čtvrtek 28. července 2011

Gutovka

Na středu jsme si domluvily rande s naší virtuální známostí :-) na Gutovce. Holčičky jsou od sebe vždycky o rok a hlavně ty starší si okamžitě káply do noty. Mladší si jely po své linii, jsou si v tomhle dost podobné :-). Dorazila i Dianka s dětmi, takže holky nakonec okupovaly docela dlouho houpačky a měly děsnou srandu z toho, že se houpou proti sobě a občas do sebe kopnou.

S Jitkou jsme toho ani moc nenapovídaly, protože Sofi si maminku nárokovala pro sebe a tak jsme se vlastně průběžně spíš potkávaly vlečeny našimi ratolestmy. Původně jsme měly sraz hned po o, ale u nás začalo poměrně vydatně pršet. Než bysme došly k autobusu, byly bychom durch. Vtipné je, že to byl nějaký lokální mrak, protože v ZOO spadlo pět kapek (hlášení od Míši) a na Letné rovněž (hlášení od Skalyho). My jsme si počkaly hoďku a půl než nás počasí opět pustilo z baráku. V domnění, že se velmi ochladilo a bude nevlídno, navlíkla jsem nás docela fest a na Gutovce jsem se pařila jak ve skleníku, protože pro holky jsem sice měla náhradní oblečky, ale pro sebe fakt ne.

Adélku opět nejvíc bavilo matlat se v mokrém písku a vodě, to byla v sedmém nebi. Andulka zas ztropila scénku, že jí nechtěli pustit na lanovou dráhu, protože jí prostě pár cenťáku ještě chybí. Největší tragédie nastala, když Klárku pustili.. Myslela jsem si, že je bude bavit ta nízká lanová dráha, ale pro Andulku to bylo prý "jen pro mrňata" a Adél se radši plácala ve vodě. Aspoň, že tam mají ty velké skluzavky. Kupodivu je nebavil ani program, kvůli kterému jsme tam v podstatě i šly. Tentokrát to bylo na téma havajské tance a výroba havajských věnců. No.. mám o Havaji jiné představy, ale budiž, některé děti to bavilo. :-)

Každopádně dostat holčičky z Gutovky domů byl dost problém, nechtělo se jim :-). Škoda, že je to pro nás skoro hodina cesty.

Fotky jsou na rajčeti.

úterý 26. července 2011

Blázinec

Na úterý jsme si domluvily s Diankou a jejími dětmi keškování v blázinci. Je tam toho poměrně hodně, my už máme lecos ulovené, ale přece jen pár kousků nám ještě chybělo. Původně jsme se chtěly sejít už dopoledne, ale daly jsme přednost posilujícímu spánku a v půl jedné byl sraz jako na koni. :-)

Prochodily jsme blázinec křížem krážem, děti se neskutečně vyblbly a naběhaly 2x tolik. Zašly jsme i ke zvířátkům, jak jinak, a mezitím počítaly a hledaly ty správné pavilony a indicie. Děti pak chtěly ještě na hřiště, ale vzhledem k tomu, že si naše dnešní oslavenkyně vymyslela večeři v Chýši, musely jsme se po šesté hodině odpojit a zamířit domů, abychom se zrekultivovaly. To bylo zas špíny! :-D

V Chýši už na nás čekal rezervovaný stůl, kuchařka Anička dokonce udělala holkám i palačinky, které normálně na jídelním lístku nejsou. Já jsem si dala svou klasiku - krkovici, Skaly velký špíz. Andulína si objednala svoje oblíbené mojito :-). Na Adélce pak už byly patrné známky únavy, takže jsem je v půl deváté sebrala a odešly jsme domů, Skaly zůstal hájit naše barvy :-)

pondělí 25. července 2011

Tour de Sázava

Cyklistky zatím bez tyče
Domluvila jsem se s holčičkama, že za nima dorazím až v pátek, že budu něco pracovat a tak. Skaly mě ale za nimi unesl už ve čtvrtek. :-) Připravili mi překvapení - namontovali tyč na kolo, abychom mohli jezdit na cyklovýlety všichni. Andulka tedy netrpělivě vyhlížela tátu, ale zároveň byla na mrtvici, že prší a že ASI se teda na projížďku nepojede. Zklamání zmírnil snad jen můj předčasný příjezd.

V pátek nepršelo a i když se nám opravdu vůůůůbec nechtělo, přece jen jsme to slíbili a jeli se projet na Mandu a zpátky, což je fakt kousek, nicméně si aspoň Skaly s Adélkou natrénovali jízdu toho jejich autobusu :-). Petr si následně musel trochu upravit řidítka i sedlo a nic nebránilo, abychom v sobotu mohli vyrazit někam kousek dál.

No a protože byl koncert Olympiců, rozhodli jsme se, že je budeme poslouchat ze zahrady a grilovat u toho nějakou tu dobrotu. Zajeli jsme proto dopoledne do Kostelce pro maso a já, samozřejmě, využila i možnosti ulovit si nějaké ty krabičky. Tentokrát jsme zamířili do Sanatorky. To je poměrně hodně velký objekt, který nejprve sloužil jako sanatorium a svého času měla v držení ruská armáda. Byly tu byty, nemocnice, obchod, prostě komplet zázemí. Místo je to moc pěkné i dnes. Klidná část, přitom blízko od náměstí, ale roku 2004 to prý převzalo město a od té doby budovy neskutečně chátrají. Takové plýtvání nám trhalo srdce. A to prý to ruští vojáci předali v dobrém stavu a dokonce s vytřenými chodbami. Ach jo.

Ač svítilo sluníčko, foukalo dost studeně a naše holčičky nutně musely jet v šatičkách, takže za chvíli klepaly kosu a tak jsem oželela další kousky nedaleko a vrátíme se jindy.

Skaly měl kapánek tendence se vykroutit z cyklistické vyjížďky, přece jen jsou v okolí samé kopce, ale mě táhly kešky do Chocerad :-). Navíc je to v podstatě jediná rovina a není to přímo po silnici. Bylo to moc příjemné pro všechny. Já jsem si našla potřebné indicie - a příště dojde i fyzicky na ty kešky, holčičky si daly zmrzku a prostě jsme si to moc pěkně užili.

Po návratu Skaly roztopil v grilu a koncert mohl začít. Adélka si někdy kolem půl desáté řekla, že chce jít spát, takže neviděla závěrečný ohňostroj. Andulína jo a líbil se nám všem.

Homo Sapiens Nightworki

Pondělí nebylo dobrým dnem. Vzbudila jsem se nějak opačnou částí těla nahoru a nechtělo se mi nic. Jediným světlým okamžikem bylo, když přišla Adélka do ložnice a pravila: Tak nám to počasí na tu ZOO dneska vyjde, je tam pěkně. Což byl pokyn - matko vstávej, balíme a odjíždíme. No jo no.. 

Před odchodem mě stihly holčičky vytočit asi 3x, že jsem měla sto chutí zůstat doma. Nakonec se to trochu zlepšilo a já už nebyla takový bručoun do té doby než jsem zjistila, že stojím frontu u pokladny, která nebere karty - grrrr. 

Na počítadle návštěvníků u vstupu bylo v těch půl jedné 4.004 osob. Vzaly jsme to nahoru, nevynechaly skluzavku od medvědů, s úžasem jsme zíraly na nově budované pavilony hrošince a slonince, u žiraf odlovily drzou kešku všem na očích a přes horní hřiště jsme došly k lanovce. Andulka si děsně zakládá na tom, že jezdí sama, je fakt, že jak jsme jely tentokrát dolů, je to kapánek jiné, člověk vidí tu hloubku, tak se prý trošku bála.

Nejvíc nás ale tentokrát zajímal nový výběh proti tygrům, kde se na dva dny usídlila skupina Nightwork. Prý s tím přišel mladý Soukup, že zvířat je v ZOO dost, ale Homo Sapiens chybí. Proto se rozhodli nechat se "zavřít" a okukovat návštěvníky. Byl k tomu doprovodný program a hlavním cílem bylo získání finančních prostředků na vracení zvířat do přírody. Je fakt, že mikinu s logem skupina za 960,- jsem si opravdu nekoupila.. 

My jsme se nachomýtly zrovna ve chvíli, kdy měli členové skupiny soutěžit. Bohužel přes davy lidí nevím, v čem. Andulka se protlačila až k nim, tak nám vyprávěla, jaká to byla legrace. Hm.. :-) Za odměnu jim přinesli k pomazlení hada.

Do plánovaného koncertu chyběla ještě hodina a půl a tak jsme šly na tramvajku a do dětské ZOO. Holčičky chtěly jet na poníkovi a nevadila jim ani fronta, která tu stála. Já to chtěla vzdát, ony ne. Když už jsme konečně přišly na řadu, objevila se znenadání jakási ženská a na jednoho poníka posadila svou dcerku, ačkoliv přišla dlouho po nás a všechny předběhla. Řekla jsem si, že teda OK, že počkáme ještě to jedno kolo a když se poníci vrátili, řekla jsem jí, ať si to svoje dítě sundá. Byla to nějaká Ruska nebo Ukrajinka a začala mi ukazovat, že má zaplacené dvě jízdy. No to už jsem začala být poměrně hlasitější, že mě to nezajímá, že nás předběhla a ať si laskavě počká a v tu chvíli se do toho vložil ten cápek, co ty koně vložil se slovy - Když tady stojíte jako trubky, tak se pak nedivte, že vás někdo předběhne.

No to bylo něco na mě! Takovej smrad mi bude říkat, že jsem trubka a ještě před dětma! Navíc Adélka brečela, že se na koníka nedostala a já už jsem odmítla čekat další kolo, až se vrátí Andulka. Vysvětlila jsem mu, že slušní lidé počkají, až si laskavě rodiče sundají z koně dítě a následně tam teprve dávají to své. Měl ještě nějaké kecy, já byla vytočená jak klíšťák Eda a když obkroužili a vrátili se s Andulkou zpět, tak jsem si ho ještě podala, že takhle teda fakt ne, co si to dovoluje a že ať si je jistý, že si rozhodně budu stěžovat.

Při odchodu jsem ještě velmi zblízka ukazovala prstem té ženské do obličeje, ať si Adélka prohlídne člověka, který jí zkazil den. Nevím, jestli všemu rozuměla, ale určitě pochopila, že jí nechválím. Takže moje hnusná nálada z rána se totálně prohloubila. Nechala jsem pak holky ještě vyřádit na hřišti a přesunuly jsme se na avizovaný koncert. Jenže takový nápad mělo ještě několik tisíc dalších lidí a bylo tam fakt husto. Stály jsme hodně šikmo, pařilo na nás sluníčko a ve finále, když začali hrát a zpívat, bylo to tak blbě nazvučené, že to slyšeli jen ti, co stáli před pódiem a tygři v protějším pavilonu. Navíc si vedle nás na zábradlí sedl chlapeček, který neustále vyřvával Tepláková souprava, gule dej si doprava.. No.. sebraly jsme se a zamířily domů. 

Další kapkou bylo, že jsme se sotva dostaly do autobusu - ono by stačilo, kdyby ti lidé postoupili dál do vozu, pak měl řidič posunuté hlášení zastávek, takže jsme tu naší netrefily, byla na znamení. Musely jsme vystoupit až na další, která byla skoro až u mostu barikádníků. Ono i vystoupit bylo dost těžké - opět ti lidé nepochopili, že je asi nepřelezeme a bylo by dobré vystoupit, abysme se dostaly ven i my. Přiznám se, už jsem byla zas do ruda a vylítlo pár neslovníkových slov. 

Domů jsme dorazily špinavé a unavené a já doufala, že další den už budu  mít náladu o dost lepší.

čtvrtek 21. července 2011

Sem a tam

Minulý týden mi zavolala jedna paní, že by se se mnou ráda sešla kvůli Euroně. Samozřejmě jsem souhlasila a ona, jestli bych za ní mohla přijet do Prostřední Suché.. ??? .. To je kde??? No u Havířova, já si vás našla na webu, že jste z Havířova. :-) On totiž oficiální web Eurony nabízí TOP manažery podle toho, jestli někoho v dané oblasti mají. Nicméně jsem se rozhodla, že do Havířova vyrazím a s paní se setkám.

Objednala jsem si tedy hlídání ve Skalici a v úterý tam Áčka zavezu. Mamka nám půjčila svoje auto, naskládala jsem tam ten náš cirkus, což je teda věc, do krátké Feldy a vyrazily jsme. Stavily jsme se pro nějaké zásoby v Kauflandu a v Uhříněvsi jsme si odlovily kešku.

Holčičky jsem vyložila, vybalila jim věci, rozloučila jsem se a vyrazila zpátky v domnění, že mám hafo času na přípravu na schůzku - jak teoretickou, tak praktickou včetně rekultivace mého zevnějšku. Dojela jsem pouze do Konojed, auto sebou párkrát škublo a pak už nereagovalo. Snažila jsem se to aspoň stočit nějak ke kraji, abych nepřekážela. Chtěla jsem zavolat do Skalice, aby mi přijeli pomoct, ale ejhle, tady není signál.. Tak jsem vyndala aspoň trojúhelník, označila auto a vyrazila lovit signál. Povedlo se a za chvíli přijel děda s Martinem. Vypadalo to na špatný přívod elektriky. Bohužel konojedský automechanik je pravděpodobně na dovolené, tak jsme s dědou zajeli do Kostelce a koupili novou cívku. Martin se mezitím pokusil auto nastartovat, to chytlo jakoby nic a vydal se na cestu zpátky. Prý mu to zas chcíplo kousek před Skalicí, ale naštěstí je to z kopce, takže dojel.

Cívku mi vyměnili, auto chytlo na první dobrou, objela jsem Skalici, pohoda. Opět jsem se rozloučila s holčičkama a opět vyrazila na cestu. Tentokrát jsem vyjela jen na kopec a zas škub, škub a konec.. Ideální místo, těsně za zatáčkou, naštěstí byl minimální provoz. Nejdřív jsem chtěla auto odtlačit o kousek dál, na lesní vjezd, ale ač se to nezdá, je to tam maličkato do kopečka a místo dopředu se Felda začala rozjíždět dozadu. Skočila jsem tam šipku a zatáhla ručku. Tudy cesta tedy nevede. Takže opět trojúhelník a když jsem se vrátila zpátky k autu, zkusila jsem ho nastartovat a chytlo se bez problémů. Zajela jsem tedy na ten lesní vjezd a už přijelo i záchranné vozidlo s dědou a Martinem. Felda se tvářila, jakože se nic neděje, že přece jede přesně tak jak má. Kdyby se to tomu Martinovi nestalo, budu si fakt připadat jak totální blondýna.

Martin tedy rozhodl, že to zkusí vzít do Skalice k místním automechanikům. My jsme jeli s dědou zpátky domů a čekali jsme na telefonát, kdyby to zas někde po cestě umřelo. Nic se nedělo a za chvíli vylezla Maruška, že volá Martin a že zůstal u zubařovejch. Ach jo. Děda tedy opět nasedl do auta, jel pro něj, nicméně po chvíli přijela auta obě. Vypadá to, že Feldě je samotné smutno a potřebuje nějaké doprovodné vozidlo. Kdo ví.

Netroufla jsem si s tím odjet, přece jen když dopředu nevím, kde to chcípne a jestli je možnost zastavit bezpečně, je to o kejhák. Auto jsem tam tedy nechala a jela domů busem. Místo toho, abych přijela do Prahy ve tři, dorazila jsem v devět, totálně vyřízená. Paráda.

Ve středu ráno jsem odfrčela na Hlavák a poprvé v životě jsem jela Pendolinem. Nejdřív jsem váhala, jestli dám navíc ty dvě kila za místenku, ale ve finále nelituju. Věděla jsem, že mi nikdo nezasedne místo a navíc ten čas - přes celou republiku za 3,5 hodiny, to je fakt paráda. Nemusela jsem se nervovat nikde na dálnici, tím spíš, že na Moravě hustě pršelo. Paní si mě vyzvedla na nádraží a jely jsme do jedné restaurace, abychom mohly všechno v klidu a suchu probrat. Potom mě vyhodila v centru a já se prošla po Havířově a odlovila pár kešek.

