Na sobotu jsme si nachystaly Muzeum Policie ČR. Je to takový návrat do dětství. Jak jsme vyrůstali za komančů, tak tohle muzeum bylo velmi oblíbené u naší třídní pančelky a je fakt, že i nás, děti, to tam bavilo. Byla jsem zvědavá, co tomu řeknou holčičky, ale Andulka chce být momentálně buď policistka anebo vyhrát olympijskou medaili "ve skákacím běhu", takže mi to přišlo celkem příhodné. Navíc tu měl být zajímavý doprovodný program.
Už u vchodu jsme byly šokované neskutečnou ochotou a vstřícností personálu a ten dojem se stále prohluboval a prohluboval. V různých uniformách se tu procházeli policisté a četníci a lákali nás ke svým "stanovištím", aby nám mohli ukázat něco zajímavého a nabalit spoustu dárečků. Než jsme se rozkoukaly, vyběhla za námi paní z pokladny, že za chviličku začíná ukázka zneškodňování zločince a bomb, abysme to neprošvihly. Adélka jít nechtěla, páč jsem věděla, že se bude i střílet a ona nemá takové hlučné aktivity ráda. Andulka šla tedy jen s mamkou. Bylo to asi na půl hodiny, takže jsme se tam zatím s Adél jen tak landaly.
Andulína přišla s očima navrch hlavy, jak to bylo zajímavé, i když se maličko bála. Mohly jsme se pak podívat i na výstroj a výzbroj pěkně zblízka. Na četnické stanici dostaly holky razítka - to jsem měla pocit, jak když se někde objeví nadpraporčík Arazím :-), v části věnované psům a koním jsme si pohladily vycpaného psa, který dostal státní vyznamenání a prý nosí štěstí. Zase jsme nafasovaly bločky, samolepky a další razítka a přesunuly se ke stolu, kde si Andulka vyplnila křížovku a dětem se dostalo trochu osvěty co je a není správné chování na ulici.
Líbila se nám i expozice zaměřená na protidrogovou činnost, tady to bylo jak na diskotéce po požití - všude samé oči, světelné efekty a pak takové to světlo, co zvýrazňuje bílou. V druhém patře probíhala zrovna výstava vystřihovánek a papírových modelů, což nám skoro rozum nebral, že je někdo schopný vytvořit něco takového. Mimo jiné tu probíhaly přednášky o Mírových misích, ale zrovna jsme se trefily mimo termín, což nevadilo, páč to by asi holčičky nebavilo, ale dva velmi, ale opravdu velmi milí policisté nám nasadili neprůstřelné vesty. Byla jsem překvapená, že i ta lehká, je tak těžká, natož, když jsem si vyzkoušela tu do Afganistánu. S tím bych opravdu běhat nechtěla. Holčičky dostaly bonbóny, já nechtěla, takže jsem dostala protekční čokoládičku :-). Mamka odběhla s Adélkou na záchod, takže nejdřív jsme to absolvovaly jen s Andulínou, pak si to zkoušela i mamča. Fotky jsou na rajčeti.
V tomhle patře je i expozice věnovaná hasičům a civilní obraně a když tam člověk viděl ty speciální vaky pro miminka v případě chemického nebezpečí.. fuj.. mrazilo nás až bůhvíkde..
Když jsme se vrátily dolů, čekalo na nás snímání otisků :-). Nejdřív nám paní kriminalistky natřely ruce krémem, obtiskly na papír a pak přejely tím práškem a objevila se krásně celá ruka. Prý v létě nemusí matlat krémem, protože stačí pot, aby byl otisk zanechán. Popisovaly nám, jak se to pak vyhledává, tak jsem s nimi zabředla rozhovor na téma, jak je príma, že mají tu techniku, prdnou tam otisk a ono jim to vyplyvne, čí je.. Tak se začaly smát a říkaly, že to možná tak jedině v Miami :-), že ony to pěkně porovnávají ručně, zvýrazní, čeho si počítač má všimnou a pak jim vyhodí nějaké výsledky a opět nastává ruční práce. To musí být neskutečná piplačka!
Měly tam k dispozici i zařízení na zvětšení otisků prstů, takže holčičky porovnávaly jak o život. K počítači, kterým se dá sestavit portrét hledaného, jsme se, bohužel, neproboxovaly, páč ho obsadil nějaký pubiš. V expozici jsou i slavné kriminalistické případy - Otýlie Vranská, Stodolovi, Orlická přehrada, Spartakiádní vrah atd., naštěstí fotky jsou vesměs černobílé, takže holčičky v podstatě ani neregistrovaly, co to tam je. Na to mají ještě dost času.
Každopádně jsme odsud odcházely naprosto nadšené a zas se tam někdy vypravíme. Minimálně na dětské dopravní hřiště. Paní šatnářka nám prozradila, že všichni policisté, co tam byli, to dělají ve svém volném čase a za odměnu dostanou kafe a chlebíček.. Klobouk dolů! Každopádně se potvrzuje, že když člověka něco baví a o něco mu jde, není zapotřebí hromady peněz. Určitě pošlu nějakou pochvalu i přímo do muzea, zaslouží si to.
Mamka byla navíc překvapená, že nějaké takové muzeum je a když to pak vyprávěla bráchovi, tak ten hned taky zatoužil vyrazit, páč po mně podědil třídní, tudíž má úplně stejné zážitky jako já :-).
Z muzea jsme se opět přesunuly na Flóru a já pokračovala za Skalym. Zastihla mě smska, že mamka sedí s Áčkama v kině, tak mám přijet až po představení. Andulka byla se školou na pohádce "Na vlásku" a tak se jí to líbilo, že si vyžádala repete. To je něco pro mě. Považuju kino za nemorální za ty prachy :-). Ale líbilo se to i Adélce a mamce a to je důležité. Domů jsme dorazily dávno po Večerníčku.
Už u vchodu jsme byly šokované neskutečnou ochotou a vstřícností personálu a ten dojem se stále prohluboval a prohluboval. V různých uniformách se tu procházeli policisté a četníci a lákali nás ke svým "stanovištím", aby nám mohli ukázat něco zajímavého a nabalit spoustu dárečků. Než jsme se rozkoukaly, vyběhla za námi paní z pokladny, že za chviličku začíná ukázka zneškodňování zločince a bomb, abysme to neprošvihly. Adélka jít nechtěla, páč jsem věděla, že se bude i střílet a ona nemá takové hlučné aktivity ráda. Andulka šla tedy jen s mamkou. Bylo to asi na půl hodiny, takže jsme se tam zatím s Adél jen tak landaly.
Andulína přišla s očima navrch hlavy, jak to bylo zajímavé, i když se maličko bála. Mohly jsme se pak podívat i na výstroj a výzbroj pěkně zblízka. Na četnické stanici dostaly holky razítka - to jsem měla pocit, jak když se někde objeví nadpraporčík Arazím :-), v části věnované psům a koním jsme si pohladily vycpaného psa, který dostal státní vyznamenání a prý nosí štěstí. Zase jsme nafasovaly bločky, samolepky a další razítka a přesunuly se ke stolu, kde si Andulka vyplnila křížovku a dětem se dostalo trochu osvěty co je a není správné chování na ulici.
Líbila se nám i expozice zaměřená na protidrogovou činnost, tady to bylo jak na diskotéce po požití - všude samé oči, světelné efekty a pak takové to světlo, co zvýrazňuje bílou. V druhém patře probíhala zrovna výstava vystřihovánek a papírových modelů, což nám skoro rozum nebral, že je někdo schopný vytvořit něco takového. Mimo jiné tu probíhaly přednášky o Mírových misích, ale zrovna jsme se trefily mimo termín, což nevadilo, páč to by asi holčičky nebavilo, ale dva velmi, ale opravdu velmi milí policisté nám nasadili neprůstřelné vesty. Byla jsem překvapená, že i ta lehká, je tak těžká, natož, když jsem si vyzkoušela tu do Afganistánu. S tím bych opravdu běhat nechtěla. Holčičky dostaly bonbóny, já nechtěla, takže jsem dostala protekční čokoládičku :-). Mamka odběhla s Adélkou na záchod, takže nejdřív jsme to absolvovaly jen s Andulínou, pak si to zkoušela i mamča. Fotky jsou na rajčeti.
V tomhle patře je i expozice věnovaná hasičům a civilní obraně a když tam člověk viděl ty speciální vaky pro miminka v případě chemického nebezpečí.. fuj.. mrazilo nás až bůhvíkde..
Když jsme se vrátily dolů, čekalo na nás snímání otisků :-). Nejdřív nám paní kriminalistky natřely ruce krémem, obtiskly na papír a pak přejely tím práškem a objevila se krásně celá ruka. Prý v létě nemusí matlat krémem, protože stačí pot, aby byl otisk zanechán. Popisovaly nám, jak se to pak vyhledává, tak jsem s nimi zabředla rozhovor na téma, jak je príma, že mají tu techniku, prdnou tam otisk a ono jim to vyplyvne, čí je.. Tak se začaly smát a říkaly, že to možná tak jedině v Miami :-), že ony to pěkně porovnávají ručně, zvýrazní, čeho si počítač má všimnou a pak jim vyhodí nějaké výsledky a opět nastává ruční práce. To musí být neskutečná piplačka!
Měly tam k dispozici i zařízení na zvětšení otisků prstů, takže holčičky porovnávaly jak o život. K počítači, kterým se dá sestavit portrét hledaného, jsme se, bohužel, neproboxovaly, páč ho obsadil nějaký pubiš. V expozici jsou i slavné kriminalistické případy - Otýlie Vranská, Stodolovi, Orlická přehrada, Spartakiádní vrah atd., naštěstí fotky jsou vesměs černobílé, takže holčičky v podstatě ani neregistrovaly, co to tam je. Na to mají ještě dost času.
Každopádně jsme odsud odcházely naprosto nadšené a zas se tam někdy vypravíme. Minimálně na dětské dopravní hřiště. Paní šatnářka nám prozradila, že všichni policisté, co tam byli, to dělají ve svém volném čase a za odměnu dostanou kafe a chlebíček.. Klobouk dolů! Každopádně se potvrzuje, že když člověka něco baví a o něco mu jde, není zapotřebí hromady peněz. Určitě pošlu nějakou pochvalu i přímo do muzea, zaslouží si to.
Mamka byla navíc překvapená, že nějaké takové muzeum je a když to pak vyprávěla bráchovi, tak ten hned taky zatoužil vyrazit, páč po mně podědil třídní, tudíž má úplně stejné zážitky jako já :-).
Z muzea jsme se opět přesunuly na Flóru a já pokračovala za Skalym. Zastihla mě smska, že mamka sedí s Áčkama v kině, tak mám přijet až po představení. Andulka byla se školou na pohádce "Na vlásku" a tak se jí to líbilo, že si vyžádala repete. To je něco pro mě. Považuju kino za nemorální za ty prachy :-). Ale líbilo se to i Adélce a mamce a to je důležité. Domů jsme dorazily dávno po Večerníčku.
Segra, me se taky libi Na vlasku.. :)
OdpovědětVymazat