Z Prahy jsme vyrazili po obědě a na místo dorazili kolem 16.00 hodiny. Kupodivu jsme se nikde nesekli, ačkoliv byl pátek a pro některé školáky i poslední den školního roku. Na místě už byla beskydská větev :-). Ubytování jsme si objednali do srubů a když jsme tam vešli, hledali jsme čelisti po podlaze. Nádherné bydleníčko - z terásky se vstoupilo do kuchyňo-jídelno-obýváku, kde byly ve výklenku zároveň dvě postele, pak velká koupelna s wc a dva malé pokojíčky s dalšími lůžky. Všechno čisťounké a mysleli jsme si, že i poměrně hodně nové, ale už je to prý v provozu 6 let.
Já jsem pak jela do Moravských Budějovic pro Vrtulku, která dorazila s malým Erikem, abychom se konečně osobně poznaly a probraly Euronu horem i dolem :-). Na chvíli se k nám přidala pak i Katka, jakožto Euroňácký nováček. Mezitím jsme různě sundavaly děti z prolejzaček, bránily jim ve vstupu do bazénu plného sinic (právě ho vypouštěli kvůli čištění), ale i tak jsme toho probraly celkem dost. Mezitím přijel brácha s dětma a mamkou a co bylo velmi vtipné - ve výčepu zjistil, že nám pivo bude točit jeho kamarád z Kostelce. No že se potkají na takovém místě, s tím asi nepočítal ani jeden. :-) Mně zas slečna servírka při zapisování občanky řekla, že jsme narozené ve stejný den - jen ona teda měla kapánek jinší rok narození :-).
Sportovně nadaná část společnosti okupovala místní hřiště, děti se válely na obrovském pískovišti (beach-volejbalové hřiště) a všichni si užívali pohodičky a dobrého pivka :-).
V sobotu dorazil zbytek - taťkovi sourozenci - a opět si každý našel to svoje - někdo seděl u piva, někdo probíral co je nového, jiní jeli na výlet do Telče, někteří se opět rasili na hřišti a děti pobíhaly všude kolem, případně přes chatky, dveřmi tam a okny ven.. Domluvili jsme si i horolezení - většina z nás poprvé v životě. Nejdřív to, samozřejmě, chtěli vyzkouše
t pubiši. Byli všichni fakt dobří a nejlepší byla ve finále Andrejka, která vylezla i to, co kluci ne. "Dospělákům" se do toho moc nechtělo, ale já jsem to zkusit chtěla, protože jsem ještě nikdy neměla tu možnost. Ze země to přece vypadá tak jednoduše.. Prostě se chytneš, zvedneš nohu, posuneš se.. ehm.. I tady skutečnost předčila má očekávání :-). Zdaleka to není taková sranda, jak to vypadá! Asi na třetím čudlíku mi ujela noha - na svou obranu podotýkám, že jsem měla fakt blbé boty EasyTonky, které mají podrážku vyboulenou, aby člověk posiloval nohy a zadek - a už jsem letěla. A jak jsem byla tak pěkně nekoordinovaná, jakýmsi záhadným způsobem jsem se stihla otočit a narazit do čudlíku tak šikovně, že jsem si vyrazila dech. O potlučených nohách, ulámaných nehtech, sedřené ruce a stržených mozolech nemluvě :-). Ale zkusila jsem to znovu a vylezla až sem! Heč! Nicméně v neděli mě teda bolela celá Bára :-).No.. je fakt, že v podstatě všichni pak vylezli výš než já a děti vždycky každého nadšeně povzbuzovaly - Už jsi výš než Bára! Neva, nehroutím se z toho, naopak jsem na sebe pyšná, že jsem to VŮBEC zkusila! A aspoň jsem ukázala i ostatním, že není proč to nezkusit. Takže pak lezla i teta Marina, Jana Mareška a Vlasta, která akorát přijela z výletu a rovnou, že to chce zkusit. Že vylezly až nahoru snad ani nebudu psát :-D. Teda teta Marina ne, ale i tak byla hodně vysoko. Vyprovokovat se nechali i "kluci" - brácha, Skaly a bratránek Tomáš.
