Rybářské závody, Adélčin pochod a výlet do Roudnice

Jak si kdo ustele... 

V pátek dopoledne musel jet Petr do Roudnice kvůli nějaké práci a nabídl mi, abych jela s ním. Jasně, že taková nabídka se neodmítá, pokud je příležitost k výletu, je třeba jí okamžitě využít :-). Trošku nás zaskočilo, že firma, kterou jsme hledali, měla v adrese jen ulici a ne popisné číslo a navíc nás paní navigovala trochu zvláštně, takže jsme sice jeli 2x okolo, ale ani jednou jsme si toho nevšimli. :-). Nakonec se zadařilo a my se šli projít po městě, rozuměj - ulovit nějaké ty kešky :-).

Roudnice nás nadchla svou malebností, je to opravdu krásné historické město! A díky kešce už i víme jak získala své jméno - podle rudného pramene. Jednu kešku jsme odlovit nemohli, seděli tam zrovna mudlové, tak doufám, že se to povede, až pojedeme pro hotovou zakázku.

O víkendu se naše cesty zase rozdělily. Skaly s Andulkou odjeli do Skalice a já s Adél jsme zůstaly doma. Poslední květnovou neděli to už několik let ani nejde jinak, v Kácově se konají rybářské závody a chytá se přes noc. Vždycky si vzpomenu, že jsme kvůli tomu posouvali termín svatby :-). Andulka chtěla jet tentokrát s tatínkem, na ty oficiální by to nešlo, páč musí být v sektoru sám a když za ním náhodou přijedeme mají holčičky už zafixováno, že přes čáru se nesmí, aby táta nebyl diskvalifikován.

A takhle spal Skaly :-)

Výprava to prý byla téměř velrybářská, my fakt potřebujeme větší auto :-). Předpověď zněla příšerně - po pařácích šílené ochlazení, déšť, krupobití, bouře... ale klasicky zafungovaly objednávky a nakonec bylo velmi příjemně. Jen teda se Andulce nějak nepovedly objednat ryby.. nechytli ani prd. Tak snad příště a hlavně doufám, že ta bezrybí sezóna, která trvá už pěknou dobu, se konečně protrhne a Skaly si zachytá aspoň na závodech oficiálních, kam ostatně jede hned víkend následující.

Pro Andulku to ale byla prý hodně zajímavá zkušenost, i se sama zabavila, když se začala u prutu nudit, proběhla se po louce a nasbírala spoustu nádherných kamenů, které nám patřičně dokreslila a každému zvlášť zabalila. Já jsem dostala srdce, Adélka kočičku, táta rybu :-) a zbytek nebudu prozrazovat, protože je ještě nestihla rozdat :-). Každopádně oceňuji její tvořivost a fantazii, opravdu se jí to moc povedlo!

My jsme s Adélkou neměly žádné závratné plány, ale naše dítko je venkovní, takže prostě chtěla ven. Vyrazily jsme proto do Čimického háje a tři hoďky si to užily včetně kešek :-). Po cestě si Adélka vždycky zablbla na nějakém tom hřišti a spokojenost byla na obou stranách. Večer jsme si daly pohádku v televizi a v neděli jsme zas šly ven. Že prý chce jít do Chaber na zmrzku. Proč ne. Naše malá lady si vyrazila v sametových šatečkách a sandálkách, aby "byla rozkošná" :-). No byla, ne že ne :-). Po zmrzce jsme se ještě prošly po vsi a že se půjdeme podívat k rybníku u čističky  a možná kousek dál. Adélce se nějak dobře šlapalo či co, domů zatím nechtěla, tak jsem jí navrhla, že dojdeme až ke mlýnu, aby si mohla pořádně umýt ruce upatlané od zmrzky u pramínku potoka. To se jí moc líbilo a ptala se, kam vede ta cesta. Vysvětlila jsem jí, že k řece, tak prý, že půjdeme až tam :-).

Celou cestu jsme si vyprávěly, ani jednou jsem neslyšela, že by jí bolely nožičky nebo něco podobného. Tlamičku teda fakt nezavře, ale to vůbec nevadí :-). Podél břehu jsme došly až k útulku a akorát jsme viděly odjíždějící autobus. Interval - hodina. Hm .. následoval tedy výstup nahoru do Bohnic, kde nás v půlce cesty čirou náhodou dohonila Andrea se Štěpánkem, kteří se jeli projet na kole. Tím, jak jsme šly do prudkého kopce, ozvaly se sandálky naboso. Adélce se udělal puchýř a pěkně jí to bolelo. Chtěla jsem tedy jet kus autobusem, ale opět nedělní jízdní řád není zrovna operativní, takže jsem Adél chvíli nesla na zádech a pak už jí bolely ručičky a chtěla dolů. Navrhla jsem jí tedy, aby šla bosa, což jí naprosto nadchlo.

Bohužel jsme si nemohly zkrátit cestu blázincem - konalo se Mezi ploty a za průchod se mi 280,- dávat nechtělo - takže pěkně okolo. Bylo to v poho, dokud si Adél neukopla paleček. Sice chtěla dojít pěšky až domů, ale přemluvila jsem jí, že počkáme na autobus, že by jí to bolelo opravdu moc. Takže nebýt tohohle zranění, fakt by došla až k nám. Doma mi to nedalo a na netu jsem zadala tu naší trasu. Vyskočilo na mě krásných 10 km. Je fakt dobrá!

Pozdě večer dorazili i naši rybáři a holčičky dělaly, jak když se neviděly měsíc :-). Je fakt, že na sebe navzájem celý víkend myslely, co by se které líbilo :-). Určitě nám všem takové občasně rozdělení prospěje.