Porto - Neděle 21.3.2010

Čeká nás první den v Portu. Zvědavě odhrnuji závěs, co uvidím. A vidím, že téměř nic nevidím. Je mlha, ale s náznakem sluníčka, takže ještě uvidíme, jestli uvidíme :-). Očekávání ale předčí snídaně. Opět jsem vybrala bufet, protože po zkušenostech s kontinentální snídaní, je to pro nás důležité kritérium při výběru hotelu. Rádi se najíme dobře a hodně, nehledě na to, že máme šanci ochutnat různé místní dobrůtky.

K dispozici jsou 4 druhy džusů včetně pomerančového z vymačkaných plodů, samozřejmě káva, čaj, mléko, kakao, voda, různé vločky a křupínky, spousta čerstvého ovoce, výborný bochánek typického sýra, spousta druhů uzenin a v teplé variantě párečky, slanina, zapečená rajčata se sýrem, fazolky, míchaná vejce i vejce natvrdo. A jako bonus několik druhů čerstvoučkého pečiva včetně možnosti opečení si toastů plus spousta buchtiček, roládek a bábovek. Že jsme si to užívali z plna hrdla snad ani nemusím psát :-)

Kolem 11 jsme vyrazili do ulic. Opar se pomalu rozpouštěl a nám začalo být vedro. Prošli jsme hlavním náměstím Avenida dosAliados, kterému vévodí radnice. Po stranách jsou hlavně banky, ale celkově to působí poměrně stroze a tak nějak tam chybí i stromy. Vydrápali jsme se k dominantně Porta - Torre de Clérigos, ale vzhledem k počasí zatím nemělo smysl zdolávat 240 schodů. Kousek vedle zrovna probíhal ptačí trh, ale měli tam i rybičky, králíky a jiné breberky. To by se holčičkám líbilo!

Samozřejmě mám s sebou GPS a ta nás zavedla na utajenou a překrásnou vyhlídku od kostela Vitoria. A ačkoliv nápověda byla jen v portugalštině, našla jsem jí!! Jupííí" Naše první zahraniční keška! Umístění bylo teda takové nic moc, zrovna si tam ulevovala nějaká místní kočka, ale měla jsem s sebou antibakteriální gel od Justu, tak jsem ho hned poté použila :-).

Po cestě jsme ještě obdivovali úžasnou verzi Opla, že by se nám fakt hodil - prostorný, dalo by se tam i přespat, v dieslu, 4x4, krásně černý a když jsme se dostatečně pokochali, došlo nám, že ty kolejničky a záclonky nejsou v kufru jen na ozdobu, ale pro rakve..

Od Vitorie jsme se spustili dolů k řece křivolakými středověkými uličkami. Tady se opravdu zastavil čas. Vyústění na nábřeží Cais da Ribeira je opravdu zážitek. Nábřeží je plné života, spousta restaurací, kavárniček, obchůdků, k tomu naháněči na výlety lodí a na druhé straně zaparkované lodě se sudy portského.

Přes most Ludvíka I., který je další dominantou Porta a jehož výška je 45 m s tím, že ve spodním patře jezdí auta a v tom horním místní metro jsme se přesunuli na druhý břeh řeky Douro. I tady jsme vyšplhali na kopec, abych následně zjistila, že kousek odsud je keška. Jenže šipka ukazuje přímý směr a občas holt v cestě stojí nějaké ty domy.. ehm.. Ještěže mě ten Skaly tak miluje, když se mnou kvůli kešce šplhá nahoru a dolů jak horská koza. :-) Ale našli jsme jí, potvoru! :-)

Tomuto břehu vévodí Mossteiro da Serra do Pilar - kulatý kostel ze 16. století. Na terase plánoval budoucí vévoda z Wellingtonu překvapivý útok na Francouze, který se uskutečnil v roce 1809. Asi to mají v genech, protože na nás tu "zaútočil" chlapík z Anglie a nechal se asi milionkrát vyfotit. :-)

Po horním patře mostu jsme přešli zpátky a naprosto nás fascinovalo, jak to tu opravdu vypadá pořád stejně jako ve středověku. Celkem všude bordel, domy polorozpadlé, do některých uliček Slunce nemá šanci ani paprskem.. No mám se u nás jak prasata v žitě!

