Ráno nás přivítal slunečný den a dokonce jsme viděli z okna pokoje i na moře. Na dnešní den jsme si proto, zcela masochisticky, naplánovali výstup na Torre de Clérigos - věž vysokou 75 metrů aneb čekalo nás zdolání závratných 240 schodů. Jenže než jsme se vykopali, byla polední dvouhodinová pauzička. Vydali jsme se proto ke Křišťálovému paláci, který už zdaleka není křišťálový, protože ho v 50. letech zbourali a místo něj postavili cosi, čemu teď místní posměšně říkají "půlka pomeranče"¨. Konají se zde různé koncerty a podobné akce. V okolí je ale nádherný park s výhledy na Porto i na řeku a samozřejmě mě sem táhla i keška :-)
Kešku jsme nakonec našli, ale zafungovalo kačerské pravidlo, že není umění kešku najít, ale vrátit jí zpět. Nejdřív se hned vedle usídlila partička pubošů a pak k nám přišla zahradnice a začala plít. Za chvíli přijel ještě kluk s holkou malým náklaďáčkem a začali vytrhávat keříky. To jsme se fakt už tlemili jak prdlí. Takže jsem kešku sbalila do kabelky - podotýkám, že to byla zrovna velká krabice - a šli jsme si prohlédnout park. Když jsme se po půlhodině vrátili, byl vzduch konečně relativně čistý. Akorát kousek pod místem uložení seděl zamilovaný páreček a prohlížel si fotky. Naštěstí tak byli zabraní sami do sebe, že ani nepostřehli, jak jim skáču nad hlavama.
Z parku jsme se vrátili k věži a za 2 eura na osobu jsme mohli zdolat ty schody. Musela jsem se smát, že první, co jsem viděla při výlezu nahoru, byl odpadkový koš. Pravděpodobně na plíce :-). Výšlap je to příšerný, nicméně výhled úžasný.
Z věže jsme se chtěli jít mrknout na tržnici, ale trošku jsme si spletli budovy, tak jsme skončili na nádraží :-). Nádraží Sao Bento patří k portským skvostům. Je zde množství azulejos (typická záležitost Portugalska - jsou to vlastně dlaždice používané i na fasádách a většinou i s nějakým motivem) znázorňující muzeální dopravní prostředky, vesnické slavnosti a historické výjevy.
Knižní průvodce nám doporučil navštívit i renesanční kostel Santa Clara, který je poměrně dobře utajený a na první pohled poměrně nenápadný. Vnitřek je ale velmi honosný - samé pozlacené dřevo. Na náš vkus skoro až moc. Po cestě zpět jsme se stavili v jedné restauraci a dali si Prato do dia nebo-li Nabídku dne. Tentokrát jsem opravdu měla rybu, ačkoliv netuším jakou, a Petr si dal typickou baclahau nebo-li tresku. K tomu dva džbánky vínka "a casa" (domu), kafé grande, dolce na konec a zvesela jsme šli domů. Rozdíl v ceně oproti včerejšku byl značný, takže vřele doporučuji ptát se po Prato do dia, protože v klasickém jídelníčku jsou ceny minimálně 2x vyšší. Ještě jsme se stavili v sámošce vedle kostela pro sýr, šunku a vinho verde a udělali si mejdánek na pokoji číslo 904, protože se nám už nikam nechtělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat