Je to opravdu hodně přírodní, ale o to báječnější! Moc lidí o tom ještě neví, takže i pohoda, klídek, krásné počasí. Součástí je středověká vesnice, kde si návštěvníci mohou vyzkoušet mletí obilí, tkaní anebo třeba vytočit na hrnčířském kruhu hrneček.
Velkým tahákem je i stezka bosých nohou. Od loňské alpské zkušenosti se nám po něčem podobném stýskalo. Tak konečně i u nás! Začíná se chůzí bahýnkem a potokem - to jsme měli pocit, že nám odpadnou nohy z ledové vody, ale za chvíli už si končetiny přivykly a skoro se nám potůček nechtělo ani opouštět. Následovalo průběžné střídání povrchů - kamínky, písek, šišky!!!, jehličí.. prostě všechno, co se v lese dá najít. Chvíli se šlo po velkých šutrech, chvíli zas po kládách, ale ty šišky... ty šišky byly fakt pekelné! Kdyby to byly aspoň zavřené smrkovky! Ale ono ne - pěkně borovicové a otevřené. To jsem fakt nedávala a zbaběle šla vedle :-).
Aby to nebyla taková nuda, plní se po cestě různé úkoly. Děti si mohou vyzkoušet, jak daleko doskočí a s jakým zvířetem se tak mohou porovnat. Po pravdě - doskakovat naboso do drobných kamínků taky není zrovna velký šlágr, ale za pokus to stálo. Jinde se zas určují listy a stromy anebo správné barvy květin. Nás nejvíc bavila atrakce zvaná Hovnivál.
K dispozici byl nafukovací míč obalený látkou a zadání znělo - zahraj si na hovnivála a vyzkoušej si, jaké to je, válet svou kuličku třeba do kopce a z kopce. Starší děti to moc nezaujalo, mladší to vyzkoušet chtěly. No a já nahodila udičku, jaké to asi je, válet kuličku opravdu jako hovnivál, tedy pěkně pozpátku. Uli se chytla a šla do toho :-D. Válely jsme se smíchy, protože neustále padala a nešlo jí zatočit. Abych tedy nebyla za sketu, šla jsem si to vyzkoušet taky a válela jsem se opět - tentokrát neustále po zemi :-D.
Je fakt, že když se člověk chechtá, fakt nemá šanci k jakýmkoliv výkonům. Nastávající pubiši stáli na kopci a nechápavě na nás koukali, co je jako na tom vtipného a hlavně, že ONI to dělat nemusí! Takovou trapárnu! :-D Ale my jsme si to užily naprosto luxusně a za největšího hovnivála byla vyhlášena Denča, holt měla nejlehčí těžiště :-).
V dalším místě si děti mohly porovnat rozpětí rukou s rozpětím křídel ptáků, jinde zas po hmatu zkoušet, jaké zvířátko se ukrývá v kmenu stromu nebo naházet šišky veverce do košíčku či vylézt za pavoukem po síti. Zajímavá zkušenost byla v úseku, kde jsme měli jít se zavřenýma očima a hádat, jaký povrch máme právě pod nohama.
Stezka ústí u stodoly plné hlavolamů a různých hračiček. Tady jsme zkejsli asi hodinu. Mimo jiné si Uli zabojovala se synovcem na kládách, pak jsme se spolu zkoušely přetahovat - já vyhrála, heč! :-) a také jsme vyzkoušeli šikovnost nohou - např. dělání uzle okolo kolíku, skládání obrázku z kamínků, nakreslení autoportrétu anebo postavení věže z kostek. Bez rukou je to opravdu zajímavý zážitek, zvlášť, když někteří nepochopí, proč jsou tam lavičky a udělají si to ještě těžší ze stoje :-D.
Větší děti si stezku daly asi ještě 3x :-), prostě jsme je skoro neviděli.
Velmi zajímavý zážitek nás čekal u rybníčku. Zrovna jsme se s Áčkama přesouvaly k jídlu, když jsem zaslechla zvláštní zvuk, jako když "prdí" boty. Tak jsem zkoumala, jestli jsou to Andulíniny crocsy a ono ne. Zkušeným indiánským okem jsem obhlédla okolí a zahlédla v rákosí hada, jak má v tlamě žábu a snaží se jí spolknout. Pozorovali jsme to celkem dlouho a následně jsme si všimli, že i žába má dlouhý ocas a ejhle, záhada se vyřešila - z druhé strany se totiž tu samou žábu snažila spolknout další užovka! Byl to docela lítý boj a ve finále to ta větší vzadu vzdala a vítězka nám zmizela z dohledu i s kořistí. Škoda.
Uli byla na mrtvici, ještěže o hadech na začátku nevěděla, nešla by bosa ani náhodou, hady prostě nesnáší!
K obědu jsme si dali za ty jejich peníze palačinku a já jakési maso se zeleninou a bylo to moc dobré. Hostinec je ze starého mlýna a na louce pod ním je spousta stolů s různými hlavolamy. Ne všechny jsme zvládli, ale některé jsme přece jen zdolali! Na konci louky protéká zmiňovaný potok a jsou tu různá korýtka a přehradičky, takže děti zmizely velmi rychle z dohledu.
Celou dobu jsme hledali indicie k nalezení pokladu - plánek jsme si koupili u pokladny a na každém stanovišti jsme si mincí vytlačili písmenka do tajenky až jsme měli jasno, kam se přesunout.
Na tom správném místě si paní ověřila, jestli opravdu máme nárok na otevření pokladu a posléze nás po jednom pouštěla dovnitř. Vše muselo proběhnout naprosto mlčky a děti nesměly ukázat, co našly, dokud tam nedojdou všichni. Bylo to krásně napínavé a všichni to dokázali!
Po nalezení pokladu jsme se zastavili ještě u výroby amuletů - naše holky si teprve ten svůj vyráběly, ostatní děti si naopak braly již vysušené od sluníčka - Uli a spol. přijeli totiž o něco dřív než my a tak i dřív odjížděli.
My jsme jim šly zamávat na rozloučenou z Aleje zamilovaných a holky chtěly zkusit ještě archeologický výzkum. Dostaly za úkol najít 5 předmětů a tak pečlivě prohrabávaly pískoviště. Za odměnu si mohly nechat kouzelný korálek.
Žádné komentáře:
Okomentovat