 |
| Tohle vidí skokani na Mamutím můstku |
Švédské stoly jsou moc fajn, přece jen si každý může vybrat to, co mu nejvíc chutná, což zrovna v případě našich pažravých holčiček je opravdu k nezaplacení. U snídaně byla puštěná televize s pohádkovou stanicí, což bylo ftipné, protože ve finále pohádky sledovaly víc dvě dámy dříve narozené než ty naše. :-)
Pro dnešek jsme zvolili výlet lanovkou na Čertovu horu a pak sestup dolů. Nejdřív jsme se šli projít po Harrachově hledaje nějakou doutníkárnu, což se nezadařilo. Obdivovali jsme výborný nápad letního využití vleku – tříkolky, které se právě díky vleku dostávaly bezpracně nahoru. My jsme ale dnes chtěli na lanovku. Zakoupili jsme jen jednosměrnné jízdné, že dolů půjdeme pěšky. Cesta nahoru byla úžasná, je to fakt vejška, převýšení 350 metrů. K chybce došlo poté, co jsme vystupovali. Chtěla jsem pomoct Adélce, tak jsem jí vzala do náruče. Jenže ono to bylo výš než jsem čekala a rozplácly jsme se tam jak široké tak dlouhé. Zábava pro všechny svačící turisty.. Adél spustila vyrvál, já jsem se pak už musela jen smát, přestože jsem si slušně spálila loket a natloukla kolena. Okamžitě jsem si vzpomněla na tetu Jaffi, jak by se pobavila. Dodnes vzpomínáme na moje zážitky s lanovkami, když jsme u nich byli na návštěvě a šly jsme spolu lyžovat. Historie je k přečtení tady. :-)
Jako medicínu jsme si dali u stánku nějaké to občerstvení, načež jsem s hrůzou zjistila, že nemám GPS. Co s tím, když je po cestě několik pěkných kešek? To bych prostě nepřežila! :-)
No nedalo mi to. Nejdřív jsem chtěla seběhnout dolů, ale nakonec jsem zvolila rychlejší variantu – lanovku. Chtěla jsem si koupit neobvyklou zpátečku – dolů /nahoru, ale pánové byli tak hodní a svezli mě dolů zadáčo. Prý mám nahlásit, že se jen vracím a že mě určitě pustí nahoru třeba na dětskou. Dole jsem už z lanovky vystoupila jako dáma, čiliž bez rozplácnutí :-) a odběhla rychle do hotelu, abych stihla lanovku zase nahoru. Obsluhu v dolní části lanovky překvapila má častá přítomnost, tak se ptali, jestli se mi jízdy tak zalíbily a když jsem osvětlila situaci, jela jsem nahoru na dětskou.
Mezitím pokračovaly další rodinné „katastrofy“ - Petrovi se vylilo moje pivo na mapu, Andulka spadla z lavičky na šutr, pak si vylila horkou čokoládu a zbytek jí šikovně dovylila Adélka, která si navíc zadřela do zadečku třísku :-). No udělali jsme na Čertově hoře víc než pořádnou estrádu :-).
Já jsem měla trošku stres z vystupování nahoře na hoře, ale jela jsem jako první a když mě pánové viděli, zbrzdili, což jsem kvitovala do té doby než se lanovka zastavila úplně. Já byla pár metrů od výstupu a oni si dělali srandu, že jdou na oběd apod. Pak to konečně zas spustili a bez pádu jsem zvládla vystoupit i tady :-).
Díky opakované jízdě lanovkou jsem se stihla vrátit docela rychle a konečně jsme mohli plnohodnotně užívat výletu :-). Hned první kešku jsme si ulovili u vyhlídky a bylo mi líto, že jsem nepochopila systém wherigo, abych si to stáhla a abychom mohli najít čerty. Tak třeba někdy příště. Nicméně jsem si stihla roztrhnout velice pěkně džíny, takže jsem měla na jedné nohavici téměř kraťasy.
