neděle 6. února 2011

Muzejní maraton - neděle

V neděli jsem chodily po muzeích samy. První jsme měly po cestě Muzeum hl. m. Prahy a šly jsme tam hlavně kvůli výstavě Čtyřlístku. No jít tam hlavně kvůli téhle výstavě, tak jsem hoodně zklamaná. Je to v podstatě o ničem, což je velká škoda a určitě by se to téma dalo uchopit mnohem zajímavěji. Nicméně holčičky chtěly projít muzeum celé, i když jsme tam byli poměrně nedávno s dubňáčky. Líbily se jim všechny ty církevní artefakty a vzpomínaly jsme na Skalyho, jak by obdivoval zámky, kování, mříže a vůbec tu klasickou kovařinu a zámečničinu.

Vidět znovu se dá i model Prahy, to je fakt nádherná záležitost a na konci Andulka opět učinila zápis do knihy - Moc se nám to líbilo. Anna Skálová, Adélka a máma :-). Souběžně momentálně probíhá i výstava fotografií zmizelá Libeň, což bylo zajímavé srovnávat se současností a také výstava Pražské výletní restaurace, která je udělaná moc hezky. Mohly jsme si sednout do kupé anebo naopak na palubu výletního parníku, případně poobědvat nefalšované tehdejší dobroty. Zašly jsme i do středověkého domu, kde si děti mohou vyzkoušet pár věcí a u výstavy Čtyřlístku jsme objevily, že je možné navštívit model Prahy ještě jednou, tentokrát v 3D úpravě.

Představení trvá 6 minut, takže jsme si počkaly a jaly se hrnout dovnitř. Pán po nás ale požadoval vstupenky, ale ne ty do muzea, nýbrž speciální kartičky přímo do kina. Vyslal nás tedy zpět do pokladny, kde nám je paní pokladní zdarma vydala. Nechápu, proč nám je nedala rovnou. Pan promítač slíbil, že na nás počká, což také učinil - přece jen zájemců bylo docela dost a nikdo neměl tu správnou kartičku. Každopádně tohle stojí opravdu za to! Je to jakoby člověk procházel Prahou na počátku 19. století, chvílemi jsme se vznesli nad střechy a užívali si pohled z ptačí perspektivy. Projekce je doplněná zvuky kroků nebo křiku dětí z hřiště, slyšet je klapot koňských kopyt. Osobně bych uvítala, kdyby k tomu byl i komentář, kde přesně se momentálně nacházíme, ne všechno jsem poznala :-). Tahle digitalizace trvala prý 3 roky a opravdu se nám moc líbila.

Na Masaryčce jsme si daly párek v rohlíku, ale pak už jsem holčičky začala popohánět, protože se k nám začaly stahovat prapodivné živly. Přesunuly jsme se na Betlémské náměstí do Náprstkova muzea. Tak tady jsem byla taky hodně dávno. Dole probíhá výstava Gejša a Samuraj, což bych si byla ráda přečetla podrobněji, ale holčičky už chtěly na Indiány. Expozice o Indiánech je také hodně zajímavě udělaná a člověk nestačí zírat, jak byli šikovní. Zdobnost oděvů byla naprosto fascinující. Osobně mě nejvíc ale zaujala pláštěnka vyrobená ze střev mrožů nebo tuleňů. Vypadalo to naprosto moderně a rozhodně i funkčně.

Při odchodu jsme narazily na Hanku s Honzíkem, kteří rovněž využívali volných vstupů. Aspoň jsme jim mohly přenechat naší skřínku na bundy, aby se s tím nemuseli tahat. Naší poslední zastávkou muzejního maratonu bylo Muzeum voskových figurín. Tam jsem teda zaplatila symbolické vstupné 30,- Kč, holčičky byly vpuštěny zdarma. Musím říct, že to asi tak za ty tři pětky stojí, i když pořízení takové figuríny není rozhodně jednoduché, to chápu. Nicméně jít tam všichni a zaplatit plnou palbu rodinného vstupného ve výši 380,- Kč, to bych měla zatraceně pachuť na patře.

Jednou ze zvláštností je kaleidoskopické kino. Trošku schíza, člověk si připadá, jak když si šlehnul nějakou tu éčkovou pilulku. No a pak pár osobností - začíná to Harry Potterem, pak následují potentáti bývalí i současní, duchovní představitelé (výborná scénka: matka se dvěma dcerami okolo 10 - 13 let. Četly popisky a je fakt, že to písmo je takové zvláštní, takže ta jedna předčítala - papež Jan Pavel II., Matka Tereza, jééé.. mami, tady je i ten Olajláma! A maminka jí to potvrdila - No jo! I Olajlámu tady mají! No měla jsem co dělat, abych nepadla smíchy), následoval Smetana s Dvořákem, Havel, Klaus a pak taky nějací ti ze šoubyznysu a byly jsme venku.

Stavily jsme se u Hájka pro dortíky a chlebíčky a přesunuly se za Skalym na Vinohrady. Ten teda taky vypadal trošku voskově, ale hejbe se :-). Na pokoji byl sám, takže nikomu nevadilo, že jsme se tam nakýblovaly a v klidu posvačily. Pak nás šel ještě vyprovodit a my se dokodrcaly konečně domů.

Musím říct, že mi ten maraton dal docela zabrat, ale Áčka mají pochvalu před nastoupenou jednotkou, protože do muzeí chtěly, chtěly všechno vidět, všechno je zajímalo a neprudily. Opravdu klobouk dolů a jsem ráda, že jsou takové a nemusím se stydět s nimi někam jít.

Žádné komentáře:

Okomentovat