Mezitím se nám na grilu točily dvě kejtičky a vonělo to pěkně po okolí. V plánu byla i společná fotka, ale dokopat všechny, aby byli v nějakou chvíli na jednom místě dalo dost zabrat. Někteří jeli právě na výlet, jiní vychrupávali, další se proháněli stále po kurtu, děti byly kdovíkde a tak jsme si šli se Skalym a Ivanou zahrát golfíček. Byla to docela prča, naposledy jsme hráli kdysi dávno v Jeseníkách a pak v zimě na Wii. Jenže pro mě je to moc jemné, jak zkonstatovala Ivana - já potřebuju klasický green, abych do toho mohla vložit svou energii a odpalovat míčky bůhvíkam (příští rok je tu v plánu). Andulka nám zapisovala skóre a byla nejdůležitější rozhodčí na světě :-).
Když jsme dohráli, konečně se povedlo všechny nasměrovat k hromadnému focení. 37 dospělých, z toho 14 dětí. Chyběl už jen přítel Jany Marešky, který odjel kvůli nemocnému pejskovi.
V jednu chvíli se odpoledne vytvořil i karbanický kroužek. Andulka hrála s bráchou a ten, jakožto starý podvodník, jí posílal dávat mamince pusinky - my jsme klábosili o pár stolů vedle. Divila jsem se, cože je to dítě tak přítulné a ona, mrška malá, když se vracela, tak bráchovi hlásila, co má kdo v kartách! Jedinou nevýhodou bylo, že mu hlásila obrázky (hráli kvarteta) a ne čísla.. Takže brácha si moc nepamatoval jaké číslo a písmenko má Křemílek a jaké Maková panenka :-).
Také jsme těm, kteří už tam s námi nemohli být, poslali lampiony přání, aby věděli, že na ně pořád myslíme..
Večer došlo na vyprávění rodinných historek a fakt jsme se nachechtali, protože náš rodinný fond je opravdu velmi rozsáhlý. Babička Bulíčková pracovala u filmu a byla dost svérázná, takže toho zažila víc než dost, navíc teta Ivana je rozená lidová vypravěčka.
V neděli jsme si k snídani nechali udělat vajíčka s kejtičkou a pomalu se všichni začali rozjíždět do svých domovů. Podle ohlasů se aktérům akce moc líbila a těší se na další. Kdopak to asi bude organizovat tentokrát?? I když je fakt, že spolupráce se šéfem Sportlandu byla víc než příjemná a že máme s čím srovnávat ze všech těch našich srazů! Nic nebyl problém, všechno v pohodě, stejně tak veškerý personál dělal, co nám na očích viděl.
My jsme odjížděli poslední a ještě jsme se stavovali v ZOO Jihlava. Vzhledem k tomu, že jsme pařili docela dlouho do noci (já teda pak jela už v nealku), řídila jsem já, což byl kámen úrazu a Skaly nestihl říct, ať zastavím a po cestě si nablinkal do ledvinky :-). Naštěstí měl s sebou ještě další oblečení, tak jen exhiboval u silnice při převlékání. Pak ještě pohnojil stromy u parkoviště a než jsme prošli ZOO, byl OK a mohl řídit. On se prostě musí držet volantu, jinak blinká. :-) Zoo v Jihlavě je maličká, ale moc příjemná a je tam i spousta zvířat, která v Praze nejsou. Jen některé výběhy jsou takové hodně stísněné, jsme zvyklí, že v Troji mají poměrně už hodně volnosti. V zadní části je úžasné hřiště pro děti s velkým tobogánem - šla jsem tam s Andulkou a asi pět minut se rozhodovala jestli to sjedeme nebo ne. Pak chtěla jet znovu, já teda už ne :-D. Do Skalice jsme dojeli navečer spokojeně utahaní a od té doby jsou tam naše Áčka na prázdninách :-)
Na závěr bych chtěla poděkovat všem účastníkům, že se dostavili, že vytvořili tak úžasnou atmosféru a že jsme si to společně tak pěkně užili.
P.S.
Tati, líbilo by se ti tam..
Fotky jsou klasicky na rajčeti :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat