Prokopská pouť v Sázavě nás málokdy mine :-). Skaly byl sice na závodech, ale to prostě nemůžu holčičkám udělat, aby nejely :-). Andulka stále vzpomíná na to, jak jednou přišla bouřka (v podstatě jako každý rok) a vítr byl tak silný, že létaly stánky.
Mamka přijela do Skalice, aby jela s námi na pouť. Ještě než jsme došly ke kolotočům, zažila jsem si adreanlinu na tři kolotoče. Potřebovala jsem někde zaparkovat a v boční ulici to vypadalo, že jedno místečko by se našlo. Bylo to ale u zdi, tak jsem vysadila mamku s holkama a že tam nacouvám, jenže ouha, nestačilo to. Tak jsem na ně houkla, že zaparkuju jinde a že se potkáme u kolotočů, ať tam zatím dojdou.
Vyjíždím na hlavní, přede mnou frajer a že bude odbočovat doprava. Stála jsem za ním, čekala až odjede, on popojel a najednou si to rozmyslel, zařadil zpátečku a na plnej plyn se vracel. Byly to pikosekundy, ale mně to připadalo jak ve špatným filmu - řítil se na mě na tu zpátečku, evidentně vůbec netušil, že já tam stojím a mně v hlavě stihlo prolítnout - to bude řacha, zničí mi auto, kdo to zaplatí a hlavně - jak budu jezdit a jak se odsud dostaneme a ještěže ty holky vystoupily. V tu chvíli mi konečně zapnul mozek na nouzový režim a zatroubila jsem. Ten magor dupnul na brzdu asi tak 2 cm od mého předku a ještě se díval, co tam jako dělám a proč na něj troubím... zařadil a zmizel. Já se klepala jak drahej pes z množírny a pak jsem tedy odjela taky zaparkovat na nějaké bezpečnější místo.
Mamka to sledovala z povzdálí s holčikama a říkala, že na něj začala křičet - to on ale neslyšel - taky z toho byla hotová. Já vylezla z auta a nohy jsem měla jak z gumy. A nedodala mi pirátská loď, na kterou mě holčičky vytáhly :-D. To jsem fakt měla pocit, že vrhnu mladý proti srsti, takže jsem s díky odmítala Andulčiny návrhy na další šílenosti i přes argument - ale loni jsi tam se mnou byla... ano, a právě proto tam nechci letos :-D.
Jsem ráda, že se Andulína ode mě učí i to, že když někam chci jít, nepotřebuju mít za zadkem někoho dalšího - buď jde nebo ne. Takže chtěla jít na malou horskou dráhu? Chtěla. Chtěla s ní jít maminka? Nechtěla. Tak šla sama a užila si to! Kdybych jí do života nepředala nic jiného, tak už i tohle má obrovskou cenu a jsem na to hrdá! :-)
Do domu hrůzy šly i Novačky - Adélka jela první s mamkou, pak Hanka s Natálkou a nakonec jela Andulína s Týnkou. Týnka z toho měla největší trauma a nejvíc se bála. Mrňavky se chechtaly a my, dospělačky, jsme měly pocit, že absolutně největší hrůza je vstupné do této atrakce. To je opravdu děsivé.
Průběžně jsme se s Novákovejma rozcházeli a zase scházeli, samozřejmě musely holčičky i do zorbu a pak začalo trošku poprchávat a když jsme se dívaly mezi stánky a hledaly něco dobrého, spustila se tradiční prokopská bouře a slejvák jak blázen :-). Stánky teda nelítaly, ale i tak jsem si říkala, že jsou stateční ti, co neslezli z některých atrakcí (včetně provozovatelů). My se nacpaly do jednoho stánku s občerstvením - chtěly jsme se stejně najíst, ale nejdřív museli přidat plachty a zachránit zásoby. On teda i ten pohled na stékající vodu do zásuvky byl poměrně adrenalinový i bez příplatku. Ale bylo vedro a ač jsme promokly docela dost, bylo to vlastně příjemné :-). Než jsme došly k autu, byly jsme zas suché.
Žádné komentáře:
Okomentovat