Malta 2013, středa 3.7.

Poslední vyšlápnutí do devátého patra na snídani a poslední pohled na Valettu pěkně z výšky. Sbaleno máme celkem rychle, ještě domlouváme s Janou po skypu, kdy a kam dorazí pro naše kufry.

Konečně zajdeme koupit i nějaké ty suvenýry a pohledy, ale už nemáme čas hledat schránku, tak je nechávám na recepci. Snad dojdou dřív než za 3 měsíce, což se teď už 2x stalo :-).

Skaly nám dal košem a jede s Janou, my frčíme s holčičkama beruškou za nimi. Je vždycky kapánek nuda překonat čas zbývající do odletu. Navíc se "lepší počasí" = začíná být na chcípnutí :-). Jak si ségra původně stěžovala, že jim vezeme špatné počasí, tak my jsme si naopak libovali, dalo se to totiž přežít :-). Teď zas teploměr šplhal na 35C..

Po cestě na letiště jsem se samolibě chválila, že už snad zvládám ježdění vlevo a přesně v té chvíli zapískaly gumy a málem do nás vrazilo auto jedoucí z "nepředvídatelného" směru, kterému jsem vjela do cesty. Ale naštěstí to holčina ubrzdila, možná jsem se mohla přiučit nějaké to pěkné vřelé maltské slovo. Omluvila jsem se tedy gestem (slušným!) a pokračovala za Janou. Je fakt, že na Maltě se jezdí poměrně pomalu, takže jsme viděli jen jeden ťukec. A silnice bývají dost hladké, takže pískání gum je na běžném pořádku. No ale sklaplo mi, ne že ne :-).

K letišti jsme pak už dorazili v pořádku, když najednou ségra minula odbočku a vyjela z kruháku jiným výjezdem. Měli jsme dost času, tak nás chtěla vzít ještě na vyhlídku. Očumovali jsme tedy přistávající letadla a tipovali, které pak bude to naše. Vzhledem k tomu, že tu fakt dost pařilo slunce, přece jen jsme se vrátili na letiště a já jsem mohla předat naší berušku nebo-li zaparkovat na vyhrazeném parkovišti a pak jít hodit klíče do otvoru u té kanceláře. Ségra tam ještě chvíli houkala na tu holku za pultem, že je to dost nehorázné, že si účtují plnou nádrž, ale jednou jsem odsouhlasila podmínky, tak to tak prostě bylo.

S lehce svíravým pocitem jsem nás šla odbavit, ale všechno proběhlo bez problémů. Uff. Splnili slovo a opravdu zařídili náš bezstarostný odlet z Malty, nechtějí nás tam :-). Poté, co jsme se konečně zbavili zavazadel, mohli jsme najít něco k jídlu. Děti měly hlad - opět - zašli jsme tedy do místního KFC, díky čemuž měla tentokrát Jana parkování mnohem levnější než minule s pokutou :-) - neplatila nic, stačilo nějak zadat na ten parkovací lístek útratu nad určitý limit. Každopádně české KFC je mnohem chutnější.

A pak už jsme jen Janě a Emičce zamávali a zmizeli k ošahávačům. Holčičky měly záchvat smíchu, že tatínek píská a ošahávají ho. Na duty free shopy jsme moc času už neměli, jen si pak Andulka vzpomněla, že potřebuje nějaký bonbon na startování a přistávání. Šla tedy ještě s Petrem něco koupit a mezitím otevřeli přepážku k nalodění do letadla. Odsejpalo to tu podstatně rychleji, protože odbavovaly hned dvě přepážky. Byla jsem lehce nervózní, kde máme půlku rodiny, když už jsou skoro všichni za přepážkou, ale na poslední chvíli se ukázali. Prý před nimi byl nějaký chlap, který měl evidentně mnohem víc času než my.

Jen teda pak to cestování autobusem po letištní ploše je fakt nářez. Sardinky hadr! Zlaté tubusy!

Seděli jsme jen ob řadu než po cestě na Maltu a Petr s Andulkou opět sami, my s Adélkou tentokrát ne. Ale ty dvě a půl hoďky to je v pohodě. A za chvíli jsme byli už ve vzduchu a mávali jsme Maltě a Gozo a pak Sicílii. Kousek od ní jsme viděli ostrůvek a po chvilce jsme si všimli dokonce i dýmu. Doma jsme zjistili, že se jednalo o sopku Stromboli.

Tentokrát jsme letěli přes bývalou Jugoslávii (Adélka viděla Julské Alpy a usoudila, že to budou určitě Beskydy a pak také chtěla informovat, až budeme míjet Brno :-D) a když jsme se chtěli kochat matičkou, objevily se mraky. Sice jsme si nechali nějaké teplejší oblečení nahoře v kufru, ale doufali jsme, že podle internetu bude doma přijatelně - mělo být kolem 26C. Však jsem také vehementně do Čech posílala trochu toho tepla!

Letěli jsme kousek i od Skalice a pak jsme Prahu úplně minuli a až za ní jsme se otáčeli a vraceli zpět na Ruzyň. Dosedli jsme s mírným zpožděním, ale v pořádku. Mamka už na nás čekala  s rohlíkama a šunkou a holky se cpaly na zastávce jak když nejedly celý týden :-).

Mamka nás doprovodila až na Muzeum a tam už se naše cesty zase rozdělily, aspoň jsme jí stihli říct ty největší zážitky. Po návratu domů jsme jen otevřeli kufry, na všechno ostatní se vybodli a prostě jsme rovnou šli spláchnout prach z dalekých cest do Chýše. Po cestě nám voněly lípy. Nádhera. :-)

Jani, díky ještě jednou za pomoc s plánováním i za nabitý program! Myslím, že jsme toho stihli opravdu hodně (já se vzpamatovávala ještě celý víkend :-)). Jen teda ty krevety... :-D

Obecně bych Maltu zhodnotila jako místo nabité zajímavostmi, přestože je velká jen jako půl Prahy. Pro nás je určitě exotická a zvláštní. Barevně - béžová a modrá :-). Na rodinnou dovolenou, kdy se člověk chce plácnout k moři nebo k bazénu to rozhodně není. Chce to spíš aktivní přístup a pečlivou přípravu, možná i odvahu půjčit si auto :-). Zas je super, že když člověk zabloudí, má šanci přijet z jiného směru na stejné místo :-). Moře je přenádherné, to se prostě neomrzí :-). A ten maltský chleba!

Když jsem pak ale usedla za volant Otylky, PRAVOU rukou jsem odjistila ruční brzdu, PRAVOU rukou zařadila rychlost, dívaje se VPRAVO nahoru do zrcátka, frčíc po místních komunikacích, neubránila jsem se pousmání a myšlence, kterou momentálně používá v reklamě jistý obchodní řetězec - Tady je svět ještě v pořádku.. :-)

P.S.

Mária hodně zaujaly kešky. Chtěl o tom vědět víc a tak jsem se mu to snažila vysvětlit. Ve finále jsme zjistili, že si myslel, že hledáme opravdové poklady s penězi nebo-li cash místo cache. :-D Ale i tak prý občas něco zkusí ulovit, hodně s Janou cestují po Maltě, tak třeba objeví nějaká další krásná místa.

I poslední fotky už jsou na rajčeti.