Kdysi jsme s dalšíma kačerkama hrály noční wherigo - aneb hledání kešky pomocí virtuální hry, ale v realitě. Objevila jsem, že jedno takové dobrodrůžo je i v Sázavě a že můžeme pomoct mnichům stavět klášter.
Kupodivu se nechal přemluvit i Skaly a navečer jsme se vypravili na lov. Je potřeba vždy najít příslušnou zónu a na přístroji se začne odvíjet příběh a následuje nějaký úkol - např. doběhnout k mostu za 100 vteřin, jinak nám odjede Oldřich a nedostaneme denáry potřebné na stavbu :-). Naštěstí na to máme v týmu specialistku, takže vyfásla GPS a vyběhla. Stihla to parádně :-).
Pak jsme byli u Prokopa, ten zas potřeboval stránku z knihy, kterou mu vytrhl čert, od stařenky jsme dostali džbán vody proměňující se ve víno pro Oldřicha a konečně už jsme mohli předat Prokopovi i denáry na stavbu a za odměnu jsme si šli vyzvednout poklad. Vedlo nás to cestou, kde jsme nikdy ještě nebyli a poklad byl opravdu majestátní :-). Tak velkou krabici jsme ještě nenašli. Logbook byl moc hezky zpracovaný, zbytek keše tradičně slabý. Ach jo.
Ještě se nám nechtělo zpátky, tak jsme celému příběhu chtěli nasadit korunu návštěvou Prokopovy studánky a Čertovy brázdy. Zavzpomínala jsem na lov kešky v těhle končinách - s Adél v krosně :-). Cesta vedla lesem, takže po tom pařáku úplný balzám a to ticho!! :-)
Petr tam byl úplně poprvé. V kouzelné studánce si tedy holčičky vyráchaly ty svoje bebíčka a přes Votočnici, aneb louku, kde se Prokop s čertem otáčel, když orali, jsme se vypravili směrem k lávce, kde měla být ještě jedna keška. A byla - na stromě :-). Potkali jsme se tam ještě s dalšíma kačerama, takže jsme se maličko svezli - holčina vyšplhala na strom a podala jí, ale aby to bylo regulérní, vyšplhala tam i Andulka - jen by nedosáhla.
Přes lávku, kolem Ostrova jsme se vrátili k autu a po ručním měření v mapách to bylo příjemných podvečerních 6,5 km.
No a protože měly holčičky slíbený ještě pochod ze Skalice do Sázavy přes Pyskočely, vyrazili jsme v neděli kolem poledního znovu na Sázavu. Já tudy ještě nikdy nešla, Petr prý jen kus. Ono se dá jít i po silnici, to je po rovině, ale není to zrovna bezpečné a navíc tudy jezdíváme autem. Takhle přes kopec to má jinou atmošku. A hlavně - ze silnice vídáme kříž na vrcholku skály a Andulka neustále řešila, jak bychom se tam asi mohli dostat. A ejhle, i tohle přání jsme jí mohli splnit.
Musím říct, že ta vyhlídka je odtud naprosto úchvatná. Připadali jsme si jak bohové na Olympu shlížeje dolů do kraje, zejména na vodáky, kteří se snažili sjet Sázavu na té troše vody, co ještě zbyla. A než jsme se nadáli, byli jsme v Sázavě. Zas jsme viděli klášter z jiného úhlu a prošli takovým místním Beverly Hills - neuvěřitelné baráky tu mají!
Původně jsme chtěli jet zpátky vlakem, ale ten jel až skoro za hoďku, to jsme si říkali, že to budeme zpátky i pěšky. Posilnili jsme se zmrzkou U Myšáka a vyrazili po druhém břehu Sázavy domů. Prvotní krpál byl teda výživný, ale pak už jsme šli vlastně po hřebeni a trošku nás překvapilo, že jsme vylezli v Dojetřicích, kudy jezdíváme na Benešov. Ale aplikace v mobilu ukázala, že je to OK, že to podél vody nejde, tak jsme tedy šli. No zašli jsme si pěkně, ne že ne, ale zas bychom se do těhle míst asi nepodívali, tak to ani nevadilo.
Celkem to bylo po ručním přeměření asi 15 km a ty naše cácorky šlapaly jak hodinky a pak ještě lítaly po zahradě, že toho neměly dost :-). Já teda docela jo :-), hlavně z toho vedra.
Večer jsme se přesunuly do Prahy, od zítra je čeká příměsťák. A Andulka byla spokojená s oslavou svátku :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat