 |
| Venušina jeskyně |
Lehce po desáté jsme se všichni sešli u lanovky (včetně Trolliků), abychom se
rozhodli, že na neděli je mnohem lepší předpověď J.
Takže jsme opět lanovkou nejeli a už jsme si dělali srandu, že jsme ušetřili
dalších 30 éček.
Vyrazili jsme na Linderhof. Byla jsem tam kdysi, v létě
1989. Pamatovala jsem si, že jsem byla totálně oslněná výzdobou, která hraničila
až s kýčem, všechno bylo zlaté a přezdobené. Pak jsem si ještě pamatovala,
že Ludvík II. Bavorský viděl z postele na schody, po kterých tekla voda,
to bylo asi tak všechno.
Abychom se trochu prošli, zaparkovali jsme u odbočky na
cyklostezku – k zámku to bylo 2 km lesem. Než jsme z auta vyndali nezbytnou bagáž,
přišla k nám z druhé části parkoviště paní, jestli by jim kluci
nepomohli naložit kámen do auta. Skalyho jsem fakt nepustila, ale Jirka
s Jirkou se uvolili. Pán vytáhl obrovský šutr z koryta, ale zvednout
ho do auta už nebyl schopný. Prý to měli na zahrádku :-D.
A konečně jsme se tedy mohli vydat k zámku. Příjemná
vycházka. U pokladen šla pak Trolli zjistit, jak je to se vstupným a nakonec
bylo poměrně hodně výhodné – 17 éček na rodinu plus nám zajistili českou
prohlídku, protože nás bylo vlastně 16 kousků. K nám se přifařil ještě
jeden český pár.
Průvodkyni jsme neměli českou, nicméně mají nahraná základní
data a to v každé místnosti pouští.
Jen je fakt, že to je prostě suchý výklad a člověk se nedozví nic moc
navíc o Ludvíkově zajímavém životě, ale
pro děti značka ideál. I tentokrát jsem byla okouzlena a na dětech bylo vidět,
že jim výzdoba vzala taky dech J.
Poslouchaly pozorně, všechno si prohlížely a málokdy zapomněly zavřít
pusu, jak jim padaly bradičky
z toho všeho zlata. Speciálně po všechny naše princezny to byl
neuvěřitelný zážitek, takže pak měly pořád v hlavách papírové kapesníky
jako závoje. Dokonce chtěly jít na večeři s kusem toaleťáku ve vlasech –
jakože dlouhý závoj.. Musela být použita
veškerá diplomacie, aby šly normálně :-D.
U fontány jsme se rodinně všichni vyfotili a přesunuli jsme
se na prohlídku jeskyně, kterou si Ludvík nechal uměle vybudovat, aby si zde
mohl vychutnávat opery Richarda Wágnera. Opět zajímavé místo aneb kýč jak bič J. Odpoledne jsme strávili v zámeckém parku
prohlídkou Maorského pavilonu a chaty z Valkýry. Pak následovala zmrzka a přesun
k autům.
Celou dobu si právě holky hrály na princezny a
z Rendovic Ještěrky si udělaly
pejska. No a protože jsme šli roztahaní do docela velké vzdálenosti, posílala
si Aňa s Viktorkou Nikolku (Ještěrku) se vzkazem, že se pozdravují. Ta, chudák malá,
běhala mezi nimi jak trotl, aby vzkazy vyřizovala a zrovna tam byl navíc celkem
kopec. Takže po třetím vzkazu přiběhla k Pavlovi s tím, že už nechce
být mluvící pejsek :-D. Pavel moc nechápal proč, nám to došlo okamžitě.
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u Plansee, abychom se
pokochali tou nádhernou vodou. Tam teda bylo celkem frišno, ale děti se
proběhaly, našli jsme i kešku a suchým korytem řeky jsme se vrátili
k zaparkovaným autům. To byl celkem zážitek a musí být fakt hukot, když je
to koryto plné. Trošku nás překvapilo, že za pobyt na pláži se platí 2 éčka, nicméně na koupání to nebylo, i když pár odvážlivců se našlo (ne v našich řadách). Mně stačilo, že tam, i přes zákaz, pobíhal nějakej čokl, a protože mu holčičky začaly házet klacky a on pro ně s radostí běhal, tak když jsem si šla sáhnout na vodu a přidřepla na břehu, nadšeně si do mých zad utřel celou mokrou tlamu, jakože abych mu hodila taky kládu. No fakt jsem byla nadšená, protože mi bylo celkem chladno. Ještěže jsem tam nespadla, i když by to asi byla velmi komická situace :-D.
K večeři jsme měli italský bufet, tak se přidali i
Trollíci. Děti si ještě pohrály a mně pořád nešlo do hlavy, jak je to daleko
k lanovce, když na ní koukám každé ráno a večer od stolu. Autem jsme to ale jezdili kolem 15 minut. A protože už jsem měla deficit pohybu,
zeptala jsem se Trolli, jestli nechce jít se mnou. Chtěla a nakonec šel i
Pavel, Skaly a Jirka a Kikuška s Rendou si nechaly děti na hotelu.
K lanovce jsme se nakonec dostali pěšky za 6 minut, což
nás ohromně pobavilo, takže jsme si dali ještě takovou mírnou procházku po
„panoramatické cestě“. Panorama byla vidět jen minimálně, zas tam vadily stromy
J. Ale zhruba hoďku jsme
se pěkně prošli konečně pořádným tempem, i když vzalo za své předsevzetí, že tentokrát
půjdou děti spát v osm J.
No nešly. Jenže s Trollíkovejma se zas tak často nevidíme, tak proč to
hrotit.
Žádné komentáře:
Okomentovat