Malta 2013 - středa 26. 6.

Díky zoomu na novém foťáku jsme viděli,
jak přivezli náš kufr a práskli s ním o zem!

To, že poletíme na Maltu za ségrou a za Emičkou, jsme se rozhodli někdy v říjnu. Letenky se mi ale nechtěly kupovat až s takovým předstihem, navíc byly k dispozici jen ty z Vídně. Cena kolem 18 tisíc za nás všechny. Jak se blížil čas Vánoc, rostly i ceny. Trošku nervózně jsem to sledovala, už byly k dispozici i z Prahy, ale řádově o 10 tisíc dráž než Vídně.

Vymysleli jsme proto se Skalym variantu, že pojedeme s předstihem, uděláme si pohodu na Moravě a pak přejedeme do Vídně a vlastně si tak tu dovolenou prodloužíme. Nakonec jsem ale nevyměkla a počkala do ledna, kdy se, asi na půl dne, objevily letenky z Prahy a to tak, že nás i s pojištěním vyšly na 20.350 Kč. Hurá! Následně už to šlo zase jenom nahoru.

Já jsem si před odletem ještě usmyslela, že Skaly dostane k svátku nový foťák, protože ten Panasonic je prostě moc velký a těžký a on chce občas něco na ryby a do kapsy. Vybírala jsem dle recenzí, ale stále jsem nemohla najít ten nej. Nakonec jsme jeli do Globusu ještě nakoupit před cestou a tam měli jakousi Fuji v outdoorové úpravě. Jak už jsem byla rezignovaná, říkám Skalymu - chci ti koupit foťák k svátku, co třeba tenhle? OK. Vzali jsme ho. Doma jsem provedla pár zkušebních fotek a byla to totální, ale fakt totální hrůza. I můj telefon fotí líp a to je opravdu co říct! Takže ho druhý den ještě vrátíme a já strávila nad recenzemi další večer.

Nakonec jsem vsadila na jistotu - Canon. Canony jsou prostě moji miláčci a nikdy mě nezklamali. S tím mým Panasonicem jsem se nikdy moc nespřátelila a dává mi to znát. Fotí si, jak chce. Peníze v Globusu nám vrátili v pohodě a pro foťák jsme se přesunuli do Datartu, kde aspoň obsluhující chlapec dokázal i relevantně o přístroji pohovořit. Sice nám nabízel ještě parametrově o trochu lepší Samsung, ale Canon je prostě Canon. Jen už nebyl čas vyzkoušet, jaké fotky dělá, takže to pro nás mělo být překvapení. :-)

Naštěstí recenze nelhaly, stal se z něj rodinný miláček. No.. po pravdě.. ač ho dostal vlastně Petr, nejvíc si s ním hraju, klasicky, já :-D.

Konečně jsme tedy i zabalili, Adélka byla naposledy ve školce, protože měla poslední plavání a mohli jsme vyrazit na letiště. Mamka nás jela doprovodit a bylo to fajn, vozila pak holky na vozejku, zatímco já jsem řešila naše letenky. Když jsme totiž přišli k check-inu, a slečna koukla do papírů a pak na dva manažery čekající s ní u přepážky, dostalo se nám uvítání - aha, tak to jste vy. Trošku jsem znejistěla, jak si to mám přebrat. Pochopila jsem posléze.

Letenky jsem kupovala v lednu, mezitím se změnil systém a starý není, kupodivu, v některých případech kompatibilní s tím novým.. Takže v seznamu jednom jsme byli a v druhém ne. Bohužel ne zrovna v tom, který nám měl vydat palubní lístky. Zasekli jsme se tam snad 25 minut, ale byli jsme stále ujišťováni, že to není naše vina a že se naopak oni omlouvají za takové trable. Lehce nervózní jsem se ptala, jak to bude na cestě zpátky, přece jen určitá jazyková bariéra tu je. Ujistili mě, že hned zítra zavolá jejich generální manažerka na Maltu a všechno dá do pořádku :-). 

Nakonec se to tedy všechno povedlo, kufry odjely do útrob letiště a my se mohli přesunout k ošahávačům. Mamce jsme ještě zamávali a nazdar bazar. Ještě malý drb - na letišti se s námi odbavovali i Petr Kostka s manželkou, ale letěli jinam.

Seděli jsme za sebou, aby holky mohly být u okýnka, dokonce nám ani nedali nikoho na to třetí sedadlo a v osm jsme se odlepili od rodné hroudy. Let proběhl v pohodě, viděli jsme Alpy ještě za světla, tak jsme zamávali Trollíkovejm do dálky a v půl jedenácté jsme byli o 1.550 km dál, kde na nás už čekala ségra.

Naštěstí jsme tam prý přivezli špatné počasí - rozuměj - normální lidské teploty s možná trochu silnějším větrem, tak ani ten přechod ze zimy u nás nebyl tak příšerný. :-)

Odvezla nás k nim domů, Emička už spinkala, Mário teda ne :-). Dostali jsme lasagne a holky pizzu Hawai a krafali a krafali. Holky jsme zahnali kolem jedné, já to zalomila asi ve tři. Skaly s Janou se tlemili na balkóně asi do šesti, což Mário poměrně těžce nesl :-D. Pro něj je těžké pochopit, že Skaly Janě utíral zadek a zná jí fakt od mimina. Co jsme se jí my dva natahali a co nám dělala za věci! :-) Ale je fakt, že Jana má ke Skalymu hodně blízko a on toho ví o ní mnohem víc než já, její rodná a vlastní sestra.