pátek 30. září 2011

Sv. Václav

Svátek sv. Václava vyšel tentokrát na středu. Andulka navíc měla ředitelské volno, takže před námi bylo krásných pět dnů svobody. Nevím čím to je, ale ani úkoly téměř nedostávají, asi prostě stihnou všechno ve škole. Je to velmi milá změna oproti loňsku a nová paní učitelka tedy nebude úplně k zahození.

Na středu jsme se proto domluvili i s mladejma, že dorazíme k mamce na řízky a salátek. Lukajda měl patnácté (!!!) narozeniny a Andrejka svátek a už jsme se s nima fakt dlouho neviděli. S holčičkama jsme nasedly do auta, otočím klíčkem a .. a nic. Auto nejelo. Umřelo. Ach jo.. prostě když se to, tak se to.. Ale zas bylo dobře, že se to přihodilo před barákem a ne někde po cestě z Velichovek. Tipla jsem to na baterku a trochu mi s tím souvisela i příhoda z minulého týdne, kdy na mě zazvonil nějaký chlap domovním zvonkem, jestli je moje ta modrá Otylka, že má stažená všechna čtyři okna.

Se mnou to málem seklo. Už jsem viděla všechny katastrofické scénáře, jak nemáme autosedačky, jak to někdo vykradl, rozbil, zničil, chtěl ukrást celé auto, prostě tep mi vyskočil na rekordní hodnoty a letěla jsem se podívat, jak je to možné. A opravdu nekecal, všechna čtyři okýnka byla do půlky otevřená. A to jsem okolo toho auta šla ve středu s holkama z hřiště. Nic se neztratilo, naštěstí, tak jsem to zamkla a pak pořád chodila k oknu kontrolovat, jestli tam to auto pořád je. 

Nicméně teď nejelo a my měly být na obědě u mamky a brácha, že se tam zdrží jen chvíli, že musí někam do práce.. To by naše holčičky nepřežily, kdyby se neviděly s Lukajdou a Andrejkou, nicméně cesta k mamce přece jen hoďku trvá. Naštěstí tam mladí ještě byli a nakonec se Martin domluvil s Lenkou a Andrejkou, že odjedou s Lukajdou udělat tu podlahu a pak se pro ně vrátí.

Bylo nádherně, takže hřích být doma. I vyrazily jsme na opěvované hřiště www.krouzkynavltave.cz. Jenže tenhle nápad měla skoro celá Praha. Co taky dělat v nádherný volný den uprostřed týdne? Bylo to maso a poměrně nebezpečné. Děti přes sebe lezou jak šílené, je jim jedno, že někoho odstrčí. Divím se, že se tam ještě nikomu nic nestalo. Andulka z toho nakonec byla tak špatná, že se nahoře kousla a nechtěla dolů.. No já zas fakt nechtěla nahoru. Andrejka tam vylezla a asi půl hodiny jí přemlouvala. Nakonec se to povedlo a sjely spolu dolů tobogánem. Aňa uplakaná a že už tam nebude. Ale během toho jejího záseku se tam objevil Vašek od Tiiny s Berunkou a Jáchymkem a nakonec si vzal pod patronát i Andulínu a dohlížel na to, aby děti lezly nahoru bezpečně (lezl s nimi), takže Andulína nakonec jezdila jak o život a užila si to. 

Pak už volal brácha, že mají hotovo a ať se vrátíme. Muselo to chvíli počkat, protože mamka dostala chuť na zmrzku a celou tu dobu, co Andulína jezdila a šplhala, stále ve frontě. To byl nářez! Dvě pipiny, které byly evidentně placené od hodiny. Ta jedna než nabrala zmrzlinu.. tam by vyrostl i trpaslík. Ta druhá tam zřejmě byla "na okrasu". Odcházely jsme odsud docela zpruzelé tím spíš, že tu začali vybírat vstupné. To vstupné je v podstatě směšné na to, jak jsou tam ty provazové pyramidy obrovské, ale původně to bylo zadarmo a nikde se nemluvilo o tom, že se vstup zpoplatní. Navíc, místo vstupenek, člověk dostane lístek od šatny a působí to tak nějak všelijak. 

Brácha a spol. vyrazili na Kostelec, my na Čimice, pěkně s krabičkou s řízkem a exkluzivním mamčiným salátkem. :-)

Ve čtvrtek jsme chtěly jet na cyklostezku, ale auto rozhodlo jinak, prostě fakt nešlo nastartovat. Zachránil nás Standa, přes kabely se povedlo baterku nabít, abychom dojely aspoň do servisu a nemusela jsem platit ještě odtah. Kola jsem aspoň vzala do kufru, aby na nich zpátky mohly holčičky jet. Po o jsme se sešly se Zuzkou, Barčou a Tomáškem (opět v cyklo úpravě) a nabrali jsme směr blázinec. Brouzdali jsme sem a tam až do chvíle, kdy Zuzka ještě vyzvedla neteř ve školce. Děti si tam poté pohrály na hřišti a zas jsme se vrátili domů, kdy my jsme uklidily kola a jely pro auto do servisu.

Nakonec nám tedy vyměnili baterku a ta okýnka způsobuje asi chyba v zámku. Že kdyby se to stalo znovu, tak by to bylo potřeba vyměnit, ale jen matroš je za 4,5 litru.. Tak jsem moc pěkně poděkovala a budu doufat, že zámek bude ještě dlouho funkční a přestane vysílat nesmyslné signály.

No a v pátek jsme se přesunuly do Skalice, kam měl dorazit i Skaly na opušťák. Moc jsme se na něj těšily! V sobotu proběhla oslava Novaček a někteří z nás to oslavili opravdu důkladně :-). V neděli se naše cesty zase rozdělily - my jely na západ, Skaly na východ. Ale už se brzy dočkáme definitivně! Jupííí!

neděle 25. září 2011

Braunův betlém aneb návštěva šviháka

Pozorný čtenář jistě pochopil, že ač jsme toho v sobotu najezdily dost, tisíc mil to nebylo.. V neděli jsme tedy přidaly dalších pár kilometrů do Andulčina skóre. Vyrazily jsme opět na sever za naším švihákem lázeňským. Počasí bylo zase jak vymalované, takže jsme se maličko naobědvaly na terase ve Velichovkách, zatímco Skaly se ládoval v jídelně. Holčičky si párkrát oběhly park, Skaly si dal kávičku a mohli jsme společně odfrčet k Braunovu betlému. Ještě nikdy jsem tu nebyla, Andulka naopak ano, letos na jaře s mamkou. Minule ukázala ostatním turistické deníčky a tentokrát v Děčíně jsme je naučily jíst bukvice a prozradily jsme něco málo o keškách :-). 

Já jsem řídila, Skaly navigoval, takže jsme si udělali takové kolečko a vrátili se do Jaroměře, což teda nebyl úplně náš cíl :-). Otočit a znovu a lépe.. Parkoviště jsme málem minuli, je to dost zastrčené a téměř neoznačené. Naštěstí zrovna vyjížděla asi 3 auta, což nás zaujalo a díky tomu jsme se dostali konečně tam, kam jsme chtěli.

Procházka k betlému je příjemná, docela krátká. Naše návštěva, samozřejmě, nebyla jen tak, jsou tu dvě kešky :-). První jsme si nechali na potom, zrovna tam totiž zavazdzel jakýsi chlap se psem, takže jsme rovnou šli na multinu a odhalovali indicie u jednotlivých soch. Musím říct, že sochy jsou úchvatné a impozantní a je škoda, že je vandalové tak poničili. I podle toho, co jsme si načetli na info tabuli, to tam muselo být nádherné plus jako bonus výhled do kraje. I tu kešku jsme ulovili a dokonce jsme se tam potkali s dalšími kačery - mimochodem patřil do té skupiny i ten chlap se psem :-). Lovili totiž zrovna tu první.

Prošli jsme se ještě trochu po okolí a pak jsme se vrátili pro kešuli na začátek stezky. Ta byla trošku dobrodrůžo, přece jen vegetace vegetí a prodírat se tam nebylo úplně ideální. Nakonec jí našel Skaly, byla ve vydlabaném pařezu pěkně ze spoda. :-). 

Den už se chýlil, a já potřebovala nutně ještě jeden zářez ve Velichovkách, když už jsem sama (!!!) spočítala šifru, ačkoliv tyhle otazníčkové fakt ráda nemám. Byla jsem na sebe děsně hrdá, že jsem to odhalila a i krabku jsem pak s Andulkou našla. Pak už jsme definitivně musely udělat Skalymu pápá lálá a odfrčet do Prahy bez něj.. 


sobota 24. září 2011

Tisíc mil

Tisíc mil, těch tisíc mil.. anebo taky přes tisíc kilometrů.. Přibližně přesně 1.300 km.. přesně tolik zvládla Andulka od pátku do neděle procestovat.  To je jako z Prahy do Říma. Úctyhodný výkon. A jak k tomu došlo?

V úterý jsem pro ní přišla do družiny a nesla jsem tam nějaké věci. Hned mezi dveřmi se mě učitelka ptala, jestli může jet Aňa s nimi v pátek na výlet. No to asi může, odvětila jsem, ale v sobotu jedeme na výlet do Děčína - kam pojedete vy? Prý do Olomouce.. na otočku.. Tak jsem na ní vytřeštila oči, jestli jako fakt. A ono fakt jo! Studen Agency totiž od pondělí 26.9. rozjížděl svou železničářskou sekci a tak v pátek vypravil vlak pro školy zadarmo, prostě jako promo akci. Naše družinářky se to nějak dozvěděly a hned zpunktovaly výlet. Jela pátá a devátá třída plus deset vybraných dětí z družiny.

Odjezd v půl sedmé ráno od školy. Pro nás trošku zádrhel, jak jsem s dětmi doma sama, přemýšlela jsem, co s Adél, že jí asi nechám spát a Andulku odvedu, je to záležitost deseti minut. Nakonec mi volala Dáša, jestli nechci Aňu vzít a vzápětí se ozvala i Zuzka, že by jí také odvedla. Dáša nakonec vedla všechny tři holky, šla rovnou pak do práce. Bylo to od nich moc fajn, stejně tak mi nabídly obě nezávisle večerní vyzvednutí. Já jsem se rozhodla, že nechám Adélku doma, nějak se jí spouštěla rýma a tak jsem zaplula do postele a dospávala :-).

Adélce pobyt doma evidentně prospěl, konečně si trošku odpočinula a rýma se vypařila :-). Andulka přijela z výletu kolem půl desáté večer a naprosto nadšená, jak to všechno bylo super a jestli taky někdy pojedeme tímhle vlakem. Je fakt, že oproti Pendolinu to vyjde podstatně levněji a navíc je k tomu spousta služeb zdarma. Až druhý den jsme zjistili, že Andulka nebyla v Olomouci, jak měla psáno na papírku, ale až v Ostravě :-D. Pančelky kapánek popletly města.. No hlavně, že se našli a přijeli všichni v pořádku zpátky.

V sobotu ráno jsme vstávali opět velmi brzo, v sedm byl odjezd z I.P.Pavlova na výlet do Děčína. Opět to pořádala mamčina škola a původně měla jet s babičkou jen Andulka, jenže Adélce to bylo líto a že chce jet taky.. Mamka by si i troufla, vzít obě, ale stejně měl jet Skaly na rybářské závody, tak jsem se "obětovala", že teda pojedu taky :-). Tenkrát jsme netušili, že Skaly na žádné závody nepojede a naopak bude brát lázně :-).

Po cestě jsme viděli východ Slunce a v podstatě jsme jeli stejnou trasu, jakou jsme zdolaly my po cestě na sraz.. To mi vnuklo myšlenku domluvit se pak s řidičem na výsadku při zpáteční cestě. 

Viditelnost nebyla moc dobrá, mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale předpověď hlásala pěkné počasí, stejně tak moje objednávka :-). Jako první jsme měli jet na vyhlídky na Děčín, odpoledne na zámek, což teda neznělo zrovna optimisticky - někam se šplhat a pak vidět .. mlhu.. :-). Paní průvodkyně tedy domluvila na zámku změnu a na desátou jsme byli očekáváni. 

Příjezd do Děčína je poměrně rozpačitý, docela hnusná část, ale centrum a okolí je malebné a příjemné. Dozvěděli jsme se i, že Děčín je nejníže položeným městem v ČR  - 135 m. n.m. a má cca 52 tisíc obyvatel. Zámek Děčín leží nad soutokem Labe a Ploučnice a od roku 1932 zde byla kasárna. Od roku 1991 zchátralý zámek město Děčín postupně rekonstruuje. My jsme měli vybraný druhý okruh - Barokní perly, takže jsme navštívili výstavu kočárů v konírně, kde jsme zjistili např. rozdíl mezi dámským a pánským kočárem (výška stupátka) a také způsob, jak se dřív svítilo - v lucerně byla svíčka na pružině a ta se postupně uvolňovala a vytahovala svíčku tak, aby stále hořela. Zadní část lucerny byla červená a to převzaly pak automobily.

Z konírny jsme se přesunuli do Růžové zahrady, odkud je krásný výhled na město. Úchvatná je i sala terrena nebo-li taková uzavřená veranda se skvělou akustikou, kde se pořádaly a pořádají hudební dýchánky a je vyzdobena nádhernými freskami. V zahradě je jeden z nejkrásnějších glorietů - což jsou takové vyhlídkové terasy se spoustou zákoutíček pro milence :-). Krytou spojovací chodbou jsme došli do bývalého zámeckého kostela Povýšení sv. Kříže, kde se už nesmělo fotografovat, přesto tento zákaz někteří nerespektovali, což moc nechápu. Tady se stala mamce výborná věc - Adélka ještě v zahradě pila a špatně dovřela minerálku. Mamka jí láhev odebrala s tím, že to dovře dobře a hodila si to do tašky.. Za chvíli už bylo místo tašky akvárko, protože taška byla nepropustná.. No a dnes už má mamka nový pěkný mobil.. Vtipné bylo, že to nebylo kam vylít, takže s tím chodila ještě asi 20 minut a zanechávala všude kapky citronové Poděbradky.. 

Zajímavostí u zámku je i tzv. Dlouhá jízda, což je unikátní architektonický skvost - přístupová cesta k zámku dlouhá 292 metrů, lemována zdmi, které se směrem vzhůru snižují a prodlužují tak opticky tuto komunikaci. Tady je i keška, ale ta mi odolala, ač jsem oblouky počítala jak divá (Bára) :-(.

Po prohlídce jsme dostali na hoďku rozchod k ulovení nějaké té potravy. My jsme šly po liduprázdném náměstíčku hned u zámku, protože jsme se zdržely s mamčiným akvárkem :-). Uprostřed byla zahrádka a nikde nikdo, jen nudící se mladý muž. Tak se ho mamka zeptala, jestli nemají párek v rohlíku, který chtěly naše holčičky a on, že ne. Tak prý jestli mají jen pití a on, že normálně i vaří :-). Další dotaz zněl, jestli to stihneme do doby našeho odjezdu a prý jo. 

A byla to dobrá volba, jídlo bylo celkem rychle a hlavně dobré. Zejména Andulka si pochvalovala lívanečky s nutelou, i když maliny jsem musela sníst já :-). Já jsem si dala jen česnečku a mamka smažený hermelín. Adélka špagety. Suché.. Nejzábavnější část nastala při placení, to jsem zrovna telefonovala se švihákem. Číšník přinesl účet a povídá 250,-. Mamka na to - 270,-, děkuji. A on na to - děkuji.. ehm.. dala jste mi dvoustovku.. Mamka - Ano, dala. Opět chvíli rozpačité ticho, to už jsem situaci stihla sledovat i já a dostala jsem totální záchvat smíchu. Mamka stále nic. Tak jsem jí, já známá matematikářka, musela vysvětlit, že dvoustovkou útratu za 270,- fakt nezaplatí. :-) No to bylo něco pro naší maminku. Rudá byla až.. a pořád se omlouvala, že to neudělala schválně a já se řehtala jak kůň. 

Na místo srazu dorazili všichni včas - ostatně jako vždy při akcích jazykové školy. To fakt zírám, jak jsou dochvilní a odsejpá to a mohli jsme vyrazit na vyhlídky, protože sluníčko se prodralo a azuro bylo jak u moře. Trošku adrenalin nastal, když před mostem hlásala cedule výšku 3,3 metrů a autobus má 3,6... přesto to pan řidič nakonec risknul a podjeli jsme, asi protože jsme všichni tak pěkně skrčili hlavy.. :-D.

Vyhodil nás na parkovišti u nemocnice a táááámhle nahoru jdeme. Na Kvadrberku je tzv. Císařská promenáda, kterou nechali děčínští vystavět na počest 25. výročí svatby Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Výhledy jsou opravdu dechberoucí, stejně tak výšlap nahoru :-) Po hřebenu jsme došli ještě k další vyhlídce, ta teda byla dost zarostlá, ale ta poslední z naší dnešní vycházky na Stoličnou horu byla opět přenádherná, jen teda mi tam dost chybělo zábradlí v altánku.. stačí chybný krok a.... uff.. 

Každopádně tady už jsme si ulovily s holčičkama dvě kešky a já byla velmi spokojená, protože zářez v tomto kraji byl poslední, který mi chyběl.  Zpátky dolů jsme sešli po schodech - to byla taky nádherná cesta (nahoru to člověk asi neocení hledajíc plíce víc než při šplhu po modré) a už jsme byli zas zpátky u autobusu akorát tak včas na to, abysme ulovily ještě jednu krabku. 

Následoval přesun přes Labe a výsadek opět pod krpálem. Cílem byla Pastýřská stěna, která ční přímo proti zámku v nadmořské výšce 288 m. Takže opravdu slušné převýšení. Je tu i restaurace stejného jména a v tak nádherný den, jako byl ten sobotní, bylo opravdu luxusní záležitostí sedět venku, ujídat zmrzku a kochat se výhledy.

Co by kamenem dohodil je ZOO Děčín. Není nijak velká, ale je naprosto vymazlená. Z ní jsme byly opravdu totálně vedle! Spousta zábavy pro děti, aby se něco naučily, něco si vyzkoušely, pořádně se protáhly, neobvyklá zajímavá zvířata a samozřejmě i tady je úžasné lanové hřiště, odkud jsme naše holčičky nemohly dostat. 

Vstupenka ze ZOO platí i v expozici Rajské ostrovy, která je umístěna dole ve městě. V několika patrech jsou akvárka a terárka a vstup je koncipován jako lodní paluba. Opět velká jednička! 

Na srazu k autobusu byli opět všichni včas a tak jsme mohli vyrazit ku Praze. Tentokrát jsme po cestě viděli západ Slunce. My jsme se nechaly vyhodit u Bulovky a totálně zmožené holčičky padly do postele ve 20:25 a ve 20:27 už spaly jak zabité :-). Ale opět je musím hrozně moc pochválit. Všechno ušly, nestěžovaly si, že je bolí nožičky, nekňouraly, prostě chovaly se naprosto bezvadně a mohla jsem na ně být po právu hrdá. :-)

Celkově se výlet báječně podařil a mamce moc děkujeme, že nás na něj vzala.






čtvrtek 22. září 2011

Škytka

Andulka: Mami, naliješ mi, prosím tě, škytku?
Já: ?????
Andulka: No škytku, tu jak jsme koupily, to kyselý mlíčko..
Já: Ahá, myslíš kyšku?? :-D:-D

středa 21. září 2011

Vzdělávací týden

V pondělí ráno nás Skaly oblíbal a vyrazil do lázní. Já frčela na seminář od Profi ženy o Sebekoučinku, abych si trochu občerstvila nabyté vědomosti a případně se dozvěděla něco nového. Tyhle semináře jsou dotované, takže  cena je opravdu někde jinde než jsem zvyklá platit. Navíc to bylo opravdu užitečné a přínosné, moc se mi líbila hlavně lektorka. Pracovaly jsme se stanovením cílů a naučily se "jíst žábu" :-). Pro mě byl asi  největší zážitek, když jsme se cvičně navzájem koučovaly, že jsem pomohla najít jedné kolegyni řešení, které hledala už delší dobu. Prý si dokonce platila drahou koučku a za těch 10 sezení, co s ní měla, se točily jen v kruhu. Nám se to povedlo za 20 minut. Díky tomu, jak ona si to pochvalovala při zpětné vazbě, získala jsem svou první platící klientku na koučování, která se mi na to konto ozvala! Jupííí! :-)

Jak jsme nepočítali s tím, že Skaly dostane ten povolávák tak brzo, musela jsem zkomplikovat život mamce a povolat jí do služby, aby holčičky v pondělí a úterý vyzvedla. Andulku pak brala na zumbu a já tam za nimi dorazila. Nestihla jsem, tím pádem, ani třídní schůzky ve škole. Ale dozvěděla jsem se pak stejně všechno od holek z našeho SRPŠ klubu.

Skaly dojel dobře, klasicky zabloudil :-), ale aspoň pak nečekal na příjmu ve frontě :-). Nejvíc mě pobavilo, že táhnul ten těžký kufr do třetího patra po schodech a až po týdnu zjistil, že je tam výtah :-). Ad kufr.. původně si připravil takovou normální tašku, s jakou jezdíme na víkend. Nakonec jel s velkým kufrem i tou taškou.

No a nám začaly 4 týdny bez miláčka. Ten první nám utekl takovým fofrem, protože jsme pořád někde byly a  neměly jsme čas si ani stýskat.

V sobotu jsem šla na školení pro změnu s Euronou, takže holčičky byly od pátku u mamky. Děsně se těšily a byly nadšené, že tam můžou spát dokonce dvě noci. Ony jsou u babičky vždycky strašně hodné a navíc s nimi babička obráží všelijaká hřiště, takže o to víc jsou nadšené. 

Po školení jsme si šly sednout do oblíbené hospůdky U kapličky a probraly jsme s kolegyňkami zase všechno možné i nemožné. Mamka s Áčkama byly na Pražském hradě na vinobraní, ale nějak se tam zamotaly, takže nakonec nesoutěžily a jen si to tam prošly. Odtud odfrčely na hřiště do Braníka - www.krouzkynavltave.cz, kde byly naše opice úplně u vytržení. Mamka taky, ale z opačného důvodu :-D. Prý je to hooodně vysoké a některé atrakce jsou doporučené až od 8 let, což je našim holčičkám jedno. Naštěstí jsou docela opatrné a nevrhají se nikde po hlavě. Nicméně na jednu příšernost mamka pak Adélku už podruhé nepustila, protože se bála, že tam za ní bude muset lézt :-).

Když jsem jim volala, jestli pro ně mám dojet, tak se ozvalo sborově Nééééé!!!! Tak jsem se tedy obětovala a byla jsem doma sama :-). 

V neděli jsme měly sraz na Čerňáku a vyrazily jsme na návštěvu za naším švihákem lázeňským. Cestu znám dobře, jezdím tudy na porady. Po cestě na mě začala řvát kontrolka olej a kousek od cíle i kontrolka prázdná nádrž. Někdy to auto umí fakt pěkně buzerovat. 

Velichovky jsou spíše malé lázně, není tam žádná kolonáda a takový ten klasický lázeňský život. Skaly nás provedl po parku, ukázal nám svoje vycházky a usadil v jedné restauraci na oběd a sám odkvačil do jídelny. Lázeňský život se promítá i do obsluhy, prostě žádná závodka a hezky všechno v klidu :-). Ale jídlo bylo naprosto vynikající, o tom žádná! A číšník taky nebyl k nekoukání :-). Pak si dal Skaly s mamkou ještě kávu, holčičky blbly mezitím na hřišti a já už bych jakože šla. Musela jsem se smát, jak Skaly nahodil lázeňskou rychlost a prostě žádnej kvalt.

Obešly jsme Velichovky, koukly, kam chodí do posilovny, občerstvili naše umírající žíznivé děti v cukrárně a pak jsme ještě okoukli ten olej, abychom zjistili, že jsem téměř na suchu. Nechala jsem tedy mamku s holkama v parku a s Petrem jsme zajeli k benzínce do Jaroměře jak pro naftu, tak pro olej. 

Moc se mi nechtělo tam Petra nechávat, nejradši bych si ho vzala s sebou anebo naopak bych se tam taky tak na týden nakýblovala, ale je mi jasné, že mu to pomůže a to je hlavní, takže už jen 3 týdny a bude zas doma :-).

úterý 20. září 2011

Tričko

Adélka si ráno vybírala tričko:

Mami, dáš mi to puberťácký???

Myslela prďácký :-D

sobota 17. září 2011

MGS březňáčků

Letos jsme se sešli už na třetím megasrazu březňáčků a opět v Mlýnohotelu. Tentokrát jel s námi i Skaly, neměl se jak vymluvit na závody. :-)

Vzhledem k tomu, že v pondělí nastupoval do lázní, chtěla jsem mu ještě koupit nový mobil, abychom mohli být ve spojení. Než jsme se prokodrcaly tedy přes Prahu a dojely k němu do práce, bylo hafo hodin, takže o nějakém brzce odpoledním příjezdu nemohla být řeč, ale pak už to docela frčelo a před Večerníčkem jsme byli na místě.

Tentokrát na nás čekal čtyřlůžkový pokoj, holt máme ty děti nějak větší a větší :-). Po ubytování jsme se sešli u holek na pokoji, pokecali při burčáku, děti si mezitím zabraly pokoj vedle, zkontrolovaly, jestli všechny průchody a tajná zákoutí hotelu jsou stále průchozí, seznámily se s nováčky, prostě pohodička. Ve finále se nám je povedlo zahnat do postýlek hooodně pozdě. My jsme poseděli do tří, kupodivu jsme se Skalym zavírali :-).

Tady je neskutečná výhoda, že máme k dispozici svojí místnost a můžeme tam mít i vlastní jídlo a pití a nikdo nám za to nenadává. Obsluha je víc než milá.

V sobotu ráno se nám vstávalo těžce a po snídani jsme se tak nějak plácali kolem hotelu, nikdo si netroufl za volant po té burčákové smršti. Dětem to nevadilo, běhat bylo kde. K dispozici je i stůl na pinčes a ve finále hrály téměř všechny UNO. Karbaníci jedni :-).

Odpoledne jsme se přesunuli do Pelhřimova, je tam Muzeum strašidel a Muzeum rekordů a kuriozit. Musím říct, že když jsme dorazili na náměstí, tak nám s Petrem spadla čelist, jak moc je to pěkné městečko. Nádherně opravené, fakt líbezné. Jen teda tam v podstatě nebyla noha. Tady jsme se potkali s holkama - my totiž jeli o chvíli napřed, chtěla jsem ulovit kešku :-) a společně jsme se přesunuli do Muzea strašidel. 

Je to takové maličké, ale opravdu docela strašidelné. Děti měly nahnáno, ale statečně vydržely :-). My jsme pak šli do Muzea rekordů (opět kvůli kešce :-)) a holky s dětma šplhaly na věž. V jednu chvíli jsme si mohli v podstatě mávat z věže na věž.

Muzeum rekordů se nám moc líbilo. Tolik zajímavých věcí! Dokonce jsem přispěla k rekordu a upletla pár oček na šále, z čehož byly holčičky totálně paf, že maminka umí i plést! :-) Ukazovala jsem to Andulce, takže i ona přispěla svým očkem do mlýna :-). Při odchodu nás pokladní vyzval, jestli se nechceme pokusit o rekord ve vázání tkaniček na čas. To bych nebyla já, abych to nezkusila. Musím se přiznat, že po tom burčáku to nebyl zrovna lehký úkol, navíc jsem tkaničky nenavlékala už hodně dlouho. Ale nakonec můj výsledný čas nebyl tak hrozný - 1 minuta 6 sekund. Rekord zatím byl 59 vteřin :-).

Z muzea jsme se šli svlažit do jedné z restaurací a vybrali jsme si zrovna tu, co patří Oldovi :-). Bohužel pan majitel nebyl zrovna v práci, takže jsme ho nemohli pozdravit. Asi by se divil, kde se mu tam vzali příbuzní. Já jsem si ještě odskočila pro dvě krabičky, obhlédla Pelhřimov z druhé strany a spokojeně jsem dorazila za rodinkou na jedno nealko pivko. Na hotel jsme dorazili akorát včas na objednaný bowling. S dětmi to teda bylo celkem maso, ale přežili jsme všichni, jen si občas někdo přicvakl prstík o kouli.

Večer už jsem měla totální krizi, takže jsem šla "hlídat" děti :-). No zalomila jsem to, ne že ne! V deset jsem ale vylezla z pelechu a dopotácela se dolů s krabicí Activit pod paží. Musím říct, že to byla neskutečná prča a krásně mě to probralo. Hrála jsem to vlastně poprvé, dosud nějak nebyla příležitost. Nachechtali jsme se u toho neskutečně a některá prohlášení určitě vejdou do análů :-). Spát jsme šli, jak jinak, opět ve tři :-).

Po snídani jsme dobalili, udělali hromadné foto, kdy Skaly vypadal jak japonský turista, páč dostal x foťáků a  všemi fotil tu hromadnou fotku a naše cesty se zas na nějakou dobu rozdělily. My jsme se zajeli podívat ještě do Jihlavy - chtěla jsem omrknout náměstí, je-li tam něco zajímavého, ale nic moc není. Jen jsme si vyšplhali na věž, kde Andulka překonala další hranici svého strachu. Je fakt šikula! 

Obešli jsme místní obchodní dům kvůli nákupům do lázní, ale stejně neměli všechno, takže nás čekala ještě vyjížďka do Letňan. Ve finále jsme domů definitivně dorazili někdy kolem osmé večer. Nevyspalí, ale spokojení a vychechtaní. Všechny děti se ptaly, jestli pojedeme příští rok zase, takže za nás - ano, pojedeme :-).

pondělí 12. září 2011

Povolávák

Skaly "dostal" lázně. Nejdřív byly trable s tím, že zástup za doktorku netušil, co s tím, takže málem hrozilo prodlení. Pak si vybral Bohdaneč, kde nám řekli, že mají ještě jedno poslední místo s nástupem na konci října. Ono to totiž funguje tak, že lázně dostanou limit od pojišťovny a podle toho přijímají pacienty. Většinou je tento limit vyčerpán v půlce roku. Paráda.

Vzhledem k prodlení s vyplněním papírů, jsme návrh odevzdávali na pojišťovnu až v půlce srpna s tím, že mají 30 dnů na vyjádření. A ejhle.. v úterý přišlo, že lázně jsou přiklepnuty a to Velichovky. Tak jsem tam tedy volala, jak to vidí a prý, že to má pan primář u sebe, že to právě přišlo a že nám přijde dopis, ale že asi ještě v září. V pokynech je uvedeno, že nástup bude oznámen minimálně 5 pracovních dní předem..

Ve středu měl Skaly narozeniny a jako hlavní dárek dostal povolávák do lázní. Když jsem s ním telefonovala, chtěl, abych tu obálku otevřela a řekla mu, co píšou.. Koukala jsem na to jak zjara, jestli je to jako fakt.. Nástup v pondělí a na 28 dní místo 21! Uff.. Fakt bezva. Možná by taky mohl mít nějakou práci, možná by mohl mít nějaké závazky, ale to je holt nezajímá. Platíme ti to, tak drž hubu a nástup.

Takže musíme na poslední chvíli ještě sehnat nějaké věci (oblečení, aby mi tam nedělal ostudu), do toho se mu pokazil mobil, no prostě lahoda, pane Jahoda.. Nehledě na to, že já mám září opravdu hodně nabité, takže budu muset improvizovat a naštěstí si holčičky bude moct vzít občas i zlatá mamka.

Kapánek mě to rozhodilo, ne že ne.

čtvrtek 8. září 2011

Šplhny

Adélka se už také naučila šplhat.. však má skvělou učitelku. Na sušáku tráví Andulka celé dny a pak se diví, že má mozoly :-) Adél tam v poslední době visí a ručkuje rovněž neustále. Následně si holky odpočinou tak, že udělají 10 kliků a už zas míří k tyči :-). Takže už doma nemáme jen běhny, ale i šplhny :-D



čtvrtek 1. září 2011

A už je to tu zase..

Zase začne kolotoč povinností, odvádění a vyzvedávání a ranního vstávání, které opravdu, ale opravdu nesnáším.

Kauza škola začala vlastně už v pondělí. Přišla mi sms, že Andulka nebude mít svou třídní. Kapánek šok, když o tom na konci školního roku nepadlo ani slovo. Nicméně paní učitelka, která měla mít prvňáky, z vážných rodinných důvodů ukončila pracovní poměr a tak ji dali tu naší. Že by to třeba dali vědět rodičům, aby na to připravili děti.. Na internet dali zprávu, že ta pančelka končí. To, že dostanou tu naší, bylo uvedeno jen u seznamů dětí do prvních tříd. Prý to stačí. Hm.

Ono toho stačí asi víc. Chyběla třeba informace, jak probíhá první den. Jasně, pro prvňáčky to tam měli, ale co druháci, když ti to loni měli jinak? A je toho prostě pořád spousta. Totální nekomunikace, pokud informace jsou, tak většinou na poslední chvíli. 

Další perličkou jsou nové šatny. Velká sláva, že mají novou dlažbu, že už mají všichni skříňky a že zbylo místo i na pódium. To je fajn, kdyby.. Opět je tu jedno kdyby. Kdyby někdo použil mozek a nedal do školní šatny dlažbu bez glazury, tudíž naprosto náchylnou ke každému poškození. I proto vzali dětem lavičky, které byly mezi skříňkami. No a jak to děti řeší? Neřeší. Sednou si na zem, aby se obuly, mrsknou si tam i oblečení, tašky.. Teď je to v pohodě, ale nějak si to neumím představit v zimě, až bude všude sníh a marast a budou to nosit, logicky, na botách dovnitř. 

I družina je vtipná. Dostali jsme pokyn, že žáci druhých tříd "budou obědváni" společně s třeťáky, tzn. ve 13.00 hod. Nově si děti máme vyzvedávat po o maximálně do půl druhé.. No a v půl druhé ještě nejsou z oběda, takže se čeká do 3/4.. Vždyť je to príma, vystát před školou důlek, ne? A co teprve až začnou plískanice, to bude tuplem parádní zážitek. Fakt mi spousta věcí uniká. Ach jo.

Adélčina školka je, naštěstí, standardně v klidu a Áďa se tam těší, což zas těší mě.