Havířov mě velmi mile překvapil, představovala jsem si ho jako poměrně ošklivé město a přitom je upravené, domy vesměs s novými fasádami, prostě hezká procházka.

Na Pendolino jsem se musela přesunout pomalíkem do Ostravy-Svinova a maličko se to zdramatizovalo poté, co v předchozím vlaku někdo zatáhl za záchranou brzdu, takže pár metrů od nádraží zůstal ten vlak stát a čekalo se na příjezd policie. Ještěže se to nestalo s tím naším, to bych měla smolíka, páč Pendolino opravdu nečeká na lokální spoje. Naštěstí se to vyřešilo těsně před příjezdem našeho vlaku a přestup v Ostravě byl bezproblémů.

Přijela jsem do večerní upršené Prahy, takže jsem opět zmokla, ale tentokrát jsem se mohla rovnou naložit do vany. :-)

sobota 16. července 2011

Vodní bitva na Vítkově

Když se tahle šílenost objevila v mailu, který pravidelně posílají  z USA všem kačerům na světě, zatoužilo moje srdéčko po boji :-). Doma jsem to nahlásila, nekolidovalo to s žádnou akcí, takže pohoda, džez. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že nemám zapsané mistrovství republiky, kterého se chtěl náš reprezentant zúčastnit! Vyšlo to hnedle víkend po Česko-slovenském poháru a fakt jsem nebyla ráda. Ale co se dá dělat, povolala jsem tedy do zbraně mamku.

Na Vítkově jsem snad nikdy nebyla. Socha Jana Žižky se už hoodně dlouho rekonstruuje, takže je schovaná pod lešením a pod plachetkou :-). Ta plachta je ale udělaná fikaně, z dálky to vypadá, že tam Žižka je v celé své kráse.

Měla jsem sraz s mamkou a holčičkama na Florenci a musím říct, že od rána jsem se pochechtávala, když jsem chystala munici, jak je to krásně ulítlé. Asi bych nevěřila, že budu lítat po Praze s batohem plným vody :-). První bitva proběhla při výstupu na Vítkov. Ten krpál je šílený a zvlášť ve vedru, které panovalo. Otíci holt vždycky dokáží objednat parádní počasí - ať to bylo na županech anebo na CITO. Po cestě jsme s holčičkama okukovaly ostatní plazící se - kdo bude křižák a kdo husita - křižáci měli barevný trikot, husiti bílý.

Mě nahoru táhlo nadšení a těšení se, mamka vypadala, že by mě nejradši přetrhla :-).

S Andulkou jsem se převlékly do bojových barev a zařadily se do toho správného týmu. Ač jsem vlastenka, zvolila jsem tentokrát stranu křižáků. Přece jen je to barevné oblečení takové jednodušší a ani jsem neměla v úmyslu soutěžit v Miss mokré tričko. Bílá je, v kombinaci s vodou, opravdu vše odhalující. :-)

Měli jsme si zvolit Zikmunda, husiti Žižku. Naštěstí se přihlásily z obou táborů dvě dobrovolnice, které byly opásány erbem. Vítězem klání se stane to vojsko, které bude mít erb méně rozmočený. Myslím, že Otík netušil, co se bude dít :-). Přesně 2 dny a 591 let poté vypukla neskutečná vřava a o pár minut později již byly přepsány dějiny. Naše vojsko zvolilo výbornou taktiku - nejsilnější muži zalehli Zikmundku a zbytek se vrhl na Žižkovou. Než se husité vzpamatovali, byla Žižková totálně, ale totálně promáčená a z jejího erbu zbyla tak akorát kaše. Tentokrát tedy dali křižáci husitům na frak. Nicméně - pořád ještě zbývalo docela dost vody, takže se rozhořely i lokální bitvičky mezi znepřátelenými vojsky.

Že to byla totální, ale totální čurina, jak by řekla teta Jaffi, to snad ani nemusím psát. Navíc to bylo v tom vedru neskutečně osvěžující. My jsme měly s Andulkou k dispozici 3 velké a 3 malé petky, byli tam tací, kteří přitáhli na rudlu celé barely :-D. Škoda, že voda pak už došla, mohli jsme si to užít ještě nějakou chvíli. Zmáchaní a vychechtaní jsme se poctivě zalogovali na tématický logbook a vytvořili dav pro společnou fotku. Teď už křižák a husita bok po boku.

Sešla se nás asi stovka a podle ohlasů na webu si to užili asi všichni vrchovatě a už se dožadují opakování, případně odvety :-).

Po akci se všichni rozběhli ještě za keškama, já teda mamku už nechtěla víc dráždit :-), takže jsem s díky odmítla. Přesto se mi povedlo jednu ulovit v tunelu, co vede z Karlína na Žižkov. Mamka o něm neměla ani tušení, ale my jsme tudy běhávaly v pátek v půl osmé ráno na první hodině tělocviku.. To byla vždycky paráda. Stádo pubišek v bílých tričkách a modrých trenkách. Husitskou jsme se pak zas vracely zpátky a ti, co viseli v autobusech na tyčích, jedouce budovat socialismus asi nechápali :-).

Zastavili jsme se ještě u Hájka na zmrzce a v metru se vydaly každá na jinou stranu - já s holčičkama na sever a mamka na jih.

Našim dámám ale taková vycházka nestačila a dožadovaly se ještě nějaké :-). Takže jsme se stavily pro nákup, hodily to domů, já nabrala svačinu, pití a GPS a ještě jsme vyrazily na procházku. Prošly jsme blázincem až dozadu a ve starých Bohnicích si ulovily dvě krabičky. Na celou sérii se vydáme někdy jindy, teď už bylo přece jen celkem pozdě. Hlavním lákadlem byla krabice u dětského hřiště v Bohnicích, ale tam rozhodně nebylo mudloprázdno. Nechtěla jsem riskovat, že nás někdo uvidí, takže jsem v osm zavelela k ústupu a přesunuly jsme se na hřiště o blok dál. Za půl hodiny jsme se vrátily a už byl klid a nikde nikdo, takže odlovu nic nebránilo. Domů jsme přišly něco po deváté :-)



V neděli jsme se odpoledne zase potkaly s mamkou, tentokrát ve Stromovce. I tady jsem byla naposledy ještě za školní docházky, kdy jsme po parku běhaly v pláštěnkách a s pytlíkama na rukách a nohách v rámci cvičení CO. Měly jsme tenkrát jít dle azimutu a kupodivu jsme se poztrácely :-). Šok z toho museli mít ale hlavně cestující vlakem, absolutně netušili, jestli nás teda už napadli ti zlí imperialisti anebo co se to děje. No a v zadní části, u letohrádku, tam jsem nebyla snad nikdy. Je to moc pěkné místo, všude jsou lavičky, odpočinková místa, hřiště a dráhy pro cyklisty a bruslaře, což je někdy ale trošku problém. No a klasicky všude přítomní psi..

Ze Stromovky jsme přes lávku přešly do Troje, popojely autobusem k tramvaji a zase se naše cesty rozdělily.

Fotky jsou na rajčeti :-).

pátek 15. července 2011

Vycházka se strašidly - tentokrát vodnická

Kampa
Protože jsem věděla, že mám na sobotu plán akce v Praze, objednala jsem na páteční podvečer další vycházku se strašidly. Tentokrát bylo vodnické téma a šli jsme z Kampy k Vyšehradu. Provázel nás vodník nebo-li velmi sympatický mladý muž, který bývá občas v muzeu v pokladně. Je fakt, že nehnal tak rychle jako drbna a přestože byla skupina početná a plná dětí, zvládlo se to bez problémů.

Počasí se rovněž vydařilo, ač to původně vypadalo na chladno a déšť, vybralo se a byl naopak celkem slušný pařák. Strašidla jsme potkali 3 a asi nejlepší byl Kabourek, který si to vysloveně užíval a  zazpíval nám písničku. Legrace byla po cestě, kdy lidem, kteří nás míjeli, docházelo, že jdeme s vodníkem :-). Někteří si ho fotili, jiní vyhrožovali svým drahým polovičkám, že je předají jako dušičku, ale vesměs se všichni usmívali.

Pověsti byly méně krvavé, jedinou vadou na kráse bylo chování některých dětí. Speciálně jedna holčička byla fakt na pár facek. Bylo jí asi kolem osmi, devíti a opravdu fracek k pohledání. Nejdřív vodníkovi šlapala na mašle, co měl v botách, pak ho různě tahala za ty, co měl na klobouku, pořád do něj něco hučela a on se snažil zachovat dekórum. Samozřejmě vždycky strhla ještě pár dětí okolo - když to projde jedné, proč ne ostatním. Mamka pak hudrovala už docela nahlas a konečně si matka té holky uvědomila, že to není úplně košer. 

Skončili jsme po osmé právě u Vyšehradu a holčičky se nakýblovaly k mamce na noc, já jela domů tedy sama. 

středa 13. července 2011

Za kulturou

Mamka slaví přesně v půlce června narozeniny. Je hrozně těžké jí vymyslet dárek, nic nechce :-). Ale tentokrát mě osvítilo a rozhodla jsem se, že jí vezmu za kulturou. Samozřejmě v tom hrály roli i sobecké důvody - chtěla jsem jít taky :-).

Povedlo se mi zajistit vstupenky na Hello, Dolly s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli. Mužské hlavní role hrál Josef Carda  a Kryštof Hádek a bylo to víc než povedené. Herci si tam přidávali svoje hlášky, takže o smích fakt nebyla nouze. Představení má i anglické titulky, nicméně myslím, že pokud tam byli anglicky mluvící diváci, právě u těch vtípků neměli šanci, titulková verze se držela originálu.

Chýlková všechny převyšovala o hlavu a bylo jí na jevišti opravdu plno, nevydechne si ani chvilku. Chvílemi jsme ale měly s mamkou pocit, jako když paroduje sama sebe :-). Zvláštností české verze je i Naďa Urbánková a její píseň Bloňďák s červenou bugatkou :-). Mně se nejvíc líbil jeden z číšníků a přitom to vůůůbec není můj typ! Jenže měl fakt takové to NĚCO. :-)

Po představení jsme vyšly do teplého letního večera - bylo ještě světlo a protože měli v Hybernii naprosto vynikající víno, rozmlsaly jsme se s mamkou a zašly ještě na dvojku.. jednu.. dvě.. :-). Bylo to moc fajn, že jsme si spolu takhle vyšly a doufám, že i když dárek byl s měsíčním zpožděním, že si to oslavenkyně užila aspoň stejně dobře jako já. :-)

Kolo

Adélka se o prodlouženém víkendu naučila jezdit na kole. Je to rovnou ta 14, takže žádné malé kolečko, ale krásné, růžové kolo, které tenkrát Adélka přivezla Andulce, když se narodila :-)

úterý 12. července 2011

Zubařka

Adélce se udělal ve stoličce kaz. Ačkoliv čistíme poctivě, prostě tam je. Loni jsem jí ho nechala zaozónovat, ale stejně to nepomohlo a na preventivce paní doktorka rozhodla, že jí to musí vyškrábat.

Adélka se ničeho nebála, já jsem se na ní snažila nepřenášet svoje strachy a tak to probíhalo naprosto v pohodě. Uložily jsme se do křesla, sestřička nám přeladila televizi na jakési japonské gladiátorské závody a paní zubařka začala škrábat. Pak musela ale vzít i vrtačku, všechno Adélce vysvětlovala a ukazovala a Áďa držela, ani se nehnula. Nechápala jsem.

Jak jsem jí měla na sobě položenou, tak jsem ani jednou necítila, že by se nějak cukla, stáhla nebo cokoliv jiného, prostě pohoda. Prý to měla i hodně hluboké a paní zubařka jí pořád hodně chválila a sestřička obdivovala Hello Kitty výbavu - od šatiček přes prstýnek a klobouček :-). Na celou situaci určitě mělo vliv i vybavení ordinace - bezhlučná vrtačka, voňavá voda na vyplachování, televize na stropě atd.. Jsem ráda, že v tomhle holky nejsou po mně a ze zubaře trauma nemají.

Adélka má obrovskou pochvalu před nastoupenou jednotkou a za odměnu jsme šly s mamkou na zmrzku a pak ještě na hřiště :-)