Trošku hektický den – Adélka se nám vrací kolem poledne ze
školy v přírodě. Já stihla nehty a
po vyzvednutí obou cácorek jsme ještě odfrčeli nakoupit něco málo s sebou.
Jedeme hlavně na turistiku, proto máme víc věcí než obvykle
a ani náš obrovský kufr nestačí.. ehm.. voláme SOS Míše, ta naštěstí má velký
výběr zavazadel. Volíme to největší, i tak máme lehce Nerudovský problém kam
s tím.. a hlavně – kolik to všechno bude vážit. Naštěstí Andulka má jen
malý kufřík, takže konečné číslo je báječných 59 kg..
Na letiště se přepravujeme sockou – riskovat v pátečním
provozu přejezd se nám moc nechtělo. Autobus z Dejvické byl klasicky
narvaný k prasknutí, ale holčičky naštěstí seděly. Moc si neumím
představit, jak by vlály mezi všemi těmi kufry a hlavně batohy. Mají holt blbou
výšku.
V domnění, že jsme v klidáči, protože jsem nás
odbavovala on-line, tudíž nemusíme do fronty, v pohodičce míjíme tabuli s check-inem. Jen jsme nějak nemohli najít kam tedy
s těmi kufry. Na informacích nám sdělili sladké tajemství - stejně musíme k přepážce. Paráda, tam
bylo asi milion dvěstě padesát lidí.. Nějaká skupina sportovců a velká skupina
mlaďochů.
Otevřeny byly jen dvě přepážky, takže jim to šlo opravdu jak
psovi pastva.. Vykysli jsme tam přes hodinu a už jsem trošku nervózně
sledovala, kdy poběžíme k naší gate.. I když jsem si teda říkala, že by
snad bez nás neodletěli, když chybělo tolik lidí.. Oni to zdržovali tradičně i
golfisté, mívají nadměrná zavazadla a je to prostě na dýl.
Konečně otevřeli i třetí přepážku a hned to jinak odsýpalo.
Když jsme se blížili my, zaslechla jsem, jak se domlouvají, co s námi
udělají, kam nás vůbec posadí, abychom seděli jakž takž pohromadě. Když jsem pak
přišla s tím, že už jsem odbavená, dost si slečna oddychla, že to nemusí
řešit. Ptala jsem se jí, proč to tak trvalo a prý bylo několik zpožděných
letadel plus málo personálu a zrovna to naše letadlo že je úplně plné. Skoro se nedivím – původně jsme totiž měli
letenky na ráno, abychom stihli den v Lisabonu, jenže od Nového roku
změnili letecký řád a ty ranní lety létají jen od června..
Andulína chtěla sedět až vzadu, Skaly "jásal".. bylo to to
nejblbější místo J.
Do toho ti mlaďoši – evidentně chodili na záchod něco šňupat nebo fakt nevím,
ale od jedné chvíle měli volume hodně doprava a začali být hyperaktivní - pořád chodili sem a tam, hulákali na
sebe, k tomu rambajsu od letadla skvělá kombinace.
V Lisabonu jsme měli na přestup hodinu a půl, takže
Skaly si dal kávu a zašel do hulícího akvárka, my jsme probrouzdaly okolí.
Sedět se nám, po těch třech a půl hodinách, fakt nechtělo. Na Madeiru už to
bylo jen hodinu a čtvrt a protože je tu extrémně krátká přistávací dráha, byl
to fakt trošku adrenalin. Skoro se nedivím, že je to přistání až v noci,
aby člověk asi neviděl ty blížící se skály a konec dráhy v moři J.
Na letišti na nás čekal objednaný taxík, který nás převezl do hotelu.
Dostali jsme pokoj číslo 602 s výhledem na oceán rovnou z postele J. Je tu i kuchyňský
kout ve skříni J,
nicméně do vybavenosti budapešťského apartmánu to má hodně daleko.
Portugalsko milujeme nejen pro krásnou krajinu, příjemné
lidi, vynikající vinho verde a chutné ryby, ale i proto, že je tu normální čas
– odpovídající tomu našemu zimnímu – prostě o hodinu méně. Do postele jsme se
tedy dostali cca kolem třetí hodiny toho místního. Speciálně Adélka byla
už vyřízená, přece jen měla za sebou přesun z hor a k tomu dalších
3,5 tisíce kilometrů…
Žádné komentáře:
Okomentovat