Dolů vede cesta vlastně po sjezdovce a pak kolem můstků, které jsme všechny oblezli. Mamutí byl teda fakt zážitek! Nechápu, že tam někdo dobrovolně vyleze a navíc dobrovolně skočí! K jednomu z menších jsme se museli trochu drápat, holt tam byl taky poklad :-) A po cestě jsme vyplašili zmiji.
Pro Áčka byla největší odměnou návštěva zapuštěné trampolíny u lanovky. Pokud má člověk jízdenku z lanovky, může tam dítě jít skákat zadáčo. Jinak to stojí 30.- Kč, ale neomezenou dobu. To za normální trampošku chtějí kilo za 10 minut. Šílenci. Holky se tam neskutečně vyřádily a jak je jejich zvykem – našly si místní kámošku Valentýnku. Nám se tam taky líbilo, seděli jsme pěkně kousek od nich a ke stánku to taky nebylo daleko. :-). Já jsem zjistila, že jsme minuli finální souřadnice jedné kešky, kterou jsem docela dlouho a složitě počítala, takže by mě mrzelo, kdybych si jí neodlovila. Řekla jsem tedy Skalymu, že si pro ní doběhnu. Nějak jsem zapomněla, jak šílenej je to krpál :-). Málem jsem vyplivla plíce, ale podle nápovědy jsem našla velký kámen, pod nímž měla být ukryta. Jak jsem byla z toho výšlapu vysílená, málem jsem s tím šutrem nepohla. Nakonec se mi to podařilo a … a zjistila jsem, že je to ten kámen z druhé strany :-). Tady byl někdo evidentně hodně zlomyslnej, ale přišlo mi to celé hodně k smíchu :-).
Holčičky si pak ještě chvíli pohrály na hřišti a přiblížil se čas pomalu směřovat k večeři. Po cestě jsme dali ještě další dvě krabky a tu třetí jsme nenašli, páč jsem pořádně nepochopila nápovědu. Až později jsem si dočetla i logy od ostatních a konečně mi bliklo, že jsem to sice spočítala dobře, ale tam je jen začátek a musíme počkat na tmu a že by bylo dobré si občas přečít pořádně listing. No.. navíc jsem to luštila před třemi měsíci, takže jsem si prostě nespojila info, že to je TA noční.
K večeři měly holčičky dukátové buchtičky, které jsem jim bohapustě záviděla. Zejména to šodó bylo naprosto úchvatné. My měli játra na smetaně s knedlíkem. Bylo to dobré, ale holt buchtičky jsou buchtičky :-). Andulka si potom na zahrádce napsala kus úkolů a Adél mastila hry na notebooku. Kolem půl deváté jsme vyrazili zpátky do lesa v domnění, že už světýlka budou vidět. Nebyla.
Prošli jsme se tedy kolem Mumlavy, pokochali se nádherou, kterou horská řeka umí vytvořit a hledali pstruhy, kteří skákali z vody za mouchami. Adélka se smála, když Skaly říkal, že pstruzi loví mouchy a ptala se mě, jestli si táta dělá srandu, že ryby přece jedí žrádlo, co jim naháže táta :-). Holt tady táta ryby nekrmí, to jen na Sázavě nebo na Labi, tady fakt musejí ti chudáci chytat mouchy :-)
A pořád se nechtělo setmít a pořád jsme nic neviděli, až se konečně objevilo první světýlko k Perníkové chaloupce a pak další a další.. Nádherná a tajemná noční procházka lesem. Přesně o tom byla tahle keška. Nejen, že jsme museli správně odpovědět na spoustu otázek a vypočítat souřadnice, ale ty byly jen začátkem k dobrodružství. Šli jsme pěkně po cestě za světýlky až se najednou objevila svítící šipka, která nás nasměrovala do lesa. A další světýlka nás dovedla až ke smajlíkovi, pod kterým byl ukryt obrovský poklad! Odsud nás opět světýlka vyvedla na cestu a domů jsme přišli lehce před půl jedenáctou naprosto nadšení z nevšedního zážitku.
Že holčičky usnuly jen se dotkly polštáře snad ani psát nemusím :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat