V 10 nám měli přivézt auto – je to bílá Toyota a fakt všechno klaplo dle domluvy. Je kapánek obouchaná, tak nás pobavilo, když pán na smlouvě prostě auto celé zakroužkoval a že to nemáme řešit J
Skaly si dnes splnil sen – chtěl do hor. Vyrazili jsme tedy na místní nejvyšší body – autem na Pico Do Areeiro – 1.810 metrů nad mořem. Ono se dá dojet až skoro na vrchol a pak je možné „hřebenovkou“ přejít na nejvyšší horu Madeiry – Pico das Torres, která má 1.862 m. n.m. Podle mapy to vypadalo na pěknou procházku a dle průvodce se jde pohodlně po hřebenu a pak už stačí vyjít jen několik schodů. Pochybuji, že autoři knihy na místě byli.
Ukazatel sice ukázal jen 7 km, ale 3,5 hodiny jedna cesta. Pochopili jsme vzápětí. Převýšení na těch 7 km je 300 metrů a je to fakt maso! Sledovali jsme dalekohledem cestu některých odvážlivců a vyhodnotili jsme situaci, že na to už není čas ani kondice a oblezli jsme aspoň okolí. Kdyby se člověk nemusel vracet stejnou cestou zpět, tak by to asi šlo, ale tohle opravdu není výlet na Okoř.
Nicméně i nejbližší okolí stačilo J. Výhledy byly ale naprosto úchvatné a všude jsou chodníčky a schody. Nechápu, kdo to tam dělá, ale klobouk dolů. Co ještě musím vyzdvihnout – autem se dá dojet pod vrchol, neplatí se žádné parkovné a i záchody jsou zdarma. Fakt něco neskutečného.
Z hor jsme se chtěli přesunout do Santany, kde jsou bílo-modré domečky s doškovou střechou. Nacházejí se jen tady a jsou takovým symbolem Madeiry. Jeden takový domeček je i v botanické zahradě.
Trošku jsme špatně odbočili a už jsme to svištěli kapánek jinam. Ale ono to, ve finále, bylo lepší, protože jsme potřebovali natankovat – přece jen má to auto dost velkou spotřebu, když se většinu cesty musí jet na jedničku, maximálně na dvojku. Schválně jsme se pak vyhli dálnici a jeli po staré cestě – klikatě nahoru a dolů přes hory a údolí. Neustále jsme žasli nad téměř leteckými výhledy.
Na jedné vyhlídce jsme zastavili kvůli fotkám a zídka byla plná ještěrek.
To bylo něco pro naše holčičky. Adélka samozřejmě neodolala a strkala k nim prsty, až jí ještěrka rafla. Adélka se spíš lekla, než že by to bolelo a pak tam strkala prsty pořád..
Zkusili jsme jim dát housku a ještěrky se mohly přetrhnout, která urve ten kousek. Rvaly se o to jak psi a Adélce doslova „zobaly“ z ruky J.
V Santaně jsme hledali ty typické domečky, no nenašli jsme je J. Respektive nějaké jo, ale měla jsem za to, že jsou někde pohromadě. Nicméně jsme viděli nějakou ceduli, že je poblíž jakýsi vyhlídkový bod s nadmořskou výškou asi 970 a tak jsme tam odbočili.
Opět jsme šplhali neskutečně příkře nahoru na horu po úzké silničce a na konci byl park, odkud se dalo jít několika levádami a konečně i ten malovaný domeček. Les tu vypadal jako začarovaný.
Mimo jiné je tu v potoce ohrada pro husy a Adélka to okomentovala – hm, ty by byly dobré na divoko.. J
Jednu trasu levády jsme vypustili – to bylo na dlouho, ale druhá byla jen 2 km, navíc psali, že je velmi lehká. A opravdu byla. Převýšení 20 metrů, chodníček široký na auto, prostě krásná procházka trochu jiným lesem než jsme zvyklí.
Doma jsem pak vyčetla v průvodci, že zrovna ta leváda, co jsme jí zavrhli, vede tunelama a místy je hodně úzká s velkým srázem a že se nedoporučuje za deště. Uff.. to byla dobrá intuice! Drobně totiž poprchávalo a představa, jak balancujeme někde nad propastí..
Místo jehličnanů je tu hodně tújí a spousta stromů je napadená takovým zvláštním mechem a přesto ty stromy přežívají a mají pupence.
Po procházce jsme sjeli zpátky dolů do civilizace a tentokrát už po dálnici jsme jeli směr Funchal. Fascinující je, že dálnice vede nespočetnými tunely. Když si člověk vzpomene na pražský tunel Blanka – jak dlouho to trvá a kolik to stálo peněz… asi na Madeiře nemusí živit tolik zbytečných úředníků, kteří si potřebují namastit kapsy…
Fotky zde
Fotky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat