Ráno nás budí totální slejvák. Běžím rychle na balkón, máme tam boty, plavky, ručníky.. Po snídani se ale tradičně počasí naprosto mění a my jedeme sáňkovat J.
Využili jsme poprvé (a asi i naposled) hotelový autobus zdarma do centra. Než jsme objeli další hotely, dávno bysme tam asi byli. Navíc stejně nestojí v centru, ale u přístaviště trajektů. Dnes nás tam ale čeká překvápko – tři obrovské lodě. To je něco pro naše holčičky!
My ale směřujeme k lanovce, stejně tak jako osazenstvo právě těchto lodí, takže fronta je opravdu dlouhá. Z té největší, německé Aidy, pak potkáváme skupiny opravdu všude.
Cesta lanovkou je úžasná – trasa je dlouhá 3.200 m, trvá 15 minu a převýšení je 560 metrů. Hned při nástupu nás fotí jakási slečna a když nahoře vystupujeme už tam je nachystaná fotka včetně speciálních desek s fotkami Funchalu a CD o zajímavostech Madeiry. Klasická cena 10 E. Kdo by odolal? J Navíc jsme k tomu dostali suvenýr – přívěšek – a panáka buď madeiry nebo místního likéru a ochutnali jsme madeirský koláč.
Okukujeme okolí Monte, kocháme se nádherným výhledem na oceán a Funchal. Samozřejmě musíme vyšplhat i k Igreja do Monte, kde je pochovaný císař Karel Habsburský.
Byli jsme se podívat i u druhé lanovky jedoucí k botanické zahradě, ale tu v plánu dnes nemáme. Hlavním cílem je jízda na saních aneb Carreiros do Monte. To vymyslel kdysi jakýsi úředník, který se chtěl dostat z Monte do kanceláře ve Funchalu co nejrychleji. Dřív prý byla cesta kodrcavější díky kočičím hlavám, dnes se jezdí po asfaltu. Je to teda hříšně drahé, ale kdo je na Madeiře, tak to prostě musí absolvovat J, odpovídá tomu i fronta, zvlášť když dorazí movití Němci z výletní lodi. A hlavně – klobouk dolů před těmi muži, kteří saně řídí. Ptala jsem se, kolikrát ty dva kilometry sjedou a prý tak 5x denně.
Za 45 E jsme se tedy naskládali do saní a už to frčelo. Bylo znát, že jsme těžcí, takže jsme brzo dojeli saně před námi. Vtipné je, že jezdí po běžné silnici, takže občas se tam motají taxíky a normální auta. Ono teda i tam zaparkovat vyžaduje dost velkou dávku důvěry. Když jsme kolikrát fakt o milimetry míjeli auto nebo roh baráku, byla ve mně malá dušička. Ale stálo to za to! Neskutečně jsme si to užili! Tady asi neplatí jakékoliv bezpečnostní zásady z EU :-).
I tady je už nachystaný fotograf, který hbitě vyfotí turisty v saních a než jsme dojeli dolů, už tam byla nachystaná fotka plus CD folklorní muziky.. ani tentokrát jsme neodolali J.
Pěšky jsme došli zpátky do Funchalu – byl to teda výkon, sklon ulice je tu opravdu neuvěřitelný. Adélka si stěžovala, že má malé boty J. Nakonec jsme jí vedli pozadu a ejhle, velikost bot byla náhle dostačující. Jsem zvědavá, jak budeme zítra chodit.
Naší další zastávkou byl místní trh. Vůbec netušíme, jaké plody jsou k čemu a jak chutnají, nicméně prodejci nabízejí k ochutnání cokoliv. Takže kromě manga, ananasu a maracuji, jsme ochutnali ještě takové sladké velké šišky a jakési hnědé plody, které nevypadaly vábně, ale byly slaďounké jak med. Paní se prostě rozhodla, že do nás narve cokoliv J.
Co nás mrzelo, že rybí trh už byl pasé. Přece jen je potřeba přijít o trochu dřív. Tak jsme si aspoň dali zmrzku.
Přes oblíbený park sv. Kateřiny jsme se vraceli domů, s tím, že tentokrát stříkaly v parku fontánky. Kochali jsme se a já nutně potřebovala pro záběr i labuť, ale té se k nám nechtělo. Naštěstí jsme měli s sebou staré housky, tak jsme pár kousků naházeli do vody. Labuť připlula, s ní i nějaké kachny, ale hlavně přilétlo hejno holubů.
Byli fakt dost drzí, sbírali drobky těsně u nohou, tak mě napadlo dát holčičkám tu housku na boty a povedlo se, holubi zobali z bot J. Udělali jsme tam místním parádní atrakci!
Po cestě jsme koupili konečně i pohledy a pak ještě vinho verde a sýr k večeři – tentokrát jsme vařili zas doma – špagáty. Skaly šel s holčičkama do bazénu a do sauny a já to mezitím nachystala.
Původně jsme chtěli jít omrknout vystoupení burlesek, ale nakonec jsme toho měli plné brejle. Já jsem si šla aspoň vyfotit noční Funchal z požárního schodiště, ale jako správná blondýna jsem si zabouchla a kupodivu zvenku klika není… Vysílala jsem tedy intenzivně myšlenky ke Skalymu a zafungovalo to, přišel mě po nějaké době vysvobodit J.
Nádherné bylo, že je zrovna úplněk, a i když Měsíc byl schovaný za mraky, na moři bylo vždycky osvětlené místo.
Po večeři jsme ještě chvíli blbli se stíny na stropě – všimla jsem si totiž, že věci na skleněném stole dělají zajímavé tvary na stropě, takže je to momentálně naše nejoblíbenější zábava. Buď hádáme, co tam je anebo co se změnilo, případně vymýšlíme nové tvary. Prostě jak málo stačí člověku ke štěstí J.
Žádné komentáře:
Okomentovat