat, to nebudu dělat.. takže s ní musím opačně. Stejně jako dnes, kdy jsem jí řekla, že se má převléknout. Nakonec jsem to musela zaonačit, že mi to dělá jako, že říká, že se nechce oblíkat a přitom budu za chvíli překvapená, že oblečená už je.. A tak se zavřela do ložnice. Definitivně.. Prej má pěknou šatničku. Do té doby než zjistila, že tím klíčem zpátky už neotočí a je tam zamčená. Zkoušela jsem jí navigovat, aby s ním otočila, ale je fakt, že zrovna tenhle klíč je hodně blbý, takže to nejde zrovna lehce ani nám, dospělákům.
Zkoušela jsem vyšroubovat kování, ale to je k prdu. Nakonec zafungoval manžel na telefonu - teda asi až po 5. telefonátu to konečně slyšel a vzal. Poradil mi, že mám urvat přechodovou lištu a Adél mi klíč podá pode dveřmi. Jenže i tak to moc nešlo, takže jsem tam ještě musela vrazit šroubovák, abych ty dveře trochu nadzvihla. Povedlo se, dítě osvobozeno. Jsem zvědavá, jestli se z toho poučí. Jen teda ten náš byt dostal za poslední tři roky fakt zabrat - počmárané zdi i koberec, od včerejška máme krásné aplikace v obýváku, kdy Adélka zkoušela, jak moc budou vidět špinavé a namočené ruce na zdi.. ano.. jsou.. Strhnu ti to z věna, milá dcero!!!
BTW - původně jsem chtěla napsat, že bude něco pravdy na tom, že dítě po nemoci udělá vývojový skok. Nechtěla jsem to zakřiknout, ale po těch neštovicích se Adél v podstatě uklidnila a už nedělá ty své úžasné scénky hodné Oskara. Zabralo i varování, že když bude dupat nožičkama, bude se zmenšovat a nevyroste. Dokonce jsem to všude i hlásala, ať si všimnou, jak pěkně vyrostla, protože právě nedupala nožičkama. :-) Je vidět, že když to na ní zas jde, v hlavě jí problikne varování a rozmyslí si, jestli chce vyrůst anebo se zmenšit :-). Takže když to shrnu - mám doma zlaté dítko, v zásadě poslušné a spolupracující, jen najít ten správný způsob jak na ně. :-). Možná to trošku odporuje s tím, co jsem psala nahoře, ale to je prostě jedna ze situací, které přináší život a které se teď, s odstupem pěti minut, už můžu jen smát, protože se vlastně nic nestalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat