Harrachov - neděle, 12.6.2011

V muzeu zubačky

Odboráři vyhlásili na pondělí generální stávku, takže nebude jezdit nic – ani vlaky ani autobusy. Mnuli jsme si ruce, že je to fajn, že budeme akorát pryč a večer jsme se dozvěděli, že to přesunuli na čtvrtek. To jsou fakt radosti.. Ale stejně už jsme měli na neděli naplánovaný výlet vláčkem – zubačkou do Kořenova. Autem jsme se přesunuli na nádraží v Harrachově, je to hodně z ruky, protože původně byla tato část území německá, pak polská a nakonec česká. Tam je vtipné to, že všude panuje zákaz stání, což nám moc hlava nebrala. Museli jsme tedy nechat auto o kus níž a v mírném deštíku dojít zpátky.

Pak nás zaujalo, že s 6 vagóny jelo dohromady asi 12 pracovníků ČD. Ale nejdůležitější bylo, že vůbec pojedeme. Koupili jsme si zpáteční jízdenku a ještě jsem poprosila pana průvodčího, ať nám řekne zpátečí spoj. Holky navíc dostaly časopis ČD a Adélka speciální dětskou jízdenku. Jen jsme si nějak neužili to převýšení až 58 stupňů. V tunelu to člověk moc nepozná a na zbytku trati, co jsme jeli, to taky nebylo zrovna znát. Navíc z okna stojí za výhled jen kousek, když se jede přes Jizeru, jinak je okolí zarostlé. Každopádně jsme chtěli projet Polubenským tunelem, který je se svými 940 metry nejdelší z jednokolejných tunelů v ČR.

Vystoupili jsme na Kořenov zastávka a vyrazili přes kopec zpátky. Byl to poměrně slušný výšlap, ale holčičky jsou fakt už naprosto zdatné turistky a šlapou jak hodinky. Samozřejmě jsem po cestě chtěla ulovit nějakou tu krabku a jedna nás zavedla přímo k ústí tunelu z druhé strany. Naštěstí je to naprosto bezpečné, člověk se ke kolejím ani nepřiblíží. Další pak byla nedaleko u Kamenného hřibu. To je velmi zajímavý viklan ukrytý v lese. Kdybychom nehledali poklady, nebudeme mít ani tucha, že tam je něco tak zajímavého.

Vlak nám měl jet za nějakých 40 minut, což bylo fajn, protože jsme se chtěli podívat do Muzea zubačky aneb jak to zkomolila Adélka – zubatice, bezzubky a ve finále pizizubky :-). Tady měli dokonce i turistické vizitky do našeho cestovatelského deníčku a spoustu razítek. Expozice je maličká, ale hodně zajímavá. Dokonce i holčičky to bavilo, což jsem byla překvapená. Ale jak už jsem psala, je to maličké a nám zbývalo pořád spoustu času než přijede vlak. Když konečně přijel, paní průvodčí se děsně divila, proč chceme nastupovat směr Harrachov, když oni jedou zpátky na Tanvald. My přece máme jet busem. Koukali jsme na ní dost nechápavě, proč nám tedy průvodčí prodal zpáteční jízdenku a četl z jízdního řádu, v kolik máme jet zpátky.

Nakonec jsme běželi ven z nádraží, aby nám to neujelo a nastoupili do prvního autobusu, jehož řidič samozřejmě odmítal akceptovat jízdenku ČD. Načež přijel na druhou stranu další autobus, s polskou značkou a někteří turisti do něj začali nastupovat. I ten řidič autobusu říkal, ať se dojdeme zeptat, že občas vídává tenhle polský bus na stejné zastávce. No světe, div se, fakt že jo! My už ale měli koupené jízdenky, takže to ten náš řidič začal hned stornovat, jestli to ještě půjde. Bez problémů nám nakonec peníze vrátil a kroutil nad systémem ČD hlavou stejně jako my. V tom polském buse nám ta zpátečka opravdu platila a navíc nás dovezl až k nádraží, rozuměj k autu. Tamten druhý by nás odvezl do Harrachova, ale k nádraží je to ještě pořádný výšlap.

