Naštěstí jsme nebyli daleko od domácích souřadnic a aspoň jsme udělali obhlídku bytu a já si zaktivovala internet v mobilu, který mi zmizel aktualizací telefonu. Pak už jsme mohli odjet do Makra a celí zmožení jsme se přikodrcali v pozdním odpoledni za cácorkami. My ty nákupy fakt nemusíme.
Tak nějak nám tedy zbyl jediný pátek jako den pro rodinný výlet. V okolí Kostelce je série 100 kešek, i pojala jsem přání, že bych něco z toho chtěla odlovit. Nakonec bylo všechno jinak. Andulka měla jeden ze svých vzácných záchvatů kvůli oblečení - tyhle tepláky jsou moc teplé, tamty moc studené, tyhle moc teplákové.. No.. psychicky jsem nevydržela a radši jsem z pokoje odešla. Ještě jsem slyšela Skalyho, jak to s ní po dobrém rozebírá a snaží se jí vyjít vstříc. Po chvíli mu ale taky došla trpělivost a z druhého patra se začal ozývat neskutečný řev našeho drahého tatíčka a naší drahé prvorozené. Já jsem se musela už smát. Než jsem stihla dojít nahoru, Skaly vzteky ty tepláky roztrhal a vyhodil z okna, čímž Aňa nabrala na obrátek a hystericky řvala, že se ty tepláky ještě daly párkrát použíííít.. :-D.
No každopádně mě v téhle situaci chuť na společný výlet přešla a vzteky jsem si radši šla číst. Aňa se pak přišla omluvit, ale natolik mi zkazila den, že jsem jí zakázala pouť, aby se laskavě vzpamatovala. Takže řev nanovo.. Myslím, že sousedi dlouho takovou estrádu nezažili :-).
Nakonec jsem byla nejvíc naštvaná já, že jsme nikam nejeli, takže jsem v podvečer přece jen zavelela k odlovu pár kosteleckých. Pěkně jsme se před večeří prošli, všem nám změna vzduchu prospěla a na konec jsme byli odměněny naprosto neskutečným výhledem až do Krkonoš a krásně byl vidět i Ještěd. Taková viditelnost, navíc v létě, se jen tak nevidí. Škoda, že jsme nebyli zrovna někde na nějakém vyvýšenějším místě než je horda suti.
Večer jsme klasicky poseděli venku a druhý den ráno odjel Skaly reprezentovat republiku na Labe. Když mu onehdá zavolali, že se nominoval do českého výběru (je jen 30 míst), tak chrochtal nadšením. Byl to sice mezinárodní závod, ale proti českému výběru bojovali jen naši bývalí bratři ze Slovenska - rovněž 30 nejlepších. Byl trochu zklamaný, že v celkovém součtu skončil 44, ale opět musím zdůraznit, že na to, že se k vodě dostane minimálně, má omezené finance a žádného sponzora, jsou to fakt dobré výsledky. Navíc si konečně zachytali a to prý si užil náramně.
Já jsem mezitím schytala pigáro od včely - přimáčkla jsem si jí botou k noze. Ač jsem zapojila možné i nemožné, stejně mi to začalo otékat. Nicméně i přes toto zranění jsme se vypravily na pouť. Mamka orodovala za Andulku, takže jsem jí nakonec vzala, ale nesměla na žádnou atrakci. ("A střílení do terče je atrakce??" ) Holt jsem musela být za matku-drsoňku, aby dámy viděly, že tudy cesta nevede.
Udělalo se vedro na padnutí, ačkoliv předtím bylo pořád pod mrakem. Na pouti v Sázavě se nedá schovat nikde do stínu, když bejvávala ještě na ostrově, tak to bylo mnohem příjemnější. Potkaly jsme pár známých, obešly jsme stánky a pak si mamka šla koupit ke stánku něco k pití a já poslala Andulku za ní, že jdeme s Adél na houpačky. Mamku jsem viděla, bylo to od nás ani ne 10 metrů. Jenže mamka přišla sice s kelímkem, ale bez Andulky.
Myslela jsem si, že si dělá srandu, ale bohužel ne. Andulína jí zřejmě přešla a ztratila se nám. Letěla jsem tedy tím směrem a nikde nebyla. Zná pravidlo, že je potřeba se vrátit na místo, kde jsme se viděly naposledy a tak jsem tam zanechala mamku s Adélkou a já lítala sem a tam už docela vyděšená. Naštěstí to netrvalo moc dlouho, respektive nejdéle pak trvalo, než mě dohonila, že už je zase s námi. Uff.
Konečně mohla jít Adélka na houpačky a na řetízák, ještě si daly obě zmrzku a nechaly vytetovat obrázky a mohly jsme jet zpátky. Noha mi začala otýkat víc a víc a byl pro mě už dost velký problém postávat u atrakcí.
Večer k nám přišly ještě děti od Hoků - jo, jo, historie se opakuje, jen je přetlak holek, tenkrát to bylo obráceně :-) a my jsme si s mamkou poseděly u lemon pivka. Když už šly holčičky s mamkou na chatu spát a já jim šla ještě pro nějaké věci, uslyšela jsem příšerný řev Adélky. Bylo mi jasné, že to je něco závažnější. A přestože celý den běhala bosa a nic a přestože už bylo kolem desáté hodiny, dostala i ona do nožičky pigáro - přimáčkla si ho taky sandálkou, kterou si obula právě až večer.
Operace byla náročná, Adél se cukala a vyváděla (Uli, pamatuješ na třísku u Peg?? :-)), do toho se chvílemi chechtala, protože na ní Andulka dělala opičky. Normálně u nás tyhle zásahy má v paži Skaly, ale bohužel byl daleko, tak jsem musela zasáhnout já. V noci jsem toho tedy moc nenaspala, pořád jsem kontrolovala, jestli se dole na chatě nesvítí, že to Adélce otéká, navíc mě bolela moje oteklina, bylo mi vedro a řádila šílená, typicky pouťová, bouřka. Myslela jsem i na Skalyho na Labi, který přespává v autě, no lahoda, pane Jahoda.
V neděli se děti naložily do bazénu, já si tam hodila svou bambuli a chladila. Když jsem šla dát plavky na šňůru, dostala jsem žihadlo ještě od vosy, tentokrát do boku, takže jsem vypadala, jak když mám ze strany druhý zadek. Paráda.
S holčičkama jsme se dohodly, že pojedeme domů až v pondělí a počkáme na Skalyho, až se vrátí ze závodů. No a aby toho nebylo málo, i on pak večer dostal pigáro, když si šel sbalit uschlý vezírek a pěkně mu otekla ruka.
Tak skončil náš první prázdninový týden :-)
P.S.
Na fotce je dědův nový pejsek - Eri von jánevímodkud. Je to opravdu papírový jakteriér a je neskutečně roztomilý.
Žádné komentáře:
Okomentovat