Osmdesátá!

Začátek listopadu byl velmi hektický - měla jsem setkání Smart Community, nějaké schůzky a prezentace a do toho klasický frkot. Naštěstí mi holčičky vyzvedla v pondělí mamka a pak ve středu s nimi byla, když jsem měla schůzku na Andělu. Ony si to stejně s babičkou užívají parádně! :-)

Ale všechno směřovalo k vrcholu sezóny - 80. Velké Kunratické! Můj stanovený cíl byl na dosah, těch 10 a půl měsíce od památné silvestrovské noci uběhlo jako voda. Ve čtvrtek jsem se, samozřejmě, vzbudila s kašlem a únavou. Sobotu jsem tedy prorelaxovala, protože v neděli v 11:19:30 jsem prostě nutně musela stát na startu! Úplně neskutečně jsem se těšila, objednala jsem si i zlepšení zdravotního stavu a příjemné počasí. Co ale člověk může chtít v půlce listopadu, že?

Probudilo nás sluníčko a kašel byl taky na ústupu. Nabalili jsme náhradní oblečení, svačiny, čaj, deku, no prostě dvě IKEA tašky krámů, protože letos běžela poprvé i Adélka. Cecelkovi byli na místě dřív - Ondra totiž startoval celkem brzo a tak Adélku přihlašoval Martin. Až ve výsledkové listině jsme zjistili, že běžela za SK Chýše :-D. 

Na místě byly stovky aut, zaparkovat bylo opravdu nesnadné, ale zadařilo se. Já jsem ještě objevila kompresní běžecké podkolenky a návleky, tak jsem si to zkoušela a jak jsem měla zmrzlé prsty, povedlo se mi ho ukopnout. Paráda. Bolelo to jak sfiňa. Říkala jsem si, jestli vůbec budu moct běhat, ale adrenalin bolest rychle zahojil :-). Následně jsem mohla frajeřit, že mám krásný trvalý černý lak na palci.. 

Potkali jsme se s Cecelkovejma a já si slavnostně vyzvedla své číslo 835 a čip na nohu. Vyhlížela jsem i šéfredaktora Petra Casanovu z FirstClassu, který mě měl přijít podpořit, když nakonec kvůli očkování běžet nemohl. A opravdu dorazil! Udělal mi obrovskou radost, že své slovo dodržel. Tomu říkám nadstandardní péče o své čtenáře :-). Ale i tak bych ten jeho časopis četla dál, moc se mi líbí!

Kdo by se nesmál s Casanovou po boku.. :-)

Pak už byl čas se jít rozcvičit a rozběhat, přece jen nebylo úplně nejtepleji. Skaly šel s mamkou a Adélkou na její dětský start - bohužel běžela zrovna v době, kdy jsem startovala já. Andulka se tedy ujala role fotodokumentaristky. Snažila se parádně, jen tedy budeme muset ještě trošku vypilovat techniku. Ale fotit v lese běžce není zrovna jednoduché.

To jsou ti mí hecíři!

Ale vyfotila nás parádně s klukama před startem, já pořád vysmátá a neskutečně natěšená. Hlavní iniciátor Petr mi dával technické rady, jak to zvládnout a nechcípnout a neustále opakoval - "...hlavně buď v pohodě! Petře, já jsem v pohodě.. Nenervuj se! .. Já se ale nenervuju.. Ne, fakt buď v pohodě a užij si to!.. Ale kvůli tomu tady jsem. Opravdu jsem v klidu, těším se a fakt si to užiju a fakt se nenervuju!"
Fakt mě to pobavilo :-).

A tři, dva, jedna .. píííp.. a už jsem viděla jen Martinova záda :-D. Hned za startem byla neskutečně zabahněná cesta, takže první zkouška, jak se v tom nevyválet a neztratit botu a po pár metrech následoval potok. To mě rozesmálo ještě víc - tím spíš, že jsem viděla, jak mi tam fandí Cecel s dětma a Andulka fotí. Následuje první kopeček - začínají mě předbíhat ti, co startovali za mnou, spořádaně uhýbám a culím se na prvního fotografa.  Petr říkal - nepřepálit start - fakt jsem ho nepřepálila :-D.

