Madeira, pátek 18.4.2014

Po snídani chtěly holčičky ještě aspoň na chvíli do bazénu – přece jen je to dopoledne lepší, protože je tam minimum lidí. Následně jsme vyrazili na okružní jízdu po ostrově s hlavním cílem v Sao Vicente, kde je možnost navštívit sopku v Grutas e Centro do Vulcanisimo.

Nejprve jsme se ještě zastavili ale na letišti, respektive u letiště, omrknout vzlétající letadlo. Letiště nás naprosto fascinuje - krátká dráha na betonových pilířích, pod ní marina, hřiště a U-rampy.  

Přes východní pobřeží po dálnici se spoustou tunelů směr Santana a dál po severním pobřeží. Šplhali jsme po neskutečných silničkách nahoru a dolů, převýšení téměř letecké a neustále jsme žasli a zastavovali na vyhlídkách.

V Sao Vicente je naštěstí sopka dobře značená a akorát jsme chytli prohlídku. V sopce jsme ještě nikdy nebyli, tak to bylo hodně zajímavé.

 Poté, co jsme prošli několika tunely, přesunuli jsme se na výstavu, kde je i model výbuchu a shlédli jsme film o tom, jak vůbec Madeira vznikla. Bylo to nesmírně zajímavé, naštěstí s anglickými titulky, takže jsem byla za překladatelku.

Madeira je vlastně celá sopečná a několikrát se to tu pěkně přemlelo. A i proto tu jsou černé pláže. Tedy pokud se o plážích vůbec dá mluvit J.

Kouzelným rychlovýtahem jsme se dostali až k jádru Země – to bylo moc pěkně udělané. Pomocí systému zrcadel to fakt vypadalo jako žhavé jádro. A pak ještě jednou do kina, tentokrát do 3D a opět film o sopečných výbuších.

Nějak se nám tu ale nepovedlo najít nic k jídlu, takže jsme jeli o město dál – do Porto Moniz. To je nejvíc severozápadně položené větší město. A aby si lidé užili koupání v Atlantiku, jsou tu vybetonované „pláže“ mezi lávovými útesy. Voda se tam pak přece jen stihne lépe prohřát.

Tady jsme konečně mohli zasednou i k obědu – my si dali se Skalym tuňáka, Andulka zatoužila po jehněčím. Adélka od každého kousek..Ale spíš míň než víc. Ač jsme seděli u plastového stolu a na plastových židlích, jídlo bylo vynikající. Plni nových sil jsme se prošli po okolí a protože už bylo půl šesté, vynechali jsme akvárium a vyrazili směr Funchal. 

Pobřeží už přece jen známe, takže jsme to tentokrát vzali přes pohoří Paúl da Serra táhnoucí se středem Madeiry. To je zas úplně jiné pohoří než jsme byli včera. Výškově je to cca o 200 metrů níž, ale zdaleka tu nejsou tak rozeklané vrcholy, ale hory jsou hustě zarostlé keři a jakýmsi druhem borovice. Dokonce jsme tu viděli i pasoucí se krávy.

Trošku nás zaskočilo, když silnice byla najednou uzavřená. Ona tam byla na té odbočce značka slepá ulice, ale bylo to hozené vedle příkopu, tak kdo by tomu věnoval pozornost, že? Nezbylo nám tedy než se otočit a jet zpátky a pak se spustit serpentýnami do Canhas, kde jsme chtěli natankovat, ale bohužel už bylo zavřeno. Trošku adrenalínek, jestli a kam dojedeme, ale už jsme nešplhali do kopců, takže ta spotřeba nebyla natolik šílená a k otevřené benzince jsme dojeli.

Při jízdě po dálnici jsme zahlédli odbočku na Cabo Girao – to je ten druhý nejvyšší útes světa, který nám ukazovali z katamaránu. Je fakt, že z toho moře jsme prostě viděli útes, který byl vysoký a hlavně v mlze, ale .. A teď jsme stáli nahoře na proskleném výběžku a dívali se 580 metrů dolů do vln.. uff.. Je to spíš pro silnější povahy J.

Vtipné bylo, že jsme to stihli jen tak tak. U vrat totiž už stál mladý muž, který vypadal, že zavře každou chvíli. A taky že ano – měli jsme 20 minut do zavíračky. Ale stihlo se to, ne že ne. On totiž šel od moře takový černý mrak a když jsme sedli do auta, popojeli o kousíček níž, už jsme byli v mraku a po výhledech ani památky.

A zas to bylo nahoru a dolů – nenajeli jsme rovnou na dálnici, ale vyšplhali jsme do Estreito Camara do Lobos, což je pořádný kousek nad mořem. Směr jsme ale měli dobrý, jen cesta byla poněkud delší J. Ale stálo to za to!

Stihli jsme ještě otevřený supermarket, takže hlady jsme spát nešli. Padla další lahvinka vinho verde – ach, po tom se mi bude stýskat! Aneb jak pravila Adélka v tom supermarketu, když s Aňou obhlíželi, co kde mají – když nevíš, kde jsou rodiče, zajdi se podívat k vínu, tam je určitě najdeš :-D. A měla pravdu.. byli jsme tam..

Rozloučili jsme se s Toyotkou, poděkovali jí, že nás pěkně povozila a zítra si jí pán zas vyzvedne…

Symbolicky jsme oslavili naší desetiletou Andulínku - však jsme vlastně byli v tomhle termínu na Madeiře kvůli ní. Přála si oslavit někdy narozeniny na dovolené, tak se jí to krásně splnilo. Hlavní oslavy ale proběhnou až po .návratu, teď jsme jí aspoň dali do želé svíčku a Adélka jí vyrobila růžičku z vosku ze sýru BabyBell :-D

Mraky přinesly déšť, že nás to vyhnalo i z balkónu, tak uvidíme, jaké bude zítřejší ráno.

Ještě musím zaznamenat, že jsme dnes projeli 52 měřených tunelů (5 bylo bez udání délky) a ty měřily celkem 31.327 m. 

Přibližně takhle jsme cestovali - video na 14 minut.

Fotky zde