Skaly by zas uvítal pobyt v lázních, tak jsem pátrala, kdy bychom mohli vyrazit a vyšly mi jarní prázdniny. Jenže pak se to nějak zvrtlo, přece jen to není nejlevnější záležitost a ve většině lázní to je pro děti víc než nuda, protože na procedury stejně nesmí. Znamenalo by to je buď někde udat anebo se střídat tak, aby se jeden proceduroval a druhý babysittoval. To se nám moc nezamlouvalo.
Úplně náhodou jsem tu myšlenku nadhodila na dubňáčcích a Renda se toho chytla s tím, že by taky spíš jeli někam takhle, protože Pavel měl problémy s kotníkem a na horách stejně není sníh. A jak jsme tak brainstormovaly, vyšla nám Budapešť :-).
Našla jsem na booking.com apartmány přímo v centru města za super cenu a v neděli, 23.2. jsme vyrazili. Sraz byl u Kauflandu, ale tam přijeli Rendovic pozdě, protože Nikolka si zapomněla svého plyšáčka a museli se vracet zpátky :-).
Předali jsme si vysílačky pro snadnější komunikaci a mohli jsme vyrazit. Navzájem jsme se ztratili hned na první křižovatce :-D. Pavel stál v odbočovacím pruhu a pak se najednou rozhodl, že pojede rovně po Spojce a my už jsme holt přejet nestihli, takže magistrála to jistila. Nakonec byli u Průhonic asi o 2 minuty dřív.
Po cestě jsme měli pár zastávek, ale na ubytování to vlastně bylo pořád rovně, za Brnem trochu doleva a v Budapešti přes most a opět doleva :-). Tak to vypadalo na mapě, skutečnost byla trochu jiná. Ulice, kterou jsme měli přijet, byla totiž uzavřená a GPS tvrdila, že už jsme na místě. Následovalo tedy motání se v jednosměrkách.
Další zádrhel nastal, když jsme konečně přijeli na správné místo a tam závora na parkoviště. Pokyn zněl - až budete u závory, zavolejte nám. Tak jsme volali, ale absolutně jsme se nemohli domluvit, co teda máme dělat. Vyrazily jsme tedy s Rendou do office, kluci mezitím blokovali úzkou ulici našimi auty. Naštěstí to tam nějak vypytlíkovali a nepřekáželi celou dobu.
V kanceláři, která, mimochodem byla asi 200 metrů od závory, jsme se dozvěděli, že jsme měli vjet dovnitř a přinést tu parkovací kartu. A proč prý nám to neřekl kolega - jenže ten měl zřejmě delší dobu pauzičku a prostě tam nebyl. Ale konečně jsme zaparkovali, vyndali celý ten cirkus a šli zas zpátky na recepci. Postupně jsme se poskládali do výtahu, povyjížděli do prvního patra, abychom se dozvěděli, že náš apartmán je kousek od parkovacího domu :-D.
Takže jsme zas šli zpátky a lidi, co tam na dvorcích seděli v restauracích, měli ohromnou zábavu z naší bludné karavany :-). Dostali jsme apartmány naproti sobě, paráda. Andulka odemkla ten náš a ještě na chodbě jsme si říkali, že je to divné, že všude je to striktně nekuřácké a na té chodbě je strašný smrad z cigaret.
Cpali jsme se dovnitř se všemi těmi zavazadly, ale Aňa se zasekla, že tam má někdo boty a bundu a počítač.. a že je to nějaké malé :-D. Normálně nám dal klíče od obsazeného apartmánu :-).
Opět tedy na recepci, chlapec tvrdil, že to není možné, že tam někdo už je, pak se podíval do papírů a ejhle, fakt že jo :-D. Když jsme se tedy konečně doplahočili do toho správného místa, zas nám chybělo povlečení na postele holek. Naštěstí Renda už zjistila, že je schované v gauči, uff.. jít znovu na recepci, no nevím,nevím :-D.
Malér nastal ve chvíli, kdy jsme zjistili, že doma zůstal nejdůležitější batoh. Nejenže tam byl počítač - to čert vem, ale byly tam hlavně moje prášky na štítnou žlázu a propriety na Adélčin zahnisaný prst. Řešili jsme tedy s pojišťovnou, jestli jsou schopni nám zajistit dovoz jiných prášků, ale holt to není akutní stav, takže smolík. Všechny přepravní společnosti by to přivezly cca ve čtvrtek - v pátek jsme se vraceli, takže jsme to riskli s tím, že kdyby se něco dělo, odfrčíme na české území.
Ještě nikdy jsem bez prášků takhle dlouho nebyla a vzhledem k tomu, že tu štítnou žlázu nemám, není to až taková sranda. Ale protože píšu dodatečně tenhle blog, je vidno, že jsem v pořádku přežila :-).
Po vyřešení, respektive nevyřešení problému jsme vyrazili aspoň na obhlídku okolí a večer jsme poseděli u nás v apartmánu, jako pak i každý následující den.
Žádné komentáře:
Okomentovat