Právě jsem překonala první potok :-D

Následuje sešup dolů a opět přes potok - tady došlo trochu ke zradě, potoky jsou vlastně dva za sebou. Jeden takový bahňáček a ten druhý už normální, s vodou asi po kolena - tentokrát to není na jeden mezikrok, ale fakt tak na dva na tři - dostávám záchvat smíchu - přijde mi fakt neskutečné, že ve dvaačtyřiceti běžím !!!!, navíc v listopadu a vrhám se dobrovolně do potoka, ačkoliv bych jinak hulákala na děti, jen by se k vodě přiblížily! Čumily to ohromně pobaví, takže mě povzbuzují o to víc, abych se vrhla "do vln". Kapánek to klouže při výlezu, ale nepadám a dostávám další záchvat smíchu. Abych viděla, co mě čeká, musím hodně zaklonit hlavu - ano, je tu pověstný Hrádek a.. a lano :-D. 

Hrádek

Petr říkal - tahej to rukama, šetři nohy! No jo, ale zapomněl jaxi na to, že mám ty ruce faaakt slabé a i když jsem v poslední době poskočila z jednoho kliku až na 18 a v prkně vydržím minutu bez pádu do koberce na ústa, stále to jaksi nestačí. Asi nejhorší ale bylo, když se přiřítila další skupina ohařů a každý rval to lano podle sebe. Vycukaná jsem byla jak z tramvaje, takže jsem se rozhodla zachovat ve stylu fairplay a vlezla za lano, aby mohli makat rychleji (že jsem při tom aspoň popadla dech asi psát ani nemusím :-D). Ještě jsem byla tak fikaná, že jsem uhla až za fotografem :-). Ohaři se prohnali, já našla dech a mohla jsem se plazit směle nahoru dál. 

Kousek rovinky, zas spousta fanoušků a ano, ti, co znají základy geografie, jistě už pochopili, že stejný krpál nás čekal dolů. To bylo teda hodně o ústa a lituju ty, co šli mezi posledními, kdy začalo pršet - muselo to příšerně klouzat. A jako bonus - opět potok :-) Tentokrát už poslední a stejně mi už tak čvachtalo, že to bylo jedno.

Následuje běh po rovince kolem lesní minizoo, takže jsem stihla obdivovat jakéhosi jelena a zvolna si vyklusávám dál a je tu třetí kopec a opět lana. A pozor, tady nastává historický okamžik celého závodu! Poprvé jsem předběhla já někoho! A byl to mladý kluk a fakt mě pak už nedohonil - to sice moc nechápu, ale potěšilo to :-). Já jsem zas určitě potěšila ty mraky závodníků, co startovali až po mně :-D.

Vyšplhat nahoru, zas najít plíce a svým tempíčkem jsem pokračovala téměř po rovince. Diváci krásně povzbuzovali, chválili mě, že se usmívám - no aby ne! Je to tam fakt krásné - podzimní les, ještě občas problesklo sluníčko a k tomu dělám naprosto neuvěřitelnou věc - běžím :-D. Tady se měří i mezičas - bohužel není vidět, kolik to je. Neměla jsem ani hodinky, takže mě nic nestresovalo. 

V těhle místech mě předbíhal jeden z mnohých, ale tenhle mě ještě povzbudil a stihnul si se mnou plácnout. To bylo moc pěkné! A už jsem zas u Hrádku a prý je cíl na dosah. Užžž??? Jsem skoro zklamaná!  Já si celou dobu šetřím síly a prý je to jen kousek. Takže seběhnout opět dolů (není to magořina - běhat nahoru a dolů??? ) a tady už to bylo opět kapánek o ústa - hodně úzká cesta a jak mě předbíhali (kruci, není to nějaké moc časté slovo??? ) rychlíci, sice jsem uhýbala, ale bála jsem se, aby někomu nepodjela noha a nesrazil nás dolů oba z toho krpálu. Ale dopadlo to dobře, cílovou rovinku jsem si z radosti zasprintila s hubou od ucha k uchu :-). Cílem jsem vítězně proskočila, endorfiny stříkaly všude okolo a byla jsem nadšená, nadšená, nadšená! Prostě jsem

Joooo!!!! (Cíl)

to dala!!!!!

Ten pocit, když člověk udělá něco takového, to je fakt k nezaplacení a jsem moc ráda, že jsem se nechala vyhecovat. Andulka se snažila fotit, pak mi udělala ještě cílovou fotečku, kde jsem jak sestra Vinetoua, ale to nadšení tam prostě je!

Ladím do barvy trička..

Jaký jsem měla čas - to jsem se jaksi v té euforii nestihla podívat :-). Potkala jsem pak Petra v cíli (ten už tam byl notnou chvíli :-)) a prý by tipnul, že pod 30 minut. To mě rozesmálo a připadalo mi to nemožné - spíš jsem čekala nějakých 35 - 37 minut, ale holt jsem si musela počkat. Teď rychle přesun za Adélkou a najít Andulčiného trenéra, aby se připravila na její běh.

Adélka měla svůj závod už za sebou, to načasování mě mrzí, ale co se dá dělat. Říkal Skaly, že vypálila děsně rychle a pak jí zaskočilo, že nemůže dýchat, takže do cíle došla. Byl to její první závod a je super, že to nevzdala a do cíle aspoň došla! Nakonec byla 171. :-) Někteří rodiče tam prý na ty malé děti hrozně řvali, ať makají - Skaly prý měl sto chuť dát jim do huby. :-( O tom to přece vůbec není!

Adélka čeká na start

Vypálila.. přepálila....

... a do cíle došla :-)

Historický okamžik
mám na hlavě i čepici!

Než se Andulína rozcvičila, já jsem se komplet převlékla a prolévala se čajem. Během asi půl hodiny se mi spustila neskutečná rýma - prostě šlo ven všechno, co jsem tam před závodem držela silou vůle a Vesmíru :-).

Pak už šla Aňa na start a začalo mírně pršet. My jsme s Adélkou fandily kousek od startu s tím, že ještě přeběhneme, v cíli už čekal Skaly s mamkou. Tak přeběhnout jsme stihly, ale do cíle jsme neměly šanci se tak rychle dostat :-). Andulína byla nakonec 37., takže naprosto úžasný výsledek. A nejúžasnější bylo, že už nedobíhala s pláčem a promodralá, protože už začíná myslet na dech. Za to jsem atletice opravdu vděčná!

Andulka je prostě rychlík.. 

Závodnice v cíli

Ještě jsme si koupily za odměnu trička (teda já ho měla objednané už předem) a za vytrvalého deště a vytrvalého proudu z mého nosu jsme se přesunuli k autu a jeli k mamce na čaj, kafe a čokoládu :-). Tam už jsem lovila výsledky a byla jsem úplně v šoku, když jsem zjistila, že Petr měl pravdu a já to fakt uběhla pod 30 minut - dokonce za 27:50! Krásné 218. místo z 239 žen, které se přes Hrádek odvážily. :-) Chlapů bylo 2.062.  Prostě mazec! A hlavně vím, jaké jsem měla rezervy, jen jsem se prostě důsledně držela hesla - hlavně to nepřepal! :-D Takže na příště víc zamakám na rukách a i na té fyzičce, ale v tuto chvíli mám splněný plán, který jsem si dala do Zdi cílů ve FirstClassu a je čas na nové cíle a nové plány :-).

Moc mě pak potěšil článek od Petra Casanovy.

Na tahle trička jsme patřičně hrdé!