neděle 30. června 2013

Malta 2013, neděle 30.6.

Ráno zas někam odjíždíme :-). Jana nám sice řekne, kam, ale kdo by si to pamatoval, zvlášť, když to má tak prapodivné názvy :-).

První zastávka je v St. Lucii. Kryštofa tu nenajdeme, ale čínskou zahradu ano. I tady se podepisuje nedostatek vody a horko, přesto je to naprostá oáza klidu a pohody. Fakt nádherné místo, které musí být v deštivějším období naprosto kouzelné. Emička zrovna usnula, tak Jana čekala v autě a my jsme se procházeli, kochali, fotili a užívali si.

Andulka se zasekla u focení ještěrky. Ještěrka byla totiž asi úplně blbá, protože vždycky vylezla po zdi a spadla z ní :-). To se pak těžko fotí, že.. 

Odsud jsme zamířili do městečka "Maršmelou", teda nám to tak aspoň znělo. Správný název je Marsaxiokk a jezdí se sem na ryby. Konečně ryby! To mě fakt fascinuje - ostrovní stát, ale dát si někde rybu, je opravdu poměrně těžké. Nejdřív jsme si ale prohlédli zaoceánský přístav a pak nás Jana protáhla jednosměrkami až na pláž. Turista nemá absolutně šanci to najít. Jí byla stále zima :-D, tak šly s Emičkou obhlédnout nějaké ty restaurace. Pomáhal jí k tomu radílek z iPadu, ale v jedné restauraci otvírali až večer a v druhé neměli stoličku pro Emičku. Jejich chyba.. 

Tak jsme to prostě nechali osudu. Po vyráchání se ve slaném nálevu dostaly holčičky tradičně neskutečný hlad. Nakonec nás na nábřeží upoutala cedule, že mají talíř ryb pro dva za 24 éček. Nikde nikdo nebyl a tak se Jana šla zeptat, jestli nám dají najíst. Naštěstí narazila přímo na majitele a ten čul útratu, takže urychleně otevřel :-). Srazil nám stoly, všechno připravil, Emičce přinesl přes ulici stoličku a i s námi prohodil nějaké to vřelé slovo. Samozřejmě se ptal, odkud jsme a vyprávěl, že byl na Slovensku u františkánů.

My jsme si s Petrem dali tu nabídku dne pro dva - byl tam tuňák, mečoun a mušle, plus k tomu salát a samozřejmě hranolky :-). Jana pořád neměla jasno - chtěla rybu i krevety a tak jí nabídnul, že jí dá rybu a k tomu krevety :-). Takže měla naprosto luxusního kanice. Jako předkrm jsme dostali zase ten jejich báječný chleba, k tomu olivový olej a omáčku z rajčat, kterou si Skaly nechává vozit v pikantní verzi. Vypadá to jako kečup, ale kečup to není ani omylem.

Když pan majitel viděl, jak do nás mizí ten báječný maltský chleba, přinesl další :-). Musím přiznat, že na chleba jsem docela frfňa a hned tak mi nějaký nechutná, nicméně ten maltský fakt nemá chybu! Je hodně podobný našemu čerstvě vytaženému z trouby. Holčičky si daly obligátní nugetky a hranolky.. ach jo.. Smažené nedostanou minimálně měsíc! Jako předkrm objednala Jana chobotnici v česnekové omáčce a ač tuhle potvoru nemusím, ochutnala jsem a bylo to luxusní! Hlavně teda ta omáčka a s tím chlebem.. hmmmmmmmm... :-)

Mezitím pan majitel zkontroloval, jestli máme všechno v pořádku a přišel se rozloučit, že musí někam odjet, ale že se o nás postará jeho syn Isaak. To byl velmi příjemný mladý muž, překvapivě černé pleti. Vtipkoval s námi a když Jana začala organizovat špinavé nádobí, hned se jí ptal, co a kde dělá :-). Když mu to řekla, uznale pokýval hlavou a podotknul, že tu profesionální deformaci chápe :-D.

Samozřejmě nám nabídnul nějaký dezert. No nechtěli jsme. Ale holky, že chtějí zmrzku. Ano, zmrzka byla a navíc domácí. Neskutečné! Takže vyhrála kafíčková, čokoládová a kiwi sorbet. Já jsem po vyjmenování nabídky neodolala a dala si nějaký typický maltský dezert - ovoce, piškot, krém a celé to bylo pomerančovo-citronovo-čokoládové - prostě takové sladce pikantní a zvláštní a děsně dobré :-D.

Skaly si zas rochnil, jelikož měli hrnky normální velikosti a on si v klidu a pohodě konečně mohl vykouřit svůj doutník. 

Jídlo bylo vskutku excelentní, péče taky a tak i naše dýško bylo lehce nadstandardní. Jana si brala vizitku s tím, že za tři týdny tam vezme mamku a Ilonu :-). Oni nám ani nepočítali to Skalyho kafe a holek Fantu, že je to prostě na ně. Byl to přesně takový zážitek, který jsem tam celou dobu hledala. Sliema je pěkná, ale je to neskutečně turistické místo, takže je to hlavně o rychlosti, aby pak host vypadl a mohl přijít další. Personálu to nepatří a prostě je to vidět. Hlavně asi respektují poptávku - pizza, těstoviny a nezbytné hranolky, takže práce s rybou, která není prefabrikovaná, je ztráta času.

Je fakt, že jsme byli v té restauraci v naprosto nestandardní čas. Byla neděle, kdy spousta hospod večer už ani neotvírá a bylo kolem páté, což není ani oběd, ani večeře, spíš otvírají kolem půl sedmé až sedmé. Ale když mají vyplavané děti hlad, nějaká otvírací doba je nezajímá. Proto na nás měli čas a i Janě říkal, ať klidně zas přijede v tuhle dobu, že se jí budou moct pořádně věnovat. 

Odsud je i jedna ségřina hláška - probíraly jsme, co si tam mamka asi tak dá, když nejí ani ryby, ani králíka, ani jehněčí a ani koňské (horse) maso a Jana z toho udělala "horské" maso :-D.

Z pláže jsme obdivovali odpoledne maják a Jana neprozřetelně slíbila, že se tam můžeme zajet podívat. Na jídle jsme se zdrželi o trochu víc a tak už se jí moc nechtělo, ale nakonec podlehla našemu naléhání :-). A pro nás opět nádherný zážitek!

Moře plné neskutečných odstínů modré, měkké světlo od zapadajícího sluníčka, jeskyně,  no nádhera! A u majáku bývala pevnost a u ní měla být keška. Jenže pak v popisu psali, že je potřeba "maličko horolezit" a když jsem viděla ten sráz pod námi, tak opravdu nemusím mít všechno :-D.

Jen ten neskutečný bordel okolo - to je fakt děsné. Bohužel je to tam vidět dost často.

Domů jsme přijeli celkem pozdě, nicméně i tentokrát chtěly holčičky večer ven a tak jsme se vypravili na další konec ostrova, tzv. Point. To je kapánek jiný level - luxusní obchodní centrum a k tomu odpovídající restaurace i apartmány. Pro zajímavost jsme se dívali na nabídku místní realitní kanceláře a apartmánek tu vyjde na 1,25 mega éček.. Je tu i most vyčnívající a svítící do moře, takže je možné pozorovat ryby a na šprušlích jsou zámečky stejně jako na Kampě :-). 

Zajímavý zážitek byl, když se najednou zpoza ostrova objevilo cosi obrovského svítícího. Bylo to jak UFO. Ale ufouni to nebyli, jen zámořská obrovská loď. Doufali jsme, že třeba zamíří do našeho zálivu, ale ne. I tak byly holky (a nejen ony) nadšené, že jí viděly na vlastní oči, nejen v TV. Andulka by totiž velmi ráda na takové lodi cestovala :-).

Po cestě jsme se zas kochali ohňostroji a v kolik jsme šli psát snad radši ani nevím :-)

Edit: Úpravy od korektorky a drobná doplňující vysvětlení:

K názvu "Maršmelou" - Marsa prý znamená přístav, takže jich je na mapě víc a dezert se jmenuje trifle a není maltský, jak praví wikipedie. (Pro mě to prostě je maltský dezert, páč jsem ho jedla na Maltě, ale chápu, že je možné polemizovat o slově "typický" :-D). Ségra, díky, že pozorně čteš a doplňuješ!

sobota 29. června 2013

Malta 2013, sobota 29.6.

Dingli Cliffs aneb Rock on the Rock
Skaly má dnes svátek. Popřály jsme mu hned po ránu a jeho dárek jsem si dala na krk opět já :-). Jana nás dnes vzala na výlet do vnitrozemí, do městečka Mdina.

Nejprve jsme se zastavili v Ta Qali Adventure Park. Je to kousek od fotbalového stadionu, kde hrává naše reprezentace mezinárodní utkání a v okolí je toho víc než dost. Park pro děti plný atrakcí podle věku - Emička si užila oblíbené houpačky, i když zde byly ve variantě alá pás cudnosti. Nějak jsme nepochopili, že v tomto podnebí udělají kovovou sedačku :-). Holky si užily prolézačky a všechny jsme se povozily na kolotoči. Na vodní hrátky nedošlo, přece jen fučelo celkem studeně. Je tu i velké lanové centrum, přes léto uzavřené :-). Plus venkovní posilovna, tam jsme se teda vyblbli fest.

Hned naproti je krásná botanická zahrada včetně amfiteátru, kde měla být keška, ale, bohužel, nebyla. Nicméně aspoň výhledy na zahradu a okolí z hradeb to bohatě vynahradily. Jen Jana byla hladová a tudíž nepříjemná, na což nás několikrát důrazně upozorňovala :-).

Mdina je nádherné historické městečko. Kdysi to bylo hlavní město Malty. Žije zde cca 300 obyvatel, ale v těsném sousedství je městečko Rabat, které pak zvyšuje počet obyvatel na cca 11 tisíc. Historie hovoří o založení někdy 700 let před naším letopočtem. Neuvěřitelné!

Tady jsme se naobědvali v jedné zahradní restauraci. To bylo celkem vtipné, protože jak foukal vítr, tak nám občas přilétl chips z talíře hosta usazeného na terase :-). Já jsem si dala maltskou polévku a byla přesně podle mého gusta - zeleninová, hustá, krémová, školková :-). Děti měly pizzu a toasty.

Z hradeb Mdiny je neskutečný výhled do okolí, opravdu jsme se pokochali. Úzkými uličkami jsme se dostali opět na hlavní náměstí a ještě jsme to vzali kolem hradeb - přece jen mi místní keška nedala spát a nakonec jsme jí s Áčkama daly! 

Následně nás vzala Jana na Dingli Cliffs - pro nás to bylo jak na konec světa. Opět úzkou silničkou, kde jsem byla na nervy, jestli se vejdu (ehm.. Octávka je mnohem širší než beruška, ale to řízení na druhé straně prostě dělá svoje) a pak jsem se ani nesměla dívat dolů, dokud jsem nezastavila :-). Tady jsou i výrobny ohňostrojů, které Malťané práskají ve dne v noci :-). 

I tady se dá napsat, že to bylo absolutně dechberoucí místo. Pro Středoevropana cestovatelský orgasmus. Cestou zpátky jsem se modlila, ať nepotkáme auto, protože bych to fakt nechtěla couvat :-).

Večer následovala nezbytná vycházka na pouť :-). Jana se nemohla dočkat, až půjde s námi a bude mít záminku jít na kolotoč. Ty dvě šílenosti jsme s ní ale odmítli absolvovat, tak jsme aspoň hlídali Emičku. :-). Ale Andulka s ní šla aspoň zas na tu zvonkohru a evidentně si to opět užily. 

Áčka chtěla i do zábavního domu - podobný je bavil na Matějské - jsou tam různé hejbací věci, skluzavky, válec apod. Ale nějak to bylo přece jen jiné a byla tam tma, takže Adélka se bála a neužila si to. Nakonec už nechtěla jít jinam. Andulka nicméně chtěla jít do Domu hrůzy, tak jsem se teda obětovala, že jdu taky. Dostala ale příkaz, že za ty prachy musí mít otevřené oči! Nakonec nás doběhla Adélka, že chce jít taky. Chvíli jsem jí to rozmlouvala a pak teda že jo, že pojedeme společně.

Dům hrůzy naplnil má očekávání - za to hrůzné vstupné to bylo fakt děsivé. Holky z toho měly neskutečnou prču a asi nejvíc jsme se "lekly", když nám foukli vzduch do vlasů. Nicméně fotku jsme si vytisknout za tři éčka nechaly a vzhledem k těm neupraveným červeným očím je hrůzná až až!  :-D. 

Na atrakcích dětem vyhládlo, tak nás Jana vzala do svého oblíbeného kebab baru. Naše holčičky lehce frfňaly, že jim chutnal víc kebab ze včerejška do vedle. :-). Po pozdní večeři nám Jana navrhla pivo kousek od nich s tím, že je to tak 25 minut. Bylo už dost pozdě, nicméně Áčka trvala na tom, že jdeme, že si chtějí ještě užít Emičku. Jak jsme šli od ostrova, cesta to byla opravdu poměrně dlouhá. Navíc jsme se neustále zastavovali kvůli ohňostrojům, které vybuchovaly nad obzorem na několika místech. Do hospody za Máriem jsme dorazili lehce po půlnoci.. Polkli jsme pivo a šli zas zpátky na hotel :-).Ale aspoň jsme viděli hotel, kde bydlívala mamka ještě než začala přebývat u ségry.

pátek 28. června 2013

Malta 2013 - pátek 28.9.

První snídaně v hotelu. Deváté patro je zárukou nádherného výhledu na města i na moře. Jen ten hotelový výtah.. Šnek roku! Radši šplháme pěšky :-). K dispozici je klasika - chleba, toasty, nějaká ta buchta, ovoce, jogurty, ovocný salát, šunka, sýr, salám, marmošky a z teplého bufetu fazolky, slanina, párečky, někdy míchaná vajíčka, někdy na tvrdo.

Jen jsme si mysleli, že snídaně je do 10:00 a ono ne - jen do půl. Přišli jsme sedm minut před zavíračkou, ale i tak nic nechybělo. 

V půl jedenácté mě Jana vyzvedla a jely jsme zpátky na letiště do půjčovny pro auto. Jana totiž našla nějakou super nabídku, která se ve finále nesla v duchu - nechci slevu zadarmo. Přestože ségra umí anglicky dost dobře, doteď jsme nepochopily, co vlastně navíc jsem to platila. Podle nás to mělo být půjčovné plus k tomu pojištění a na to ještě chtěli garanci 1.000 Euro. Anebo že nemusím nechávat garanci, ale připlatím dalších 9 éček na den. S kaucí jsem počítala, takže jsem zvolila tuto variantu, nicméně jsme pod pojmem "cover" předpokládaly, že to, co platím nad rámec půjčovného je právě pojištění. No evidentně to tak nebylo.

Navíc mají ještě jednu vychytávku - aby se údajně klient nemusel stresovat, dají mu auto s plnou nádrží a on ho může vrátit s prázdnou, protože v podmínkách je, že oni opět dotankují a při přebírání zaplatí celou plnou nádrž, aniž by tušil, kolik ho bude stát litr benzínu. Je to poměrně vyčůrané, vyjezdit plnou nádrž není vůbec snadné a i když jsme cestovali autem sem a tam, zvládli jsme vyjet maximálně půlku. Z výhodné nabídky se na konci vyklubalo poměrně drahé půjčovné. Holt je to poučení pro příště. 

Nicméně jsem si převzala purpurovou berušku s klimoškou a kufrem tak na kabelku a mohla jsem velmi odvážně vyrazit do ulic po opačné straně než jsem zvyklá skoro pětadvacet let jezdit.. Uff.. Jana navíc ještě zaplatila pokutu za parkování, protože si myslela, že to stihneme všechno vyřídit rychleji.. No jo no.. 

Musím říct, že řízení na opačné straně je opravdu nářez. Najíždění na kruháky (a to je celkově samostatná kapitola), sledování provozu z druhé strany, řadicí páka, bezpečnostní pás.. No zpocená jsem byla až.. Držela jsem se Jany jak klíště, ona naštěstí vždycky někde přibrzdila, když se mezi nás dostalo jiné auto. A jako jediná jsem svítila :-). Malťany to neskutečně dráždilo, pořád na mě potrubovali, jakože jsem zapomněla apod. Já jsem to brala spíš jako výstražné znamení - bacha, jede lama! 

Ségra mě pak ještě ujistila, že auta z půjčovny tam všichni poznají na dálku už kvůli jiné SPZ a také olepkám po stranách a oknech, takže si vesměs dávají bacha, co ti prdlí turisti udělají :-). 

Petr mezitím trávil čas s holčičkami na té městské pláži, co jsme byli včera a tak jsem se mu chvíli nemohla dovolat, aby za 10 minut čekali nahoře a rovnou naskočili do auta. Cílem byla Golden Bay na druhé straně ostrova, kde je písek a opravdu to vypadá jako pláž :-). Den předem jsme ještě holkám koupili v Carrefouru nafukovací obrovskou kosatku, takže jen jí sfouknout, abychom se vešli do auta, potřebovalo trochu času :-).

Golden Bay je opravdu hezká maličká plážička a to moře je prostě.. no prostě úchvatné! Holky hned nasedly na kosatku a odmítaly vylézt z vody. Emičku Jana nechala plácat v písku, to bylo radosti! Vlastně byla v moři takhle poprvé :-). Jen jí kapánek překvapilo, když seděla zády a spláchla jí vlna :-). Ale ani nestihla zabrečet. Mně se nejdřív do vody nechtělo, přece jen to bylo na první dobrou studené, ale pak už to šlo a bylo to velmi osvěžující a příjemné. I kosatku jsem pro sebe chvíli ulovila a ta mrcha mě shodila :-D. Je to fakt vtipné, když má člověk jednu nohu nahoře a zbytek těla pod nafukovací obludou :-). Udělala jsem přihlížejícím poměrně dobrou estrádu.

Nejvíc mě ale dostalo, že hned vedle nás se uložili Moraváci a ta holka pak povídá - vy jste matka s dcerú, že jste si tak podobné, že? To fakt potěší :-D. Jana měla totální záchvat smíchu a loučila se se mnou, tak čau, babi. Ta holčina byla jinak moc hezká a měla i super postavu, jen měla jednu ruku úplně znetvořenou něco jako je "sloní noha" :-(.

Jana to s Emičkou zabalila dřív, že prej jí byla zima :-) a nechala nás napospas cestě zpátky.. Asi 10x se ale ujistila, jestli to FAKT zvládneme! :-)

Adélka si odsud odvezla jeden méně příjemný zážitek - šlehla jí medúza :-(.

Cestu domů jsme našli, jednou jsem se lehce zamotali, takže z toho byla neplánovaná prohlídka dalšího městečka a  jen to parkovací místo u hotelu bylo trochu problém, takže jsme zakotvili až na ostrově, kde holky toužebně okukovaly pouť. Nezbylo nám nic jiného než po odsolovací proceduře vyrazit :-). Na ruské kolo jsme šli dokonce všichni! S Andulkou jsem absolvovala jakousi zvonkovou dráhu a byla to jednoznačně nejlepší atrakce. Nachechtaly jsme se tam opravdu do sytosti, navíc nás vozil dopředu a pozpátku a zase naopak. Občas dokonce nad námi zatáhli střechu jak na kabrioletu a pouštěli páru. Holčičky si pak ještě zařídily na malém autodromu a mohli jsme jít spokojeně domů s příslibem, že světským necháme vydělat zas zítra.



čtvrtek 27. června 2013

Malta 2013 - čtvrtek 27.6.

Výhled ze střechy hotelu, kde ségra pracuje
"Ráno" jsem vstávala jako třetí, asi kolem půl desáté. Vzhůru už byla Emička a Andulka, která jí zabavovala. Zbytek spal ještě docela dlouho poté. 

Po obědě jsme tedy s Janou a Petrem vyrazili do hotelu, holky zůstaly "doma" s Máriem a Emičkou. Ubytovali nás na pokoji 201 a směrem do dvora. Trošku jsem byla zklamaná, ale když jsem pak viděla, respektive slyšela, ten šrumec na hlavní třídě, už mi to nevadilo.

Jediný pidizádrhel vznikl, když měla Adélka připravenou cestovní postýlku :-). Jak nám dělala rezervaci Jana a přišla tam s Emičkou, poznamenali si, že baby a podle toho připravili pokoj :-). Jediné, co bych vytkla je velikost skříní. Jedna skříň s policí, jejíž většinu zabírá sejf a pak pár ramínek je pro čtyřčlennou rodinu opravdu málo. Zvlášť pokud má někdo dvě velmi parádivé slečny. :-).

Vrátili jsme se k Janě a společně jsme pak šli pěšky k hotelu už s holkama, abychom si zapamatovali cestu.. ehm.. vlastně jsme k ní pak nešli pěšky ani jednou :-). Holčičkám jsme ukázali náš pokoj a vyrazili po Strandu na obhlídku. My jsme pořád zastavovali, přece jen pohled na překrásně zbarvené moře pro nás není úplně všední, a tak nám cesta trvala nějakou tu chvíli. Holky už se nemohly dočkat, až si konečně sáhnou!

Jana nás vzala do jedné pouliční občerstvovny, která měla tu výhodu, že byla hned u schodů na pidi midi kamenitou pláž. Pokud člověk nemá možnost vyrazit ze vzájemně na sebe navazujících měst, musí se smířit s typicky městskou pláží - z chodníku po schodech dolů a do vody buď po schůdkách anebo někde jsou přírodní "brouzdaliště". Na můj vkus to bylo teda dost studené, ale holky se rochnily naprosto blažené.

Ochutnali jsme místní specialitu - ftiru - to je takový velmi dobrý druh chleba plněný třeba tuňákem a salátem a Andulína vrněla blahem nad čokoládovým shakem. Byla to spíš svačina, protože na osmou jsme měli rezervaci v hotelu, kde Jana dělá supervisorku.

Původně jsme měli stůl na střeše, ale přece jen fučelo docela studeně a tak jsme se, po nezbytném nafocení panoramat, přesunuli dolů do restaurace. Byli jsme tam za VIP hosty, přece jen přišla na večeři šéfka :-). Já byla ještě docela plná z té odpolední svačiny, takže steak bych fakt nedala, ale vyzkoušela jsem aspoň zas trochu jinou úpravu špaget. Skaly si pochutnal na jehněčím. Holčičky si daly dětské menu, čiliž nugety a hranolky a ještě dostaly plachtu s omalovánkami a úkoly a k dispozici pastelky. Mário byl zas spokojený, že může koukat na fotbal, takže ideální situace pro všechny :-).

U Jany je znát profesionální deformace, neustále peskovala číšníka za to, co dělal blbě, přestože ho to učí stále dokola :-). Ale užili jsme si to parádně, ještě jednou díky, ségra, za pozvání.

Do hotelu už jsme trefili :-).

Fotky už jsou na rajčeti.

středa 26. června 2013

Malta 2013 - středa 26. 6.

Díky zoomu na novém foťáku jsme viděli,
jak přivezli náš kufr a práskli s ním o zem!
To, že poletíme na Maltu za ségrou a za Emičkou, jsme se rozhodli někdy v říjnu. Letenky se mi ale nechtěly kupovat až s takovým předstihem, navíc byly k dispozici jen ty z Vídně. Cena kolem 18 tisíc za nás všechny. Jak se blížil čas Vánoc, rostly i ceny. Trošku nervózně jsem to sledovala, už byly k dispozici i z Prahy, ale řádově o 10 tisíc dráž než Vídně.

Vymysleli jsme proto se Skalym variantu, že pojedeme s předstihem, uděláme si pohodu na Moravě a pak přejedeme do Vídně a vlastně si tak tu dovolenou prodloužíme. Nakonec jsem ale nevyměkla a počkala do ledna, kdy se, asi na půl dne, objevily letenky z Prahy a to tak, že nás i s pojištěním vyšly na 20.350 Kč. Hurá! Následně už to šlo zase jenom nahoru.

Já jsem si před odletem ještě usmyslela, že Skaly dostane k svátku nový foťák, protože ten Panasonic je prostě moc velký a těžký a on chce občas něco na ryby a do kapsy. Vybírala jsem dle recenzí, ale stále jsem nemohla najít ten nej. Nakonec jsme jeli do Globusu ještě nakoupit před cestou a tam měli jakousi Fuji v outdoorové úpravě. Jak už jsem byla rezignovaná, říkám Skalymu - chci ti koupit foťák k svátku, co třeba tenhle? OK. Vzali jsme ho. Doma jsem provedla pár zkušebních fotek a byla to totální, ale fakt totální hrůza. I můj telefon fotí líp a to je opravdu co říct! Takže ho druhý den ještě vrátíme a já strávila nad recenzemi další večer.

Nakonec jsem vsadila na jistotu - Canon. Canony jsou prostě moji miláčci a nikdy mě nezklamali. S tím mým Panasonicem jsem se nikdy moc nespřátelila a dává mi to znát. Fotí si, jak chce. Peníze v Globusu nám vrátili v pohodě a pro foťák jsme se přesunuli do Datartu, kde aspoň obsluhující chlapec dokázal i relevantně o přístroji pohovořit. Sice nám nabízel ještě parametrově o trochu lepší Samsung, ale Canon je prostě Canon. Jen už nebyl čas vyzkoušet, jaké fotky dělá, takže to pro nás mělo být překvapení. :-)

Naštěstí recenze nelhaly, stal se z něj rodinný miláček. No.. po pravdě.. ač ho dostal vlastně Petr, nejvíc si s ním hraju, klasicky, já :-D.

Konečně jsme tedy i zabalili, Adélka byla naposledy ve školce, protože měla poslední plavání a mohli jsme vyrazit na letiště. Mamka nás jela doprovodit a bylo to fajn, vozila pak holky na vozejku, zatímco já jsem řešila naše letenky. Když jsme totiž přišli k check-inu, a slečna koukla do papírů a pak na dva manažery čekající s ní u přepážky, dostalo se nám uvítání - aha, tak to jste vy. Trošku jsem znejistěla, jak si to mám přebrat. Pochopila jsem posléze.

Letenky jsem kupovala v lednu, mezitím se změnil systém a starý není, kupodivu, v některých případech kompatibilní s tím novým.. Takže v seznamu jednom jsme byli a v druhém ne. Bohužel ne zrovna v tom, který nám měl vydat palubní lístky. Zasekli jsme se tam snad 25 minut, ale byli jsme stále ujišťováni, že to není naše vina a že se naopak oni omlouvají za takové trable. Lehce nervózní jsem se ptala, jak to bude na cestě zpátky, přece jen určitá jazyková bariéra tu je. Ujistili mě, že hned zítra zavolá jejich generální manažerka na Maltu a všechno dá do pořádku :-). 

Nakonec se to tedy všechno povedlo, kufry odjely do útrob letiště a my se mohli přesunout k ošahávačům. Mamce jsme ještě zamávali a nazdar bazar. Ještě malý drb - na letišti se s námi odbavovali i Petr Kostka s manželkou, ale letěli jinam.

Seděli jsme za sebou, aby holky mohly být u okýnka, dokonce nám ani nedali nikoho na to třetí sedadlo a v osm jsme se odlepili od rodné hroudy. Let proběhl v pohodě, viděli jsme Alpy ještě za světla, tak jsme zamávali Trollíkovejm do dálky a v půl jedenácté jsme byli o 1.550 km dál, kde na nás už čekala ségra.

Naštěstí jsme tam prý přivezli špatné počasí - rozuměj - normální lidské teploty s možná trochu silnějším větrem, tak ani ten přechod ze zimy u nás nebyl tak příšerný. :-)

Odvezla nás k nim domů, Emička už spinkala, Mário teda ne :-). Dostali jsme lasagne a holky pizzu Hawai a krafali a krafali. Holky jsme zahnali kolem jedné, já to zalomila asi ve tři. Skaly s Janou se tlemili na balkóně asi do šesti, což Mário poměrně těžce nesl :-D. Pro něj je těžké pochopit, že Skaly Janě utíral zadek a zná jí fakt od mimina. Co jsme se jí my dva natahali a co nám dělala za věci! :-) Ale je fakt, že Jana má ke Skalymu hodně blízko a on toho ví o ní mnohem víc než já, její rodná a vlastní sestra.

úterý 25. června 2013

Závěr školního roku

Pro nás byl závěr školního roku o týden dřív z důvodu plánované rekonstrukce školy. V pondělí měla Adélka s baletem ještě závěrečné vystoupení a od září bude chodit do výběrové skupiny a trénink budou mít o půl hodiny delší. Baví jí to, tak jsem ráda, že chce chodit i nadále.

Já jsem vystoupení, bohužel, neviděla, zrovna na stejnou dobu byly naplánovány schůzky pro rodiče prvňáčků a skončili jsme ve chvíli, kdy všichni vycházeli z divadla ven. Ach jo. Ale prý to bylo moc hezké. Nicméně jsem zažila velmi vtipnou situaci ještě před začátkem obou aktivit.

Čekala jsem na mamku na zastávce, že aspoň kus půjdeme spolu - já do školy, ona do "blázince" :-), kde se v divadle konalo vystoupení. Protože bylo pekelné vedro, sedla jsem si na lavičku než mamka dorazí od metra. A jak tam tak sedím, přišel takový celkem mladý a celkem pěkný muž a jestli by nevadilo, že si taky sedne na lavičku. Tak říkám, že ne. A za chvíli povídá - máte krásnou postavu. To jsem trošku znejistěla a přesto jsem tedy poděkovala za kompliment. Následně to rozvinul a normálně přišel s nabídkou kvalitního sexu :-D. Prej jestli bysme se nemohli nezávazně vídat třeba 2x v týdnu. No koukala jsem jak zjara! Tak jsem ho ujistila, že fakt ne. A on na to - jste vdaná? Já - no jasně! On - ale to přece není na překážku. Já - no to teda je! Tak teda trochu otočil a prý jestli jedu z práce - Ne. Tak někam jedete? Na rande - Jo! A v tu chvíli konečně přijel autobus od metra a přivezl mi maminku :-D. Jak jsem jí ráda viděla! Takže jsem se k ní hrnula, dala jí pusu a dotyčnému málem spadla čelist, s kým si to dávám rande :-D.

Mamce jsem to hned vyprávěla, Skalymu taky - aby jako viděl, že fakt do toho starýho železa ještě nepatřím :-D. 

Co se týče schůzek - paní učitelka se mi líbí, dostali jsme i seznam, co máme obstarat a nějaké organizační pokyny. Ještě nás čeká schůzka s novou paní učitelkou Andulky.

Následně uhodila ještě víc než ukrutná vedra a cestou na jednu prezentaci do Chýně jsem naměřila teploměrem v autě 47 C.. fakt paráda! Extrém střídá extrém! V Chýni to bylo totální déja vu - maminky s mrňaty a nejstaršímu byly 3 roky. Jako bych viděla ty naše dubňáčky.. a teď už půjdou do čtvrté třídy! Síla! :-). Prezentace tedy byla spíš neprezentace, ale pak šly děti spát a my jsme konečně ještě pokrafaly u báječného oběda, na který jsem také dostala pozvání.

Po něm už jsem se musela rozloučit a jet zpátky, protože u Andulky ve škole probíhalo rozloučení s deváťáky a Andulka tam s Adélkou, Fildou a Tomem zpívali a tančili jejich třídní hymnu My jsme žáci 3.B. Byli taky úžasní a chvílema jsem viděla na Andulce, že to má na hraně a podepisuje se na ní trošku smutek, že vlastně už bude chodit do 4.C a jinde a s jinými dětmi. Ale stále se moc těší a to je dobře.

Ve čtvrtek jsme jely s Katkou na školení do Pardubic - další díl našeho manažerského vzdělávání. A bylo fajn, že tam se mnou byla, protože jsem si na ní hnedle mohla natrénovat, co jsme si zkoušeli. Zpátky jsme se ve vlaku málem uvařily. A to prý klimatizace šla.. no nevím.. ale podle toho, co psaly holky jedoucí na Moravu, asi fakt jo, protože u nich nešla a měly to jak saunu. Ve finále zkolabovala stewardka a hodinu čekali, než dorazí sanitka, než jí ošetří a než jí pustí dál.. RegioJet jim pak vrátil jízdné.. ale fakt to bylo o život.. 

Na Hlavák mi mamka přivezla holčičky, které hlídala a domluvily jsme se tak proto, aby nemusela čekat, až zas já přijedu až domů a nejela tedy zpátky tak pozdě.

V pátek si šla Andulka pro vysvědčení a rozloučila se se spolužáky i učitelkami. Já jsem zbaběle napsala paní učitelce jen dopis, takové věci mě hodně dojímají. :-) Andulína mi nejdřív tvrdila, že má z prvouky dvojku a skoro jsem jí to i sežrala s navijákem, ale pak se začala smát a ukázala samé jedničky :-).

Po obědě jsme vyzvedly Adélku a ta se také nechala ostříhat "na Aničku" :-). Andulína zas měla pocit, že už to má moc dlouhé, takže se se Zuzkou domluvila na zástřihu s tím, že dorazíme v úterý. Jestli si jako myslí, že s ní budu chodit ke kadeřnici každý měsíc, tak to má dost smůlu! :-)

V pondělí jsme se byly seznámit s Andulčinou novou třídní. A líbila se nám také. Hlavně svým přístupem. Když jsem se ptala, jestli si Aňa nemá něco doplnit, rovnou mi řekla, ať si užije prázdniny, že čtvrtá třída je v podstatě opakovací, tak není proč to řešit :-). Už se na ní moc těší, prý potřebuje šikovné holčičky, aby vyrovnaly trochu tu převažující klučičí squadru. To je zajímavá změna - doteď chodila Aňa do třídy s převahou holek.

Protože se velmi přiblížil náš odlet na Maltu, stihla jsem zaběhnout ještě na pedikúru a vyhnat celou rodinu na preventivní prohlídku k zubařce plus poslední předprázdninový panel ve Sciu. A kdy jako jsem měla balit?? :-D

neděle 16. června 2013

Na cestách .. Jaroměř

V Jaroměři jsem si přesedla k mým miláčkům a hledali jsme nějaké místo, kde se najíme. Těch možností je tu fakt minimum, nakonec jsme ale přece jen zakotvili na náměstí v jediné restauraci, která byla otevřená. Skaly totiž nechtěl volat tomu kámošovi, že už jsme na místě, aby ho nerušil při obědě. Nakonec ani na obědě nebyl, ale stále ještě chystal věci na závody v obchodě.

Dojeli tedy jsme k němu a pak jsme ještě nějakou tu chvíli čekali než dojede domů pro další věci. Čas jsme si ukrátili zmrzkou, i když to nebyla opočenská :-).

Konečně jsme se mohli přesunout k rybníku, což bylo kousek od Dvora Králové. Já už se neskutečně těšila do postele, takže jsme si nechali ukázat, kde budeme přespávat a rovnou jsem šla vyzkoušet kvalitu místní matrace. Skaly odjel s holčičkama trénovat. Adélce půjčili malý bič a ta tahala jednu rybku za druhou, že se nakonec šla taky přihlásit na závody. Jenže tím mi parádně zavařila. Protože i Skaly závodil, musela jsem dělat pomocníka já.. Andulka chytla svého rekordního kapra, tak byla neskutečně nadšená!

Moje představa pohodově stráveného dne s knížkou na dece vzala za své. Nejenže jsem musela vstávat v neděli ráno v 5, ale ještě dělat takové šílené věci jako vyndavat rybám háčky z huby, podebírat a tahat je z vody, zakrmovat  a ve finále jsem i napichovala červíky!!! Při tom prvním jsem málem nakrmila i kachny, ale pak jsem se od toho prostě musela oprostit.. No lítala jsem mezi holčičkama jak hadr na holi a Skaly nás pozoroval z druhého břehu s pivkem v ruce... grrrr... :-) Ba ne - občas zahlédl, že máme nějaký problém a byl jak na trní, jak to zvládneme - jako když Aňa utrhla celou nevímjaksetojmenuje, ale naštěstí jsem vždycky pro někoho doběhla a ti nám pomohli.

Adélka tahala opět jednu rybku za druhou a co úlovek, to jiný druh. Dokonce chytila slunečnici pestrou, což byl opravdu velmi cenný úlovek - prý jich do rybníka nasadili asi  jen 40 a zatím se nikomu nepovedlo ji chytit. Tak pak přidala ještě jednu :-). Musely jsme je potom dát do kyblíku, aby se ostatní na tu vzácnost mohli podívat. Andulína tahala kapříky a líny a asi cejny či co....no prostě pro mě jsou to všechno kapři :-D.

Odpoledne už to tak nebralo, Adél byla bez záběru, Andulka naštěstí ještě chytila. Skaly ulovil jesetera, ale už ho nestihl vyndat v limitu, takže mu nebyl počítán. I tak si to užil. Andulína nakonec byla z dětí třetí a Adélka pátá.

Nejdůležitější je, že si to všichni užili. Já teda asi nejméně, ale zas si můžu říct, že jsem svoje hranice "nikdy bych" posunula o kousek dál :-D. Jediné, co jsme teda nezvládli, bylo sluníčko. Holčičky si naštěstí připálily kolínka jen lehce, zato Skaly měl nohy spálené opravdu hnusně. Já zas ruce, takže jsem vypadala jak týraná - zespodu modřiny z volejbalu a z druhé strany spálené od sluníčka :-).

Domů jsme to vzali přes Skalici - vyložit nádobíčko - a přijeli jsme poměrně hodně pozdě, takže jsem se s holkama domluvila, že je nechám doma, aby si odpočinuly. Stejně už se ve škole nic nedělo, tak se aspoň vyspaly.

sobota 15. června 2013

Na cestách.. Žďár nad Sázavou

To mi takhle zazvonil telefon a ejhle, sám náš nejvyšší z Eurony a co prý dělám v půlce června, že by mě rád pozval do Žďáru nad Sázavou na setkání TOP manažerů. Bylo to velmi překvapující a hlavně milé - většinou takové pozvánky dostáváme mailem od obchodního ředitele. Lukáš ale chtěl, aby se nás dostavilo co nejvíc a tak mu stálo za to všechny obvolat. I tak se dá podporovat loajalita a zas tak moc to nestojí :-).

Trošku se nám to zkomplikovalo, protože už v Kácově pozval na rybářské závody Andulku jeden majitel rybářských potřeb a zároveň správce rybníka jejich MO v Jaroměři. A závody vycházely zrovna na ten samý víkend. Naštěstí já měla akci hlavně v pátek a v sobotu návrat a závody byly vyhlášeny až na neděli. Nakonec jsem to vymyslela i tak báječně, že se nechám do Jaroměře svézt jedním z ředitelů, protože to mají po cestě domů :-).

Cesta vlakem ČD do Žďáru byla o dost jiná než jsem zvyklá z Leona nebo RegioJetu. Chvíli jsem si lála, že jsem si neobjednala místenku, ale nakonec jsem místo v kupé ulovila společně s nějakou dívčinou a mladíkem. Ve finále k nám přistoupili dva tmavočeši s obrovskou taškou a zajistili, že už si nikdo další nepřisedl :-). Sice jsem si četla, ale nešlo neposlouchat. Mluvili dost hlasitě a tak jsem se dozvěděla, že jedou z Německa, kde pracují. Musím říct, že fakt klobouk dolů. Škoda, že jich takových není víc. Nicméně hovory se nesly v tomto duchu: 

Hele a tys dělal i v Anglii, jo? 
No jo, dělal. 
A co tam jako děláš?
Tam můžeš dělat všechno!
To asi ne, když neumím anglicky, ne? Těžko budu prodávat!
No to ne, ale můžeš krájet třeba cibuli! Všechno tě naučí!
Ty jo, to by šlo.. a jak jsi makal?
No.. od devíti.. do.. do dvacetijedna hodin! Devět hodin denně!

Udržet kamennou tvář bylo poměrně těžké :-).

Ve Žďáru mě na nádraží vyzvedla Vergi s holkama a společně jsme se objížďkami dostaly do hotelu. Po obědě jsme se odebrali do konferenční místnosti a přišlo velké překvapení. Na programu mělo být týmové koučování a objevila se tam čarodějka :-). 

Já se úplně nebráním určitým věcem, ale tohle bylo i na mě docela silné kafe. Ta žena byla poměrně hodně zvláštní a minimálně půl hodiny jsme na ní koukali všichni s otevřenou pusou :-). Pak se to konečně trochu prolomilo, ale i tak.. Pracovali jsme s energiemi, jen já měla neustále problém, že nic necítím :-D. Prostě jsem se zasekla a odmítala jsem podvědomě spolupracovat. Každopádně to bylo velmi zajímavé a třeba se výsledky projeví ještě postupem času. Osobně si myslím, že už tam se "něco" událo, protože když jsme pak měli "sportovní" část a rozhodli se, že si půjdeme pinknout volejbal, šli hrát vlastně všichni. Což až tak nebývá a společné aktivity naopak někteří bojkotují. 

Volejbal byl asi nejzábavnější částí celé akce. Od smíchu mě bolelo břicho ještě dlouho :-). Na obou stranách hřiště nás bylo asi 8, pravidla byla velmi benevolentní a zábava neskutečná. Už před začátkem jsem byla určena jako kapitánka jednoho mužstva a měli jsme bojovat o celkové vítězství ve vícero disciplínách. Trošku se nám situace zkomplikovala tím, že jsem měla v mužstvu Daneše, Tomáše a Kateřinu, kteří se, pro zbytek večera, stali zadavateli úkolů a zároveň soudci a paradoxně nám teda fakt nic nedopustili a musely jsme (zbyly jsme jen samé ženy) s nimi o každý bod dost licitovat :-).

Další disciplíny probíhaly na terase u grilovačky a nejprve byla na pořadu recitace báseň - jakékoliv - za ruskou dostala Vergi body navíc :-) a pak jsme i skládali ódy na Euronu, u toho jsme se teda taky výborně pobavili. Následně jsme měli hádat slova a povolání pomocí otázek. A když jsme se přesunuli dovnitř, kde už byl připraven muzikant, dostali jsme za úkol zazpívat písničku a případně na ni zatančit :-D. Byl to velmi lítý souboj, ale s hrdostí mohu prohlásit, že moje mužstvo, respektive spíš ženstvo, nakonec o bod vyhrálo! :-)

Daneš s Tomášem nám připravili speciální překvapení aneb vystoupení dua Damiens. Neskutečná prča! A zazpíval nám i několikrát Lukáš s Veronikou. S nimi jsme pak tančili a zpívali do ranního kuropění. :-).

Fakt to bylo super, i když vstávat se nechtělo. Po snídani se všichni pomalu, ale jistě rozloučili a rozjeli ke svým domovům, já nasedla k Danešovi a nechala se odvézt do Jaroměře. Bylo fajn, mít ho skoro dvě hodiny pro sebe, ale úplně nejvíc mě bavilo, když mi vyprávěl, jak se k Euroně vlastně dostal a co všechno dělal. V Jaroměři mě předal Skalymu a holčičkám a já se těšila do postele :-).

středa 12. června 2013

Chi Running

V rámci svého tréninku jsem narazila na Chi Runnig. Docela mě to zaujalo a tak jsem si přála k narozeninám knížku. Mé přání bylo vyplněno a já ji s úžasem četla. Běhat se dá bez jakýchkoliv zdravotních problémů a navíc i téměř bez námahy. Značka ideál!

Dostala jsem i nějaké prašule a tak jsem je investovala do vzdělání v této oblasti. Našla jsem si jediného akreditovaného trenéra u nás a domluvila si lekce chi runningu. Pepa je mladý muž s velkou trpělivostí :-).

Nejprve mě natočil na video, jak běhám. Ze strany, z čelního pohledu i zadního. Tento úžasný videoklip mi ale zatím neukázal a jali jsme se trénovat. První hodinu jsem se učila správně stát a dýchat :-) a teprve druhou jsme se dostali k tomu, abych vyvinula nějaký pohyb vpřed.

Chi running vychází z toho, že energie běžícího člověka a jeho cesty by si neměla odporovat, ale naopak se podporovat. Takže se nestartuje se zvednutými kotníky, ale vlastně naopak - startuje se jakoby pádem vpřed. A tím, jak se člověk víc naklání k trase, tím víc zrychluje. 

Dozvěděla jsem se, jak dělat dlouhé kroky, že nemám kolena dostávat před těžiště, že mám mít víc lokty v pravém úhlu  a že by při běhu měly vlastně nejvíc makat ruce a ne nohy. Ale ramena mají zůstat v klidu. Bylo toho hodně a bylo to neskutečně zajímavé. Další naše společná lekce se bude týkat běhu do kopce a z kopce a podle knížky bych se časem měla dostat do fáze, že po vyběhnutí kopce by se mi neměla zvýšit tepová frekvence. Na to jsem opravdu hodně zvědavá, protože tepovka se mi zvyšuje jen vidím nějaký vyvýšený terén!

Na konci mě natočil znovu a pak mi ukazoval rozdíl a vývoj. Bylo to poměrně hodně zajímavé.Od té doby sleduji ostatní běžce a lovím v paměti co dělají dobře a co ne.

Mám za úkol trénovat podle metronomu, myslet na správný postoj, abych si nevylévala energii chi a hlavně se z běhu radovat!

Červen - první půlka

Začátek června nebyl zrovna ve znamení pěkného počasí.

Petr jel na závody na Labe a protože neustále pršelo, my jsme zůstaly v Praze, že vyrazíme na nějaký dětský den. Nakonec jsme se vyhrabaly k nám do squashe, kde měly děti cvičení a různé jiné aktivity zdarma. A stále pršelo a pršelo a začaly chodit zprávy o tom, jak se zhoršuje povodňová situace. Paráda, když má jeden manžela u vody, že.. 

V neděli volal, že je od Labe odvolali, protože by je to smetlo, a pokračovali o kus vedle na kanále. Dost jsem si oddychla, když pak dorazil domů.

Mamka k nám přijela na oběd a když jsme jí pak vezly domů a viděly tu dravou řeku, nebylo nám nejlépe.

Během neděle přišla i zpráva, že se ruší školení v Pardubicích, protože holky z Jižních Čech jsou pod vodou a mají úplně jiné starosti :-(. Následně došla povodňová vlna i do Prahy a přestalo jezdit metro, vlaky.. prostě podobná situace jako v roce 2002.

Naštěstí už tu byla ta poměrně čerstvá zkušenost a ztráty nebyly tak vysoké jako tenkrát, ale i tak.. uff.. Co nechápu, to jsou magoři, kteří se nutně musejí předvádět a vyrazí se projet na kajaku.. Záchranáři už takhle nevěděli, kde jim hlava stojí a takoví imbecilové je ještě zaměstnávají svou blbostí. Nechala bych je zákrok zaplatit s pořádnou přirážkou, ona by je ta frajeřina možná přešla.

Úterní flétnové vystoupení Adélky jsme tedy mamce rozmluvily. Doprava v Praze byla poměrně hodně omezená, přece jen metro přesouvá mraky lidí, až si to člověk ani neuvědomuje. 


Holky šly následující den ještě na oslavu narozenin Julči. Já je šla vyzvednout a Jirka hned - teta, pojď na skleničku :-) - což je výzva, na kterou se prostě nedá říct ne.. Skaly pak trošku brblal, protože měl dovařenou večeři a musel nám to ohřívat, ale přinesly jsme mu kus dortu jako úplatek, tak to bylo OK :-).

Petr jel do Skalice na víkend pracovat na našem novém červeném miláčkovi (teda spíš jeho) a my jsme ho vyzvedly v neděli dopoledne, abychom stihly slavnostní oběd s mamkou v Kostelci. Byl to jediný termín, kdy se nám povedlo sladit volný termín zároveň i s bráchou a Lenkou. Mamča má letos půlkulatiny, tak byl opravdu moc pěkný důvod. Dárek jsme balily společně s Andulkou :-).


V týdnu proběhlo i slavnostní rozloučení s předškoláky. Bylo to celkem vtipné, protože ze třídy Koťat odcházelo 28 dětí do školy, z Adélčiných Medvídků 8 dětí, z toho 3 nebyly přítomny, takže celý program táhlo zbývajících 5 dětí s Adélkou v čele. Neskutečný posun oproti první "desítce", kdy se Adélka odmítala zúčastňovat a dělat cvičeného kašpárka. Děti zazpívaly spoustu písniček, zarecitovaly spoustu básniček a pak si jedno po druhém šlo pro šerpu a prošlo bránou do školy.. Doják jaxviňa.. Uteklo to fakt pekelně!