Byli jsme z toho docela vedle, holky navíc chtěly ještě jednou jet vlakem. No co se dá dělat. Hlavně, že jsme se dostali zpátky. A protože se lehce rozpršelo, zvolili jsme variantu pozdního oběda u nás na hotelu a než jsme dojedli, přestalo a začalo se dělat hezky.

Jak jsem tu byla před třemi měsíci, šla jsem si pro kešku k Mumlavským vodopádům a protože jsou tam ještě dvě další a je to tam krásné, chtěla jsem tam vzít rodinku. Aspoň nám slehne před večeří. Po cestě jsme se zastavili v Informačním centru pro razítka a já se ptala paní, jestli náhodou nemá u sebe pirátský poklad. Usmála se, a že prý jo :-). V listingu téhle multikešky je totiž zmínka, že autoři se nechali inspirovat jistou keškou na Moravě no a vzhledem k tomu, že jsme si loni šly s holkama na Macoše pro poklad do infocentra, odhadla jsem to a správně :-). Ale takový bod by nás netěšil, tudíž jsem poděkovala s tím, že ještě nemáme vyluštěno a vrátíme se :-). Po cestě jsme plnili úkoly na Liščí stezce, to se holčičkám moc líbilo a pak už jsme šli podél Mumlavy, což se líbilo nám všem. V jednu chvíli GPS zahlásila, že keška je nějakých 50 metrů nad námi, takže jsem se šplhala za šipkou nechaje řvoucí Adélku tatínkovi, protože jsem jí prostě odmítla vzít do toho krpálu sebou. Ještě jsem se pak dívala na terén a dle GPS to bylo dva a půl hvězdičky, což mi přišlo dost divné. Já to tipla tak na čtyři. No jo no, to bych ale musela přijít po turistické cestě shora.. klasika.. Od kešky je cesta vždycky podstatně pohodlnější, jak moudře praví jedno z kačerských pravidel :-). Tam jsem navíc potkala další kačery, kteří právě přišli po té žluté.

Vodopády okouzlily i zbytek rodiny, tak jsem byla ráda, že se jim tam líbilo. Vraceli jsme se jinou cestou zpátky, samozřejmě opět kvůli malému odbočení k rybníčkům, kde se páří žáby. Žáby jsme neviděli, ale spoustu čolků a hlavně nymfy, což jsou vlastně mláďata vážek. Vydrželi jsme to tam pozorovat docela dlouho, jenže pak už nás málem sežrali komáři, takže jsme nabrali směr domácí souřadnice.

Po večeři jsme se sotva hýbali, navíc vylezlo sluníčko a byl by hřích sedět v hospodě. Vyrazili jsme tedy opět na lov. Tentokrát hlavně indicií pro odlovení Pirátského pokladu, ačkoliv jsem už věděla, kde je.

Šli jsme podél Mumlavy a po cestě vzali jednu krabku, která nebyla nijak významná ani zajímavá. Ale ta další, která na nás čekala na kopci Sachrák, ta výjimečná byla. Za prvé místem, které je předmětem škádlení místních usedlíků – Krkonoše a Jizerské hory odděluje Novosvětský průsmyk a řeka Milnice a Sachrák se tedy sice v Harrachově, v ochranném pásmu KRNAPu, ale přesto v Jizerských horách. :-) Provedení této keše je navíc exkluzivní – obrovská dřevěná houba :-)

Odsud jsme se konečně dostali zpátky do města, kde jsme našli všechny potřebné indicie k Pirátskému pokladu už víme i heslo pro vydání, s čímž jsem si hrála po návratu domů.

Byla to mooc pěkná večerní procházka, v podstatě jsme obešli Harrachov kolem dokola a že to není zrovna krátké městečko. :-) A ty naše treperendy pořád pobíhaly, poskakovaly a mlely pantem. Fakt jsme nechápali, kde berou tu energii.