Když se tahle šílenost objevila v mailu, který pravidelně posílají z USA všem kačerům na světě, zatoužilo moje srdéčko po boji :-). Doma jsem to nahlásila, nekolidovalo to s žádnou akcí, takže pohoda, džez. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že nemám zapsané mistrovství republiky, kterého se chtěl náš reprezentant zúčastnit! Vyšlo to hnedle víkend po Česko-slovenském poháru a fakt jsem nebyla ráda. Ale co se dá dělat, povolala jsem tedy do zbraně mamku.
Na Vítkově jsem snad nikdy nebyla. Socha Jana Žižky se už hoodně dlouho rekonstruuje, takže je schovaná pod lešením a pod plachetkou :-). Ta plachta je ale udělaná fikaně, z dálky to vypadá, že tam Žižka je v celé své kráse.
Měla jsem sraz s mamkou a holčičkama na Florenci a musím říct, že od rána jsem se pochechtávala, když jsem chystala munici, jak je to krásně ulítlé. Asi bych nevěřila, že budu lítat po Praze s batohem plným vody :-). První bitva proběhla při výstupu na Vítkov. Ten krpál je šílený a zvlášť ve vedru, které panovalo. Otíci holt vždycky dokáží objednat parádní počasí - ať to bylo na županech anebo na CITO. Po cestě jsme s holčičkama okukovaly ostatní plazící se - kdo bude křižák a kdo husita - křižáci měli barevný trikot, husiti bílý.
Mě nahoru táhlo nadšení a těšení se, mamka vypadala, že by mě nejradši přetrhla :-).
S Andulkou jsem se převlékly do bojových barev a zařadily se do toho správného týmu. Ač jsem vlastenka, zvolila jsem tentokrát stranu křižáků. Přece jen je to barevné oblečení takové jednodušší a ani jsem neměla v úmyslu soutěžit v Miss mokré tričko. Bílá je, v kombinaci s vodou, opravdu vše odhalující. :-)
Měli jsme si zvolit Zikmunda, husiti Žižku. Naštěstí se přihlásily z obou táborů dvě dobrovolnice, které byly opásány erbem. Vítězem klání se stane to vojsko, které bude mít erb méně rozmočený. Myslím, že Otík netušil, co se bude dít :-). Přesně 2 dny a 591 let poté vypukla neskutečná vřava a o pár minut později již byly přepsány dějiny. Naše vojsko zvolilo výbornou taktiku - nejsilnější muži zalehli Zikmundku a zbytek se vrhl na Žižkovou. Než se husité vzpamatovali, byla Žižková totálně, ale totálně promáčená a z jejího erbu zbyla tak akorát kaše. Tentokrát tedy dali křižáci husitům na frak. Nicméně - pořád ještě zbývalo docela dost vody, takže se rozhořely i lokální bitvičky mezi znepřátelenými vojsky.
Že to byla totální, ale totální čurina, jak by řekla teta Jaffi, to snad ani nemusím psát. Navíc to bylo v tom vedru neskutečně osvěžující. My jsme měly s Andulkou k dispozici 3 velké a 3 malé petky, byli tam tací, kteří přitáhli na rudlu celé barely :-D. Škoda, že voda pak už došla, mohli jsme si to užít ještě nějakou chvíli. Zmáchaní a vychechtaní jsme se poctivě zalogovali na tématický logbook a vytvořili dav pro společnou fotku. Teď už křižák a husita bok po boku.
Sešla se nás asi stovka a podle ohlasů na webu si to užili asi všichni vrchovatě a už se dožadují opakování, případně odvety :-).
Po akci se všichni rozběhli ještě za keškama, já teda mamku už nechtěla víc dráždit :-), takže jsem s díky odmítla. Přesto se mi povedlo jednu ulovit v tunelu, co vede z Karlína na Žižkov. Mamka o něm neměla ani tušení, ale my jsme tudy běhávaly v pátek v půl osmé ráno na první hodině tělocviku.. To byla vždycky paráda. Stádo pubišek v bílých tričkách a modrých trenkách. Husitskou jsme se pak zas vracely zpátky a ti, co viseli v autobusech na tyčích, jedouce budovat socialismus asi nechápali :-).
Zastavili jsme se ještě u Hájka na zmrzce a v metru se vydaly každá na jinou stranu - já s holčičkama na sever a mamka na jih.
Našim dámám ale taková vycházka nestačila a dožadovaly se ještě nějaké :-). Takže jsme se stavily pro nákup, hodily to domů, já nabrala svačinu, pití a GPS a ještě jsme vyrazily na procházku. Prošly jsme blázincem až dozadu a ve starých Bohnicích si ulovily dvě krabičky. Na celou sérii se vydáme někdy jindy, teď už bylo přece jen celkem pozdě. Hlavním lákadlem byla krabice u dětského hřiště v Bohnicích, ale tam rozhodně nebylo mudloprázdno. Nechtěla jsem riskovat, že nás někdo uvidí, takže jsem v osm zavelela k ústupu a přesunuly jsme se na hřiště o blok dál. Za půl hodiny jsme se vrátily a už byl klid a nikde nikdo, takže odlovu nic nebránilo. Domů jsme přišly něco po deváté :-)
V neděli jsme se odpoledne zase potkaly s mamkou, tentokrát ve Stromovce. I tady jsem byla naposledy ještě za školní docházky, kdy jsme po parku běhaly v pláštěnkách a s pytlíkama na rukách a nohách v rámci cvičení CO. Měly jsme tenkrát jít dle azimutu a kupodivu jsme se poztrácely :-). Šok z toho museli mít ale hlavně cestující vlakem, absolutně netušili, jestli nás teda už napadli ti zlí imperialisti anebo co se to děje. No a v zadní části, u letohrádku, tam jsem nebyla snad nikdy. Je to moc pěkné místo, všude jsou lavičky, odpočinková místa, hřiště a dráhy pro cyklisty a bruslaře, což je někdy ale trošku problém. No a klasicky všude přítomní psi..
Ze Stromovky jsme přes lávku přešly do Troje, popojely autobusem k tramvaji a zase se naše cesty rozdělily.
Fotky jsou na rajčeti :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat