Kupodivu na snídani je minimum lidí :-), jak by taky ne.. všichni ještě spí. Ale natolik jsem celou rodinku buzerovala, že jsme na ostrově včas a čeká se, až se vyvenčí P3. Nás opět pobavilo, že odejdou od auta, nechají dveře dokořán, aby to větralo a někde v dálce venčí psa :-).
Čeká mě další poprvé - musím zvládnout najet a vyjet z trajektu :-). Ve frontě při čekání na nalodění ke mně přišel Mário a naprosto vážně se mě ptal, jestli máme pasy. Tak jsem říkala, že ano, jen ty dětské jsem nechala na hotelu.. On na to - a jak chcete na loď? To přece nejde! Chvíli jsem fakt váhala a pak jsem přišla na to, že si ze mě dělá nepokrytě prču :-). Ségra říkala, že přesně stejně nachytal bráchu, tam to ale bylo horší v tom, že ségra tlumočila a měla co dělat, aby se nesmála.. Lenka prý začala slušně panikařit. :-)
Dostala jsem pokyn, že to mám přetlumočit Skalymu, který se tou dobou procházel okolo. Tak jsem ho teda "vyděsila" a můj drahý - nic :-D. Prostě spoléhal na to, že jeho milovaná žena to má v paži :-).
Nájezd na trajekt se vydařil a mohli jsme se přesunout na palubu. Pro nás suchozemce jsou takové zážitky opravdovým Disneylandem. Kochali jsme se nádherným mořem, přibližujícím se ostrovem a skákacíma rybama. K autu jsme šli radši s předstihem, abychom neblokovali případný výjezd. No a pak se to stalo...
Neznaje postupu, nastoupili jsme, připoutali se, já jsem otočila klíčkem, sešlápla spojku, zařadila neutrál, vyhodila ručku, že budeme vyjíždět a stále se nic nedělo. Tak jsem teda tím klíčkem otočila zas zpátky, ale bohužel jsem zbytek nechala tak, jak byl.
Trajekt přistál a začal se otvírat ten výjezd, což bohužel znamenalo i to, že my, jako druhé auto, jsme se dostaly do fyzikálních problémů nebo-li nakloněné roviny a naše beruška sletěla na auto před námi. V panice, kdy má najednou člověk všechno, ale úplně všechno na opačné straně, jsem netušila, co kde jak a proč a prostě jsme bouchli do auta před námi. Blondýna za volantem.. Vzrůšo pro nudící se ostatní posádky vozů..
Vystoupit nešlo. Museli jsme počkat, až vyjedou ostatní řady, my byli až v té poslední. Klepala jsem se jak drahej pes, bylo mi zle a už jsem viděla, jak se mi rozplývá kauce 1000 éček někde v nedohlednu. Nakonec se mi povedlo i nastartovat i trefit výjezd. Řidič auta, do kterého jsme spadli, zastavil hned po výjezdu, abychom zkontrolovali napáchané škody. Ani se mi nechtělo z toho auta vylézt.
Ale dopadlo to dobře - ani škrábanec, prostě nic. Přece jen to byl spíš šťouchanec jako třeba při parkování. Oni byli taky turisti a taky měli auto z půjčovny. Věřím, že je polilo horko, když jsem to do nich pustila. Ségra s Máriem nechápali, co se děje.. Mário, po omrknutí situace, mávl rukou se slovem "plastic".. My jsme si pak podali ruce a popřáli si pěkný den :-D. Ještěže jsme jeli hned ke stánku s občerstvením, jinak bych těžko hned mohla řídit. Ufff...
Po občerstvení a nakrmení ryb jsme se stavili ještě v místním obchoďáku pro kruh pro Emičku a pak už jsme šplhali k výšinám, teda vlastně k Máriovic domečku. Těžko by se to asi hledalo, ale až to jednou bude hotové, tak to bude super bejvák a mnohem víc prostorný než to na první pohled vypadá. Já jsem si vyzkoušela fotit makro z druhého patra a s výsledkem jsem byla víc než spokojená :-). Miluju Skalyho Canona! BTW - ten původní Panasonic má 18ti násobrný zoom, ale absolutně se s tím nedají dělat tak krásné fotky.
Mário si přeměřil nějaké dveře a mohli jsme vyrazit na pláž. Problém s rezidentama je ten, že některé výhledy jsou pro ně už fádní. Já bych stavěla na každém rohu a fotila, jenže jsem nechtěla, aby na nás čekali, takže jsem jen smutně míjela nádherně fotogenická místa. :-)
Zaparkovali jsme u Hondoq Bay a vyfasovali lehátka a slunečník, protože pláž je oblázková až šutroidní. Díky Máriovým známostem jsme to měli grátis.
Holky hned vlítly do vody - uff.. ledovka - já se chtěla podívat na kešky. Jedna byla velmi blízko, ale ve finále jsem zjistila, že tam musím doplavat a mít baterku. Tak jsem jí jen zamávala :-). Ale i tak jsme se šli projít a pokochat, my opravdu asi nikdy nebudeme plážoví povaleči.. Chtěla jsem si i vyfotit trajekty, ale jak na potvoru měli asi pauzičku.
Skaly si chtěl opálit stehna, protože je má od kraťasů úplně bílá a tak si ty kraťasy zamotal jak slipy.. výsledkem bylo cosi.. no.. dostala jsem záchvat smíchu, holčičky také. Andulka to okomentovala, že tatínek to má jak Tarzan, takže zas tak bídně vlastně to hodnocení nedopadlo :-D.
Po návratu jsme se šli svlažit opět do moře a pak jsme s sebou plácli na lehátko. Holčičky se rozhodly, že nám udělají SPA a začaly nám na záda vršit kamínky, respektive spíš šutráky :-). Aby nás ochladily, běhaly s každým až k moři. Ale bylo to moc příjemné. Jen Mário nás varoval, ať si to rychle sundáme, abysme za chvíli nevypadali jak berušky :-). Je fakt, že mít na zádech opálené fleky, bych fakt nechtěla.
Čas ubíhal poměrně líně, holky se tam skamarádily s místňačkama a tak nechtěly ještě odjet, když jsme zaveleli, že balíme. Na programu ale ještě bylo Azure Window- být na Gozo a nedojet sem, to je jako neprojít se po Karlově mostě v Praze :-).
Jediný zádrhel nastal, když byla uzavřená krátká ulička z důvodu rekonstrukce. Kvůli tomu jsme museli objet čtvrt ostrova (což při rozměrech Goza - celkem 67 km2 - není až takový problém, ale jsou to tu samé jednosměrky). Ale zas jsme to měli jako vyhlídkovou jízdu a viděli toho o něco víc :-).
U Azure Window už bylo jen málo turistů, což bylo velmi příjemné. Pokochali jsme se tou nádherou, udělali hafo fotografií, ale jedna vede :-). Chtěla jsem vyfotit od Adélky právě před tímto přírodním skvostem. A Adélka mě teda vyfotila.. Z jejího úhlu pohledu vypadám jak obryně Stáňa, za kterou prostě není nic vidět, natož obrovský skalní útvar :-).
Vydrželi bychom tady mnohem déle, "jezírka" od přílivu jsou plná života, jiná zas vyschlá s krystalkami soli. Jen bosa bych tu chodit opravdu nechtěla, je to pěkně ostré.
Hned naproti je další přírodní skvost - Vnitřní moře. S mořem je spojováno úzkým tunelem a samozřejmě tudy vozí turisty na vyjížďky k Azure Window. Nás už ale čekala večeře, tak třeba někdy příště? :-)
Po cestě zpátky jsme ještě zastavili u jednoho nádherného kostela - Ta Pina. A Andulka zjistila, že je tu keška! To jsme si nemohli nechat ujít a ulovili jí. Škoda, že ani tento kostel jsme nezastihli otevřený, prý to stojí za to. Mária zaujalo, cože to hledáme a tak nás vzal ještě na jedno místo - k botanické zahradě, na které jsem se ptala už na pláži, protože i tady by měla být schovaná krabička.
Došlo ještě k jedné malé zastávce - na náměstí Praha :-) Je tu i cedule v češtině!
Jenže jak si Andulka hrála s tou GPS, došly baterky a tak smolík pacholík. Nicméně to stálo za to i tak. Byl odsud naprosto dokonalý pohled na Gozo, Comino i Maltu široko daleko.
Na večeři jsme byli objednaní do naprosto nové restaurace, kterou vlastní Máriovi známí. Paní majitelka nás uvítala, ale celkově byl její přístup velmi velmi laxní a raději se věnovala nějakým přátelům, kteří celý večer cucali jednu láhev vína. My jsme na všechno čekali neskutečně dlouho - naštěstí holky dostaly jídlo dříve, což ségra zdůraznila, aby je obsloužili jako první.
Skaly chtěl žebra, ale to se přišli za chvíli omluvit, že nejsou a já chtěla rybu alá co se dnes ulovilo. Jana mi to vykomunikovala, ale stejně nevím, co to bylo za druh :-). Po dlouhé době konečně paní majitelka přinesla víno (servírka ségru předtím totálně vytočila, když stále nechápala, jaký druh Jana objednává s tím, že nerozumí její výslovnosti a následně to vyslovila úplně stejně. Ano, ano, od toho je host, abychom mu vysvětlili, že blbě mluví, ne že já blbě slyším.. ) a aniž by Janě ukázala láhev nebo jí dala ochutnat, prostě tu flašku otevřela a rovnou nalila. Plus si položila otvírák na stůl, z čehož Jana taky nemohla, prý je to závažný prohřešek :-) a ve finále to tam nechala a šla si zas povídat s těmi svými známými.. Ale víno bylo dobré :-).
Holčičky si daly výjimečně něco jiného než nugetky - Adélka pizzu s nutellou a oříškama a Andulka boloňské špagety. Neustále ale zíraly k vedlejšímu stolu, kde měl chlapeček pizzu posypanou hranolkama.. Když už to měly naše malé dámy skoro snědené, došlo konečně i na nás. Jen nás trochu zaskočilo, když číšník přinášející talíř vznesl otázku - Tuna? Tuňáka jsme si fakt neobjednali! Ale zbytek jídla byl evidentně pro nás, takže malá záhada.
Za nějakou dobu se přiřítila ta servírka s tím, že špatně napsala lísteček, takže místo maltské ryby, kterou jsem si objednala, mi v kuchyni udělali tuňáka. Tak jsem řekla, že tuňáka si nedám. Ona se hrozně podivila a opravdu si tuňáka nedáte? Ne, nedám! Kurnik, tuňáka můžu jíst i doma, stejně tak lososa! Tak prý že mi přinese za 10 minut tu mojí rybu a s kyselým ksichtem odešla.
Všichni báječně povečeřeli, jen mou rybu zřejmě ještě lovili. Jana navíc čekala, kdy mi přijdou sdělit cenu, protože tak to prostě má probíhat, když je to takhle čerstvá záležitost a ne věc ze standardního jídelníčku, ale já byla ráda, že za nějakých 25 minut konečně přinesli rybu zabalenou v alobalu. Bylo to moc dobré, jen mi trošku kazilo chuť to, že všichni už dojedli, já měla kolem sebe hromadu špinavého nádobí, které nikdo jaksi neodnášel a kuřáci, samozřejmě, nutně potřebovali hulit, takže jsem nakonec zůstala u stolu sama, vybírala kosti a připadala si lehce jak blbka, která jí dvě hodiny.
Ve 23 hod. nám odjížděl trajekt a byli jsme i celkem otrávení, takže jsme šly s Janou zaplatit ke kase. A opět zádrhel - naše objednávka byla si na x lístečkách. Jana toho měla míň, tak platila první. A když mi pak diktovala jiná servírka, co mi tam zbylo, připadalo mi pořád, že něco chybí, jen prostě než si to člověk převede z jednoho jazyka do druhého... plus se ségra ptala, kolik vůbec stála ta ryba, načež slečna odvětila, že neví.. No bomba! A pak mi došlo, že tam nebyla ta jídla pro holčičky, takže jsem ještě zahlásila chybějící položky, přestože holčina nemohla najít ty účtenky. Že by řekla, děkuju, nezlobte se..no ani náhodou! To už Jana nevydržela a dost podrážděně je upozornila, že je slušnost aspoň poděkovat, když jim někdo zachrání jejich chybu. No to byly zas ksichty! Holt to tedy bylo bez dýška, fakt nebylo za co.. :-(
Na trajekt jsme to stihli a do holčiček se dala zima - přece jen už byly docela unavené. Sháněli jsme proto horkou čokoládu, ale automat už byl vypnutý, nicméně kavárna otevřeno měla, jenže měla puštěnou klimatizaci jak ve dne, takže tam byla neskutečná kosa. A čokoládu nám slečna udělala taky z automatu :-). Já jsem šla ještě fotit na palubu a tam jsem zjistila, že venku je mnohem tepleji než vevnitř. Nakonec jsme vydrželi venku do poslední chvíle a užívali si tu zvláštní noční mořskou atmosféru s tolika hvězdami nad hlavou. Naše poslední noc na Maltě..
S Janou jsme se domluvili, že stačí, když nás vyvedou z našeho oblíbeného krizového místa u Bugabily a pak už můžou jet rychleji a nemusejí na nás čekat. Ale stejně jsme se za nimi drželi docela statečně. A když už jsem poznala malý kruháček kousek od ségry, problikala jsem Mária, zamávali jsme a vyjeli jiným výjezdem směrem k našemu hotelu. A než jsme se propletli k nábřeží a dali patřičně přednost, najednou vedle nás opět Landrover a vytřeštěná ségra :-). Na chvíli jsme zastavili, co se jako děje a ona, že prý chtěli mít s Máriem jistotu, že zaparkujeme u hotelu a ne zas až na "x kilometrů" vzdáleném ostrově, tak si mysleli, že pojedeme za nima. Jenže my jim najednou zablikali a zmizeli :-). Mário prý na to dupnul a prolítnul jinýma jednosměrkama, jen aby nás dohnal :-).
Zas nejsem tak pitomá, abych neuměla zaparkovat u hotelu, ale na Maltě jsou různé zóny, kde se může, pak zase nemůže stát, případně zastavit a není lehké se v tom vyznat, proto ta péče :-). Naštěstí, jak jsme se vraceli pozdě, tak už odjeli flamendři a mohla jsem zaparkovat opravdu kousek od hotelu, což bylo fajn už kvůli zítřejšímu odletu. Stejně s námi opět musela jet ségra - do berušky by se zavazadla opravdu nevešla :-D.
Fotky jsou už také na rajčeti.
Oni meli vubec cely vecer problem ,,with spelling"... chjo
OdpovědětVymazatNo jo no, ale je to fakt škoda, bylo to tam nádherné, ceny dobré, jídlo také..
Vymazat