Přesunuli jsme se k další dominantě - Katedrále nebo-li Sé. Z archeologických nálezů vyplývá, že kopec Penaventosa, kde dnes stojí katedrála, byl osídlen již před 3000 lety. Katedrála ční vysoko nad městem a je důležitým orientačním bodem. Z rozlehlé terasy je úchvatný pohled na město a v rohu stojí manuelský pranýř, kde jsem se, netuše souvislosti, nechala vyfotit :-)

V neděli je všude ale zavřeno a navíc naprosté minimum lidí. Tady na nás opět zaútočil zmíněný Angličan a opět požádal o foto. Je fakt, že díky němu máme i my dvě společné fotografie :-D. Pak vytáhl mapu a jestli prý mu neporadím, jak se dostat dolů na nábřeží. To nás pobavilo - přešel stejně jako my po mostě, takže viděl, že nábřeží, bude kupodivu asi dole.. Tak jsem mu tedy poradila, že bude dobré, když prostě půjde dolů :-).

My také přemýšleli, co s načatým odpolednem a rozhodli jsme se pro Earth kešku u oceánu. Vzdušnou čarou 6,5 km. Po cestě klikatým nábřežím jsme pochopili, kde jsou všichni Porťané - právě tady. Cyklisti, běžci, mladí, staří - všichni korzují podél Doura. A tak jsme šli a šli a šli a šli. Pak už se nám chtělo jíst a pít a čůrat, ale na to, kolik lidí se tu pohybuje, není tu mnoho příležitostí k uspokojení těchto základních potřeb. Ale nakonec se zadařilo a mohli jsme pokračovat až k Atlantiku. Po cestě Skaly okukoval rybáře chytající z chodníku a celkově nás pobavilo množství aut zaparkovaných různě na nábřeží a v něm celé rodiny zírající na vodu.

Oceán je prostě něco! Z dálky to vypadá, jako když jde tsunami. U ústí Doura je i jakýsi ochraný val a o něj se tříští vlny. Je možné dojít i k majáku, jen musí člověk vystihnout chvíli mezi vlnami, aby nedostal slanou sprchu. A o pár set metrů dál jsme ulovili naší první zahraniční earth-kešku, ale netroufla jsem si jít níž, aby mě to nespláchlo.

Došli jsme až k Oceanáriu a po poradě s mapou nabrali přímý směr nahoru po jedné z avenid. A zas jsme šli a šli a to už jsme i přehodili na autopilota, protože jsme byli děsně unavení. Bohužel v této části nejezdí metro a z autobusů jsme nebyli schopni vyčíst, kam že to jedou. U Casa da Musica jsme zalezli do jedné restaurace a já si nechala od majitele doporučit RYBU. Při pohledu do jídelníčků jsem věděla, že nechci chobotnici, ani vepřové či hovězí. No a jak to asi dopadlo??? Dostala jsem pěkně na jehle luxusní chobotnici! Petr si zas objednal hranolky a přinesli mu rýži. Nicméně nakonec hranolky donesli později, rýže byla moje. Měli jsme z toho obrovskou srandu a jídlo si proházeli, což není zas takový problém neb jej nosí na tácech a na talíř si to host přendavá postupně. Každopádně většinou jsou u jídla rovnou i brambory na různý způsob a přesto dávají ještě hromadu rýže.

Sebrali jsem poslední zbytky sil a doplazili se na hotel, kde jsme padli za vlast. Podle mapy jsme nachodili minimálně 25 km, což nám teda dalo fakt zabrat.

A ještě výborná Petrova poznámka při pohledu ráno z okna - tady to nebude tak do kopce jako v Lisabonu.. Jak šeredně se mýlil!! :-D

Na mapě jsem červeně vyznačila náš hotel, keška je vlevo u nápisu Atlantico - dokonce jsou tam ty šutry i vyznačené :-). Pak je na mapě vidět o kousek dál i Oceanárium u kruháku a po té široké Avenidě da Boavista jsme se vraceli zpátky k hotelu.