To takhle hodila Uli do pléna, že v pátek jsou prázdniny a že bysme mohli něco s dubňáčky podniknout. Nakonec jsme se domluvily jen my dvě a při brouzdání netem za zajímavými tipy jsem narazila na akci Ledová Praha. Pořádá to Pionýr a během pololetních prázdnin jsou zdarma nebo za velmi mírný poplatek zpřístupněna muzea, věže apod. Stačilo si jen v sídle Pionýra vyzvednout kartičky a bylo to.
Vyzvednutí se ukázalo býti složitějším než jsem předpokládala. Na Senovážném náměstí byla čísla popisná do 23 a pak od 26.... číslo 24 jsme prostě nemohly najít. Až pak mě napadlo, že ten Gorkáč bude asi i přes koleje a za bankou a ono joooo! Vyšlo to nakonec časově úplně přesně na místo srazu, kdy jsme dorazily z jedné strany tramvají my a z druhé strany holky Uličníkovic. Tak mě napadá, jestli si vlastně ještě někdo vzpomene, že je to celé jméno Uli :-).
Nejdřív jsme si zašly na obídek do divadla Radka Brzobohatého - ne že by nám tam hráli nějaké představení - teda krom našich holčiček, kdy dvě pubišky se navzájem předváděly jedna před druhou a Majdalenka vytrvale odmítala cokoliv jíst a radši na nás bafala. :-) Jen Adélka byla naprosto vzorná, seděla jak velká slečna a jen se s pobaveným úsměvem dívala na ostatní :-). To jsem teda fakt zírala.
Najedené jsme se přesunuly do Národního muzea hlavně kvůli výstavě Staré pověsti české aneb Teta Kazí Libuši, Čechové na řípu, Bivoj se ocitl v kancích a Přemysl to zvoral :-). Nejdřív jsme ale chtěly vidět velrybu a mamuta, kteří jsou až nahoře. Paní trhačky vstupenek nám nabídly výtah. Z toho jsme byly celkem v šoku, páč jsme netušily, že nějaký výtah tam vůbec je. Jedna dobrá žena nás tedy zavedla před dveře s nápisem WC s tím, že tu máme počkat. A tak jsme čekaly - větší holky už chtěly jíííít a nebavilo je čekáááátt.. ale pak přišel pán jak vystřižený z nějakého filmu od Disneyho a ač tam byl nápis WC, na druhé straně byl skutečně skrytý nákladní výtah. Pravý, nefalšovaný, původní. No zážitek až na půdu, kam jsme ostatně vlastně jely! Pán byl velmi hovorný a strašně milý a nabízel nám, že pro nás zas přijede. Ale vzhledem k rychlosti jak jeho tak výtahu jsme usoudily, že dolů už to půjde samo :-). Zajímavý okamžik nastal, když výtah zastavil a okamžitě zhasl :-).
Prošly jsme si zvířátka - Uli říkala, že Madla určitě, ale opravdu určitě bude spát, ale fakt ne. :-) Aby taky jo, když je tam tolik zajímavých věcí! Adélka chtěla číst všechny popisky, všechno jí zajímalo a školačky zas lítaly půl kilometru před námi od vitríny k vitríně. Málem jsme nedošly k mamutovi, ale protože jsme o něm věděly už z loňska, nenechaly jsme si ho ujít. Uli si totiž myslela, že tam jsou jen ty hlavy na chodbě. Mamut nás pořád ohromuje svou velikostí až jsme u jeho zadní části dospěly k filozofické debatě, jaké by to bylo, kdyby si zrovna prdnul a jestli by to smrdělo :-D.
Expozice Staré pověsti české nás uvítala kouzelným tlačítkem a vyjelo nám staročeské jméno s tím, že na konci se dozvíme, kdo to tenkrát byl.
Výstava jako taková je také moc pěkně udělaná, fakt už se konečně myslí na děti, které si chtějí lecos vyzkoušet a ošahat. Nejvíc je asi bavilo vyvolávání ducha :-). To byly takové schůdky a malé okýnko, ve kterém byla kamera s nějakým křivým zrcadlem či co to bylo za fígl a jak se člověk pohyboval, tak měl chvíli dvě hlavy, pak zas jednu našišato, prostě šílená deformace. A to celé se promítalo na obrovské plátno za rohem, takže iluze vyvolávaného ducha víc než výborná. Ftipné bylo, když si tam stouply Andulka s Terezkou a těch hlav bylo najednou podstatně víc a do toho ještě Andulčin bezzubý úsměv - no nemělo to chybu :-).
Majdalence se zas děsně líbila chůze po "mostě" přes Vltavu - bylo tam postavené vyšehradské hradiště, z kterého skáče Horymír a dole, jako řeka, bylo zrcadlo. Aby se po tom dalo dobře chodit, udělali z kulatin provizorní most.
Vyzkoušeli jsme si i jak to měl těžké Bivoj. Hodit si kance na záda je fakt dřina, ale Uli to zmákla! Je tam toho mnohem víc a určitě to stojí za návštěvu.
No a konečně k našim jménům - já jsem dostala jméno Krásná :-) - byla jsem manželkou kohosi v době Nezamysla. Andulce přiřkl stroj jméno Krasatina a byla Nezamyslovou modlou. Wow! Adélka získala jméno Nastavila, což byla služka kněžny Libuše a tlačítko jsme zmáčkly i pro Skalyho a ten dostal jméno Krotboj :-D a také žil za Nezamysla. Tak je fajn, že jsme se v podstatě mohli potkat už tenkrát :-).
Po prohlídce za námi přišla mamča, rozloučily jsme se s Uličníkovejma a vyrazily na Flóru. Tam jsem je zanechala na zmrzce a přesunula se ještě o kousek dál, tentokrát na exkurzi do Vinohradské nemocnice za Skalym.
Pak jsem si zas vyzvedla holčičky a nasměrovaly jsme se na sever. Mezitím mi volal Tomášek, že kdy jako holky dorazí - den předtím u nás byl i s Barčou a domluvili se, že v pátek teda půjdou k nim. Jenže jak jsem chtěla s Petrem chvíli pobýt, tak jsme nějak nestíhaly a on z toho byl smutný a já měla z fleku pozdvižení na vsi, respektive v cukrárně. Tak jsem tedy zavolala Tomáškově mamince, jestli by nevadilo, že dorazíme později a prý ne, když jsou ty prázdniny. Takže cca v 6, kdy původně měly jít holky už domů, jsem je tam teprve vezla, pak jsem smažila ještě do Lidla Skalymu pro speciální čokoládičky :-) a samozřejmě mi všechno ujíždělo před nosem, díky čemuž jsem mohla splnit aspoň svůj denní limit sportování :-). S jazykem na šále jsem dorazila k Tomáškovejm a oni mě zatáhli na čaj a krafali jsme až do osmi, kdy už jsme fakt musely odejít, abychom stihly závěrečný díl Cukrárny :-). Ale děti si krásně pohrály, bylo to moc příjemné.
Fotky z muzea budu muset nejdřív ukrást u Uli v albu, nějak mě nenapadlo si vzít foťák :-).
Vyzvednutí se ukázalo býti složitějším než jsem předpokládala. Na Senovážném náměstí byla čísla popisná do 23 a pak od 26.... číslo 24 jsme prostě nemohly najít. Až pak mě napadlo, že ten Gorkáč bude asi i přes koleje a za bankou a ono joooo! Vyšlo to nakonec časově úplně přesně na místo srazu, kdy jsme dorazily z jedné strany tramvají my a z druhé strany holky Uličníkovic. Tak mě napadá, jestli si vlastně ještě někdo vzpomene, že je to celé jméno Uli :-).
Nejdřív jsme si zašly na obídek do divadla Radka Brzobohatého - ne že by nám tam hráli nějaké představení - teda krom našich holčiček, kdy dvě pubišky se navzájem předváděly jedna před druhou a Majdalenka vytrvale odmítala cokoliv jíst a radši na nás bafala. :-) Jen Adélka byla naprosto vzorná, seděla jak velká slečna a jen se s pobaveným úsměvem dívala na ostatní :-). To jsem teda fakt zírala.
Najedené jsme se přesunuly do Národního muzea hlavně kvůli výstavě Staré pověsti české aneb Teta Kazí Libuši, Čechové na řípu, Bivoj se ocitl v kancích a Přemysl to zvoral :-). Nejdřív jsme ale chtěly vidět velrybu a mamuta, kteří jsou až nahoře. Paní trhačky vstupenek nám nabídly výtah. Z toho jsme byly celkem v šoku, páč jsme netušily, že nějaký výtah tam vůbec je. Jedna dobrá žena nás tedy zavedla před dveře s nápisem WC s tím, že tu máme počkat. A tak jsme čekaly - větší holky už chtěly jíííít a nebavilo je čekáááátt.. ale pak přišel pán jak vystřižený z nějakého filmu od Disneyho a ač tam byl nápis WC, na druhé straně byl skutečně skrytý nákladní výtah. Pravý, nefalšovaný, původní. No zážitek až na půdu, kam jsme ostatně vlastně jely! Pán byl velmi hovorný a strašně milý a nabízel nám, že pro nás zas přijede. Ale vzhledem k rychlosti jak jeho tak výtahu jsme usoudily, že dolů už to půjde samo :-). Zajímavý okamžik nastal, když výtah zastavil a okamžitě zhasl :-).
Prošly jsme si zvířátka - Uli říkala, že Madla určitě, ale opravdu určitě bude spát, ale fakt ne. :-) Aby taky jo, když je tam tolik zajímavých věcí! Adélka chtěla číst všechny popisky, všechno jí zajímalo a školačky zas lítaly půl kilometru před námi od vitríny k vitríně. Málem jsme nedošly k mamutovi, ale protože jsme o něm věděly už z loňska, nenechaly jsme si ho ujít. Uli si totiž myslela, že tam jsou jen ty hlavy na chodbě. Mamut nás pořád ohromuje svou velikostí až jsme u jeho zadní části dospěly k filozofické debatě, jaké by to bylo, kdyby si zrovna prdnul a jestli by to smrdělo :-D.
Expozice Staré pověsti české nás uvítala kouzelným tlačítkem a vyjelo nám staročeské jméno s tím, že na konci se dozvíme, kdo to tenkrát byl.
Výstava jako taková je také moc pěkně udělaná, fakt už se konečně myslí na děti, které si chtějí lecos vyzkoušet a ošahat. Nejvíc je asi bavilo vyvolávání ducha :-). To byly takové schůdky a malé okýnko, ve kterém byla kamera s nějakým křivým zrcadlem či co to bylo za fígl a jak se člověk pohyboval, tak měl chvíli dvě hlavy, pak zas jednu našišato, prostě šílená deformace. A to celé se promítalo na obrovské plátno za rohem, takže iluze vyvolávaného ducha víc než výborná. Ftipné bylo, když si tam stouply Andulka s Terezkou a těch hlav bylo najednou podstatně víc a do toho ještě Andulčin bezzubý úsměv - no nemělo to chybu :-).
Majdalence se zas děsně líbila chůze po "mostě" přes Vltavu - bylo tam postavené vyšehradské hradiště, z kterého skáče Horymír a dole, jako řeka, bylo zrcadlo. Aby se po tom dalo dobře chodit, udělali z kulatin provizorní most.
Vyzkoušeli jsme si i jak to měl těžké Bivoj. Hodit si kance na záda je fakt dřina, ale Uli to zmákla! Je tam toho mnohem víc a určitě to stojí za návštěvu.
No a konečně k našim jménům - já jsem dostala jméno Krásná :-) - byla jsem manželkou kohosi v době Nezamysla. Andulce přiřkl stroj jméno Krasatina a byla Nezamyslovou modlou. Wow! Adélka získala jméno Nastavila, což byla služka kněžny Libuše a tlačítko jsme zmáčkly i pro Skalyho a ten dostal jméno Krotboj :-D a také žil za Nezamysla. Tak je fajn, že jsme se v podstatě mohli potkat už tenkrát :-).
Po prohlídce za námi přišla mamča, rozloučily jsme se s Uličníkovejma a vyrazily na Flóru. Tam jsem je zanechala na zmrzce a přesunula se ještě o kousek dál, tentokrát na exkurzi do Vinohradské nemocnice za Skalym.
Pak jsem si zas vyzvedla holčičky a nasměrovaly jsme se na sever. Mezitím mi volal Tomášek, že kdy jako holky dorazí - den předtím u nás byl i s Barčou a domluvili se, že v pátek teda půjdou k nim. Jenže jak jsem chtěla s Petrem chvíli pobýt, tak jsme nějak nestíhaly a on z toho byl smutný a já měla z fleku pozdvižení na vsi, respektive v cukrárně. Tak jsem tedy zavolala Tomáškově mamince, jestli by nevadilo, že dorazíme později a prý ne, když jsou ty prázdniny. Takže cca v 6, kdy původně měly jít holky už domů, jsem je tam teprve vezla, pak jsem smažila ještě do Lidla Skalymu pro speciální čokoládičky :-) a samozřejmě mi všechno ujíždělo před nosem, díky čemuž jsem mohla splnit aspoň svůj denní limit sportování :-). S jazykem na šále jsem dorazila k Tomáškovejm a oni mě zatáhli na čaj a krafali jsme až do osmi, kdy už jsme fakt musely odejít, abychom stihly závěrečný díl Cukrárny :-). Ale děti si krásně pohrály, bylo to moc příjemné.
Fotky z muzea budu muset nejdřív ukrást u Uli v albu, nějak mě nenapadlo si vzít foťák :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat